Quo vadis

Historický román velikána polské literatury a laureáta Nobelovy ceny Henryka Sienkiewicze z prostředí starověkého Říma je skutečně mistrovským dílem. Velmi realisticky a nesmírně barvitě vykreslena atmosféra tohoto historického období dále umocňuje zážitek z četby této knihy. Rozhodně doporučuji.

Po letech splacený dluh čtení, který jsem ráda, že jsem konečně splatila. Je to sugestivní, atmosféra starověkého Říma je skvěle vylíčena a postavy jsou úžasně živé. Taky je dokonale vylíčeno náboženské vytržení a to, jak láska dokáže lidi proměnit. Že má křesťanství až tak silné základy v jakémsi až kultu smrti mi došlo až díky této knize, přestože si uvědomuji, že je to určitá literární nadsázka. Hostiny na Neronově dvoře a celkové vylíčení vrstev společnosti, tehdejšího života je výborné. Pro mě byl zážitek z četby o kus silnější i proto, že jsem Řím navštívila těsně před četbou a rezonovalo ve mě ještě celé město i jeho atmosféra. Přesto ale nedám plný počet hvězdiček. Jedna půjde dolů za těžkopádnost s jakou je vše po stránce jazykové popsáno. Možná by pomohl novější a modernější překlad, trochu se ale bojím, že je to prostě dáno autorovým stylem psaní.

Strhující historický román a kniha o náboženském vytržení. Navzdory silné křesťanské propagandě jde o čtivý a skvěle dramaticky vystavěný příběh dvou milenců na pozadí krutovlády císaře Nera ve starověkém Římě. Přerod arogantního hrdiny v zapáleného křesťana je přesvědčivý, ačkoliv celkově křesťané v románu působí poněkud mdle. Naopak vyčnívají nejednoznačná postava Petronia a zlosynů Nerona a Chilóna. Autor vynikajícím způsobem ztvárnil brutální kontrast mezi dekadentním Římem a čistotou nového náboženství, které je nezastavitelným fenoménem doby. "Davové scény" jsou skvělé, ať už jde o popisy orgií, požár Říma nebo šílená představení v cirku, které čtenář jen tak z hlavy nedostane. Kniha za sto let asolutně nezestárla a kdo překoná první třetinu, zbytek přečte jedním dechem.

Zajímavá, dlouhá, náročná četba, kterou jsem zdárně pokořil. Není pravda, že jsem byl nadšen, poněvadž mnoho postav a informací mi dalo zabrat se orientovat. Ale zvládl jsem a hned se jdu vrhnout na něco méně náročné a zábavnější.

Sienkiewicze miluji od románu Potopa. Quo vadis? byla dlouho odkládána srdcovka, protože ji měl rád děda. Vlastně to není špatná kniha. Víra v jednoho Boha milosrdenství skutečně musela být v tu dobu zjevením (mezi svévolným pantheonem,stoicismem a zdánlivou neporazitelnosti říše římské). Asi mě příliš rozčiluje potvrzení, že populismus byl vždy a vždy bude snadno ovládat většinu společnosti, že první křesťané tolik trpěli a pak stejně církev o pár desítek let a staletí krutě trestala jinověrce a nevinné bez milosti nechávala trpět. O omezeni svobod žen a dětí ani nemluve..Že je to pořád dokolečka dokola. Ale děkuji velmi za silné ženské hrdinky a za Petronia a Ursa. A že bych si tuhle otázku čas od času měla položit sama sobě: Quo vadis?

K této knize mě přivedla čtenářská výzva a děkuji za to. Začátek byl pro mě opravdu hodně náročný. Čtení mi šlo velmi pomalu a ztuha. Také jsem poctivě vyhledávala odkazy v rejstříku, takže prvních 20 stran jsem četla několik dnů. Z komentářů jsem věděla, že se to zlepší, tak jsem vytrvala. Ano, čtivost se pro mně zlepšila. Pořád to bylo pomalé, už se i něco dělo. Teprve posledních 200 stran už mi ubíhalo. Přestože čtu i knihy psané v 19.století, tady to pro mě bylo chvílemi úděsné. Popis průvodu císaře Nerona na 5 stran, copak by nestačila jedna nebo dvě? Ale chápu, bylo to psané v pomalejší době a hodně důkladně. Tím se dostávám ke kladnému hodnocení. Oceňuji, že jsem se dozvěděla spoustu z běžného života starých Římanů. Také příběh se mi líbil se vším všudy. Ústřední dvojice Lygie a Vinicius, jejich bezbřehá láska i to že Sienkiewicz doplnil román skutečnými postavami Petronia a apoštoly Petra a Pavla. Křesťanství vznikalo a vyvíjelo se v ranných začátcích jako protipól Říma přehlceného nadbytkem a tak tam o to více bujely zločiny. Největším z uvedených v knize jsou hromadné brutální popravy křesťanů. Není proto od věci si připomenout, že lidé by měli více pěstovat lásku k bližnímu, jak hlásali a konali křesťané v prvních stoletích svého vzniku. Vše je o nás o lidech a tak i ve zkaženém Římě se našli laskaví lidé a po staletích zase spousta křesťanů se chovala majetnicky a násilně šířila víru světem. Kniha stojí za přečtení a myslím, že nejenom mně zanechala mnoho podnětů k přemýšlení.

Sienkiewiczův román mě naprosto vtáhl do děje. Od začátku do konce to má tah, skvěle propracovaný úpadek Říma, hluboké úvahy a výborné rozhovory. Sienkiewicz je spisovatel, který prostě umí psát. Kniha stojí na skvělých postavách, ať už je to Nero, Chilón, Poppaea nebo čiré zlo Tigellinus. A pak hlavně Petronius! To pro mě byla jednoznačně nejsympatičtější postava celého románu. Umí si užívat života, umí být sice i celkem krutý, ale ve výsledku má rovnou páteř a dobrý charakter.
Co mě ale trochu zklamalo, je plochost prvních křesťanů. Petr a Pavel jsou prakticky stejní, klidně tam mohl být jen jeden z nich. Jejich víra je v knize postavená na absolutní pasivitě: „Věřte v Boha, Pán trpěl, trpte taky.“ Takhle odevzdanou pasivitu u hlavních hrdinů prostě nechci. Napadlo mě, že kdyby autor žil po druhé světové válce a zažil holokaust a viděl, kam až může pasivita a odevzdané kráčení na smrt zajít, už by to takhle zřejmě nenapsal.
Právě za tohle dávám jednu hvězdu dolů. Suma sumárum: perfektně, barevně popsaný upadající Řím a k němu trochu nudná a pasivní začínající církev.

Tohle bylo moje první setkání s H. Sienkiewiczem a jeho knihou Quo Vadis. Musím říct, že kniha naprosto předčila má očekávání. Ihned jsem se do příběhu zažral a začetl. Je to vskutku nadčasové dílo, které je nepochybně po zásluze oceněno Nobelovou cenou za literaturu. Nejsem žádný křesťan ani věřící člověk v Boha, ale musím říct, že jsem se o tématiku křesťanství, jeho šíření popularity a obecně o tom, jak vznikalo a jak se z něj stalo dnes světově nejrozšířenější náboženství začal velice zajímat a doplňovat znalosti. A to vše na základě této knihy. Kdo si přečte tuto knihu, věřím tomu, že se nad tím tématem minimálně zamyslí, i kdyby nezměnil názor na svět tak, jako já. Můj názor na svět je stejný, a přesto je jiný. Postavy jsou vskutku skvělé vylíčeny, každá z nich a nedovedu si ji představit bez každého jednoho člověka, který dej posunul. Petronius, Vinicia, Lygii a Ursa jsem si zamiloval hned. A musím smeknout také nad tím, že Sienkiewicz se opravdu řídil tím, co o tehdejší době vypovídali historici ať už doboví, tak i jeho současní, takže klobouk dolů ještě jednou před autorem. Je to dílo, které je hodno čtení a jsem nesmírně rád, že i já jsem se k němu dostal.

V mé etapě okouzlení starým Římem jsem knihu přečetla mnohokrát. Příběhy všech postav vtáhnou do děje a nepustí. Nero je pro mě představitel největšího šílenství, egoismu a narcismu.
Je to prostě skvělé čtení. Poučení z historie a sundání růžových brýlí nad rozkvětem Římské říše.

Byl to silný příběh o vzestupu křesťanství a pronásledování jeho stoupenců. Také o fungování Říma v době Nera a vypálení města. Milostný příběh jako hlavní motiv mě popravdě nezaujal. Celkově jsem se knihou spíš protrápila. Nejsem asi cílová skupina nebo jsem neměla tu správnou náladu.

Trochu lituji, že z knížky nemám stejný zážitek, jako většina komentujících. Knížka by na první pohled měla mít vše, co by mě mohlo bavit, ale pro mě bylo čtení utrpení a nedočetla jsem ji. Možná jí dám druhou šanci později. Na vině může být i to, že jsem četla verzi v překladu pana Václava Kredby, který zemřel před druhou světovou válkou. Čeština se za tu dobu proměnila a co bylo čtivé tehdy nemusí být čtivé dnes.

Román z doby vlády šíleného císaře Nera, kdy se začne šířit křesťanství, ovšem jen v utajení. Křesťané jsou pronásledování a obětováni v cirku pro zábavu Římanů. Ve způsobech zabíjení jsou Římané neuvěřitelně vynalézaví a krutí. A v této nebezpečné době se římský voják Vinicius zamiluje do křesťanky Lygie. Moc jsem nechápala, co na unylé Lygii Vinicius vidí, ale budiž, láska je slepá.

Poslední věta románu zní: "Kam kráčíš, pane?" Mám pocit, že od té dávné doby se lidská povaha vlastně vůbec nezměnila, takže se mi na mysl vkrádá otázka: "Kam kráčíš, lidstvo?"

Tento nesmrtelný historický román Henryka Sienkiewicze se odehrává za panování Nerona ve starém Římě. Hlavním dějem je milostný příběh příslušníka římské patricijské rodiny Vinicia a křesťanky Lygie. Román jsem už jednou před mnoha lety četla, ještě jako o hodně mladší žena. Pamatuji si některé pasáže, které mne vyloženě šokovaly. Před sebou jsem viděla caesarovy hry a orgie v Koloseu, kde umírali křesťané předhozeni divoké zvěři, lvům, medvědům, turům a tygrům. Kde byli mučeni bestiálním způsobem a celé tisíce jich zahynuly.
Římské impérium, navenek silné a mocné, se začalo otřásat v základech. Rozmařilost a nedostatek morálky vyšších společenských vrstev i bída a utrpení ostatních obyvatel rozvracely společnost. Proti nejrůznějším filosofiím a náboženstvím povstává nové náboženství, křesťanství, jehož náplní je láska k bližnímu.
Na Neronův příkaz dojde k zapálení Říma. Hořící neronovo město symbolizuje zánik římského impéria. Na druhé straně hořící kříže křesťanů, jejich víra v Krista, která se přenášela na ostatní obyvatelstvo. Zapálení Říma bylo svedeno na velkou skupinu křesťanů, aby Nero a jeho přátelé augustiáni měli důvod vyhubit tuto „sektu“. Stovky křesťanů jsou uvrženi do vězení a čekají na smrt v aréně kolosea. Uvězněna a odsouzena k smrti je i Lygie. Vinicius se ji snaží osvobodit, ale proti vládnoucí moci caesara a jeho pomahačů je bezmocný. Jeho trápení a nekonečná láska k ní je nesmírná. Před koncem je z něho jen vyhublý věchýtek skomírající v představě hrozné smrti jeho milované. Modlí se ke Kristu o její záchranu a před koncem děje románu je vyslyšen.
Postavy sympatické a nesympatické : Vinicius s jeho nekonečnou láskou k Lygii se mění z bezcitného Římana v milujícího oddaného křesťana . Lygie je ještě dětsky nevinná, ctnostná, milující Krista a jeho učení. Chilón je odporný a jeho kňourání a podlézání, se mi naprosto nelíbilo. Nero je vylíčen jako debil a všichni jeho pochlebovači nejsou o nic lepší. Připadl mi docela naivní, závislý na umění a literatuře, na svých písních a skládání veršů, kterých si nade všechno cenil. Očekával chválu a pochlebování od svých přátel. Hodně mu záleželo na úsudku jeho přítele Petronia, který chválou pro něho nešetřil a nazýval ho „Ty božský“. Petronius se mi docela líbil, i když byl také dost divný a jeho chvála caesarových veršů a písní byla projevována k jeho vlastnímu užitku. Líbily se mi ostatní osoby okolo Lygie, její věrný sluha Ursus, apoštolové Petr a Pavel z Tarsu a ostatní křesťané, kteří ji chránili a pečovali o ni. Jsem ráda, že jsem si tento román znovu přečetla, díky Čtenářské výzvě knihy s názvem s otázkou.

Historický román, kde prostřednictvím Henryka Sienkiewicze se dostáváme do centra dění v Římě za císaře Nerona. Román je velice čtivý, odehrávají se tady osudy hlavních hrdinů, císaře, Petronia - arbiter elengatiarum, romantický příběh Lygie a Vinicia. To všechno zabaleno v historických událostech - požár Říma, kruté pronásledování křesťanů. Už sám název díla nutí čtenáře k zamyšlení. Je to otázka, která nás provází od narození až k okamžiku, kdy nás dožene čas. Je to otázka umění žít. Co je podstatné a co ne a čeho se člověk nemůže vzdát a to je láska, naděje a víra. Tyto hodnoty jsou nejvzácnější a pomáhají nám zvládnout těžkosti, které nás na naši pouti životem potkávají.

Tak jak mě bavili Nero s Petroniem (a celé historické pozadí děje), tak mě nudil Marcus Vinicius. Jeho pobláznění Lygií a (hlavně) křesťanstvím na mě působilo nějak přehnaně a chvílema i komicky.

Z knihy bylo místy trochu znát i autorovo “fandění” křesťanům, jejich idealizování ve všech ohledech a jakési opovrhování Neronem a vůbec celým starým Římem i s jeho tradičním společensko-náboženským systémem. Řím je vykreslen jako sice mocný, ale prohnilý, zvrácený a krutý a to v protikladu právě ke křesťanům, kteří jsou skromní, mírumilovní a v podstatě bezchybní. Tyto 2 světy pak svedou tradiční souboj dobra se zlem a člověk má o takto podaném příběhu svoje pochybnosti. Přinejmenším to ale motivuje si o tématu zjistit více, třeba to tak tehdy opravdu i vypadalo.

Před lety jsem nedočetla. Teď jsem na takovou knihu snad už dozrála, napíšu pouze jedno. Quo vadis, domine?

První historický román, který jsem kdy četla.. začátek mi přišel zoufale nudný, ale pak se mi podařilo začíst a výsledek byl, že jsem se nějakou dobu opravdu moc nevyspala. :))) Čtivé, atmosféra, která se dá krájet, neuvěřitelné lidské osudy, skvěle popsané postavy ... do dneška tu knihu mám v obrovské lásce.

Quo vadis, Domine?

Jsem rozpolcená, jedna půlka chce strašně nadávat, jak to bylo pitomý a nudný. Druhá půlka jásá nad tím, kolik emocí ve mně příběh vyvolal.

Pojďme od začátku...

Knížku jsem našla v knihobudce a už minulý rok ji chtěla zařadit do knižní výzvy. Nečekala jsem, že ji budu číst skoro čtyři měsíce. Chvílemi se příběh vlekl, pak zase přišla část, která byla zajímavá a tu zase vystřídal pocit, že to nedočtu.

Musím říct, že na to jak je knížka stará, je docela dobře napsaná a najdou se v ní pasáže, které zhltáte slovo za slovem.

První dvě třetiny se neskutečně vlečou, vynahradí to závěrečná část, kdy se v Římě schyluje k cesarovým "hrám"....

Nevím, proč jsem si myslela, že to bude mít něco společného s divadlem... To, co bylo popisováno jako hry pro zabavení lidu, mně přišlo jako šílené běsnění bestiálního vraha. Trhání divokou zvěří, ukřižování, upálení - mužů, žen, dětí, bez výjimky. Nejtěžší pro mě bylo číst o mučení dětí.

Jak se říká: nejhorší zvěrstva se vždycky páchala ve jménu víry. Tady to bylo o tom, že pokud jsi křesťan, zaplatíš za to životem.

Z postav mi byl sympatický Petronius, jako jeden z mála se choval lidsky, měl nadhled a přestože si stál za svým, neubližoval lidem okolo.

Kniha mne samozřejmě dějově nepřekvapila, protože jsem ji dobře znal z dějin literatury, překvapila rozsahem líčení niterných pocitů hlavních postav. Libila se mi hodně postava Petronia, i když nesouhlasím s jeho poživačností. Rád bych se podíval na oba dva filmy natočené podle této literární předlohy.