Stará dáma vaří jed
Arto Paasilinna
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/16188/mid_stara-dama-vari-jed-iDP-16188.jpg
4
502
124
Hrdinkou nového humoristického románu oblíbeného finského spisovatele je důstojná stará dáma, vdova po plukovníkovi Linnea Ravasková, která se všemožně obětuje svému nepovedenému synovci - prodá luxusní byt v Helsinkách, aby za něj mohla zaplatit dluhy, odevzdává jemu a jeho dvěma zlotřilým kumpánům každý měsíc důchod... Pak ji ale jednoho dne synovec nutí, aby napsala závěť - a stará dáma se vzepře. Rozhodne se vzít věci do vlastních rukou a čtenáři s napětím sledují, jakou kaši (ale kdyby jenom kaši!) ty staré, vrásčité a křehké ruce dokážou navařit. V knize nechybí černý humor, scény jako z grotesky, dobrodružné plavby po rozbouřeném moři, několik mrtvol... Paasilinna je v celé Evropě populární právě proto, že dokáže poutavě a čtivě psát o vážných věcech - jako třeba o tom, že i staří lidé mají právo na život podle svých představ. Přeložila Markéta Hejkalová.... celý text
Literatura světová Humor Romány
Vydáno: 2005 , HejkalOriginální název:
Suloinen myrkynkeittäjä , 1988
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem si přečetla na doporučení a celou dobu jsem moc nechápala, proč ji vlastně čtu. Vlastně na začátku proto, že jsem byla zvědavá, co z toho vyleze, uprostřed tak nějak ze setrvačnosti a že stránky rychle ubíhaly a na konci proto, že jsem samozřejmě chtěla vědět , jak proběhne “bez přičinění Linney” třetí vražda. Konec byl už ale hodně “přitažený za vlasy” , epilog to trochu napravil.
Tak za mě srovnání se Stoletým staříkem krapet pokulhává, neboť Dáma mi až zase tak třeskutě vtipná nepřišla. Ano, humor tam bezesporu je, ale že bych se zajíkal smíchem tak, jak se mi to u Staříka stávalo, to rozhodně ne. Zde se jedná spíše o takový skrytý suchý humor. Kniha zajímavá je, ale ve srovnání se Staříkem jsou to za mě jen 3*
Dávám za pravdu těm, kterým Stará dáma připomíná Stoletého staříka. Podobný styl a ve výsledku vtipné odpočinkové čtení.
Taková příjemná černohumorná finská jednohubka.
Stará dáma nejen vaří jed, mimo to si dokáže poradit jak se třemi mladými kriminálníky, tak třeba i s kapitánem ruského torpédoborce nebo i se samotným Luciferem! Ve volném čase krmí kačenky a veverky, testuje jed na holubech či svých přátelích a přitom nostalgicky vzpomíná na gentlemanské německé důstojníky za války. Linnea prostě nemá chybu :)
Styl humoru mi připomíná Jonassona. Asi není opravdu tak daleko od finského ke švédskému.
Přesto mi to nepřipadá až tak vtipné jako Stoletý stařík.
Černočerný humor jaksepatří! Sarkasmus, škodolibost, tyranie, šikana, bezohlednost, nezájem. A vražda, vražda, vražda. Paasilinna čtenáře nešetří a dává si sakramentský pozor, aby jej náhodou příliš či snad dlouho něčím nepotěšil. Ne však nepobavil. Vždyť ta bábrdle je v tom vlastně úplně nevinně. To, že si přeji něčí smrt (třeba oprávněně), neznamená, že jsem ho zabila, když ten někdo nakonec umře (jakkoli). Na to přišel už Hercule Poirot. Ono to nejspíš bude tak, že v zemi, kde se už dlouho žije v klidu, míru a v relativním bohatství, se lidé potřebují vyrovnat i se svou temnou stránkou duše. A papír přece snese všechno. Řekla bych dost dobrá psychoterapie s hodně zajímavým výsledkem. A vůbec si nemyslím, že by se to mělo líbit všem. Ono přece úplně stačí, že se to líbí Finům. Kdo jiný by nakonec lépe porozuměl Paasilinnově humoru? Jo, a mně se to líbilo taky.
Hm, hm. Líbilo se mi to a bavila jsem se, ale stařenka by musela mít opravdu štěstí. Doufala jsem, že konec bude o něco méně strojený, leč stejně jako v případě autorova Syna boha hromovládce se tak nestalo.
Nicméně i přes toto zklamání se kniha četla velice dobře, místy se člověk zasměje, černý humor nechybí.
Jsem milovnice dialogů; na jejich absenci (téměř stoprocentní) jsem si musela chvíli zvykat, stejně jako na autorův popisný styl, který bych nazvala "samozřejmý": se samozřejmostí, bez citového prožitku je popisováno stařenčino týrání, její přijetí tohoto stavu, následně její racionální přípravy na vraždy (a případnou sebevraždu),... A někde v polovině knížky byla ruka v rukávu, začal na mě vykukovat (v mých představách) i Aki Kaurismäki a s příchodem kapitána ruské minové lodi i "Svérázy" všech lovů a rybolovů... A epilog byl nejlepší částí knížky, hvězdičku jenom za něj!
K této knížečce mě přivedlo autorovo letošní úmrtí. Jak přesné; pokud je tam, kde končí "všichni zemřelí příslušníci odpadlických a pohanských ugrofinských národů", ať je mu tam "mezi samými gentlemany" dobře.
U toho jsem se tak nasmála... Audioknihu totiž čte Jiří Lábus. A čte ji výborně.
Tak tohle ne.Knížka se čte lehce,ale černý humor tu už překračuje hranice.Tedy ty moje.Příliš často tu po přechozím týrání umírají zvířata.Paní Linney mi bylo celou dobu spíš líto,bála jsem se o ni,i když mi bylo jasné,že to s ní nakonec dobře dopadne.Milý pane Paasilinno,ta zvířátka jste mohl vážně vynechat.To nebylo vtipné a charakter tří zmetků se dal vyložit i bez toho.
Jak se píše v úvodu: Humoristický román o vážných věcech - můj první od tohoto autora. Neválel jsem se smíchy, spíš se lehce usmíval. Bylo to prostě takové příjemné, pohodové čtení. Doporučuji a jdu si půjčit dalšího Paasilinnu.
Uspokojivé.
Černý humor mířený na zvířata (tedy pokud to lze pokládat za humor, dle mého to byla spíše jen krutost bez vtipu) je pro mě asi přece jen příliš silné kafe. Ať si umírají lidi, ale na zvířátka mi nesahejte! Jinak autor píše čtivě, lehce, plynně. Líbilo se mi, že se každá z postav dokázala obhájit sama před sebou, že je v právu, i když druhému to může připadat až imbecilní.
Humoristický román bez humoru = odpad!
Možné spoilery!!!
Všechny hlavní postavy jsou nepříjemné a absolutně záporné. Tři týpci, kteří dostanou, co zaslouží a babka, která se neštítí jed (kterým mimochodem před tím zabila x holubu) zkoušet na svém nejlepším (a jediném) příteli a navíc jí není líto, že umřela kočka, její dlouholetý jediný společník.
Celá tahle kniha je špatná.
Podceňovat staré lidi se fakt nevyplácí. Zas tak naivní a bezmocní nejsou, a když to těm třem parchantům konečně dojde, je jaksi pozdě neboť sedí v pekle a jediné, co mohou je chystat pomstu. Jenomže dáma, byť stará, je dámou i v pekle, takže smůla, pánové! Královsky jsem se bavila. Tenhle finský černý humor je přesně podle mého gusta.
Vtipné od začátku do konce. Zápletka báječná. Stará dáma je sužována třemi utiskovateli, kteří jí každý měsíc berou peníze a ničí domov. Rozhodne se situaci řešit rázně a opravdu na úrovni. V knize pak střídá jedno překvapení druhé a člověk se pořád musí usmívat.
Občas humorná situace, ale současně hodně sociálních úvah. Je to napsáno dobře, vcelku to odsýpá, ale přece jen mě nenadchlo tak jako Syn boha hromovládce nebo Chlupatý sluha pana faráře od stejného autora.
Štítky knihy
humor stáří Finsko finská literatura zločiny senioři humoristické romány
Autorovy další knížky
| 2005 |  Stará dáma vaří jed |
| 2006 | Autobus sebevrahů |
| 2006 |  Les oběšených lišek |
| 2004 | Zajícův rok |
| 2005 | Chlupatý sluha pana faráře |
První setkání s autorem. Slyšeno jako audio.
Černý humor mám ráda a tady z příběhu navíc dýchala krásně idilická atmosféra, díky níž byl příběh mnohem vtipnější, tedy na úkor hlavní hrdinky :).
Babička (vdova po plukovníkovi, vystudovaná chemička), žijící s kočkou v domku na vesnici chodí po zahradě, slunce svítí, v dálce je slyšet zvuk provozu na železnici, hmyz bzučí, stromy šumí... a k chaloupce se blíží trojice výtržníků v kradeném autě, aby babču pozlobili, sebrali jí důchod a ve vsi tropili výtržnosti.
Malebný popis nahaté trojice loudající se po trávě a jednoho z nich, zvracejícího na cestičku, mě k příběhu bůhvíproč přikoval. Všudypřítomná kočka vše poplašeně pozorovala a babička se za noc x krát probudila, protože jednak měla strach a pak také v sobě dusila hromadu vzteku.
Takže přes všechno, co paní udělala, se jí vůbec nedivím. A na konec si přijďte sami :).