Sen noci svatojánské

kniha od:


Koupit

Sen noci svatojánské je nejhranější a nejslavnější komedie Williama Shakespeara. Vypovídá především o lásce a jejích bláznivých proměnách, zároveň o básnické a divadelní imaginaci. Divadelní mág a iluzionista William Shakespeare v ní virtuózně a s hýřivou, strhující obrazností předvádí hru „bláznů a milenců a básníků“, která dodnes fascinuje diváky a čtenáře celého světa a zcela bezprostředně se nás týká. Vyšlo v rámci edice Souborné dílo Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského, v souboru s dalšími třemi svazky: Večer tříkrálový, Jak se vám líbí, Marné lásky snaha....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/96_/96787/big_sen-noci-svatojanske-eOk-96787.jpeg 4.2892
Žánr:
Literatura světová, Divadelní hry

Vydáno: , Knižní klub, ELK - Evropský literární klub
Originální název:

A Midsummer Night's Dream, 1600


více info...
Nahrávám...

Komentáře (86)

Kniha Sen noci svatojánské

Sirina
17. října

Přestože se člověk snadno ztratí v množství postav, je to jedna z mých nejoblíbenějších her.

s1ombrehimawari
06. října

Multidimenzionální ač přespříliš dramatické drama.


Suzanne07
24. září

Knihu jsem četla na referát už dřív, ale pamatuju si, že jsem se hrozně ztrácela v postavách, a ještě horší to bylo vysvětlovat. Občas byl děj chaotický a nepřehledný, ale jinak nemám co vytknout. Příběh mě bavil a osudy postav autor mistrně propletl.

Macvosik
09. září

Sen noci svätojánskej vo mne vždy vzbudzoval dojem účasti na nejakom sabate, či keltskom ríte. Ostatne, Beltain a ďalšie pohanské sviatky a s nimi späté rituály neboli ešte v Shakespearových časoch až takou vzdialenou minulosťou, na niektorých miestach dokonca ešte stále doznievali a vyrušovali (doslova) miestnych protestantov. Sen akoby do seba abstrahoval toto pohanstvo - a možno len "náš" obraz o ňom, ale to je teraz irelevantné - s akousi jeho živočíšnosťou a živelnosťou, s jeho schopnosťou búrať hranice medzi sociálnymi skupinami i medzi človekom a prírodou. Akoby sa tu skrátka zacelila nejaká trhlina a všetko sa zmiesilo do jedného kotla, čoho výsledkom je príchod elfov, trpaslíkov a víl, akýchsi manifestácií tohto miesenia a prepájania ľudského a prírodného. Možno takto doliehal na fantáziu malého Shakespeara svit ohňov a smiech tancujúcich ľudí uprostred Ardenského lesa. (...) Rovnako fascinujúce je aj to, ako si túto tému vyžiadal samotný jazyk prvého vrcholného obdobia v tvorbe Williama Shakespeara. Ten akoby tu sústavne explodoval do nových a nových básnických postupov, irónií a paradoxov, prekvapivých, často protichodných prirovnaní, ktoré Shakespeare následne prepája prostredníctvom tém jednotlivých monológov, kedy človeka prekvapuje každé ďalšie slovo až vzniká dojem extrémneho nasýtenia a preťaženia. Slovo tu získava nadvládu nad dejom, ovláda ho, prejavuje sa vo svojej vlastnej "materialite" a mení sa na burácajúce more, ktoré čitateľa necháva vynárať sa, aby ho následne opäť ponorilo do svojich vĺn a nenechalo ho vydýchnuť. Človek sa vďaka týmto veľkolepým metaforám na istý čas cíti ako súčasť celého kozmu. Slovo akoby tu skrátka získalo magickú moc. (...) Spolu s tým do toho prenáša aj ten prvok ľudovej (smiechovej) kultúry, ktorý celú udalosť čiastočne relativizuje. Zúčastnili sme sa len nejakého utajeného rítu? Je to len súčasť rozbujnenej fantázie počas skúšania na predstavenie? Alebo je to len Klbkov sen? A možno je to celé len tým divadelným snom, na čo poukazuje záverečná parodizujúca pasáž, ktorá človeka od tohto splynutia odvádza do metatextuálnej roviny, kedy sa paroduje samotné divadlo. (...) Tu potom vlastne vystupuje niečo zaujímavé, a to akási strata. Strata schopnosti vnímať inú, ako profánnu realitu. Sledujeme tu ľudí utopených vo svojich problémoch, pechoriacich sa vo svete uprostred väčších síl, nevediacich o svojej malosti a smiešnosti (a netýka sa to len hercov, ale aj milencov) a neschopných vnímať zásahy "osudu" a toho, čo ich presahuje. Zároveň je to aj ukážka fluidnosti lásky, v ktorej sa pre zmenu zjavuje neschopnosť postáv "pevne stáť" a brániť sa prvoplánovým pudom, vlastnej živočíšnosti, náhle vnikajúcemu prírodnému svetu. Aj tu sa tak ukazuje tá metamorfóza a absencia akéhosi vhľadu, ktorá práve vychádza z miesenia pohanského rituálu, z bezhraničnosti. A ani divadlo, v ktorom sledujeme lásku až za hrob, nedokáže do tohto sveta vniesť poriadok a ubrániť sa mieseniu vysokého a nízkeho, vážneho a smiešneho. Tým sa vlastne kruh uzatvára, pretože v tomto kotlíku stierajúcom hranice je uväznená aj samotná Shakespearova hra. Aj Shakespeare, a to nielen slovom, ako som to popisoval už vyššie, ale aj fraškovitým, pritom sprvu tragicky vyznievajúcim žánrom, sa stal obeťou tohto miesenia. Už tu sledujeme, že "život je utkaný z rovnakej látky ako sny". (...) Aj napriek relativizácii však niečo v človeku chce veriť, že tá mágia, ktorú Shakespeare ukazuje je skutočná. Že občas sa zem rozostupuje a na povrch sa rozbehnú Pukovia, víly a škriatkovia. Že nastal čas, kedy sa profánna realita rozpúšťa a človek zažíva už tu na zemi ten absolútne pohlcujúci pocit spojenia so všetkým živým navôkol. Ak nie, aspoň tu máme Shakespeara, ktorý nám dokáže tieto pocity na pár okamihov sprostredkovať.

lily_maleckova
23. srpna

Za mě jedna z lepších Shakespearových děl, bavilo mě to ️
4/5⭐

Set123
08. srpna

Je to zvláštní komedie tento Sen noci svatojánské. Viděl jsem ji dvakrát zinscenovanou v Národním divadel, což, pravda, nebyla žádná výhra z hlediska rekvizit a jeden z důležitých veršů inscenace také postrádala, ro však neznamená, že to nebyl svým způsobem zajímavé. A i zde platí, že vidět inscenaci – byť třeba ne vizuálně perfektní – je mnohem lepší nežli prosté knižní podání, které je u dramat dobré spíše pro pochopení jednotlivých pasáží, krása celku je však kolikrát narušena. Tak, ze čtení samotného Snu bych si toho moc neodnesl, děj si pamatuji (a chápu) díky inscenaci, jednotlivé verše se mi však do mozečku usadily po přečtení. A které? Upřímně za opravu zajímavé považuji dvě.

Jednak hned úvodní kde Egeus vyhrožuje Hermii smrtí (prostřednictvím athénského práva, což mne osobně rozlítostňuje) a dává tak celé hře poněkud jinou atmosféru nežli měla hra, kterou jsem viděl na jevišti.

Druhá scéna je naopak ta poslední. Oberon napravuje co sám s Titánií a Pukem napáchal, žehná všem třem párům a odchází. Puk za ním uklízí. Bohové napáchali všechen bordel a taky si ho po sobě pěkně uklidili, to je myslím pěkné.

Jinak mi hra nic moc dalšího nenabídla a ani pan profesor Hilský mě tentokrát nepřesvědčil o existenci kdovíjak zajímavých aspektů hry. Čímž nechci jakkoliv hanit opět bravurní překlad a snižovat práci, kterou vynaložil při překladu. Jedná se o celkem zmatenou záležitost, u které se člověk zasměje (hlavně Puk mi časem přirost k srdci) ale nic zvláštního si z ní nejspíše neodnese. Spíše bych doporučil komedii Večer tříkrálový.

ArkAngel
24. července

Zábavná komedie, u které lituji, že jsem jí skutečně nečetl měsíc zpátky, kdy svatojánská noc opravdu byla. Hra ve hře i její příprava byla vtipná a stejně tak i komentáře na její výslednou inscenaci. Shakespeare opět dokazuje, že je schopen bavit mnohé generace.

ZaOndra
15. června

6 bodů z 10
Další příběh dvou nešťastně zamilovaných. Knížka byla poněkud chaotická a úplně jsem si po přečtení nebyl jistý, co si o ní mám myslet.
Rozhodně jsem si od Shakespeara víc oblíbil tragédii Romeo a Julie. Hlavní myšlenky obou děl jsou si ale vlastně poměrně podobné. Zde se však jedná o komedii. Autor používá nadpřirozené jevy, ale nejdůležitější je, že dobro vítězí a i všechny problémy se dají nakonec napravit tak, že pravá láska vyhraje.
Knihu tedy doporučuji těm čtenářům, které zaujala i jiná Shakespearova díla jako právě například Romeo a Julie.

1