Sérotonín
Michel Houellebecq
https://www.databazeknih.cz/img/books/40_/409337/bmid_serotonin-NuA-409337.jpg
4
597
597
Rozprávačom románu Sérotonín je štyridsaťšesťročný poľnohospodársky inžinier Florent-Claude a jeho príbeh je o Francúzsku, ktoré dupe po svojich tradíciách, ničí svoje mestá a nevšíma si živoriaci a búriaci sa vidiek. Florent-Claude rozpráva o svojom dobrovoľnom „zmiznutí“ z mesta a zo sveta, o absolútnej osamelosti muža v strednom veku a o priateľstve so spolužiakom Aymericom so šľachtickým pôvodom. Hoci ich osudy boli rozdielne, skončili podobne a spolu sa musia konfrontovať so zmarenými snami svojej mladosti a čeliť možno rovnako márnej nádeji, že Florent-Claude nájde ženu, o ktorú prišiel. Sérotonín je románom o pustošení sveta bez dobra, spolupatričnosti a zároveň je románom o smútku, výčitkách a ľútosti.... celý text
Přidat komentář
Bohuzel jsem nedocetla.
Pri hlidani deti a reseni potycek, to nebyla nejlepsi volba.
Autoruv tekavy styl, prestoze vyplneny zajimavymi informacemi, mi nejvice pripominal vlastni neusporadany proud myslenek. Na neco se soustredim, upouta me neco jineho, ve vzpominkach pak zustavam chvili na dovolene, chvili v detstvi a na to uz premyslim, co budu varit k veceri. Neporadek. Od knizky pak ocekavam, ze me mozna trochu usmerni a nebude podporovat v dalsi roztrzitosti…
Ale verim, ze v jine situaci bych docenila vice.
,,Muž je na začátku rezervovanější, obdivuje a respektuje toto citové vzplanutí, aniž by mu docela rozuměl, zdá se mu trochu zvláštní z toho dělat takovou vědu.
Postupně se však mění, je vtahován vírem vášně a rozkoše stvořeným ženou, přesněji řečeno rozpoznává vůli ženy, její bezpodmínečnou a čistou vůli, a přestože žena vyžaduje poctu častých, nejlépe každodenních vaginálních průniků, tuto vůli chápe, neboť tyto jsou běžnou podmínkou jejích projevů, je zcela dobrou vůlí samou o sobě, kde falus, jádro jejího bytí, mění status, jelikož se stává, muž nemaje jiných prostředků, rovněž podmínkou projevů lásky a tímto zvláštním obratem se pro ženu štěstí falu stává cílem samým o sobě, cílem který netoleruje žádná omezení ve způsobech jeho uspokojení. Obrovská rozkoš poskytovaná mu ženou muže postupně mění, pociťuje k ní uznání a obdiv, jeho pohled na svět se tím mění, pro něj nečekaným způsobem dosahuje kantovské dimenze respektu, a pomalu začíná vnímat svět jinak, život bez ženy (a dokonce právě bez této ženy, jež mu poskytuje tolik rozkoše) se stává doopravdy nemožným a jakoby karikaturou života; tehdy muž začíná skutečně milovat. Láska u muže je tedy cíl, naplnění, a ne jako u ženy začátek, zrození; to je třeba brát v úvahu.”
,,...zkrátka chci říct, že Camille věděla, jak žít, přivedli jste ji do hezkého normandského městečka a ona věděla, jak z tohoto hezkého normandského městečka vytěžit to nejlepší.
Muži obecně žít neumějí , neví, jak ze života těžit, nikdy si v něm nepřipadají úplně sví, a tak se pouštějí do různých, více či méně ambiciózních, více či méně velkolepých projektů, to se různí, a obvykle v tom samozřejmě zkrachují a zjistí, že mohli prostě jenom žít, jenže to už je obvykle zase pozdě.”
Tato kniha asi nepatří mezi ty, které by snesl každý. Úvod je poněkud drsný, až jsem si říkala, jestli i já nebudu spíš ta mírná dušička, jež úvod nepřekousne. Nicméně jsem pokračovala ve čtení dále a žasla jsem, jaká asi musí mysl autora být, když dokáže stvořit takové dílo. Dá se toho v něm najít moc - v knize i v autorovi. Pochmurnost, lásku, depresi, živelnost, leckdy naprosto protikladné prvky. Kniha je velmi čtivá, otázkou však je, kterou její úrovní se čtenář nechá unést. Bude se ploužit depresí hlavní postavy, či Houllebecqovým vzpomínáním na život?
Kniha není prvotinou autora, má však ano a jsem zvědavá na jeho ostatní díla.
Je to bílá oválná dělitelná tabletka. Tak začíná vyprávět svůj příběh Florent - Claude Labrouste, 46letý francouz, který bilancuje nad svým životem. Vzpomíná na bývalé lásky, přátele i práci.
Nakonec se propadá do deprese a pozná tak život s antidepresivy.
Zajímavě napsaná knížká, ráda jsem si ji přečetla.
jediné, co mi vadilo, byla dlouhá souvětí, která někdy byla přes celou stránku.
V posledních letech mi přijde, že začínám čím dál tím víc vytěsňovat jakékoliv názory lidí stojících myšlenkově proti současné západní společnosti, globalizaci, Evropské unii atd., neplánovaně, automaticky. Pak se ale objeví na knižních pultech Serotonin Michela Houellebecqa a znovu se otevírá prostor pro nekonečná dumání. Možná proto, že celý ten příběh není ani tak kritikou, jako spíše popisem stavu, byť popisem z velmi pesimistického pohledu. Vypravěč Florent opouští práci kariérně vysoce postaveného zemědělského úředníka a vydává se na jakýsi road-trip po své minulosti, po francouzském venkově i unifikovaných pařížských hotelových pokojích. Znuděný, osamocený, prázdný a pod vlivem silných dávek antidepresiv. Stejně jako kolem něj proudí po dálnici kamiony s nevyspalými řidiči z východní Evropy, se před čtenářem míhají obrazy současného globalizovaného světa, kdy výrobky z jedné země ničí životy živnostníků v jiné zemi, ruku v ruce s politickými kvótami, kdy svoboda, neomezené možnosti a nekonečná spotřeba vysávají lidský život i mezilidské vtahy, láska je zúžená na pouhý sex, pojem rodina se stává přebytečným. Není to vůbec veselé čtení, je to depresivní bahno, ve kterém se ale budete chtít rochnit až do poslední strany.
Lhostejnost. Apatie. Bezcílnost. Bezvýchodnost. Melancholie. Netečnost.
Toť mé niterní pocity z hlavního antihrdiny. Myšlenka se mi zdála skvělá, melancholická podoba textu mi nejednou způsobila zoufalou ránu na duši, literární zpracování bravurní, přesto... přesto mě Houellebecq poněkud zklamal. Očekávala jsem zkrátka víc. A mnohdy MÍŇ...
Šíleně dlouhý věty, přeskakování v ději a jedna velká nuda.
Já už teda nikdy víc.
Je to takový standardní Houellebecq. Nicméně co mě dost překvapilo byla úroveň českého vydání. Některé věty nedávají smysl, některé obraty jsou dost nešťastně přeložené, celkově mi přijde jazyková stránka dost odfláknutá a obávám se, že kvůli tomu může být text na mnoha místech hůře pochopitelný.
Nesmiřitelná kritika bohaté západní civilizace,moderní kultury a její duchovní vyprahlosti.Směs cynismu ,ironie,pornografie a zesměšňování všeho ,co má smysl. Houellebecq kope kolem sebe jako kobyla v posledním tažení a proto poslední odstavce knihy způsobí opravdu velké překvapení.Jak píše uživatel Purie : "Serotonin je takový nevábný, neatraktivní, neforemný, potlučený a více či méně nahnilý plod, z kterého se ale na konci vyloupne jádro krásné jako drahokam - v jistém smyslu dělový knock-out nihilismu, který je autorovi často připisován"
Vyvstává proto otázka,zda tento styl působící u citlivějších povah rozhořčení až nevolnost,je nutný.Téma by se dalo jistě zpracovat,a určitě je zpracováno,stravitelněji,bez agresívního cynismu a melancholie.Silnější povahy to snesou,ty slabší by to mohlo uvést v myšlenkový či citový zmatek.Inu,to je Houellebecq.Určitě sám ví,že vše je dovoleno,ale ne vše prospívá.
neviem, či to bol dobrý nápad, čítať v deprimujúcej dobe príbeh človeka, upadajúceho do neriešiteľnej depresie. niekoľkokrát som sa pristihol, že by som knihu najradšej odložil nedočítanú, ale zvládol som to, veď je to Houellebecq. našťastie nerealizoval nič zo šialených nápadov svojho hrdinu. ale ako vycúvať z tejto zložitej situácie, keď už máme konár pod sebou takmer odrezaný a na tvári víťazný úsmev... to som sa nedozvedel, na to návod nemá ani sám autor.
fajn preklad určite pomohol čitateľnosti.
Autor mne ani tentokrát nezklamal, příběh byl velmi čtivý, místy cynický a provokativní, ale místy vlastně i hodně emotivní, jak už to u Houellebecqa bývá. Přitom se mi ale četl velmi příjemně a depresivně na mne nepůsobil. Myslím, že část působivosti je i v té podrobně popisované každodennosti hlavní postavy. Velmi přesvědčivě popsaná je jeho nezúčastněnost a vyčleněnost ze společnosti.
Knihu bohužel nemohu hodnotit. Dočetla jsem se ke 100 straně. Kniha mě ničím neoslovila a nebavila mě. Zřejmě jsem vůbec nepochopila co autor chtěl knihou sdělit. Možná někdy v budoucnu...
Kniha je úžasná. Věrně popisuje absolutní samotu, lhostejnost a nezúčastněnost.
"... lidi se proti mně nespolčili; stalo se akorát to, že moje přilnavost ke světu, již z kraje omezená, postupně mizela úplně, až už nic nemohlo zabránit sesuvu."
Klidně pobouřím, ale tohle dílo Houellebecqa je fantastické. Je to krásná sonda do duší lidí, kterých okolo nás žije nespočet, hlavně pokud bydlíte ve velkém městě. Nerozumím tomu, co proti tomuto autorovi kdo má, snad nějaká osobní zkušenost? Nevím, já osobně na tom jsem maličko podobně s autorovým hrdinou a přesto, nebo právě proto mi dodává sílu v tomhle bordelu žít, nacházet v něm nějaký smysl.
Myslím, že se jedná o knihu, která spolehlivě rozdělí čtenáře na dva tábory. Jeden to bude považovat za plytké, povrchní a nicneříkající dílo plné zbytečných a rozsálhých popisů ničeho. Druhý tábor v tom najde hluboké, takřka literárně geniální dílo a sondu do jedné ztrápené duše. Já patřím do tábora číslo dvě. Kniha se mi moc líbila, moje první zkušenost s Houellebecqem a rozhodně né poslední :-) Silný příběh
Jednoduchý příběh, ale těžké téma. Tentokrát se Michel Houellebecq podíval na zemědělce v Normandii a musím uznat, že jejich situaci vykreslil skvěle, až z toho jde mráz po zádech. Čtenář se však ani tohoto tématu nemusí bát, nakonec dostane přesně to, co od autora čeká. V knize nechybí úvahy o současné době, popisy krajin, sex a zvrácenosti, prostě všechno, na co jsme u Houellebecqa zvyklí. Všechny tyto věci jsou navíc podány autorovým typicky úžasným stylem, kdy máte pocit, že ani jedna věta není navíc. Další skvělá kniha!
souhlasim s Anry63. Knihu jsem dočetl celkem se sebezapřením ( i když to je možná autorův cíl), přestože začátek vypadal zajímavě, začátkem červencem jsem jel teď jel do Španělska taky :)) ve finále ale kniha vyplyne totálně do ztracena, marnosti, nudy. Po perfektním podvolení jsem čekal něco podobného, dočkal jsem se jen recyklovaného nihilismu člověka, co chce umřít, ale je srab na to aby se aktivně o něco sám pokusil a o tom je vlastně celej příběh. Úvah minimum, když už, klouže to po povrchu, nic hlubšího k zamyšlení neposkytuje. Nehledě na to že celý psaný pojetí je silně zmatený, jedna věta klidně je na půl strany a člověk má velký problém se často orientovat v základních myšlenkových pochodech autora.
Serotonin
Michel Houellebecq
Víc než dvacet let jsem nečetl tak nudnou a nezáživnou knihu. Je to takový lokální místopisný průvodce s encyklopedickým popisem věcí, míst a situací. Jen pouhý náznak příběhu, zajímavé situace, momentu zničí okamžitě rozvedením a popisem věcí okolo až k absolutní rozplizlosti a od tématu "uteče". Neustále rozptyluje popisy až do nikam. Zajímavých míst v knize je poskrovnu, tak tři, možná čtyři, které ale vydrží maximálně půl až jeden a půl stránky.
Nemá to žádnou šťávu, napětí. To co se v anotacích a recenzích píše o odvážných sexuálních až pornografických scénách zvládne Houellebecq na dvou třech řádcích s tím, že se to odehrálo, stalo. Nic odvážného, nic zajímavého, nic čtivého, nic. Nuda. Svůj vývoj, vztahy s bývalými partnerkami a závislost na captorixu podle mě absolutně odbyl, resp. nezvládl.
Celkově bych knihu označil jako tlachání o ničem, hroznou nudu a čtení o ho*ně.
Knihu jsem dočetl jen s krajním sebezapřením a díky své sebekázni.
Za posledních 20 let jsem nečetl horší knihu.
"stalo se akorát to, že se nic nestalo..."
Florent, depresivní, nespokojený v práci a ve vztahu, opouští vše, aby se vydal na cestu po stopách svých bývalých lásek a spolužáků. Jedná se téměř o masochistický návrat do minulosti, který našemu hrdinovi připomíná to, co v životě "zvoral" a co prostě nejde vrátit zpátky. Svoje vzpomínání sem tam prokládá analýzami francouzského zemědělství, detaily o střelectví, úvahami o sexu, soudobé západní společnosti... Ta pak z jeho úvah nevychází bez poskvrny: znuděná sama sebou se řítí do záhuby. Tento neodvratný pád může snad zbrzdit ona zázračná pilulka captorixu, avšak nezabrání mu... Jak dlouho ještě budeme takto "přežívat" v onom captorixovém "matrixu", v iluzi toho, že skutečně žijeme? A co to znamená doopravdy žít? Umíme to ještě?
Z Houellebcqua chvílemi mrazí, chvílemi zoufalství hrdiny doslova vyvolává pocit radosti, že JÁ na tom přece tak špatně nejsem, že se mě tohle "šílenství" přece netýká... Florentem opovrhuji, ale pak se s ním v oněch několika chvílích protnu, když si uvědomím, jak nádherné a bolestné je milovat a k nepřežití takovou osobu ztratit, a pod rouškou protivného bručouna, nihilisty a cynika zahlédnu jeho křehkost a citlivost.
Pro mě silná knížka.
Štítky knihy
francouzská literatura léky, léčiva životní krize divadelní adaptace
Autorovy další knížky
| 2015 |  Podvolení |
| 2019 | Serotonin |
| 2013 |  Elementární částice |
| 2008 | Platforma |
| 2007 | Možnost ostrova |
Nevim no. Jsem to asi nejak nepochopila. Jestli to byla deprese, tak na to to bylo vypraveno moc lhostejnym tonem hrdinou, ktery mel byt od zacatku nesympatickej kreten. Co se musi priznat, tak to, ze je to velmi ctivy a necim to proste zaujme. Ale asi bych musela byt ctyricetiletej chlap v krizi, abych tomu rozumela vic.