Šľachtické hniezdo

29.01.2019

Romany Turgeněva se nadprůměrně dobře čte, i když je to lyrická proza 19. století. Bude to asi tim, že spisovatel hodně se snaží, aby čtenář byl schopný vcítit se v děj, jež odehrává se hlavně v pocitech a emocích protagonistů, i když k tomu máme taky krásně popsanou ruskou krajinu. Ve "Šlechtickým hnězdě" autor zabývá se hlavně otázkou, jestli by se mělo bojovat za své vlastní, osobní štěstí nebo ne. Úkazany jsou v protikladu dvě generace, dvě ženy, dva muže. Na jedné straně je západní, francouzský a velkoměstský přistup k životu, kde zábava a společenství, flirt a uměni jsou ty nejdůležitější - Barbara Pavlovna Lavrecká de domo Korobiná a Vladimír Nikolajevič Panšin jsou schopní dostat všechno co chtějí, protože nemají vnitřní zábrany. Na druhé straně - tradiční ruské hodnoty, jako skromnost, poctivost a náboženství, což zastavuje hlavně venkovské obyvatelstvo, tady hrdinové "částečně z lidu": Lizaveta Kalitiná (vychována sedlačkou) a Fedor Ivanovič Lavrecký (mamka sedlačka}. Při čem nevinnost a poctivost skončí dost tragicky, protože "tichý a mající čisté srdce" neodváží se vzdorovat vnitřnímu přesvědčení, internalizovánému smyslu pro slušnost a mravnost - neodváží se bojovat o lásku z tradiční morálkou a naboženskymí zvyky. Tak když ne, musí odstoupit, zkrachovat a smířit se se svým neštěstím. Možná, jako to upřímně věřícím slíbil Ježíš: "budou potěšeni", a "dojdou milosrdenství". Asi ne na zemí a po smrtí. Ale nevěřícího Fedora tohle snad nepotěšilo. Je těžké také uvěřit, že s tím spokojená byla i Liza, když se musela smižít z osudem v klášteře. Jenomže "the bad end" je asi bližší životu, než veškerý současné literární a neliterární "vesterny", končicí povinným happy endem.
V biografiích hrdinů, kterým Turgeněv věnuje hodně stránek, je vidět taky jak zvláštně mohla vypadat výchova dětí ve dvoře, a jakým způsobem žili majitele ruských zemských majetků. V šlechtickém prostředí je víc trochu slepé úcty pro Evropu (Paříž a Baden-Baden), než pro svou rodnou zemí. Právě pro ně, pro odcizenou zemanskou inteligencí, autor výtvořil kategorií "zbytečných lidí" v ruské společností. Zajímavé, a možná i trošku pikantní je, že prý Turgeněv psal vždycky ze života, trochu jako Hrabal. Tehdy popsané v románu město O... muže být jeho rodný Orel, a komplikované manželské vztahy mohou odrážet něco z jeho vlastního života - sám žil "na okrájí rodiny" Pauliny a Louisa Viardot, operní pěvkyní a ředitele pařížského divadla, kteří vedli u sebe významný literární a hudební salon. Asi uměli zacházet s drby .