Smrt krásných srnců

Úplně náhodný výběr do čtenářské výzvy, ani nevím, proč jsem se jí tolik vyhýbala. Knihu jsem přečetla na posezení, zasmála jsem se u ní i poplakala. Film se mi dařilo do dnešní doby míjet, ale po přečtení si ho moc ráda zkouknu.

Ke knize jsem se dostala díky čtenářské výzvě a jsem mile překvapená. Je to takové pohlazení po duši. Příroda, rodina, kamarádství, život plný plánů a naděje a zároveň smutek z válečné doby a židovská problematika. Film jsem samozřejmě několikrát viděla, takže bylo snadné představit si Karla Heřmánka jako tatínka.

Krásně napsaná, dobře čtivá kniha, kde autor vzpomíná na své dětství a hlavně na tatínka. Je to útlá kniha s několika povídkami, u které mě hřálo u srdce při popisování okolí Berounky. Oblast Rozvědčíka a převozníka Proška je mi dobře známá. Autor to popisuje s takovou láskou. Také se zmiňuje o židovské problematice během války a o svých bratrech, kteří byli odvedeni a přežili koncentrační tábor ( možná i díky masu ze srnce, kterého jim tatínek ulovil než odjeli).

Krásně napsané povídky kde hlavní prim hraje tatínek autora.

Klasika, kterou by si měl přečíst nejspíš každý. Obdivovala jsem tatínkův zápal pro vše možné, ale i určitou flegmatičnost, kterou vyzařoval když šel na ryby. Proč peníze a práci když mám rybník. Zajímavé čtení, u kterého člověk určitě neusne, spíše se zasměje a uvědomí si, že ne všichni jsou dokonalí a to je na tom to krásné.

Krásná čeština, veselé i dojemné. Mám ráda i film.

Tuším, že to s tatínkem nebylo snadné. Jako by mimochodem jsou zmíněny jeho chyby: třeba, že pálil za ženskýma, a že nepřinášel peníze, když braly ryby. Je to romantické vyprávění někoho, komu se stýská, ve kterém shovívavost zjemňuje, až paroduje.
Perfektní čtení, jen si nechat malý odstup.

Mimořádně krásná útlá knížečka, při čtení jsem cítila nejen radost, ale i autorův stesk a trápení. A souznění s přírodou a lásku k ní :-)

v eknize schází povídka Běh Prahou, je dostupná zde: https://is.muni.cz/el/phil/podzim2020/FAVKh010/um/Ota_Pavel__Beh_Prahou.pdf

Tak jsem našla dalšího svého oblíbeného spisovatele..
Jak lehce se mu dařilo napsat tak těžké skutečnosti - umí “nahodit” - tu tíži si, čtenáři, představ sám.. Neskutečně krásné a dojemné..

Poutavé vyprávění o dětství a mládí plné prožitků a zážitků v křivoklátských lesích a okolí, napsané jednoduchým stylem, ale prosycené láskou k lidem, životu a přírodě. Autor měl skvělý pozorovací talent, všímal si drobností a tyto popsal ve svých příbězích.

„Když chytáš zlatou rybku, musíš být potichu. Jako když se modlíš.“

Kniha Smrt krásných srnců není jen vzpomínkou na dětství, ale hluboce lidským podobenstvím o tom, co opravdu má v životě cenu – rodina, láska, humor a schopnost přežít i ty nejtemnější časy s jiskrou v oku. Ota Pavel píše s lehkostí a melancholií zároveň – jeho jazyk je nenápadně krásný, přirozený, plný obrazů, které se nezapomínají.

Postava tatínka, vypravěčova největšího hrdiny, se stává středobodem celého příběhu – je nezdolný, vtipný, někdy bláznivý, ale vždycky hluboce lidský. Ať už je na lovu kaprů nebo utíká před nacisty, v každé situaci se skrývá kus pravdy o tom, jak přežít i nemožné.

Tato kniha je důkazem, že příběh nemusí být velkolepý, aby zanechal hlubokou stopu. Stačí rybník, kolo a dobré srdce.

Knihu Smrt krásných srnců jsem si přečetl kvůli maturitě a také proto, že mám rád stejnojmenný film. Ze začátku mě moc nezaujala, ale postupně mě začala bavit. Nejvíc mě zaujal příběh Lea Poppra, který i v těžkých dobách držel rodinu pohromadě. Kniha ukazuje život za první republiky, během nacistické okupace i po nástupu komunismu. Přestože popisuje těžké období, nechybí jí humor a lidskost. Určitě stojí za přečtení.

Smrt krásných srnců je kniha, která mě naprosto dostala. Ota Pavel píše jednoduše, ale tak krásně, že z každé věty cítím opravdovost, něhu i bolest. Jeho vzpomínky na dětství, otce, ryby, lesy a válku jsou plné emocí – jednou se směju, podruhé mám slzy v očích. Miluju tu křehkou rovnováhu mezi humorem a smutkem, kterou zvládá s naprostou lehkostí. Každá povídka má v sobě něco silného a lidského. Není to jen o vzpomínkách, je to o duši. Jedna z těch knih, ke kterým se chci vracet. Krásná, moudrá, pravdivá

Zde poutavě popsané předválečné dětství a poválečný život vřele doporučuju

Tak toto byly velice krásné a čtivé povídky. Už jen to že se odehrávali za doby holokaustu a druhé světové války (tohle téma velice miluji, a je mi velmi blízké, ne že bych tu dobu zažil, ale mám k ní určitý vztah a soucit). Ke konci ty povídky byly dojemnější a dojemnější. O Otu Pavlovi se říká že je velice podobný mému velice oblíbenému Bohumilu Hrabalovi, je to tak. Styl psaní jak já říkám hospodský (ten název mě napadl teď, při psaní této recenze), takový styl kde je vidět že si užíváte života a zároveň filosofujete, tyto dva pány spojuje. Akorát Hrabal psal fiktivní díla a Pavel, z jeho života a tady konkrétně z života jeho tatínka. Prostě nádherná sbírka povídek, která musí být čtena aby byla pochopena. Zajímavost: knihu jsem četl poprvé, a četl ji nahlas a nahrával si to do záznamníku, a na youtube jsem dal celou audioknihu této krásné knihy, jelikož nikde nebyla, tak jsem jí udělal já, pokud máte čas můžete si ji poslechnout zde, budu moc rád: https://youtu.be/-aVVaNFBLZg?si=WLzJHrX2lLYf3vvB

„To je nádhera, podívej ta ladnost, … vidíš ty oči – úplně jak lidský, jsou krásnější než lidský…“
Válečná léta se ženou skrze českou krajinu a člověk dělá věci, kterých by za jiných podmínek nebyl schopný (tedy alespoň Leo Popper, tatínek vypravěče) – v nevinných zvířecích očích vidíš krutost doby - události nutí, válečná doba si žádá lovit … a tak přežít …
Čeká tě devět autentických smutně dojemných povídek ze života rodiny Popperových ve válečných a poválečných letech – veskrze silné příběhy vyprávěné krásným jazykem, s jemným humorem a s hořkosladkým nádechem, v některých příbězích s mrazivým pozadím vědomí křehkosti nejen lidského života zmítaného v dějinných zvratech, lehounká naivita vypravěče – dítěte z něhož vyroste pábitel a milovník života, svérázný individualista a snílek s touhou po dobrodružství, spisovatel Oto Pavel, vše ještě podtrhuje …
„Umět se radovat ze všeho. Nečekat, že v budoucnu přijde něco, co bude to pravé, protože je možné, že to pravé přichází právě teď.“ /Ota Pavel/

Bylo to prostě tak dojemně krásné – všechny ty popisované a skutečně autenticky prožité přítomné okamžiky! Ota Pavel je totiž naprosto jedinečný a veskrze pozoruhodný vypravěč právě těch přítomných okamžiků – všechny ty zprostředkované vzpomínky na rodinu, a krásu okolní přírody, z kterých čiší jemná melancholie, a přitom většina z nich má jemně humorný nádech o který se postarají hlavně věčně optimisticky naladěný věčný milovník žen tatínek a veskrze trpělivá maminka, kteří svým dětem vč. malého vypravěče, nevím jak, ale připravili navzdory době skoro bezstarostné dětství plné rodinné sounáležitosti a vzájemné lásky …

„Když chcete psát povídky, tak Vám musí být nejméně čtyřicet. Do té doby musíte pořádně žít a dívat se kolem sebe. Mít rád i nenávidět. Zažít všechno. - No, a pak je to už snadné, chce to jen sednout a psát!“
/Ota Pavel/

Ota Pavel je nedoceněný spisovatel. Jeho poetické psaní se přitom tak krásně čte. Povídky půvabné. Ta láska k Berounce, k rybám, přírodě ale i k dobrým lidem je přímo hmatatelná.
Také musím vyzdvihnout úžasné filmové zpracování. Karel Heřmánek v životní roli.

Taková opravdu jednohubka na jeden večer (až mi to překvapilo, jak malé to je dílko).
Příběhy to jsou hezké, dýchá z nich krásná atmosféra meziválečných let a života obyčejných lidí z té doby, podobně jako u Saturnina, mého oblíbence. Některé povídky jsou vtipné, (zejména ty předválečné), jiné smutnější (ty za války). Ale žádné velké drama (naštěstí členové rodiny těžkosti války vydrželi až do konce, takže nic srdceryvného se nedělo), spíše takové pohlazení po duši.