Soumrak dne
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/47165/bmid_soumrak-dne-PBA-47165.jpg
4
672
172
Lze se celý život opájet iluzí o důstojnosti našeho úkolu? Majordomus Stevens si s ní bohatě vystačí. S buldočí zaslepeností si předsevzal sloužit svému pánovi do roztrhání těla, až tím neméně svědomitě promarnil i vlastní vyhlídky. Největší potíž je však v tom, že tento toporný lokaj není tak docela „mužem bez vlastností“. Když před zraky čtenářů bilancuje své předválečné působení na panství lorda Darlingtona, působí dojmem navýsost oddaného, předvídavého a za všech okolností delikátního sloužícího. Chybí mu nicméně to lidsky podstatné – osobitý názor, špetka hrdosti i schopnost projevit plnohodnotný cit –, a tak zasévá smutek a zkázu všude tam, kde by namísto kamenné tváře byly zapotřebí selský rozum či vlídné srdce. Ishigurův tragikomický, krutý, ale také nádherně stylově vycizelovaný příběh značně narušuje tradici ostrovního „komornického románu“, založenou zábavnými prózami Jane Austenové nebo P. G. Wodehouse. Nejslavnější kniha jednoho z nejpozoruhodnějších britských spisovatelů současnosti, jehož dílo vytrvale poukazuje na ostrovní snobismus a všeničící uzavřenost, byla roku 1989 odměněna Bookerovou cenou a patří k nejpůsobivějším psychologickým románům poslední čtvrtiny 20. století. Její stejnojmenná filmová adaptace se sirem Anthonym Hopkinsem a Emmou Thompsonovou v hlavních rolích, kterou v roce 1993 natočil režisér James Ivory, získala osm nominací na Oscara a čtyři nominace na Zlaté glóby.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Leda , RozmluvyOriginální název:
The Remains of the Day , 1989
více info...
Přidat komentář
(SPOILER) Stárnoucí majordomus Stevens se nesměle vydává na svou první dovolenou za dlouhé dekády služby pro slavný panský dům a při projíždění anglickým venkovem přemítá o událostech uplynulých roků. Taková byla „stará dobrá Anglie“ ještě v první půli minulého století – přísná společenská hierarchie a toporné lpění na konvencích a zdvořilosti bez ohledu na emoce, které ale člověka beztak stravují zevnitř, zkrátka nejsme stroje. Stevens to vše ještě korunuje filozofováním o důstojném vystupování „velkého“ majordoma a až psí oddaností své práci a svému pánovi (bohužel s příklonem k nacistickému Německu hraničícím s kolaborací). Jeho emocionální prkennost dohání k slzám – někdy ze smíchu, častěji však ze soucitu. A to hlavně v momentech, kdy mu jeho vyhrocený smysl pro povinnost ani nedovolí důstojně se rozloučit s umírajícím otcem, protože lord Darlington zrovna pořádá politickou sešlost celosvětového významu (zárodek blízkých vazeb britských politiků kolem Chamberlaina a Halifaxe na německou diplomacii, jež mohly být pro celý svět fatální, kdyby se v květnu 1940 nestal premiérem Winston Churchill), ani projevit vstřícnost vůči slečně Kentonové, jež ve vypjatých chvílích tolik potřebovala aspoň špetku citu. Kniha o hranici mezi „důstojností“ a naprosto nedůstojným, nelidským lokajstvím nebo o životech, které jsme mohli mít, kdybychom se méně vázali na druhé a více mysleli na vlastní štěstí. Kniha plná emocí, nenápadně probublávajících až nezúčastněným Stevensovým vyprávěním o svém životě. (9/10)
Nejdřív mě kniha moc nezaujala, protože téma anglických lordů a jejich sluhů mi není příliš blízké. Ale protože autorem je Ishiguro, věřila jsem, že stojí za to pokračovat ve čtení. A ano, stálo to za to. Jakmile jsem pochopila, že věci nejsou takové, jak se zdají (resp. jak nám je předkládá vypravěč - majordomus Stevens), kniha mě pohltila a už se četla sama. Líbí se mi, jak autor ukázal, že člověk může podporovat zlo a ubližovat lidem kolem sebe (i sám sobě), přestože je přesvědčen (a hrdý na to), že dokonale plní své povinnosti a svěřené úkoly. (Můj dodatek: Vždyť i ta největší zvěrsta, jako např. koncentrační tábory, se mohla dít jen díky tomu, že spousty lidí plnily své povinnosti a poslouchaly rozkazy.)
(SPOILER) Knihu jsem četla do letošní výzvy. Od autora je to první věc, kterou jsem si přečetla a vzhledem k tomu, že je autor laureátem Nobelovy ceny jsem opravdu čekala velkou parádu. Ta se bohužel nekonala. Hlavní hrdina byl perfektně vykreslený, jeho suchý a pragmatický přístup k životu ve mně ale vyvolával takový odpor, jako už jsem dlouho k žádnému hrdinovi necítila. Asi nejhorší scéna, kdy jsem myslela, že knihu nedočtu, byla, když mu zemřel otec a on neprojevil ani náznak emocí. Celou knihu jsem také čekala, že se něco "začne" dít. Že bude v knize nějaký zajímavý děj nebo zápletka, ale v podstatě se celou knihu nic neudálo. Ačkoliv je Kazuo Ishiguro vyzdvihován za jazykovou preciznost, narazila jsem mnohokrát na časté opakování slov, které mi vadilo. Celkový zážitek z knihy je více než rozpačitý. Po dalších autorových dílech už nesáhnu.
Stevens, majordomus lorda Darlingtona, se vydá na cestu, při které vzpomíná a přemítá o svém životě. Celý svůj život zasvětil službě, jeho touhou bylo stát se perfektním majordomem a tomuto cíli obětoval vše - svůj osobní život beze zbytku. V jeho pojetí služby nebylo místo na osobní hluboké vztahy - jeho ambice byla, sloužit naprosto dokonale Lordu Darlingtonovi , tak aby on mohl svým vlivem a jednáním zasáhnout do chodu dějinných událostí. Nyní, na sklonku dne, bilancuje . Je to nádherně napsaná kniha, příběh plný melancholie a nostalgie. Stevens je snad představitelem zmizelého druhu, vedl život pro nás dnes nepochopitelný, ale otázky, které si klade, si budeme jednou klást všichni...
Život majordoma, který zasvětil vše své práci. Člověk bez emocí, lidskosti a vlídnosti. Zajímavé čtení. Autor nechává svého čtenáře v hrozivém napětí, co vše nám majordomus ve svém vzpomínání prozradí. Pravda je, že po většinu času jsem si o majordomovi říkala "To je ale hňup".
Neuvěřitelný životní příběh o muži, který chce být dokonalý ve své profesi, odehrávající se na anglickém panství. krásné jazykové zpracování a audioverze v přednesu pana Vlasáka mě fascinovala. Určitě zkuste, je to něco úplně jiného.
Klobouk dolů, jak Ishiguro vystihl povahu majordoma Stevense a zároveň děj nenápadně posouval dopředu. Čtení příjemně plynulo, a to i proto, že Stevens není jenom špatný, ani pouze dobrý. Najdeme u něj obdivuhodné vlastnosti, které by se daly považovat i za kladné, kdyby se slepě nedržel své úlohy loajálního sluhy až příliš silně. Přesto je postava Ishigurova románu především k politování, kvůli honbě za profesionální dokonalostí ztratil všechny ostatní emoce a empatii a promarnil příležitosti k osobnímu štěstí.
Život zasvěcený hledání, hledání důstojnosti.
Po pravdě řečeno, zpočátku jsem nedokázal rozhodnout, jestli hlavní protagonista myslí své myšlenky vážně nebo zda se jedná o nového "Saturnina". Když mi došlo, že postava mluví naprosto seriózně, ocenil jsem Saturninovu moudrost ještě více.
Kniha je výjimečnou úvahou japonského smyslu pro povinnost a pracovitosti v prostředí starého anglického sídla.
Na rozdíl od předchozí autorovy knihy Neopouštěj mě, která byla dost depresivní, jsem byl mile překvapen. Kniha také není nějak veselá, ale já jsem z ní cítil takovou pohodu. Možná i proto, že jsem si neustále představoval Sira Anthony Hopkinse, který hrál ve filmovém zpracování. (Zatím jsem neviděl.) Doporučuji jako čtení pro klidný večer, či odpoledne.
Velmi uspokojivé.
Naprosto úžasné! Jak film, tak kniha. A šťavnatou třešničkou na dortu je excelentní přednes pana Vlasáka v audioverzi.
Rozhodně doporučuji.
Paměť je děravá a dokáže klamat!
Na to pamatujte při čtení…sentimentálního a skoro smutného, ale i hravého a skoro veselého vyprávění majordoma Stevense.
V pomalém rytmu bloudí vzpomínkami, rekapituluje svůj život a přitom přemýšlí …
„Víte, co přesně je „velikost“?
Kde nebo v čem ji hledat?
… otázka, která připomíná jinou … jež je předmětem častých sporů: Jaký je skutečně „velký“ majordom?“
Stevensovo přemítání ho dovede až … k poznání?
… spíš, možná k porozumění – vlastnímu sebeklamu,
… anebo možná, k uvědomění si – síly emocí.
Těmi totiž Stevens opravdu příliš nevládne, spíš se dá rovnou říct, že je to pro něj svět téměř neznámý, čehož důsledky pak mohou být … dost devastující!
Laskavost totiž vážně nelze nahradit důstojností!
Příběh o sebezahleděnosti a sebeodcizení, ale taky o sebepřijetí a sebezařazení …
tedy o tom, když v podstatě nejste schopni v rozhodujících životních momentech souznít s vlastním životem, když nemáte tak úplně sami sebe „na povel“ v tom, co děláte … ať už pod tíhou společenských konvencí, nebo v důsledku mimořádně silného sklonu ke „konformitě“ ...
„člověk pak žije … spíš 'v názorech druhých' než v sobě samém"
... pak už totiž nejste tak úplně autory vlastních rozhodnutí, a to může být zjištění, ve chvíli, kdy do svého života pozvete emoce, dost bolestné.
Přesto Stevensův příběh o důsledcích života ze kterého jste vytěsnili vlastní pocity, abyste nakonec zjistili, že bez nich to opravdu nejde, není příběh smutný … jak jsem psala na začátku je jen skoro smutný, protože je zároveň i skoro veselý :-)
... ne vždy se totiž situace okolo špatného předvídání možných důsledků a jistých očekávání v rámci svých rozhodnutí zvrtne tím méně vhodným způsobem :-).
Asi lze dojít k soumraku dne mnoha cestami, se zapíráním sebe sama, s potlačováním emocí, s nostalgií a smutkem za tím co se nestalo, ale jen málokdo s profesní důstojností. Autor zajímavý, bude dobré se k jeho tvorbě vrátit.
Majordomus s dobře pěstovanými/potlačovanými city náhrobního kamene poznává po letech práce na panství Darlington na své vůbec první dovolené jejich hodnotu a zažívá příjemné povznesení nad drobnými projevy laskavostí z nečekané strany. Ujíždí autem krajinou, vzpomíná, bilancuje. V tomto lehce nostalgickém, rádoby úsměvném příběhu Išiguro poukazuje na rigiditu okázalé důstojnosti, která vede k absolutnímu potlačení lidskosti, pochopení a vlídnosti. A to nejen vůči spolupracovníkům, ale i vlastní rodině. Stevens je jen jednou z mnoha tragických obětí systému své doby, aniž by si právě tento fakt uvědomoval. I když možná, že ano. Otec, jehož je Stevens jen slabším odvarem, by však na něj byl pyšný. A to je přece nejdůležitější. Stejně jako sloužit vyššímu zájmu. Být součástí něčeho významného. Jako neviditelný sloup ornamentálního sloupořadí, které podpírá chrám.
Historie majordomů sahá někam do středověku a jejich kultura se rozvinula po celé Evropě. Nezřídka majordomové ovládli královské trůny. Není však bez zajímavosti, že majordomové jsou v obecném povědomí ponejvíce spojováni s britským královstvím. Kazuo Išiguro ve svém díle zachycuje v postavě majordoma Stevense mentální střet starého a nového světa, tady v kontrastu britského konzervatismu a amerického modernismu a progresivismu. Nemálo je zřetelný kontrast společenských tříd panstva a služebnictva a pečlivé odstupňované rozdíly uvnitř samotného služebnictva, které v Británii zejména v 19. a na počátku 20. století tvořilo významnou pracovní sílu obyvatelstva. Člověk coby metaforický příměr sebe sama.
“Pro mnoho lidí je večer nejpříjemnější částí dne. Neměl bych se tolik utápět v minulosti a měl bych se snažit co nejvíce vytěžit ze svého soumraku dne.”
Dokonale vybroušený příběh majordoma Stevense jsem přečetla jedním dechem. Zajímavě napsaná kniha formou vzpomínek člověka, který vzal své zaměstnání až příliš vážně a vlastně i na úkor vlastního života. Díky své “důstojnosti”, jak sám nazývá absolutní oddanost, a absenci jakékoli své invence, názoru a citu se možná ochudil o spoustu krásných životních okamžiků.
“Žertování není vůbec hloupé-zejména je-li pravda, že je klíčem k vřelosti mezi lidmi”.
Pro ty, kteří dosud nečetli, rozhodně doporučuji.
Tragikomické, pro mě hodně bolestivé ... Svůj život se snažím žít naplno (když to jde) a proto mi kniha přijde velmi smutná .... seběobětování a zaslepenost není můj šálek kávy ... k tomu přikrášlování skutečnosti s výhledem na lepší pocit při vzpomínání je opravdu tragikomický ...
knihu přesto doporučuji a uznávám ... je to zase úplně jiný pohled na způsob psaní ...
Učiněný čtenářský nudismus.
...................................................
Smysl existence.Promarněný život.Zvrácená důstojnost.Zkostnatělé konvence.Stádnost.Nenaplněnost citů...prostě jednoduše spousty a mnoho dalšího co tam v soumraku na zvídavého a trpělivého knižního hltače čeká.
Na první zdání by se mohlo zdát že postava Stevense je taková jednotvárná.Svázanost až do morku kostí.Oj jak ten klame tělem.Ne zrovinka partak do nepohody nebo na dlouhé večery to zrovna ne.Kazuo užívá slova chladně a jakoby s odstupem.Vykreslení doslova ožívá.Postupně se z něho stává postava tragická.Ne není v tom pohrdání spíše soucit.Ponaučení a vlastně i pochopení které čeká v samotném závěru.
Typické Ishigurovy flashbacky (vracenky) kdo to miluje nebude zklamán ani tady.Skryté protimluvy mezi řádky atd.
Silná pasáž s politiky: Stevens na jejich otázky nedokáže odpovědět.Nejenom že nechce včetně konvencí.Nejde to.Neví.Tápe.Oni ho dostali tam kde ho chtěli mít.Mají nás v hrsti.My neumíme odpovídat.To jim vyhovuje.Krásně výstižné podobenství.
Bylo v tom něco velkého.Byl jsem součástí.Udělal jsem dojem.Dávám všemu smysl.Ideály pozlátkem něčeho lepšího.Zapálení pro dobrou věc.Víra v poslání na tomto kousku skály plujícím v temnotě.
Důstojnost a důležitost okamžiku.
Domýšlivost.Předurčenost.Autosugesce.Manipulativnost.
Morálka na mocninu n-tou takže blbá.
Myšlení školou zničený.Poněvadž tak se to má a tak je to správné milá rodino.Budme takový budou nás mít rádi.Takového mě chtěli.A nad hlavou má duhu.
Dá se uniknout předurčenosti ? Zachovat tvář či uniknout ?
Moji mílí Stevensové,majordomusové,sluhové,lokajové,podržtaškové a všeobecně my otroci zavedeného řádu.Všici co křičí-nejsme ovce.
Nevypadnout z role.Bud je změna nadosah nebo pak už nikdy.
Kazuo Ishiguro na konci pomrkává nenápadně po samotném čtenáři.Máš co jsi chtěl a ted se nad sebou zamysli.Sejmi masku.
Jednoduší bude zůstat.Zachovat klid.Chladnou důstojnost.Nechat se unášet.Plout.
Neni lepší více čeřit hladinu.Ještě je zdá se čas.Dokud nezaklepe...ona.
Zubatá.
Každý máme nějaký život. A asi každý člověk, když přijde soumrak jeho dne a na krajinu padne stín, který zahalí všechny cesty a zavře všechny dveře, přemýšlí, co teď? Kam teď? Dá se vůbec ještě něco dělat? Nebo už jenom stárnout a za soumraku svého žití čekat smrt?
Dokonalý majordom pan Stevens je tak dokonalý, tak suchý, tuhý a ušněrovaný, že by ho člověk někdy i praštil. Veškerý svůj osobní život položil na oltář "důstojnosti", o které několikrát dost obšírně a poněkud nudně hovoří. A tak nevím: mám ho obdivovat, pro jeho vytrvalost, s níž plní úkoly, ke kterým se zavázal, když se stal majordomem... nebo ho litovat, protože v sobě potlačil veškeré jiné lidské potřeby a přání tak dokonale, že v něm, v jeho těle, duši, srdci nezbyla žádná šťáva? Žádná horká krev? Veselí, smích, ba tuším, že ani radost, byť by to byla třeba pouze radost z dobře splněné práce?
Chudáček pan Stevens, zdá se, i když autor pouze naznačuje, že byl dokonce milován, a kdyby se jen maličko odvázal, mohl milovat, mohl prožít možná komplikovanější, ale rozhodně zajímavější, veselejší a pestřejší život v rodinném svazku. Neprožil. Byl dlouhá léta dokonalým, vynikajícím, perfektním majordomem velkého anglického domu... ale ničím více.
Takový byl pan Stevens. Nepromluvil o své osamělosti ve svém životním příběhu, ale myslím, že byl těžce osamělý.
Pokud chcete začít s Ishigurem (a věřte, že byste skutečně měli), začněte tady. Příběh britského majordoma je ideální vstupní branou do světa, v němž všichni skrýváme své pocity, vlivem pochybných ideálů balamutíme sami sebe a transformujeme svou paměť, abychom se viděli vždy v tom lepším světle.
A samozřejmě - scéna s večeří a nemocným otcem je prostě majstrštyk.
To tak čtete, čtete, čtete, náhle se dojmete a je konec. Byl to skvělý čtenářský zážitek.
Štítky knihy
Anglie zfilmováno anglická literatura společenské romány komorníci Bookerova cena služebnictvo sluhové, lokajové
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Soumrak dne je v
| Právě čtených | 8x |
| Přečtených | 877x |
| Čtenářské výzvě | 285x |
| Doporučených | 54x |
| Knihotéce | 192x |
| Chystám se číst | 413x |
| Chci si koupit | 76x |
| dalších seznamech | 11x |
Hlavní postava, majordomus Stevens, mi celou svou osobností mnohem víc než Angličana připomíná typického Japonce. Zvláštní. Zjevně není jednoduché překročit vlastní stín.