Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1448
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Poutavá sonda do života lidí, kteří z různých důvodů, ať už na základě životních zkušenosti, výchovy a rodinného zázemí, nutnosti nebo neschopnosti žít jinak a jinde, dospěli k volbě života v osamění ukrytí v rozlehlém pohoří Šumavy. Některé na cestě k tomuto rozhodnutí doprovázely litry alkoholu a pobyty v různých zařízeních, jiné touha vymanit se hemžení velkoměst. U některých "poustevníků" se zdá, že mají svůj život pevně pod kontrolou, někteří méně, ale to žádnému z nich nebere sympatie. Každý z nich má určitě co předat. Kniha se dá číst opakovaně a neomrzí, pokaždé v ní člověk najde něco nového.
Osm příběhů osmi lidí, kteří žijí na okraji společnosti z drtivé většiny proto, že jsou asociálové, nepřizpůsobiví, neschopní začlenit se do normální (jejich očima nudné, stádní, nesnesitelné atd.) společnosti. Jsou to lidé, kteří mají většinou za sebou abúzus alkoholu a drog, kteří založili rodiny, aby své ženy a děti opustili, kteří otevřeně přiznávají, že jsou líní a nechce se jim pracovat (aby vzápětí tvrdili, že jsou dříči a dokážou vzít za práci), to vše v sáhodlouhých rozhovorech, jež se příliš často vrací k tomu samému, točí se v kruzích a vlastně nic nesdělují.
Výjimkou jsou obě ženy, které )ač všeobecně považované za méně racionální polovinu lidstva) vystupují z knihy jako ty, jež si cestu života osamělého a života na samotě zvolily dobrovolně, ne proto, že jim - jako mužské polovině - straší ve věži, polovinu života prohulili nebo prochlastali a jsou přesvědčení, že byli Hitlerem. Ženám jejich vyprávění a osudy věřím, mužům, s výjimkou Rudy, většinu toho, co tvrdí, ne. Zkrátka na tom, že někdo bydlí v maringotce v lese, hulí jako fabrika a je abstinující alkoholik nevidím nic tak nosného, abych o tom musela číst desítky stránek. Já ale nikdy nebyla anarchista, takže kouzlo v kočovném bytí a jeho nadřazování tomu "normálnímu", prostě nevidím.
Ani křídový papír mi nepřijde jako vhodný - kniha je těžká, po pár půjčeních z knihovny špinavá a omatlaná (všechno je na ní vidět) a fotky na to, kdo je dělal, jsou v lepším případě průměrné.
Nicméně velmi obdivuji pana Pelána za seriózně vedené rozhovory s těmi, koho snad ani vážně brát nelze. Podle mě by jim ale mnohem víc slušel rozsah do max dvaceti tisíc znaků a časopisová, nikoli knižní podoba.
Zajimava kniha. Mozna by me i lakalo prespat v lese s hlavou u potucku. Skoda, ze ne vsichni samotari si samotu vybrali dobrovolne. Proste jsou jen moc divni na to, aby s nima nekdo vydrzel.
Zajimavy nahled do zivota poustevniku, i kdyz vetsina z nich je nejak spjata s civilizaci. Sem tam zustaval az rozum stat nad zazitky nekterych z nich - tezko rict jestli vse popisovane je zpusobeno prilisnou konzumaci houbicek, a nebo opravdu existuje neco mezi nebem a zemi.
Jedním slovem skvělé! Zajímavé, dojemné, upřímné, nutící k zamyšlení, úžasné fotografie a celé grafické provedení. Za mě kniha roku! Obdivuji autora, podařilo se mu získat důvěru těchto lidí a jejich vyznání vyznívá neuvěřitelně pravdivě. Těším se na další knihu pana Palána.
Tak musím nejprve pochválit knihu jako takovou, úžasný papír, nádherné fotografie (za to je ta hvězda navíc), příběhy to byly jistě zajímavé, ale je to kniha skutečně více o pocitech lidí, kteří se ocitli trošku na okraji společnosti (z různých důvodů - často díky užívání drog, alkoholu či díky svému ne zcela obvyklému pohledu na svět), ale určitě to nejsou samotáři, tak, jak bych si představovala, že by se mohlo psát - starousedlíci, s hlubokými kořeny na Šumavě zapuštěnými. Tak o takových bych si skutečně ráda něco přečetla. Každý ten rozhovor byl jiný, tak jako samotní aktéři, ale nejvíc mne oslovily příběhy obou žen. Kniha rozhodně stojí za přečtení, k zamyšlení.
Skvělé počtení! Jedna osoba se mi sice do této "kategorie" lidí moc nehodila, u některých jsem se docela rozčilovala a poslední rozhovor byl docela zmatený... Ale jinak moc hezké čtení, někdy dost k zamyšlení. Občas jsem měla chuť se sbalit a odjet taky někam na totální samotu. Ráda bych věděla, jak někteří lidé dopadli ...
Osm příběhů šumavských samotářů a někdy i podivínů, kteří si vybrali trochu jiný způsob života. Někteří ovlivnění životní situací, jiní drogou nebo duševním rozpoložením.
Osm rozhovorů, které člověka opravdu osloví, ať už pozitivně, tak i někdy negativně. Fotky Jana Šibíka jsou opravdu třešničkou na dortu!
Na knihu jsem narazila vloni, zde na Databázi knih, když jsem hledala knihu vydanou v roce 2018. Nakonec jsem jí koupila manželovi, jako dárek k ukončenému studiu (už v knihkupectví po mě dost divně koukal nějaký pán, co to kupuji :-).)
Přečteno jedním dechem.
Kdo z nás by nechtěl alespoň na chvíli zažít tu "samotářskou romantiku", která z knihy občas dýchne? :-)
Zajímalo mě, jak "šumavští samotáři" žijí. Místo toho jsem se ale spíš dozvěděla, co zažívají... mystické, ezoterické prožitky, které člověk získá (tipuji) buď hlubokou náboženskou vírou nebo za pomoci různých látek. A právě tyto "látky" se táhnou jak červená nit většinou příběhů/rozhovorů, což mě předem nenapadlo a v konečném důsledku lehce zklamalo. Poutavé čtení, zajímavé osudy.
Sonda do duší lidí na okraji společnosti, v prostředí většinou romantickém a divokém, peripetie, které mají často společného jmenovatele, jímž je nechuť k systému, konzumu, společenské přetvářce, penězům a dluhům, jakožto závazkům..
Ukázka toho, jak to jde dělat jinak.. Svobodněji, relativně nezávisle. Žít tak trochu podle Thoreaua, hospodařit, být soběstačný a vůbec šťastný, přitom bojovat se samotou a hlavně sám se sebou.
Velmi čtivé, upřímné. Formou rozhovorů.
Nezjistil jsem vlastně nic převratného a nového, ale poznal pár velice zajímavých lidí.
Ohromně zajímavá sonda do života lidí, kteří se rozhodli žít mimo civilizaci. Každý z nich měl jiný důvod, jiný životní osud. Skvěle psáno formou rozhovoru a doplněno nádhernými fotografiemi.
Byla doba, kdy jsem chtěl pracovat někde v kopcích na vysílači nebo meteorologické stanici. Sám, daleko od civilizace. To už mě přešlo, ale pohnutky šumavských samotářů naprosto chápu, fandím jim a jsem rád, že takovíto lidé existují. Osm zajímavých životních příběhů a filozofií s názory, vyprávěním a zkušenostmi, které obohatí i nás – nesamotáře.
95 % (aktuálně hodnoceno 361x s průměrem 92 %).
...
„V Rumunsku bylo ve čtyřicátém sedmém strašné sucho. Navíc krátce po válce. Přišli tam lidi od Beneše: Pojeďte na Slovensko, vraťte se zpátky do svojej otčiny. Susedia, ideme na Slovensko? Áno, ideme! Vrátili se po spoustě let. Jejich předkové odešli za Marie Terezie nebo ještě dřív někam k městu Oradea, Dolná zem tomu říkali. Potřebovali to tam tenkrát zalidnit, Turci se jim do toho srali a panovník chtěl utužit křesťanský živel, vytvořit bariéru před muslimy.
Kde to sme? divili se Slováci. Nikdo jim nic nevysvětloval. Dovezli je do Sudet, do úplně jiné země, dosídlit slovanským živlem pohraničí po Němcích. Krajina vylidněná, spousta prázdných chalup. Ty půjdeš do skláren, ty do fabriky, ty do zemědělství. Makat uměli, ale byli zvyklí na vinnou révu, na kořalku, na rajčata, na papriky, na teplo. A tady najednou, ty vole, zima a sníh! Máme dopis, kde strýc varuje ty, co v Rumunsku ještě zůstali: Iba něchoďte sem do Čechoch, lebo tu ani paradajky nevyrostú, vino tu neni, iba sniah, sniah, sniah. Varoval je, ale už bylo pozdě. Dneska se to už neví, že rumunští Slováci, co sem přijížděli, byli často glugaři, lidi z hor, neměli žádné velké civilizační návyky.“
(Kdybych byl jeden):
Zajímavé téma, ke kterému bych se snad jinak ani nedostala.
Jako rozhovory se to čte samo a fotky umocňují tu atmosféru něčeho nového, možná trochu zakázaného, s příchutí hlíny a samoty.
Osobně mi tam spousta otázek chybí. Ptala bych se asi jiným směrem, na jiné věci. Občas se až moc věnuje duchovním názorům a myšlenkám za hranice běžného poznání.
Nejvíce mě zaujaly "okraje" knihy. Rozhovory ze středu mě moc neoslovily, ale rozhodně mě postrčily k hlubšímu přemýšlení.
U některých samotářů mi byl náhled na život vyloženě sympatický (hlavně hned první rozhovor), někteří byli ale mimo jakoukoliv realitu :-) Je to skvělý počin, knihu mám podepsanou od autora z akce, kdy ji představoval na střeše Lucerny a dost poutavě o ní mluvil. Člověk se u toho tak zasní, navíc když Šumavu jako rodák trochu zná, a představuje si na místě těch samotářů sám sebe. V lecčems jsem jim záviděla, spoustu věcí spojených s takovým způsobem života bych ale zažívat nechtěla. Díky za takový výlet k lidem, kteří žijí svobodněji než většina z nás.
Vždy jsem měl rád knižní rozhovory, ať je to Timothy Snyder s Tonym Judtem, nebo pan Palán s panem podivínem (Btw, na Vánoce mám další Palánův rozhovor s Marií Svatošovou a též to není zklamání!)
V této knize se zamyslíte nad mnoha věcmi, a jak Palán v novinovém rozhovoru k vítězství v anketě Lidových novin (ach jo, ale sem snad roundupí prsty nesahají) řekl, jde o rozhovory UŽITEČNÉ. A opravdu, i když se budete některým ulítlým názorům smát, v posledku si NĚCO můžete odnést i pro svůj život, který trávíte v přetopeném obýváku s MILIÓNY svých VĚCÍ, které vás jenom poutají k "Impériu konzumu" (pojem, který použil jiný šumavský výstředník, pan Mlčoch, jehož lifestyle mapuje dokument Stále spolu, o kterém mimochodem Palán mluví v předmluvě knihy.)
Hodně zajímavá kniha popisující úplně jiný přístup k životu než na jaký je většina lidí zvyklá. Jen se obávám, jestli pro samotáře zůstane samota samotou i po úspěchu této knihy.
Kochala jsem se fotografiemi J. Šibíka, obdivovala A. Palána za to, jak se umí ptát a těšila se z odvahy samotářů jít si svou cestou. Zajímavá kniha.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 428x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 685x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Kniha určitě měla vzniknout, mne ale nijak zvlášť neinspirovala. V mnohém ani nemohla s ohledem na důvody, kvůli kterým se mnozí dostali tam, kde dnes jsou.
Možná jsem to místy čekal více duchovní.
Co si odnáším:
1. Alkohol je opravdu metla lidstva.
2. Existuje vrstva lidí v každé společnosti, pro které by zavedení základního občanského příjmu bylo vysvobození. A co si budeme povídat, pro společnost také.
3. Sudety se ze své přervané německé historie už asi nikdy nevzpamatují. A přitom se to stalo tak nedávno.
4. Ženy jsou na válku připraveny lépe než muži. V krizových situacích jede chlap naplno a když mu dojde benzín, tak se schoulí a kňučí v rohu. Ženská si vše mnohem racionálněji rozplánuje.
5. Víra je přirozenou součástí lidské mysli a pokud k tomu většina z nás ve dvacátém století nebyla vedena, logicky vzniká mezera.
6. Je super, že v centru zalidněné Evropy pořád existují místa, kde se dá dlouhodobě schovat před civilizací a žít si po svém.
7. V oblasti péče o duševní zdraví čeká naši společnost ještě hodně práce.
Kniha mne ale ponoukla k tomu, že si určitě chci přečíst Palánův rozhovor s opatem Tajovským, který s ním pořídil krátce před smrtí.