Sběratel sněhu
Jan Štifter
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/386106/bmid_sberatel-snehu-SxY-386106.jpg
4
709
213
Dominik opatrně sbírá sníh do sáčku, aby v mrazáku uchoval jeho přítomnost. Jenže ta je stejně prchavá jako život špinavého kluka, kterého Dominik vídá jako zjevení každou noc u postele, majitelky starého deníku i všech, kteří kdysi obývali budějovický lágr. Tři časové linie, tři generace a tři různé osudy se prolínají v jeden strhující příběh, v němž se vrací lidé z dávných dob, protože minulost zůstala nedořešená. Budějovický novinář Jan Štifter zaujal již dvěma novelami: Kathy a Café Groll, v nichž se na pozadí místních událostí dotýká obecně lidských témat. V románu Sběratel sněhu do jisté míry navazuje na svou prvotinu Kathy, v níž pátral po osudech své „ztracené“ babičky Kateřiny. Sběratel sněhu líčí v několika prolínajících se časových rovinách a na základě archivních dokumentů i českobudějovické architektury události odsunu a poválečných let, které se nám jako drobné střípky skládají do plastického obrazu toho, jak to možná bylo, možná nebylo, ale určitě nemělo a nejspíš nemuselo být. Do děje nás Jan Štifter svým stylem psaní vtahuje od prvních stránek – živým, místy až surovým líčením osudů dvou (nebo vlastně tří) chlapců, v němž jako by si předsevzal, že znovu postaví dávno zbořené budovy.... celý text
Přidat komentář
Výborná kniha, oceňuji propletení několika časových rovin, celou dobu mi vrtalo hlavou, jak to vše souvisí, nutilo mě to číst dál, udržovalo mou pozornost a napětí. Svým způsobem nijak složitý námět, ale velmi působivý. Hodnocení za mne jednoznačné.
Tak jsem se konečně dostala k přečtení knihy o které se před časem dost mluvilo. Měla jsem trochu čtecí krizi, ale tato kniha mě velmi příjemně překvapila a přímo "osvěžila" mé čtecí buňky.
Sledovat děj plný záhad ve třech časových rovinách mi zpočátku dalo trochu zabrat, ale na konci do sebe vše krásně zapadne.
Autor dokáže krásně popsat atmosféru v každém dějinném období, složitost vztahů mezi Čechy, Němci a lidmi ze smíšených rodin. Tomu pomáhá i odlišnost jazyka, který postavy v různém období a sociálním prostředí používají.
Když o tom tak přemýšlím, tak jsem v tomno mnohovrstevném románu četla i docela strašidelný a v závěru dojemný duchařský příběh. Určitě doporučuji a budu vyhledávat i další knihy od autora. Bohužel jich moc není.
(SPOILER) Sběratel sněhu mi ze všeho nejvíc připomíná moderní hygienický prostředek 3 v 1 (tady rozuměj tři příběhy vzájemně propojené do jednoho celku). Na tom by nebylo vůbec nic špatně, pokud by tedy jedna vrstva zbytečně nečněla svou vodnatostí nad těmi zbylými - vyprávění ze 30-40 let a z 50 let minulého století totiž vážně stojí za to, zatímco Dominikova linie ze současnosti je slabá - dějově, stylem vyprávění a vlastně i tím propojením na linky z minulosti (proč zrovna Dominik zažíval každou noc to, co zažíval, jsem se až do konce nedozvěděla - nebylo by efektivnější najít rovnou přímo Karlose???). U historických linek je krásně vidět, že se autor snažil vystihnout danou dobu v každé maličkosti, padesátá léta jsem úplně viděla před sebou, jako bych sledovala neobyčejné kamarádství tří kluků na vlastní oči. Atmosféra třicátých let nebyla tak parádní, přesto pořád skvělá díky silnému příběhu. Geniální byly jednotlivé nenápadné odkazy v jednotlivých linkách na budoucnost nebo minulost - je vidět, že Jan Štifter ví, jak čtenáře zaháčkovat :-) Jenže se prostě nemůžu překlenout přes Dominikovu linku - vždycky, když došlo na rok 2017 jsem se musela do čtení nutit... Škoda, každopádně autorovi šanci ještě určitě dám!
Je pro mě zajímavé, jak vysoké hodnocení dávají ostatní čtenáři. Já jsem se dlouhou dobu vůbec nemohla zorientovat v postavách. Vztah jsem si nevytvořila k nikomu. Nevím, kdo ke komu patří a postavy z nejstarší dějové linky mi zůstali utajeny až do konce. V závěru jsem trochu chápala, o co vlastně jde, ale kniha mi celkově nepřišla dobrá. Vzhledem k počtu vysokých hodnocení je to asi čistě můj problém, autor mi prostě nesedl a už se k němu vracet nebudu.
Zpočátku se mi to četlo blbě - tři dějové linky na přeskáčku a autor mi přišel theatrálně dramatický, až póza, jo, a navíc pochmurný jako prase. Po pár desítkách stran se člověk chytne, je to lepší a lepší.
Nejlepší jsou ty části, kde se odkrývají souvislosti, společné otázky, linky mezi příběhy a člověka to nutí měnit úhel pohledu na postavy a jejich životy. Budilo to ve mně dojem, že závěr bude velký terno - a přišlo zklamání.
Ve výsledku jsem ráda, že jsem z české tvorby přečetla něco jinačího, že jsem se seznámila se stylem J. Š., vlastně zpola to bylo super, zčásti čtivý, zajímavý. Ale nemám asi motivaci brát do rukou jeho další knížky.
Svižné, zajímavé, celkem dobře vypovídající o všech dobách, kdy se příběhy odehrávají, o lidských povahách a různých životních principech a přístupech. Líbilo se mi propojení časových rovin i reálna s nadreálnem, které popřelo postoj samotného "sběratele sněhu", který žil jen přítomným okamžikem. Přestože tvrdil, že co bylo, ho nezajímá, něco ho stejně nutilo k jeho bizarní sběratelské činnosti a konzervaci vzpomínek a do minulosti byl magicky vtažen... Má to hloubku! Přirovnání z některých zdejších komentářů ke knihám Mornštajnové nesedí - Štifterovy postavy jsou živé, procházejí vývojem, nejsou jen protagonisty čtivě sepsaných příběhů a nezmizí z mysli se zavřením dočtené knížky. Doporučuji, pro mě byl autor velmi příjemným objevem.
První republika, nástup komunismu a současná doba. Tři povídky, tři časové roviny, které autor propojil velice zajímavým způsobem. Vyprávění všech třech příběhů probíhá na přeskáčku, což nás udržuje v neustálém napětí. Každá z povídek má svoji nezaměnitelnou atmosféru té doby. Schopnost zachytit správnou atmosféru, zároveň považuji za největší přednost pana Štiftera, se kterým jsem se v této knize setkala vůbec poprvé. Velice se mi líbí, jakým způsobem autor do příběhu vložil prvky magického realismu. Tíživá, až dusná atmosféra prostupuje celou knihou. Audiokniha je neméně vydařená. Každou z povídek, čte jiný narátor. Jsou jimi: Jaromír Meduna, Jiří Schwarz, Jakub Saic.
Úžasný literárny zážitok !!!
Musím iba chváliť prepojenie troch časových línii, ktoré spája nadprirodzenosť, tajomnosť, alebo ak chcete paranormálny jav.
Prvky magického realizmu autor využil nielen na vykreslenie celkovej zápletky, ale i na vytvorenie aury záhadnosti, ktorá pohlcuje myseľ čitateľov od chvíle, keď na scénu vstupuje Josef prvá nadprirodzená postava.
Cez tri generácie autor podáva jednoduchým a zrozumiteľnym jazykom svedectvo o živote ľudí, kde podľa mňa najpresvedčivejšie zachytil päťdesiate roky minulého storočia. Postavy z tejto doby boli tak reálne vykreslené, kde som mala pocit, že naozaj žili.
Bolo pre mňa zaujímavé aj zistenie, ako sa mení život mladých ľudí z generácie na generáciu... ako sa menilo ich správanie, pohľad na svet alebo priority, kde najsmutnejšie vyznieva súčasnosť.
Knihu Sběratel sněhu od Jana Štiftera si musím prečítať ešte raz, lebo ukrýva v sebe mnoho, či už literárnych prvkov, zaujímavých postáv alebo svedectiev o živote v 30. a 50. rokoch minulého storočia.
Četla jsem po Haně, dost mi ji to připomínalo. Nejvíce se mi líbil nejstarší příběh. Ten nejnovější mě naopak neskutečně nebavil, tedy slušně řečno. To jako fakt takhle lidi mluví?
Silná kniha, všechny tři příběhy ze tří časů vyvážené, všechny přinášejí atmosféru té doby. Jan Štifter píše krásně, vládne nesmírně příjemným jazykem. Své příběhy opepřuje lehkým magičnem, řádně pak koření nostalgickým a melancholickým aromatem. Kniha chvílemi až rozesmutňuje, ale takovým nějakým hezkým smutkem.
Štifter narozdíl od Mornštajnové, ke které ho mnozí přirovnávají, měl pro mě ve Sběrateli sněhu něco navíc. To, že přilnu k jeho postavám a rozhodně mi nejsou jedno. To, že jeho slova mi až plasticky běhají před očima a doslova hladí.
Kniha byla dobře čitelná, tři časové roviny do sebe postupně začaly zapadat, ale pro mě, nepříliš soustředěného čtenáře, se některé souvislosti rozuzlily až při druhém čtení. Tedy občas na mě těch náznaků, nedoslovení, nepojmenování bylo příliš. Oslovila mě odvaha autora přikrášlit příběh postavou Josefa, ba přímo to na ní postavit - takové "povolené nadpřirozeno", které dá naději čtenáři i postavám, že snad existuje něco, co přesahuje jejich krušné životní osudy. A že mě teda z některých postav opravdu mrazilo v kostech, obzvlášť těch z padesátých let, to byla hitparáda soužení. Těším se na příští návštěvu Budějc, kde to znám jen na Lannovce a ve starém centru, že se taky mrknu kousek za hradby na Palačák a Staroměstskou:-)
Edit 18.5.2021, ryze subjektivní poznámka: (Eremites - i ostatní čtenáři, prosím, neber to konfrontačně, ale spíš apologeticky) - podle mého pocitu Štifter v této knize kvalit Hájíčka nedosahuje, Mornštajnovou naopak (naštěstí) dost převyšuje ;-}
Začnu tím, co mi připadá nejdůležitější: ačkoliv snad všechny postavy v knize žijí pro ty nejobyčejnější věci, obživu, sex, někoho blízkého, a skoro ve všech případech uvažují přímočaře a jednají bez bližšího plánu, můžeme na jejich příbězích poznat mnohé z historie i současnosti. I když se děj zdánlivě soustředí na jednotlivosti, prostřednictvím různých stylů i množství dobových informací vykresluje nenásilně a nápaditě celistvý obraz jednoho malého prostoru v průběhu dlouhých desetiletí. Autor se ovšem svou znalostí prostředí ani souvislostí nechlubí; přenechává všechno vysvětlování i cítění postavám odlišným věkem i životním směrováním a na pomoc si bere i „univerzálního“ vypravěče, ducha zemřelého kluka. Téma smrti je ostatně přítomno v celé knize, ať už jde o ohrožení, trest, bezvýchodnost situací nebo obor podnikání Přesto vyznění není nijak morbidní, jakkoli dějové zákruty popohání i tajemství a napětí.
Jde zkrátka o popis života, který býval těžší dřív než v současnosti staré několik let, kdy si problémy často spíš implantujeme. Netroufám si odhadnout, nakolik autor s počeštěným jménem německého původu, který své syny pojmenoval Prokop a Hynek, sám vnímá neustálou polarizaci mezi černým a bílým, „naším“ a cizím, starým a novým, ale jeho zpracování působí věrohodně.
"Kdyby věřil na náhody, řekl by, že je tady náhodou. Ví ale, že nahodilost v životě neexistuje. Že všechno vede odněkud někam, přes různé zatáčky a různými směry, ale přes zastávky, co jsou vždycky stejné."
Dvě časové linie v knihách bývají docela často, ale tři příběhy v jednom, to byla čtenářská lahůdka. Pravda, na začátku jsem si musela v hlavě udělat pořádek, kdo je kdo. Ale díky krásnému jazyku, kterým byla každá doba vystižena a grafickým upozorněním v jaké době se čtenář nachází, to šlo už jako po másle a kniha se četla sama. Jsem ráda, že jsem tohoto autora objevila a těším se na jeho další knihy. A časem si ještě zopakuji Sběratele, je to ten typ knihy, co mě po dočtení láká k znovupřectení.
Mám teď štěstí na silné příběhy,.... tři linie příběhu se pozvolna rozjížděly, linie současnosti mě až docela štvala, ....ale pak se to začalo tak nějak pozvolna propojovat, dávat smysl....a tak čtete a čtete a nemůžete přestat. A najednou jste na konci, padne na vás smutek, melancholie,.....trochu prázdno a hodně uzavřený kruh zároveň.... Dlouho o knize budu přemýšlet, v knihovně ji často a ráda jen tak budu brát do ruky..... je totiž taky krásná tak nějak fyzicky...... děkuji
Zajímavé v propojení časových linií, v jejich stylistickém odlišení, působivé ve vyznění. Hledání pravých citů: v partnerských vztazích nedopadá ani v jedné linii moc nadějně, stejně tak ve vztazích rodiče - děti; všude je dost tragických okolností. Snad jen kamarádství je čisté.
Jediný problém mám (nejen u této knížky) se zobrazením minulosti. Zatímco lidská paměť proseje vzpomínky a nechá si hlavně ty dobré, spisovatelé mají pocit, že musí dostat do knihy veškerou tíhu života; srovnání minulosti a současnosti pak dopadá černobíle, příliš kontrastně. V každé linii jsem ale mnohé ocenila: 30. léta - promíchaná česko-německá komunita, zatím občas „jenom“ nesympatie, pokud nenávist, tak bez násilí - to bylo výborné. 50. léta – líbilo se mi odlehčení klukovským dobrodružstvím a prvkem tajemna kolem kamaráda ducha. Současnost - hulič a magorka jsou zdrojem pobavení, ale fakta kolem Dominikova studia a života mi spolu úplně nepasují. (Pozn.: s tím duchem to není tak přímočaré, jak někdo v komentáři uvádí.)
Málem jsem Sběratele sněhu nečetla jenom kvůli tomu, že už mám nedůvěru k názvu začínajícímu slovem „Sběratel“ (schválně se podívejte, kolik jich je). Mrzelo by mě to, protože je to čtivá a originální knížka, ve které jsem toho víc oceňovala než vyčítala (a děkuji milary za doporučení).
Přečteno v rámci ČV 2021. Líbilo se mi přeskakováni do časových rovin. A taky Josef.
Kniha se mi velmi líbila. Přeskakování do různých časových os mi nevadilo ba naopak. Jako celek to prostě dávalo smysl. Doporučuji:)
Sběratel sněhu mi přirostl k srdci asi víc, než jsem čekala. Ale nebráním se tomu.
Jan Štifter přišel s dosti propleteným příběhem tří různých generací odehrávajícím se ve třech různých dějových liniích, které jsou silně provázané právě svými postavami a které dohromady tvoří jeden velmi silný lidský příběh.
Přiznám se, že mi chvilku trvalo, než jsem se do knihy začetla - právě pro to množství postav a pro tři dějové linie. Ale jakmile jsem si utříbila, kdo je kdo, v jaké linii kdo vystupuje a jak jsou jednotlivé postavy spolu spjaté, už jsem se od knihy nedokázala odpoutat.
Autorův poetický a citlivý styl psaní je velmi podmanivý - způsob, jakým Šifter komponuje své věty, je překrásný. Hraje si umně se slovy a své čtenáře umí velmi snadno pohltit. Jednotlivé dějové linie jsou pak zajímavou sondou do osudů postav žijících v oblasti Českých Budějovic. Autor tu zobrazuje osudy postav v kontextu různých období našich dějin a zvláště kontext dob minulých byl pro mne přidanou hodnotou této knihy.
Celková atmosféra knihy je místy napjatá, zároveň napínavá, ale hlavně dost melancholická, smutná. Melancholie je také to, s čím jsem knihu opouštěla při jejím dočtení. Postavy, jakkoliv problematické a potýkající se se svými vlastními démony, jsem si většinou dokázala oblíbit. A budou i důvodem, proč se ke knize budu chtít ještě jednou vrátit.
Knihu navíc provází určité tajemství, ke kterému budu pak při druhém čtení přistupovat jinak, když už budu vědět, co a jak se postavám přihodilo. Což bude při druhém čtení určitě novým zajímavým čtenářským zážitkem.
4 a půl hvězdy, kdyby to jen tak šlo. A moc doporučuju! (Půl hvězdy jsem odebrala, protože jsem holt nedávno četla knihy, které se mne dotkly přece jen o trochu více než Sběratel sněhu.)
Štítky knihy
duchovno přátelství partnerské vztahy česká literatura rodina rodinné vztahy Sudety ságy České Budějovice poválečné odsuny Němců
Autorovy další knížky
| 2018 |  Sběratel sněhu |
| 2022 | Paví hody |
| 2016 | Café Groll |
| 2020 | Světlo z Pauliny |
| 2014 |  Kathy |
Kniha Sběratel sněhu je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 945x |
| Čtenářské výzvě | 252x |
| Doporučených | 62x |
| Knihotéce | 225x |
| Chystám se číst | 542x |
| Chci si koupit | 114x |
| dalších seznamech | 6x |
Hvězdičky neuděluji, kdo chce hodnocení, nechť čte dál.
Štifterova prozatím nejrozsáhlejší próza a dle mého skromného názoru i nejzdařilejší. Štifter si opět hraje s různě časově posunutými narativy. Zdánlivě nesouvisející příběhy tří skupin lidí ovšem v posledních kapitolách hladce vplynou do sebe. První linka ze třicátých až čtyřicátých let dvacátého století se věnuje rodině kolem mladého muže, jenž má českou matku a německého otce, a jeho problémům s nevěrou a dospíváním na pozadí předválečného a těsně poválečného Československa. Ve druhé lince padesátých let sledujeme skupinku tvořenou zvláštní trojkou dětí - cikán, duch Čecha a poloviční Němec, která prožívá klukovské příhody v raném socialistickém státě. Se třetí linkou se dostáváme do přítomnosti a k příběhu mladého cikána Dominika, jehož trápí noční nechtěné návštěvy. A také by chtěl auto.
Nikoho asi nepřekvapí, že hlavní pojítko třech narativů tvoří kulisy Českých Budějovic, občas i konkrétních míst, která už byla smetena dobou minulou. Štifter o starých domech, které jsou rozpadlé, omítka vzala dávno za své, střecha je spíše torzem, okna vypadají jako vykotlaná ústa starého bezdomovce a interiéry i stejně smrdí, umí psát tak hezky poeticky, že se zase cítím malým klukem, který hledá tajemství ve vrstvách prachu na starých parketách. Ve stejnou chvíli také začínám pojímat podezření, že má Štifter jakousi morbidní zálibu ve smrti, neb smrt v různých podobách si našla cestu do všech částí knihy. Opět.
Už z nástřelu dějových linek je jasné, že silným tématem Sběratele sněhu je vztah Čechů a Němců (motiv nuceného odcházení je opravdu do očí bijící), jehož částečnou paralelou je dnešní soužití Romů a Čechů, které ani v minulosti nebylo ideální. Tam, kde jsem s tímto tématem měl problém v Paulině, podal zde autor téma nevtíravě, nenásilně, bez klišé, bez patosu. Vše se odehrává v komorním prostředí domácností, rodin a jejich blízkých. Štifter nijak nemoralizuje, pouze konstatuje a ukazuje obě strany problému.
Silnou stránkou autora je jeho práce s jazykem. První zajímavostí je, že celý text je psaný v prézentu. Ich forma vypravěče mu potom dává možnost ukazovat pocity hlavních aktérů, kteří mluví přirozeným jazykem a stejným jazykem i přemýšlí. Mladí kluci mluví jako mladí kluci, chlap ze stavby mluví jako chlap ze stavby. Chvílemi mi vyprávění z padesátých let připadalo, jako bych četl něco od Hrabala nebo Šabacha. Pohled dítěte na problémy očima podivně dospělého člověka. Většinu postav jsem si rychle oblíbil a těšil se, kam je příběh zavede.
Štifterův zvláštní styl, který tak jemně postupuje vpřed, se tváří jako pouhý prolog, který teprve načíná větší příběh. Ve spojení s vyprávěcím prézentem to vytváří kouzelnou, odlehčenou kombinaci, proto jsem knížku přečetl za dva dny. Co dodat, po dlouhé době knížka, která mě skutečně zaujala, nezklamalo mě její finále, které udělalo důstojnou trojtečku za všemi třemi příběhy. Každý si s sebou holt neseme nějakého toho ducha a na nás je, jak se s ním vypořádáme.