Smečka

Jedna z lepších sbírek hororových příběhů z naší scény. Všechno dobře napsáno, pár povídek slabších, ale v celku žádná velká vada. Za sebe můžu jen doporučit jako fajn oddechovku.

Solidní antologie, která v tomto případě byla spravována v rukou Jirky Sivoka a ten to zvládl s absolutní ctí. Zaslouží si srovnání s nejlepšími hororovými sbírkami, které v Golden Dogu vyšly. Vzhledově moc pěkná kniha, navíc s povídkami od autorů, kteří na Golden Dog mají přímou vazbu. K tomu s úkolem pro spisovatele, kteří měli vymyslet povídku, co bude mít spojitost se psy. Takže spokojenost. Od všech totiž víte zhruba co čekat, pokud knihy Golden Dogu máte namáklí. Líbilo se mi toho hodně, ale nejlepší povídky za mě – Afík od Madly Pospíšilové Karasové, Jízda duchů od Nelly Černohorské, Panoptikum doktora Marrowa od Terezy Kadečkové a Případ Čertovy rokle od Veroniky Fiedlerové. Tady ale obecně nenarazíte na špatný kus.

Potom, co jsem okomentoval Steny záhrobí mě Vetes-nice upozornila na to, že jsem minul povídku Případ Čertovy rokle v antologii Smečka. A protože mě chybějící dílky skládačky neskutečně iritují, hbitě jsem si tuto sbírku povídek u mého nejoblíbenějšího nakladatele objednal. Vůdce zlaté smečky, Alfa, či Top Dog mi svazek mile „vytunil“ a já jsem se v návalu radosti rozhodl postupovat jinak než obvykle s tím, že napíšu krátký postřeh ke každé povídce, a teď mě fakt děsí délka mého příspěvku.

Panoptikum doktora Marrowa- S tvorbou Terezy Kadečkové jsem se setkal poprvé v Bolestínech v povídce Přání a šlo o parádní zážitek na první dobrou. Autorka už má dnes v mé knihovně své místo, ale po přečtení této povídky se cítím podobně jako u Přání. Jsem plný příjemně nepříjemných pocitů, a navíc jsem tu narazil na jednu velkou pravdu, o níž se příliš nemluví. Tak schválně, z jakého důvodu nasloucháte / byste naslouchali vy?

Příchod Vyvoleného- Petr Boček otevřel svou povídku nenápadným, až milým způsobem a první hororový zážitek mi způsobil až popisem jedné z postav (a popisem jejího obydlí). Nikdy mi nevadil pohled na krev případně vyhřezlou vnitřní anatomii (lidskou či jinou), ale pachy jsou mou slabinou. A tady byl autor natolik popisný, že mi málem zkudrnatěly chloupky v nose. Povídku jsem si tedy užil, vždyť proč by i psi nemohli mít svého superhrdinu?

Jízda duchů- Povídka Nelly Černohorské byla tou nejkratší z úvodní trojice a autorka se v ní vyvarovala násilí, v žádném případě jí ale nechyběla atmosféra. Mě navíc duchařské horory baví, takže mě tady mohlo mrzet jedině to, že nešlo alespoň o něco málo delší záležitost.

Lajka se vrátila- Ondřej Kocáb tady přišel s takovým zvláštním mixem hororu a sci-fi, který na mě velmi dobře fungoval. Já už jsem asi za ty roky tak nějak emocionálně okoralý, takže mě lidské ani zvířecí utrpení nedohání k slzám, zato ale cítím silné zadostiučinění, když se z potenciální oběti stane mstitel (a když si tu pomstu řádně vychutná).

Kříženec- V povídce Ludmily Svozilové byl ten pes tak trochu jiný. Já jsem si tady parádně užíval hustou atmosféru a způsob, kterým se zlá minulost proplétala se zlou přítomností. Autorka mi tady dodala přesně to, co jsem od ní očekával. Dokonalost.

V šeru svítání- Miroslav Pech napsal opravdu zvláštní povídku. Smutný životní příběh nešťastné dívky říznul něčím jiným, a pokud jde o mě, povedlo se mu to. Spíš než hororem to na mě na jeho hřbitově dýchlo spíše jakýmsi nostalgickým smutkem, ale nemyslím to jako stížnost. Mělo to pro mě takový nečekaný nádech. Pokud mi něco mírně vadilo, pak jedině to, že Ondřej nedostal více prostoru.

Azurit- Tři povídky Karin Novotné v Bolestínech se mi hromsky líbily, takže jsem se na Azurita těšil, a že jsem se měl na co těšit! Ten krátký příběh mi dokonale „sednul“ a já jsem si jeho temnou, bezútěšnou atmosféru opravdu užíval.

Psí život- Tady jsem se nemohl hned od počátku neusmívat, protože Martin Štefko s Jiřím Sivokem naplnili svou povídku, předpokládám, autobiografickou frustrací šéfa českého hororového nakladatelství a přidali i něco navíc. Skvělá záležitost :-)

Na konec cesty- Tak tady trochu váhám, protože se podle mého názoru nejedná o horor (i když člověk, kterému hrozí Alzheimer nebo demence by to asi vnímal jinak), a ani toho psa jsem si tu věru neužil.

Pes se zlatýma očima- V tomto případě pro mě nešlo o horor, spíš mám pocit, že Tomáš Marton napsal jakousi terapeutickou povídku. Pes v ní byl jednoznačně v hlavní roli a mě ten příběh bavil.

Afík- Uff, no, to byl tedy hnus. Madla Pospíšilová Karasová mi znovu (už jsem si na to u ní zvykl) ukázala, že jsou nejodpornějšími hororovými monstry lidé. Kam se hrabou nějaké chapadlovité bytosti, z nichž odkapává černý sliz, když je na světě tolik lidí…

Zpráva z Jirmanova- Michal Březina napsal svou povídku formou korespondence a dokázal do ní dostat kvalitní atmosféru, hrůzu, krvák a solidní porci humoru, která tady rozhodně nebyla na škodu. No jo, mezilidské i mezidruhové vztahy mohou být sakra nebezpečné.

Případ Čertovy rokle- Povídka Veroniky Fiedlerové u mě byla sázkou na jistotu, protože mám pocit, že už jsme s Benediktem Klausnerem staří známí. A na Hradisku není o smrt za záhadných okolností nikdy nouze. Naštěstí.

Benátský mor- Lukáš Vavrečka s Přemyslem Krejčíkem napsali povídku, která pro mě sice nebyla prvoplánovým hororem, ale zato měla intenzivní atmosféru, a introvertovi, jako jsem například já, by davy turistů působily brutální psychickou torturu.

Hermanito a Bo- Trochu jsem se obával, jestli mi povídka Morta Castlea po těch českých hodech sedne, ale přestože mě děj přenesl k Zavelkoloužníkům, nemělo to na mou náladu špatný vliv, protože mě opravdu hodně bavil.

Smečka obsahuje 14 velmi kvalitních povídek a jednu, která nebyla vůbec špatná, jen mi tak úplně nesedla ve srovnání s těmi ostatními. Já jsem si četbu opravdu užíval; dával jsem si čtyři povídky denně, abych mohl nad těmi přečtenými dostatečně přemýšlet (aby se mi „usadily“), a ani tentokrát mě nakladatelství Golden Dog nezklamalo. Smečku uzavírám do jejího kotce mého osobního Zlatého psince a doufám, že se její psí členové mezi sebou neservou. Vřele doporučuji všem přátelům hororu, sci-fi i fantasy.

Byl jsem mile překvapen za české autorství čtivých a hororových povídek na téma pes. Nakladatelství Golden Dog tak zůstalo v mém hledáčku a aktuálně se sytím "Zrnky Temnoty" :)
Jen minimum stránek mě nebavilo, naopak je zde dost zajímavých námětů:
brutální Afík, fantasktní Azurit, duchařsky milá Jízda Duchů, scifi šmrnclá Lajka se Vrátila, emotivní Pes se zlatýma očima a tragikomický laděný Příchod Vyvoleného.
Zkrátka pro každého něco -> Doporučuji.

Většina povídek je solidních — jak už to u souborů bývá, některé zabolí, jiné vyšumí. Jako představení smečky Golden Dogu to ale funguje skvěle. Temnota, syrovost a působivé, místy drsné čtivo, jak je u Golden Dogu zvykem.

Pěkná jízda! Moc se mi to líbilo – i když některé povídky na mě byly až moc drsné a jiné bych asi v hororové sbírce vůbec nečekala. Ale žádná mě vyloženě nenudila ani nevadila. Všechny jsou napsané čtivě a dohromady tvoří hodně zajímavou sbírku, která rozhodně stojí za přečtení.

Škoda, že v některých povídkách vystupují psi jen jako vedlejší stafáž. Nejvíc mě zaujaly povídky Případ Čertovy rokle a Panoptikum doktora Marrowa. Největší horor z psího pohledu určitě popsal Petr Boček v povídce Příchod vyvoleného.

Kniha obsahuje celkem 15 hororových povídek od českých autorů, kde vystupují psi ... některé byly lepší než druhé... například Hermanito a Bro; Příchod vyvoleného; Jízda duchů; Psí život; Na konci cesty a Panoptikum doktora Marková....

(SPOILER) Tahle sbírka mě, bohužel, zklamala. Přistupovala jsem k ní s očekáváním pestré žánrové palety hororu – od tichého neklidu až po syrový strach, jak slibovala i předmluva. Jenže místo hororu jako emocionálně napjatého žánru, který ve čtenáři vyvolává obavy, úzkost nebo tísnivý pocit, jsem dostala převážně směs nechutností, úchylností a absurdních výjevů.Některé povídky jako by ani nesledovaly žádný souvislý příběh – spíš připomínaly proud bizarna a fekálního humoru bez smyslu. Mnohé texty působily jako exhibice hnusu pro hnus samotný. Nejhůř na mě zapůsobila povídka Afik, která ve mně nezanechala nic jiného než čistý odpor. Nešlo o hrůzu nebo psychologické znepokojení – šlo o čirou nechutnost bez pointy, atmosféry nebo smyslu.

O to víc v téhle sbírce vyniká skvělá povídka od Veroniky Fiedlerové, která ukazuje, že horor se dá psát s nápadem, atmosférou a postavami, kterým lze věřit. Tato povídka byla natolik kvalitní, že jsem si upřímně povzdechla nad tím, že si ji čtenář musí zasloužit tím, že projde celým tímto pelmelem braku. Klidně by si zasloužila vydání samostatné knihy. Podobně zaujaly i další texty – třeba „Azurit“ nebo „Benátský mor“ – které nabídly výraznější svět, čitelný styl a funkční žánrové prvky. Ale tyto výjimky pouze zdůrazňují, jak moc většina ostatních textů selhává ve snaze být „něčím víc než hororem“. Výsledkem není žánrová pestrost, ale nepovedená směska, která v honbě za originalitou zapomněla na to základní – zaujmout, vyprávět příběh, vyvolat nějakou smysluplnou emoci. Sbírka se prezentuje jako hororová, ale většinu času připomíná přehlídku bizarností, fekálního humoru, úchyláren a zvrácených nápadů bez jakékoliv gradace nebo atmosféry. Pokud má být horor skutečně „spektrum“, pak tohle byla ta část, která připomíná stín u popelnic – nepříjemná, ale ne proto, že by děsila. Spíš prostě jen smrdí.

Chci tu ale ještě napsat o Afíkovi - M. Pospíšilová... (kterou mi databaze knih opravila, protože "urážela autorku" a původní věty jsou upravené tedy tak, že nevyjadřují myšlenku původního názoru)

Tato povídka mě hluboce znepokojila – ne kvůli hororovým prvkům nebo drsnosti tématu, ale kvůli tomu, že něco takového napsala autorka, která zároveň pracuje s dětmi.

Příběh sleduje týraného chlapce, jehož jediným přítelem je pes. Rodiče zvíře zabijí, uvaří, dají chlapci sníst a následně se pes „znovuzrodí“ jako oživlý exkrement. Ano, opravdu. A ne, nejde o metaforu ani černý humor. To, co se tu odehrává, nepůsobí jako literární tvorba, ale "jako výraz znepokojivého světonázoru".

Literatura má samozřejmě právo být temná, šokující, provokativní. Ale tohle nepovažuji za umění, horor ani formu terapie. Je to nechutné, nevkusné a podle mého názoru zcela nevhodné – tím spíš, když to napsala osoba, která má být vzorem a oporou dětem.

Věřím, že co člověk píše, to nějakým způsobem odráží jeho nitro – a pokud je tohle odraz autorčina vnitřního světa, považuji to za alarmující. Tato povídka není fikce. "Je to výraz určitého pohledu na svět."

Horor může mít mnoha podob. Může být nechutný, bizardní, může být atmosférický nebo se v něm mohou prohánět duchové či se může jednat o trochu temnější fantasy. Každému se líbí něco jiného, a každému i něco jiného nahání strach. Ve sbírce povídek Smečka dostanete od všeho něco. Antologie je rozhodně dobře poskládaná a věřím, že každého aspoň pár povídek zaujme. Navíc ji napsali samí čeští autoři, tedy kromě hostujícího Morta Castlea.

Ačkoli je každá povídka jiná jedno je spojuje. Vždy se v ní objevuje nejvěrnější přítel člověka, tedy pes. Ne vždy to i zde však nejvěrnější přítel člověka je.

Když jsem se do této štafety u @treceybee hlásila věděla jsem, že to bude velké vystoupení z mé komfortní zóny. Horory čtu jen velmi sporadicky a povídky skoro vůbec. Většinou mne totiž nedokážou úplně uspokojit, pokud mají méně než 50 stran.

Nicméně obsah tohoto sborníku obsahuje 15 povídek a je tak různorodý, že i já jsem si našla své oblíbené.

Nejvíce se mi, ani ne tak překvapivé, líbila povídka od Veroniky Fiedlerové - Případ čertovy rokle. Lovec démonů a přízraků Benedikt jde vyřešit případ roztrhaných ovcí. Ta měla vše, co mám ráda. Nadpřirozeno s detektivní zápletkou. Rozhodně si musím od autorky přečíst i další knihy, které o Benediktovi napsala.

Další oblíbenou se stala povídka Karin Novotné - Azurit. Ta byla spíš takovým temným fantasy. A jelikož fantasy miluji, tak prostě nebylo o čem.

Nejvíce jsem se zasmála u povídky Psí život, kterou napsali pánové Jiří Sivok a Martin Štefko. Kam na takovéhle bizardnosti pánové chodíte. No, klobouk dolů.

Naopak nejvíce znechucena jsem byla u povídky Madly Pospíšilové Karasové - Afík a u povídky Petra Bočka - Příchod vyvoleného. Obě hrají na dost nechutnou notu a mně se někdy doslova zvedal kufr.

A největší strach jsem měla u povídky Pes že zlatýma očima - Tomáš Marton. Tam ta atmosféra byla naprosto dokonalá. I chlupy na rukách se mi v jednom momentě zvedly.

Ostatní povídky za mne buď potenciál měly, ale vzhledem k délce ho úplně neproměnily nebo mne zkrátka nijak moc nezaujaly.

Parádní sbírka plná růzrodých povídek! Některé jsou šokující, jiné obsahově odporné, ale přitom skvěle napsané. Nechybí duchové a mystično a celkově jsem si to fakt moc užila. Doporučuji !!

Soubor hororových povídek, kde hlavní roli hrají naši čtyřnozí kamarádi. Některé příběhy byly děsivé, jiné nechutné, další zase naprosto fascinující a některé pro mě neměly hlavu ani patu.

Nicméně jako celek hodnotím tohle dílo jako zdařilé :)

A co mě zaujalo nejvíce?
Panoptikum doktora Marrowa - na úvod něco hodně zajímavého, co mě svým způsobem dost nadchlo
Příchod vyvoleného - reálný příběh (pokud opominu koncovku)
Jízda duchů - příběh, jakých bych zvládla celou knihu
Azurit - úžasné spojení psa a léčitelství
Pes se zlatýma očima - tady jsem se krásně spletla v odhadu
Afík - hodně emoční příběh, úplně se ve mě všechno svíralo...
Případ čertovi rokle - to nejlepší nakonec! Tenhle příběh byl naprosto dokonalý!!!!!

Jinak za mě toto určitě není pro slabé povahy a žaludky :) Ale určitě to stojí za přečtení!

Knihu jsem k přečtení získala díky štafetě.. tvůrce knihy měl velice zajímavý námět, aby se v příběhu objevil pes. Každý autor má odlišný styl psaní a toto zadání každý také pojal po svém. Některé povídky byly až "nechutné". Není to úplně můj styl knihy. Každopádně jistě si své nadšence najde.
Některé povídky byly

Co se stane, když autor dostane jedinou podmínku, kterou v povídce musí splnit? V každé se musí objevit pes. Hlavní žánr této sbírky je horor, ale tady je pořádně rozmanitý. Najdete zde např. fantasy a nebo bizár. A že to byl občas bizár s velkým B.

Každý autor píše jiným stylem, některá povídka se mi líbila více, jiná méně. Rozhodně každého čtenáře nadchne něco jiného.

Hodnocení jednotlivých:
Panoptikum doktora Marrowa - tato povídka měla spíše šokovat, a že se jí to i povedlo. Rozhodně se nedá vytknout originalita a jen tak na ni nezapomenu.
Příchod vyvoleného - šok, utrpení a zděšení. Povídka z prostředí psí množírny. Do cca poloviny mě moc bavila, ale po rozemletí dítěte už jsem se bála číst dále.
Jízda duchů - nádherný a mrazivý příběh.
Lajka se vrátila - bolest a utrpení psa, který se vrátil pomstít. Bylo to takové nijaké a pak už i moc vyhrocené. Nerealné a celkově mě to nebavilo.
Kříženec - divně psané věty a nesedlo mi to.
V šeru svítání - smutný příběh. Zde jsem pejska hodně litovala. Myslím si, že brzy odešel za paničkou.
Azurit - originální povídka s azurově modrým pejskem, který dokázal léčit. Tato povídka mě moc bavila.
Psí život - jediná moje poznámka ke knize byla: nemám slov. Ty slova nemám ani po dvou týdnech od přečtení. Zvrácený, ale na jednu stranu mě to bavilo. Bad, bad girl.
Na konec cesty - toto mě moc nebavilo.
Pes se zlatýma očima - krásný a mrazivý příběh. Nejdříve jsem myslela, že pes bude zlý.
Afík - nejhorší příběh plný bolesti. Tak moc jsem chlapečka chtěla zachránit. Z příběhu mě mrazilo a padla i nějaká ta slza.
Zpráva z Jirmanova - zajímavý příběh. Moc se mi líbil styl, jakým byla povídka napsaná.
Případ čertovi rokle - hodně povedený příběh. Přesně ukazuje, jak karma pracuje.
Benátský mor - tohle jsem tak úplně nepochopila. Asi nic pro mě.
Hermanito a Bo - zmatený příběh a konec moc urychlený.

Originální štafeta. Pár povídek mě fakt bavilo, některé byly průměrné. Každá si učitě najde svého čtenáře.
Nakladatelství @goldendogbooks prostě umí. Zbožňuji. Doporučuji.

Celkem dobrá sbírka, je ochutnávkou toho, co nabízí současná hororová tvorba. Autoři se pustili do povídek, kde hlavní roli hrají psi – někdy jako ochránci, jindy jako monstra, oběti nebo katalyzátory děje.

Najdete tu všechno, co se v žánru horor nachází. Ne každá povídka se mi líbila, někde mi přišlo, že tam pes je zmíněn jen proto, aby to splnilo zadání, ale jako celek mě to bavilo.

Sbírka originálních příběhů, ani jeden nenudil, i když to nebyl třeba úplně můj šálek čaje. Některé ve mně vyloženě zarezonovaly a vím, že se k nim budu vracet. Ke knize jsem se dostala díky štafetě, ale už jsem si koupila svůj výtisk.

Jiří Sivok si dal za cíl shromáždit autory, kterým vycházejí knihy pod hlavičkou nakladatelství Golden Dog, a to se mu povedlo. Antologie je reprezentativní ukázkou toho, jak jednotliví autoři píšou a co od jejich knih může čtenář čekat. Dalším z cílů bylo představit různé tváře hororu. I toto poslání splnila Smečka takřka na sto procent. Najdeme zde body horor, duchařské příběhy, temnou baladu, civilní vyprávění i černý humor, a to mnohdy v hodně netradičním a zajímavém mixu.

Dalším, ale velice důležitým prvkem, jenž má všechny povídky spojovat, je pes. V některých povídkách je jeho postava či role hodně upozaděna a působí jako uměle naroubována na příběh, který by se bez něj klidně obešel. V tom se mohli někteří autoři trošku víc snažit. Editora je také třeba pochválit za péči, kterou věnoval řazení povídek, kdy zohlednil, že by si po dvou či třech drsných příbězích čtenář rád odpočinul u lehčí, nebo dokonce pozitivně vyznívající povídky.

Za pochvalu také stojí péče, kterou knize věnoval nakladatel Martin Štefko. Nejde jen o medailonky všech autorů, které nesmí v žádné antologii chybět, ale především o krásné vnitřní ilustrace ke všem povídkám, pěknou a velice výmluvnou obálku a pevnou vazbu, jimiž se kniha může pochlubit.

Není autor ten, jenž se zavděčil čtenářům všem. A stejné to bude i s touto sbírkou povídek. Přesto je Smečka povedenou a reprezentativní antologií, kterou by si neměli nechat ujít jak fanoušci hororů, tak čtenáři, kteří si rádi rozšíří své obzory.

Nejprve musím říct, že jsem přesně ten typ z předmluvy: “horory já nečtu. Nicméně když jsem viděla nabídku štafety, řekla jsem si, že tuhle antologii zkusím. A dobře jsem udělala.

Hned od začátku mi bylo sympatické, že se jedná o české autory. Spojnicí všech povídek byl ústřední motiv - pes. Je přirozené, že některé povídky mě bavily víc, jiné míň. Někdy byla atmosféra hodně děsivá, jindy tolik ne. A přesto stály všechny za přečtení.

Pro tento příspěvek jsem vybrala několik povídek, které mě bavily nejvíc.

AFÍK - M. Podpíšilová Karasová
Za mě top povídka o malém chlapci, který měl dost šílené dětství a pes byl jeho jediný opravdový přítel. Bylo to těžké čtení, ale bavilo mě.

PŘÍCHOD VYVOLENÉHO - P. Boček
Tohle byl zajímavý kousek o chovatelce psů. Místy pro mě až nechutné situace, ale na druhou stranu ohromně čtivé.

V ŠERU SVÍTÁNÍ - M. Pech
Pěkná povídka o tom, že není dobré okrádat zemřelé. Líbila se mi atmosféra.

NA KONEC CESTY - K. Malec Houfková
Smutný příběh o stárnutí a nemoci, který byl přitom tak moc reálný a silný.

Kniha mi ukázala, že i já měla předsudky o tom, co je horor a že pod tento žánr je možné zařadit i leccos jiného. A moc se mi líbily i ilustrace uvnitř, včetně obálky.

"Horor není jen krev na stěne, horor není jen maniak v masce.
Ne, ne, ne, třikrát ne!

Jiří Sivok nahnal autory publikující v nakladatelství Goldendog do jednoho kotce a jako téma pro napsání povídek zvolili psy.
Smečka už se blíží.
Už vám dýchá na krk.

Minulý týden po mně velká fanynka tohoto nakladatelství hodila tuto knihu a řekla "přečti si z těch 15 povídek alespoň Afíka, co napsala Madla Pospíšilová.
Proč? Proč mně, milovnici psů? Bylo mi jasné, že mě čeká náročné čtení. No jenže to bylo tak návykové, že jsem je zvládla všechny. Líbí se mi ta pestrost a to, že pokaždé má pes jinou roli. Jednou je strážný anděl, podruhé bestie, jednou týrané stvoření a jednou důvod k vraždě.
Ráda bych vyzdvihla TOP povídky.

PŘÍCHOD VYVOLENÉHO - Petr Boček
Velmi poetická atmosféra rodinné pohody v období Vánoc. Pěkný začátek, přesně takový, jak mi k autorovi sedí, jak jsem ho poznala. A pak? Pak mi to vytrhlo srdce a já se hodinu tulila k mému psovi z chovatelské stanice. Ještě teď se mi zvedá žaludek, ale bylo to nezapomenutelné.

V ŠERU SVÍTÁNÍ - Miroslav Pech
"Kde je tělo víme, ale kde je její duše?"
Bála jsem se, vážně ano. Hřbitov, pes po boku.
Velmi hluboké dva citáty.
"Dokonce i v chudobě můžeme být šťastní, pokud budeme mít jeden druhého."

PSÍ ŽIVOT - Jiří Sivok, Martin Štefko
Jak autentické, ale jen začátek. Vybavil se mi Martin minulý týden na veletrhu, jako by se popsal, svůj náročný život redaktora, jedna dobročinná akce a tu cestu domů pak podle mě ale zvrhnul druhý autor. Pánové, výborné.

PES SE ZLATÝMA OČIMA - Tomáš Marton
Tak tohle bylo pohlazení po duši. Andělé můžou mít různé tváře.

AFÍK - Madla Pospíšilová Karasová
Nezapomenu na ni. Šílená, bohužel i tohle se mezi námi děje, bohužel i takhle může vypadat horor. Dala mi zabrat.

DĚNÍ V JIRMANOVĚ - Michal Březina
Tady mě malinko mrzel konec, ale velmi zvláštní zločiny a jejich vyšetřování byly sem tam i vtipné.

Ano, největší horory se dějí mnohdy kolem nás. "Zoufalství nutí dělat lidi ohyzdný věci."

Děkuji za skvělý zážitek.V podstatě jsem žádné nedala méně než 4 Bavilo mě to.