Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři
Aleš Palán , Jan Šibík
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/369655/mid_radeji-zesilet-v-divocine-setkani-s-Vls-369655.png
4
1448
393
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotkách, případně na horských samotách. Jeden přespává přímo pod stromy. K některým se dá dojet autem, k dalším se musí pěšky. Šumavští poustevníci, samotáři, jejichž názory a životy se nepodobají vůbec ničemu, co znáte. O setkáních s nimi je tato kniha. Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci přináší pohled do tajuplného světa, o jehož existenci nic nevíme. Setkáváme se zde s divokými zvířaty, krutými zimami, dokonce i s přízraky. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Způsob, jakým novodobí poustevníci v krajině přebývají, se ostatně dost možná mýtem brzy stane. Pokud se jím už nestal. Smyslem knihy Raději zešílet v divočině není katalogizace podivínů ani alternativní průvodce po největším českém pohoří. Je jím ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který přesto tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. Rozhovory s šumavskými samotáři vedl spisovatel a publicista Aleš Palán (Magnesia Litera, Cena Českého literárního fondu), snímky přispěl fotograf Jan Šibík (Czech Press Photo, Golden Prisma Award). 1.vydání... celý text
Přidat komentář
Tý jo, tohle čtení byl celkem zážitek... Aleš Palán si opravdu umí vybrat respondenty pro rozhovor, jak vidno i z jeho dalších knižních rozmluv.
Potěšilo mě, že existují takoví lidé, i když každý měl nějaké jiné motivace k téhle volbě a samota každého z nich se nějakým způsobem odlišuje. Byť k bodu jejich stávajícího žití vedly cesty spletité a lemované leckdy chlastem, blázincem nebo drogami, zdá se mi oceněníhodné, že lidi pořád dokážou najít odvahu v tomhle světě žít jinak a nejsou to takoví ti módní "technokrati naruby", hysteričtí zachránci klimatu, co se odebeřou do lesů, aby nevytvářeli uhlíkovou stopu, vyhořelí manažeři, jejichž novým životním projektem se stal chov ovcí a vyrábění sejrů, nebo lesany v sukních z pytloviny.
Tihle lidi se mi zdáli vesměs jinačí - k dobrovolné a dlouhodobější samotě, žití ve střídmosti a prostotě je dovedla láska ke starým časům, ke staré Šumavě, zvířatům, klidu a tichu, souladu s přírodním koloběhem, děs ze spěchu a vyprázdněnosti města. Ač leckdy na pokraji bláznovství, nemají někdy v něčem pravdu? Spousta podnětů k přemýšlení... :) Třeba to, jak nynější doba skoro neumožňuje z tohohle systému uprchnout...
Po přečtení 368 stran knihy, jsem si odnesl přesně to, co říká její anotace: Někteří samotáři jsou vysloveně racionální (zejména obě zpovídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. Já bych ještě dodal, že za pochvalu stojí také fotografie Jana Šibíka, ale znovu bych už knihu asi nečetl...
Čekal jsem spíš nějaké mladé romantické alternativce ve stylu "žijeme v souladu s přírodou", nebo vyhořelé a uštvané typy "musel jsem od všeho vypadnout" atd. Namísto toho jde až na čestné výjimky o lidi, kteří snad ani nikam jinam už nemohli jít, o podivíny kteří prošli psychiatrickými léčebnami, alkoholismem nebo drogama. U některých bylo navíc celkem jasné, že nejméně polovina toho, co povídají, se neodehrála nikde jinde než v jejich hlavě. Jsou prostě vážně hodně jiní, a moc si neumím představit, že by mohli fungovat někde jinde než na samotě. Ve městě by dopadli výrazně hůř, ta Šumava a samota je asi tak nějak zachránila.
Líbil se mi i styl, jakým to bylo napsané, autor se nijak netlačí dopředu, na prvním místě jsou prostě výpovědi "samotářů", které nikdo nijak nehodnotí a nesoudí.
Suma sumárum doporučuji, stojí to za přečtení.
"Nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za něco můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem."
Hodně zajímavé příběhy, každý do jednoho. Kniha určitě stojí za přečtení, pocity z ní ve mně přetrvají ještě dlouho..
Rozhovory se samotáři byly zajímavé, každý byl jiný. Není to mainstream, ale o to zajímavější je nakouknout do života těchto lidí.
To byla jízda. Někdy jsem až nevěřila že toto dnes někdo prožívá, že je to možné. Někdy to bylo až bláznivé a setkání s takovými lidmi muselo být fakt dobrodružné. Jasné je že jsou tito lidé citlivý a vnímavý k sobě i ke svému okolí. Bylo to zajímavé nechat nás nakouknout do takových životů.
„Svou rozlehlostí, drsným podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům Šumava zřejmě nadmíru svědčí …“ (Aleš Palán)
Jenže, … „vždycky je to trochu jinak, než jak to člověk zamýšlel“ (z rozhovoru s Martinou).
Reportážní kniha Aleše Palána trefila i v mém případě, do černého.
Vzala bych to asi pěkně po pořadě:
za 1) mám ráda Šumavu,
za 2) mám ráda krásné knížky, a tahle se opravdu povedla, upoutá na první pohled zajímavou obálkou, a když ji otevřete, krásným zpracováním, úžasnou fotodokumentací Jana Šibíka pak přímo láká, mít ji doma :-) (jen ke čtení je bohužel trochu nepraktická – je velká, těžká a skoro se bojíte otáčet stránky, je tištěná na tuhý lesklý papír, pro fotografie ideální, ale případné znehodnocení kterékoli ze stránek ohnutím, by mě mrzelo),
za 3) mám ráda, když u knížek můžu přemýšlet, a že v téhle je těch námětů opravdu dost, 8 rozhovorů, kde se setkáte, slovy Aleše Palána: „s myšlenkami, které by nikdo z nás nevyslovil, protože jsme formováni informacemi a životem ve městě“. Je to prostě tak, když žijete v odloučení od společnosti, resp. od společenského systému (ať už z jakéhokoliv důvodu), vaše myšlenky jsou formovány trochu jinak, hodně se zaobíráte sami sebou (ať už dobrovolně, či nedobrovolně), těch chvil, kdy nikoho jiného nemáte je hodně, a u některých, je to až absolutní, svou roli hraje samozřejmě mnoho dalších faktorů, jako jsou předchozí životní zkušenosti, částečná, či úplná izolace, a mnohé další, ale to na tom, že je samota výrazný faktor, který vás formuje, nic nemění (minimálně v tom můžete hledat společný rys, všech protagonistů), ale pojďme dál,
za 4) pro mě je jednoznačným plusem, že si Aleš Palán nevybral do své knihy osoby žijící prvoplánově alternativním způsobem života, tedy různé rodiny či jednotlivce odcházející do podobného prostředí za „zdravým životním stylem“, ale že jeho výběr padl na životní osudy lidí, kteří to povětšinou původně nijak neplánovali, ale jejich životní příběh je tak či onak posunul tam, kde jsou, přičemž někteří tam jsou rádi, jiní tak úplně ne, a přesto zůstávají, z různých důvodů, vysledovat se dají některé společné (a je to docela zajímavé pátrání), takže,
za 5) ráda pátrám :-), mnozí čtenáři psali, že příběhy otřásly s jejich emocemi, nemůžu v žádném případě říct, že by mě nechaly chladnou, ale ještě spíš než mé emoce, zaměstnávaly tu analytičtější část mozku, která pátrala po příčinách a souvislostech, přeci jen reportážní styl k tomu podle mě přímo vybízí, a tak jsem pátrala a hledala, četla, občas se i vracela, nutilo mě to, trochu si s textem hrát, a v životech samotářů hledat, která z cest je přivedla k životu na hranici možností, jeden z nich řekl, že „možná právě takhle se dají věci opravdu zahlédnout“, protože, dodává: „na to, aby sis opravdu všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost“, … na to se nedá moc co namítat, protože si myslím, že to tak je. Nutné je ale dodat, že ne všem a ne vždy se to dařilo, protože k tomu je taky potřeba určitá psychická pohoda, „když je ti zle, jsi ponořený do sebe a mineš plno věcí“, a tihle lidé (každý z nějakého jiného důvodu), přesto bez rozdílu, v životě nějaký ten psychický diskomfort, zažili, někdy hodně dramatický, někdy až tragický, někdy si ho způsobili čistě sami, někdy to byla souhra několika i mnoha faktorů (a vážně je zajímavé tohle sledovat), ale to jsem malinko odbočila, protože jsem chtěla psát ještě o jiných okamžicích, o těch chvílích, kdy jsou naladěni na přírodu a okolí, pak totiž všichni, do jednoho, „vidí“ a „cítí“ trochu jinak, je toho minimálně víc, než se nám ostatním může podařit byť i jen zahlédnout, příroda se jim otevírá tak, jak se nám to asi nikdy nemůže podařit, a většina z nás po tom asi ani netouží, protože většina z těch až mystických a tajemných zážitků (skoro se v některých případech nabízí říct, zážitků z paralelní dimenze) je něčím vykoupená, původně jsem chtěla napsat „draze“, ale ten pojem se tam moc nehodí, většina z nich má totiž i celkem osobitý vztah k penězům (možná by se dalo říct pragmatický – jsou, nejsou, byly, budou, nebudou … holý fakt s praktickým dopadem).
Každopádně Aleši Palánovi se podařil opravdový mistrovský kousek, ten „jejich“ úhel pohledu nám přiblížil, pomohl nám zaostřit stejným směrem, i když, to, co vidíme, je asi stále jen obraz nezaostřený, jako kdybyste si zapomněli dioptrické brýle, a záleží na tom, jak moc dioptrií vám chybí :-).
„Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem, jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vysoké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky.“
„Přicházejí ke mně vjemy, který jsou opravdový. Kdo tohle umí, jsou novorozeňata, hodně malý děti. Někdy, až budeš mít děcko v kočárku, který ještě nežvaní, tak jako my teď, a nežije pro nějakej účel, všimni si, že nesleduje nic jinýho než stromy a listy. Oni spolu komunikujou! To poznáš na jeho obličeji…“
Pro mě byla návštěva životního prostoru, „kde se nemusíš přetvařovat“, „kde si můžeš užívat přítomnosti“, kde se dá ještě žít „ve svém prostoru, svém teritoriu“, které je nedotknutelné, … kde se každopádně žije trochu „jinak, než jak člověk zamýšlel“, a kde zjistíš, že možná „nikoho ani nepotřebuješ“, a kde do života vstupují ve velkém přírodní živly, které vše mění a převrací naruby a zase zpět, … inspirující, ve smyslu zajímavá, nechápejte prosím ve smyslu, hodná následování :-), ale určitě hodná zamyšlení nad hodnotami nás, lidí žijících v systému, ale taky zamyšlení nad „dobrým bydlem“, které nás občas pálí, a možná si to pálení, občas zbytečně, přivozujeme sami.
Nádherná kniha. Když jsem si knihu půjčovala, upřímě jsem úplně netušila, o čem je. Po přečtení popisu na zadní straně knihy jsem se začala těšit a ihned knihu otevřela. Přečetla jsem jí jedním dechem. Miluju Šumavu a život, jaký vedou hlavní hrdinové této knihy mě podvědomě láká. Proto jsem si moc ráda přečetla zkušenosti z tohoto života . Pár jedinců mi přišlo trochu jako blázni, ale vypadají, že jsou se svým životem spokojeni. Byla jsem hlavně zvědavá na ženy, jak zvládají život na samotě bez pomocné mužské ruky. Knihu prokládají nádherné fotky a ať se může díky nim zdát, že jde o život v ráji, po přečtení knihy nepochybuji, že samotáři mají sice mnohem šťasnější život bez konzumu, ale také mnohem těžší. Výborný nápad autora takovou knihu sepsat.
Zajímavá sonda do života šumavských podivínů, tak trochu bláznů, ale především samotářů.Kniha psaná příjemně, jako rozhovor, filozofování a hledání sebe sama.Každý sem tam občas zatouží po životě na samotě, nebo v divočině, toto je kniha o lidech co ten život žijí.Nejvíc jsem se asi bavil při osudech dvojčat a chlapíka na konci knihy.
Je to úplně jiná realita, než by většina z nás dokázala příjmout. Ano my jsme děti, které měly všechno, tedy většina znás, a tak si na to zvakla, že by si jiný život nedokázala představit.
Jedná se hlavně o to, že jste většinou sami se sebou, svými myšlenkami, svým strachem, vším co Vás čeká další den, je jenom na Vás.
Věřím tomu, že je to naprosto uvolňující, žít si život, do kterého Vám nikdo nekafrá, nikdo Vás nepeskuje, nikdo Vám neříká, že máte v práci hordy nesplněných úkolů, protože ty úkoly si vytváříte sami.
Ano je to většinou nepohodlné, tak jak mnozí ve velmi otevřené zpovědi prozradili, mnohdy nemají skoro co jíst, kde spát, je jim zima, ale jsou naprosto svobodní.
To je to co jim člověk může závidět, mnohdy jsem si říkal, jestli to mám v práci zapotřebí, jestli by nebylo lépe někde daleko od civilizace, od všech vymožeností, od všech těch údajů, které na Vás tato společnost shraňuje....
Chodím v polích se psem kolem jedné maringotky, no musím říci, že bych si asi úplně neuměl představit žít na těch pár metrech, ale na druhou stranu....
Je to opravdu odzbrojující čtení.
Sonda do životů - myšlení i jednání šumavských samotářů překvapila. Je to zvláštní a zároveň přínosný pohled lidí z okraje civilizace. Některé rozhovory se mi líbily hodně, jiné zase méně, nad některými jsem kroutil hlavou, ze všech jsem si ale něco odnesl. Docela jsem se divil, jak si někteří jedinci v lesích a na samotách udržují kultivovanou mysl. Po dlouhé době opět kniha, ke které po čase rád vrátím.
Navzdory zajímavému tématu a jeho skvělému zpracování jsem měl problém osudy samotářů dočíst a odskakoval jsem od nich k jiným knihám.Nakonec se zaťatými zuby jsem knihu dočetl.Nedokázal jsem se ztotožnit ani s jedním ze samotářů a i když jejich životní osudy jsou pro jiné dojímavé,nesoucítil jsem s nimi.Jak níže uvedla,tuším ,Toffee : připadal jsem si ,jako bych četl nekonečný časopis.Problém bude asi na mé straně hřiště.Nejvíce se mnou zametl názorový a náboženský guláš tzv.Strážce prahu.Dlouhodobé kouření marihuany asi opravdu zanechává stopy.Ale napadá mne jiná věc.Kolik toho v tlaku na psychiku v dnešní době chybí ,aby jsme dopadli jako oni? Myslím ,že maličko.A zvládli by jsme to jako oni?Přežít o samotě sám se sebou?
Za tyto otázky k přemýšlení autorovi děkuji.
Skvele se cte. Prekvapila me ta ruznorodost samotaru,jak je kazdy uplne jiny a pritom by clovek cekal vice podobnych rysu. Velmi me zaujala i autenticita rozhovoru, ktere mezi radky vic priblizovaly i atmosferu setkani autora s osobnostmi, dobre odvedena prace. Jde znat,ze mel p.Palan jejich duveru. Mnoho podnetu k zamysleni nad nasim zpusobem ziti.
Chvílemi jim člověk závidí. Tu svobodu, klid, menší závislost na hmotných statcích. Než si ovšem uvědomí, co je do samoty na Šumavě uvrhlo. Drogy, alkohol, psychické problémy, neschopnost žít mezi lidmi a přizpůsobit se běžnému životu. Až na výjimky se jedná o lidi, s kterými by člověk neměnil. Klobouk dolů před dvěma ženami, jejichž život "v divočině" má nějaký hlubší smysl. A klobouk dolů i před autory, jimž se podařilo zachytit život podivínů objektivně, bez manipulace a sugestivních otázek.
Naprosto famózní počin — náhled do života lidí, kteří (kdyby nic jiného) stojí mimo většinový dav, který slepě a hloupě určuje, co je správné a vhodné a blablabla ♥
Poctivý kus novinářské práce, ale nečekala jsem, že půjde víceméně o přehlídku různých duševních poruch a závislostí. Palec nahoru za předposlední rozhovor a části rozhovoru posledního.
Kniha zaujala, i když už hůře se definuje proč vlastně. Asi nejvíce pro otevřenost a snad i upřímnost zpovědi samotářů, tedy lidí spíše uzavřených (i když stylizace vyprávění obecně bývá vždy a příměs bujné fantazie mnohdy). Díky autorovu umění vést hovor a nesoudit jsme nahlédli do ideového i myšlenkového světa a způsobu žití šesti mužů a dvou žen, mnohdy podivínů. Pokud v tom nacházím inspiraci, tak snad jen v tom, že čas od času by se člověk měl oprostit od obvyklých podnětů a nahlížet do své duše. Lze obdivovat schopnost snášet nepohodlí a odloučení, schopnost přečkat drsnou zimu, vytěsnit strach z nemoci, nemohoucnosti a stáří. Když ale odmyslíme drsnou krásu Šumavy, jaký je rozdíl mezi těmito a jinými podivnými samotáři v zalidněných městech? Dala by se diskutovat samota a obecná potřeba víry, vztah ke zvířatům, sklony k alkoholismu a drogám, k mystice a ezoterice, zahleděnost do sebe. Velmi souhlasím s brilantními postřehy „hrebmi“. A úplně nakonec, ano, ženy jsou praktičtější a vybaveny lépe než muži. Kniha je krásně vypravená a pan Šibík je profík i umělec.
Štítky knihy
Šumava rozhovory příroda divočina samota životní styl
Kniha Raději zešílet v divočině. Setkání s šumavskými samotáři je v
| Právě čtených | 42x |
| Přečtených | 1 961x |
| Čtenářské výzvě | 428x |
| Doporučených | 180x |
| Knihotéce | 404x |
| Chystám se číst | 685x |
| Chci si koupit | 176x |
| dalších seznamech | 15x |
Trochu zklamání. Rozhovory začnou časem splývat. Někteří poustevníci jsou dost zvláštní a jejich myšlenky vám (aspoň mě teda) toho moc nedají. Velmi povedené fotografie.