Rekonstrukce
Viktorie Hanišová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/397708/bmid_rekonstrukce-mAu-397708.png
4
1595
415
Přežít ještě neznamená žít „Narodila jsem se, když mi bylo devět let, deset měsíců a sedm dní,“ začíná své vyprávění Eliška, hrdinka románu Rekonstrukce. Eliška nyní přebývá v tichém domě své zapšklé tety a její život nikoho nezajímá. Nebo to tak alespoň vypadá, soudě podle opatrných reakcí všech okolo. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Do té doby přitom vedli průměrný život, v němž nic nenasvědčovalo nadcházející tragické události. Nenašel se ani žádný dopis na rozloučenou, svědkové posledního dne zamlklé matky s dítětem si pořádně ničeho nevšimli. Eliška proto vyrůstá s desetiletou prázdnotou místo dětství, kterou se v dospělosti rozhodne objasnit. Proč to matka udělala? A proč ji nevzala s sebou… V pořadí třetí román úspěšné prozaičky Viktorie Hanišové je o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty. Občas stačí málo, třeba snaha najít životní rovnováhu — a člověk se znenadání kýve nad propastí.... celý text
Přidat komentář
Knížky p. Hanišové jsou pro mne vždy zárukou těžkého a depresivního "zážitku" :)). Každopádně Rekonstrukce opět dobře napsaná, jen konec byl takový nějaký moc hrrr podle mého názoru.
Autorka si jako obvykle vybrala náročné téma související s (nefunkční) rodinou a mateřstvím. A jako obvykle jej prozkoumává ze všech stran a úhlů.
Kniha je od začátku čtivá a člověka nutí číst dál a dál, i když tempo je nejprve velmi pomalé. Trochu mě zarazilo, že Eliška přes to, jaká tragédie se odehrála v její rodině (a jíž byla ještě ke všemu zčásti svědkem), prožila vlastně úplně normální (spíše nudné) dětství a dospívání, a navíc byla schopná zachraňovat kamarádku Romanu, která se utápěla v depresích. K "rekonstrukci činu" pak přistupovala zpočátku také neuvěřitelně racionálně, skoro jako kdyby v tom nebyla vůbec citově angažovaná. Tohle na mě působilo tak nějak nepřesvědčivě... Ale ke konci se to rozjelo, příběh nabral tempo a závěr knihy mi přišel perfektní a velmi uvěřitelný. Zaujaly mě i mnohé úvahy týkající se tématu, hlavně otázka ne/věrohodnosti vzpomínek.
Od románu jsem měla velká očekávání, nakonec z něj vylezla průměrná kniha. Spousta věcí zůstala nedořešených, konec autorka odbyla - jako kdyby už nechtěla dál psát.
Na mě prostě knihy paní Hanišové fungují. Četla jsem už Houbařku, Anežku i Dlouhou trať a všechny jsem si moc užila. Čtení mě baví, knížka mě nutí číst dál a dál, jsem zvědavá, jak se příběh bude dál vyvíjet a zároveň ve mně pokaždé probudí silné emoce, které mě nutí o nastolených tématech přemýšlet ještě dlouho po dočtení.
Od autorky jsem četla jako první knihu "Houbařka" Ta mě zaujala tématem i stylem psaní.
Rekonstrukce řeší opět téma dítěte, tentokrát vytržené ze zaběhnutého života v jednom okamžiku. Nikdo jí nic nevysvětlil, širší rodina i ostatní okolí mlčí. Jak se má dítě se vším vyrovnat? Další si přečtěte. Tentokrát mi přišlo, že se mnohokrát opakovalo totéž. Závěr mi nesedl, příliš rychlé řešení s otevřeným koncem.
Nepodařilo se mi napojit na hlavní postavy, připadalo mi to celé šablonovité a přitažené za vlasy.
Velice podařená kniha, moc se mi líbila zápletka, i když ke konci mi to přišlo, že autorka už strašně pospíchá, aby knihu nějakým způsobem uzavřela.
První část knihy super, četla se sama. V druhé části jsem byla lehce otrávená a konec už jsem dočetla jsem tak tak. Pořád ta stejná omáčka kolem. Bohužel musím dát jen 3 ⭐
Od Viktorie Hanišové jsem četla Houbařku a ta se mi líbila moc, bohužel Rekonstrukce se s ní nedá srovnat. Bylo to čtivé, ale hlavní hrdinka mi v mnoha situacích lezla na nervy, některé věci mi přišly trochu přitažené za vlasy a ten konec takový uspěchaný. Nebyla to vyloženě nuda, že bych knihu odložila, ale ani se nedá říct, že by mě nějak zvlášť zaujala.
Přežít ještě neznamená žít. Eliška se zrodila z vraždy. Matka zabila jejího mladšího bratra a následně i sama sebe. Proč to udělala? A proč ji nevzala sebou? Příběh o přitažlivosti prázdných míst, o podmanivosti pádu do temnoty.
Rekonstrukce završuje volnou trilogii románů V. Hanišové o mateřství. Kniha mě zcela pohltila, otáčela jsem stránku za stránkou a snažila se spolu s hlavní hrdinkou rozlousknout záhadu smrti jejích nejbližších. Silný čtenářský zážitek. Zas mám nad čím rozjímat ;)
Ne úplně lehké čtení. Tragédie, s níž se nikdy zbývající členové rodiny nevyrovnali. Ačkoliv se může zdát, že z Elišky vyrostla normální žena, z té rány se nejde vzpamatovat. Snad jí její nejbližší pomohou. Nejhorší je, že člověk zůstane se svými nočními běsy i pocity sám, protože ví, že tohle nikdo jiný nepochopí. Je těžké překročit svůj stín.
Pouze pasáže, které popisovaly podobné, skutečné zločiny na dětech, jsem přeskočila. To mi vskutku coby matce dobře nedělalo. Ne proto, že bych byla přecitlivělá, ale těch hrůz je kolem už nějak moc.
Nicméně obdivuji a smekám před každým, kdo neměl jednoduché dětství a přesto se dokázal postavit na vlastní nohy.
Opět mě kniha od autorky úplně dostala. Jsou to tak hluboké myšlenky! Tak silný příběh!
(SPOILER) Už dlouho se mi nestalo, že bych přečetl knihu o 300 stránkách za jedno odpoledne. Velmi chytlavé, stejně jako Houbařka a Anežka. Stejně jako u Anežky se mi líbilo, že skutečné příčiny vlastně rozklíčovat nejdou, rekonstrukce je spíš obsese a vše je jen ve slovech postav, které mají na věci různý názor. Rovněž se mi líbí, že Hanišová se dotýká provokativních témat (a že to dnes ještě jde), i když ne vždy to dělá úplně dokonalým stylem, některé motivy jsou trochu přehnaně kýčovité. Ale jestli bude psát dál, může ten styl ještě vypilovat a já se na cokoli dalšího budu těšit.
(SPOILER)
Autorka opäť využíva vzorec nefunkčná rodina verzus temná tragická minulosť.
Začiatok bol super, mal spád, ale postupne sa začal príbeh akosi komplikovať a prešlapovať na mieste, aby potom vyústil do nervy drasajúceho pomaly až hororového konca.
Chorobná posadnutosť zistiť pravdu a nedostatok citov vo výchove doviedla hlavnú predstaviteľku tohto románu k sebadeštrukcii, a čitateľov naopak k pochopeniu ako a prečo...
Príbeh bol na mňa tentokrát až priveľmi depresívny a chýbala mi tu akási objektívna vyváženosť pohľadu na vzťahy matiek k svojim deťom, väčšina z nich je totiž pre matky zmyslom života a nie akousi prekážkou, ktorej je potrebné zbaviť sa, ako boli opísované všetky v príbehu. Táto skutočnosť je zároveň dôvod, prečo nehodnotím na plný počet.
Z knihy jsem na rozpacích. Otevřený konec mi nevadí. O uzavřený konec v knize myslím ani nejde, spíše jsme měli sledovat vývoj hlavní postavy. Ale ani ten nebyl popsán moc dobře. V knize byly pasáže, které byly zbytečné. Jednání hlavní hrdinky úplně nesmyslné. Hlavní hrdinka totálně nesympatická. Měl to být záměr? V knize nebyla snad jediná "normální" postava, která by neměla nějaký psychický problém, bylo to příliš koncentrované. Vykreslení a jednání některých postav nedávalo vůbec smysl. No, jsem zvědavá na Houbařku, kterou mám v plánu dál.
Poslední z volný trilogie a já jsem tý knížky TAK plná! Myslím, že se mě dotkla víc než Anežka a Houbařka, je hrozně smutná, drsná, všechno to pevně stojí, i když se svět kymácí. Líbí se mi to reálný myšlení, který Viktorie Hanišová dává svým hrdinkám, ta strohost a skutečnost bez nějakých zbytečně podsouvaných emocí - však k těm si člověk stejně dojde sám.
Velmi cením reálie ohledně vražedkyň a zmínku o vytváření vzpomínek.
Rekonstrukce se mi moc libila. Patrani v minulosti mam v knihach obecne moc rada a autorka toto tema zpracovala opravdu vyborne. Za me konec nemohl byt lepsi. Doporucuji!
Nejhezčí z volné trilogie, jednoznačně mohu jen doporučit... kritikům bych jen chtěla dodat, že přece rozhřešení v životě taky vždycky nepřijde a proto je to všechno tak zajímavé.. skvělé je, že se Eliška nevzdala.
Tak jsem tuto knihu dočetla jen s velkým přemáháním. Nechápu tu omáčku kolem příběhu, popisování zcela nesmyslných příhod, které tam byly vepsány asi proto, aby kniha neměla jen sto stran. Přitom potenciál by ta kniha měla mít, námět je dobrý. Eliščin postupný rozvrat osobnosti mohl být napsán mnohem lépe. Otevřený konec tu skoro všichni kritizují, kupodivu ten by mně až tak nevadil, kdyby mě to vtáhlo do děje, dokázalo vzbudit nějaké emoce. Nic.
Štítky knihy
sebevražda rodinné vztahy psychologické romány posedlost psychická traumata rodinná tajemství vyrovnání se s minulostí ztráta blízkých
Autorovy další knížky
| 2018 |  Houbařka |
| 2015 | Anežka |
| 2019 |  Rekonstrukce |
| 2020 | Dlouhá trať |
| 2022 | Neděle odpoledne |
Lehký nadprůměr. Přišlo mi to mezi Soukupovou a Bolavou. Ale tentokrát jsem se nějak do toho příběhu nemohl pořád dostat. Nejzajímavější mi připadaly pasáže s Davidem, naopak řada epizod (např. s Liškou) byla, dle mého názoru zbytečná, případně nedotažená. Ono hodně zůstává na čtenáři, co si z náznaků vybere, včetně konce, ale upřímně, natolik mě kniha nezaujala, abych nad tím nějak dlouho uvažoval.
3,5*