Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1448
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Co všechno vlastně potřebuje člověk k životu? Zatímco jeden odešel na samotu kvůli jednoduchosti života, druhý ještě stále sní o domovu a lásce, další si libuje v neomezeném množství času pro čtení knih a v noci nahlas poslouchá rozhlasové hry. Knihu doplňují nádherné fotky plné atmosféry. Krásná kniha.
Velmi dobře vedené rozhovory, krásné fotografie. Zajímavé osudy a životy. I já ráda utíkám do samoty hor a lesů, ale z těch "útěků" se ráda vracím k teplé vodě, elektřině a ostatním civilizačním vymoženostem.
Kniha mě nadchla, životní osudy těchto lidí stojících mimo společnost určitě stojí za přečtení. Obdivuji jejich houževnatost a schopnost jít si za svým. trochu mě mrzí, že jako spoluautor je uveden jen Jan Šibík a přitom titulní fotografie je od Daniely Matulové (jak je uvedeno v tiráži).
Psychologická i psychiatrická, přírodní, duchovní, filosofická, povídková, inspirující... všechno najdete pěkně v jednom balíčku... při čtení jsem měl chuť zase jednou odhodit strach z lesa, vlastně odhodit všechno zbytečné a usnout v náručí tajemného, neznámého a přece tak povědomého ticha lesa...
Patřím k těm, kteří od této knihy čekali něco jiného. To jsem našla jenom v rozhovorech s oběma ženami a v prvním a posledním rozhovoru s muži.Líbilo se mi spojení těch lidí s přírodou, zajímavé myšlenky, které asi díky klidu a samotě dokážou krásně formulovat. Miluji Šumavu, cítím i trochu závisti, ale sama bych tak žít nedokázala. Trochu problém pro mě byl v přemíře politiky, nebo co to je.
Vím, že odsun Němců byl pro Šumavu katastrofou, ale tato kniha se tváří, jako by odsun byl blesk z čistého nebe, kterému nic špatného nepředcházelo.
Knížka to je určitě zajímavá, ale ne úplně pro mě, a čekala jsem trochu něco jiného. Že bude víc o tom těžkém samotářském životě na Šumavě. Ale tady měla z mého pohledu většina těžký (možná i šílený) život hlavně před tím - psychické problémy, alkohol, drogy atd. Přiznám se, že už při čtení prvního rozhovoru, jsem si říkala, že to není kniha pro mě, chtěla jsem ji i odložit, ale druhý rozhovor s Martinou mě zaujal mnohem víc. Stejně jako byla zajímavá druhá žena Dáša. Ty stály pevně nohama na zemi.
Jinak je knížka krásně zpracovaná graficky, fotky ji skvěle doplňují.
Velmi povedené rozhovory se zajímavými lidmi, přičemž ne vždy to bylo jednoduché čtení, co se týče jednotlivých osudů. V protipólu různých depresivních nálad však stojí krásné popisy šumavské krajiny. Třešničkou na dortu je pak celkové provedení knihy spolu se skvělými Šibíkovými fotografiemi.
Krasna knizka..uplne se ji bojim docist,protoze vim,jak moc se mi po ni bude styskat.
O tejto knihe som sa dozvedela z jedného časopisu, v ktorom bola naznačená pár vybranými ukážkami. A určite to nie čítanie pre každého. Ľudí, ktorí poskytli rozhovor, obdivujem. A závidím. Že našli odvahu odísť. Opustiť všetko. Fyzickej práce ani nepohodlia by som sa nebála. Príroda, zvieratá, sloboda a pokoj sú dostatočnou odmenou. Ale urobiť to rozhodnutie, a uskutočniť ho, na to treba odvahu.
Ps. Moc ďakujem K.
Proč nejde dát 10 hvězdiček? Unikátní kniha s nádhernými fotografiemi. Měla jsem ji půjčenou,ale přemýšlím,že si ji pořídím, abych se k ní mohla vracet, protože už teď se mi po samotářích stýská. Někteří možná poznamenani bývalými závislostmi, vyprávěli někde až bláznive, ale přitom v tom bylo tolik pravdy, moudrosti, víry... Odešla jsem z velkoměsta na okraj vsi, les mám za domem, plně jim rozumím, i když všechny vymoženosti (od elektřiny po nakupaky) využívám. A v něčem jim zavidim. Lecckde mě az dojali.... Silná kniha!
To je tak nádherná kniha, o lidech jiných než jsme my , možná spokojenějších, možná ne. Samozřejmě nevyměním pohodlí svého života za spaní pod stromy- na to jsem příliš rozmazlená, pohodlná a hlavně- jsem vychovávaná v tom, že MUSÍM mít domov, svoji postel, své doma, kam se vracím. Nemohla bych žít o samotě, neumím to. Podle mě komentář Nočnípták vystihnu celou nádheru a osamělost, štěstí i smutek těchto lidí na samotách nejen tam na Šumavě, prostě všude na samotách. My je litujeme, oni jsou mezi nimi i lidé šťastní, kteří by svobodu neměnili. Jsou mezi nimi i ti, kteří to tady tohle žití nedobrovolně vzdali- ael to patří k smutkům života všude, nejen na samotách.
Pro člověka, co žije v uspěchaném hlavním městě, je tahle sbírka rozhovorů doslova balzám na duši. Můžete se nechat unést kouzlem Šumavy očima lidí, kteří se rozhodli, že život v přírodě je lepší než ten v městě, kde všichni spěchají za .. za čím?
Krásné příběhy s magickým nádechem, často jsem měla chuť se sebrat a odjet na tu Šumavu taky. Aspoň na pár dní. Poznat ten rozdíl. Skvělá kniha.
Když některé knížky skončí, stýská se po nich...těšilo mě setkání uplakané, moudré, filozofické, vesmírně knihomolské, ortodoxní, šamanské, s vílí tulačkou i s opuštěným požitkářem...bylo to povídání upřímné, otevřené a pokaždé překvapivé...a zdá se, že zatímco muži mluvili o pravdě a hledání, ženy osvíceně žily:)
Musím se přiznat, že kniha pro mne byla spíše zklamáním. Měla jsem naprosto jiná očekávání a v tom bude asi zakopán pes. Čekala jsem že se autor bude zaobírat více existenciálními problémy Šumavských samotářů, jejich soběstačností, bojem o přežití a souznění s přírodou. Velká část knihy ovšem obsahuje informace z jejich předchozích životů již od útlého dětství, které s jejich současnou situací ani nijak zvlášť nesouvisí. Často zde zpovídaní rozpravují i o nadpřirozenu, životní energii, magii, Bohu a jejich vlastní filosofii, která se ale dost často odvíjí i od způsobu života spojeného s drogami a alkoholem. Tomu pak často odpovídal někdy až paranoidní pohled na svět a sociální systém.
Rozhovory, které mají hloubku. Zajímaví, nevšední lidé, zajímavé životní cesty. Nutí zamyslet se nad tím, co nám vlastně život v civilizaci přináší. Jaký smysl pro nás má vydělávat peníze, být otroky systému, pracovního procesu, řešit vztahy, problémy společnosti. Do jaké míry jsme se všemi výdobytky této doby svobodní? Usnadňují nám věci, které si kupujeme, život, nebo nás naopak svazují? Co je v životě skutečně důležité, čím má smysl se zabývat?
Z každé výpovědi si odnesete něco obohacujícího. Knihu doporučuji všem, kteří přemýšlí o životě ve společnosti, o samotě, o smyslu života. Pokud vás všechno to lidské hemžení a shon ve městech už pěkně sere, tak tyhle rozhovory vás určitě pohladí na duši.
Když si čtu o životní filozofii lidí, kteří si jí dokážou realizovat navzdory všem nesnázím, které přináší neobvyklost, vyčlenění se a těžké životní podmínky, je to pro mě velká inspirace. Šli za svým stylem života a opravdu zblízka se dotýkají přírody. Musím se zmínit o krásných fotkách Jana Šibíka a touhy, kterou ve mě kniha zanechala, zajet na Šumavu a pokusit si jí prohlídnout trochu jinýma očima, než doposud.
Zajímavá kniha. Některé rozhovory úžasné, až jsem měla chuť si s dotazovanými samotáři popovídat sama, některé rozhovory byly zajímavé až zvláštní a jeden jsem nebyla schopná dočíst. Rozhodně kniha, kterou si za pár let ráda přečtu znova a věřím, že na ní budu nahlížet úplně jinak.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 428x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 685x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Samotáři, popisovaní v této knize, jsou většinou lidmi považováni za podivíny, blázny. Vždyť oni nejsou normální! Proč nemohou žít normálně jako my...? Ale není to možná tak, že to my ostatní, i když je nás absolutní většina, již své životy nežijeme správně, normálně? I z toho, co se v současnosti děje, nejen v Evropě, je vidět, že civilizace není samospasitelná a možná přichází doba, kdy bude postupně čím dál normálnější se obracet víc k přírodě a snažit se v ní najít naše zapomenuté schopnosti vcítění, pokory a úcty, abychom si mohli znovu vážit toho, že žijeme. A že tu magickou sílu má právě Šumava, není vůbec divu. Všechny ty tragické lidské osudy minulého století tu musely zanechat svou stopu.
Příběhy jsou podány velmi lidsky. Není v nich cítit žádná snaha o korekci, stylizaci. Vyprávění působí autenticky, přesvědčivě.
Asi by mnohý z nás očekával, že lidé, kteří se rozhodnou žít mimo civilizaci, budou svým založením, s prominutím, trochu primitivní. O tom, že to tak vůbec není, mne tato kniha přesvědčila na 100%. Skutečně to není žádné panoptikum. V mnohých z těchto osobností je tolik moudrosti, že budu mít ještě dlouhou dobu nad čím přemýšlet.
Ještě pár citací z vyprávění: "Farmy v Polabí nejsou klasické, kde na pozemku pracuje celá rodina a živí je to. Jsou to hobby farmy, které si pořídili bohatí lidé a žijí z dotací. Na farmě u Poděbrad pěstoval majitel na třech hektarech černý rybíz - nikdo ho ale nesklízel. Stačilo mu, že dotace na rybíz jsou vyšší než na pastviny." (s. 111)
"Dej si pozor na to, co si přeješ, protože přání se plní. Ale trošku jinak, než to člověk zamýšlel..." (s. 186)
"Na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost a být na tom psychicky aspoň trochu dobře. Když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí." (s. 68)