Pohřbený obr

24.03.2022

Zvláštna kniha, ťažšie uchopiteľná, no napriek tomu zaujímavá a pre mňa bola aj trpko pekná. Ak chcete niečo trochu odlišné, možno aj trochu, aj keď klamlivo, rozprávkové, skúste túto knihu.

07.03.2022

Příběh o významu vzpomínek. O tom jak je důležité žít teď a tady, ale s plným vědomím toho, co bylo. Přijetí minulosti předchází skutečné přítomnosti. Ishiguro mistrně pracuje s postupným zhmotňovaním příběhu z mlhy zapomnění.

03.02.2022

Velmi zajímavé téma v pro mě, ne moc zmapované době.
I když se kniha prve tváří jako historický román, máme v ní i spousta mystična a legend z dob krále Artuše, což byla pro mě asi nejzajímavější část knihy.
A i přesto, že autor píše velmi čtivě, něco tomu chybělo, neměl jsem z toho ten správný pocit a byl bych rád kdybych tomuto dílu, díky kterému autor získal Nobelovu cenu mohl dát hvězd více, pro tentokrát zůstanu u průměru, třeba někdy příště:)

30.01.2022

Dneska jsem dočetl další neskutečně zajímavou knihu. Pohrbeny obr - Kazuo Ishiguro. Zcela výjimečná kniha, příběh na pomezí fantasy a historického románu. Dej je zasazený do středověké Anglie do času post-artusovskych, do času, kdy zemi zachvátila mlha zapomnění. Do času kdy dva stáří manželé musí odejít na pouť za sebepoznáním a osvobozením.
.
Kniha se dá číst na dvou rovinách. První ciste povrchní rovina příběhové linie, která zaujme mysticnosti, obraznosti a opravdu skvělým stylem psaní a jazykem autora a zajímavými postavami.
.
Druhá možnost jak číst pohrbeneho obra je začít kopat hluboko a odhalovat jednotlivé vrstvy jednu podruhe. A oba způsoby čtení přináší uspokojení a radost i přes moře melancholie, ktere se příběhem line.
.
Příběh se zabývá otázkami stáří, partnerského svazku, co přináší zapominani a rozpominani. Jestli zapomenutí naší vlastní ale kolektivní historie může přinést něco dobrého, nebo je nutné nezapomínat. Ukazuje jak kolektivní i osobní historie a vzpomínky jsou protknute a úzce spolu souvisí.
.
Moje první setkání s tímto výjimečným autorem dopadlo na výbornou. Mám rád to mysticno a tajemno, kterým je celá kniha krásně protkana. Mám rád dobu do které je příběh zasazen a je skvělé jak si umí autor pohrát s alegoriemi artusovske legendy. Líbí se mi, jak se příběh postupně odkrývá a postupně ukazuje svoji hloubku.
.
Těším se na další setkání s autorem a tuto knihu doporučuji všemi deseti a nebojte se toho, je to výjimečne dílo.

29.12.2021

Těžko se dostávám k současné literatuře, nemám k ní důvěru, proto jsou pro mne Vánoce příjemným zpestřením, neboť dostávám knihy, ke kterým bych se normálně nedostal. Většinou to, bohužel, bývá katastrofa, spíš pro mne, než pro štěstí darujícího, ale překvapení se čas od času vyskytne...
Pohřbený obr se původně zdál být takovou překvapivou knihou, velmi snadno jsem se začetl, pohltil mne strhující děj, nemohl jsem se odtrhnout a kvapem se, bohužel, blížil ke konci knihy. Vlastně jsem nic neočekával, ale NIC jsem nečekal!
Ale vezmu to popořádku: Příběh v mnohém připomíná Tolkiena, dokonce se mi, navzdory dechu dračice, vybavily vzpomínky na sladké okamžiky se hrou Dračí doupě, kdy nás Pán jeskyně provázel podobnými zákoutími a chystal na nás podobné léčky. (Dostali jste se do starobylého kláštera, mniši Vám nejsou příliš nakloněni a tušíte, že vojáci jsou blízko; a shodou okolností věž kláštera vypadá jako komín...)
Atmosféru příběh nepochybně má, to mu nelze upřít, těšil jsem se z toho.
Ale! Co dál? Bilbo našel prsten, Frodo nesl prsten, Sir Gawain vyměnil Zeleného rytíře za stárnoucí dračici.
Ano, stáří - to je možná leitmotiv celého příběhu, i když, na pozadí chřadnoucího těla i duše, je tu stále láska, která jako vždy přetrvá.
Nakonec nám zbývá to zapomínání a to považuji za podstatné, zde nám autor ukazuje podstatu našeho společenství - neboť právě naše společné vzpomínky utužují nebo katastrofálně rozvrací naše životy: v zásadní pasáži knihy zapřísahá Axl svou ženu, aby si, navzdory vývoji pozdějšího děje, zapamatovala aktuální okamžik, kdy svého muže obdivuje a miluje.
Je to právě ten okamžik, v jakém se, na základě předchozí zkušenosti, tedy vzpomínek, rozhodujeme; v němž jsme silní a stateční (nebo malincí a bojácní), ale je to jen na nás, jak přistoupíme k sobě samým a k druhým, milovaným. Bez ohledu na následky.
Pokud se dopouštím své oblíbené nadinterpretace, tak pouze proto, že se nemohu smířit s plytkým závěrem příběhu.

17.11.2021

Nevšední téma zasazené do dávné neurčité doby, navíc mystické prvky - začalo to slibně. Akorát se mi to po nějaké době omrzelo a působilo to dojmem točení se v kruhu. Téma zamlžené paměti je jistě atraktivní, ale i tak jsem jsem se už těšil až to skončí. Tenhle Ishiguro mne tolik neoslnil.

11.08.2021

Ishiguro a já jsme spolu nezačali úplně šťastně, jeho Neopouštěj mě byla velká bída, ale jak se blížím ke čtyřicítce, tak jsem se rozhodl dávat věcem druhý šance. Asi teda ne všemu, mušle v dohledný době žrát nebudu a na biatlon taky koukat nebudu, ale tohle se mi nějak do čtečky dostalo.

A jaký to bylo? Lepší než spát pod stanem. Ishiguro jede příběh Artušovský Anglie, kdy Merlin zaklel zemi a všichni všechno hned zapomínají. Místo toho aby příběh byl o tom, že hlavní hrdina nemůže najít boty, odhaluje čtenář příběh dědka a babky, který zapomněli jejich život a hledaj svýho syna. A pak je tam chrabrý rytíř, mniši, ten drak, převozníci a kůň.

Kdyby to byla počítačová hra, tak bych to asi nechtěl hrát, ale jelikož je to kniha, tak tomu dávám 6/10.

07.08.2021

Er forma Ishigurovi nesedí. Více se mi líbí jeho knihy a povídky, které jsou psané v první osobě.
Také jsem se nemohl ubránit dojmu, že nápad je dobrý, ale provedení nic moc. Pan Sapkowski by dokázal "putovací vatu" napsat lépe.

29.06.2021

Neutěšený v mdlobách.Neuchopený příběhem.Nepřilepený prostředím.
Ve vzpomínkách mlhavých okamžiků vzpomínek.Vytěsněných zamilovaných psaní.
Tak daleko jak jen může pamět sahat.Pohřbená.
.......................
O jak tentokrát tolik oblíbený Ishigura s emocemi nezamával a nedokázat se soustředit na tištěná slova.U tohoto pána ještě více zamrzelo poněvadž obr ten má co nabídnout.
Nejde o nějakou zhýčkanou fantasy o to tu vůbec nešlo.Příběh o ten tu přeci běží.Jakési putování postarší dvojice pustou krajinou všedního středověku.Mýtů co jih jenom lidská mysl dokáže vymyslit.Za zapoměním a nalezením ...
.......................
Zamrzí že nedocením tento jistě nabytý napěchovaně naládovaný měšec tolik co by si zasloužil.Žel milé páže tentokrát to úplně nevyšlo.
Nuže vydáme se tedy na další cestu společnou a již na nejbližším kopci budeme vyhlížet s neutuchajícím zápalem další z jeho velkých literárních kousků.

17.06.2021

Asi nejlepší kniha, kterou jsem za poslední dobu četl. Plná melancholických, chladných obrazů, tíživé atmosféry, pomalého putování vstříc nejistému cíli. V hlavní roli paměť a její selektivnost a nespolehlivost. Je lepší znát hrůznou pravdu nebo žít ve sladké nevědomosti? Věčná to otázka...

17.04.2021

Ishiguro není žádný R.E. Howard, takže ani Pohřbený obr není klasická conanovka s neporazitelným hrdinou a s děvčaty v průhledných hadříkách s pokličkami na strategických místech. A není to ani Hobit, přestože vlastně i tady jde o putování za drakem. A přestože jsou tu i kouzla, obři a tajemní válečníci. Zkrátka ta pohádková tolkienovská atmosféra tam sice místy cítit je, ale především je to knížka o lidech, o lásce a válce, o lidské paměti.
A o cestě starých manželů možná za svým synem, možná za něčím úplně jiným. Pro mě byla asi nejzajímavější postava Sir Gawain, který tu působí jako takový keltský Don Quijote. Dokonce má i cosi jako Rosinantu a hlídá a chrání svou Dulcineu. Chybí mu jen Sancho Panza.
Váhal jsem mezi třemi a čtyřmi hvězdičkami, a jelikož je to vážně moc pěkně napsaný, tak jsem tam dal i tu čtvrtou.

17.04.2021

Krásná, poetická kniha, již mi bylo potěšením číst. Půvabný jazyk, v jehož podání nepůsobí ani zabití násilně, jen podtrhuje cestu magickým světem, kde se stírá rozdíl mezi živými a mrtvými, padlými stromy a utopenými obry, sny a vzpomínkami. Možná nám autor dává zvolit ze dvou možností - je lepší zapomenout, nebo si pamatovat? Mně ale konec přesto připadá jednoznačný: Jakou hodnotu má pro člověka paměť, když s ní neumí zacházet? Zůstane pak lapen v síti starých křivd, namísto aby teď a tady tvořil nový, fungující svět.

20.03.2021

Když jsem se pustila do čtení, vůbec jsem nevěděla, co od ní čekat. A pak mě chytila za srdce. Trochu pohádka, trochu historie, mýty a jiný svět. Staří manželé, kteří mě dojímali svým vztahem. Krásný jazyk, laskavost, rytířské chování. Byla jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet, jak to všechno dopadne. Líbila se mi.

28.12.2020

Presne tak, toto vôbec nie je povrchný príbeh a má viac úrovní. Dá sa však čítať aj v prvom pláne, ako dobrodružný román zo stredoveku, rytiersky román či fantasy. Alebo ako alegória, pojednanie o pamäti, prípadne o jej absencii. Pekne napísané, pekne a rýchlo prečítané. S týmto anglickým Japoncom som mal tú česť už dvakrát a neboli to márne stretnutia. Nebudem sa brániť ani ďalšiemu, hm...

17.12.2020

Některé viny si v sobě neseme po zbytek života. Jen čas, ten nevlídný soupeř , nám paradoxně nabízí pomocnou ruku v podobě mlžného zapomnění . Znovu a už po několikáté se vyplatila čtenářská trpělivost a v závěru mi K. I. nastavuje nelítostné zrcadlo v němž spatřuji svoje lidské nedostatky....malichernost, neochotu odpouštět apod. Za mne neobvyklý rukopis a příběh o sladkém zapomnění vs. hořkých vzpomínkách ( nebo naopak ?) o poutu lásky a trýznivosti nenávisti ( nebo naopak ?)....příběh o mnohostrannosti lidského bytí

13.12.2020

Opět se míjím s cílovou skupinou. :( Lehké fantasy na motivy artušovské legendy mě lákalo. Myslel jsem si, že to bude inspirované původní keltskou legendou, ale i zde se vychází z legendy ovlivněné křesťanstvím.
Je to napsané jako rytířský román. Nějak přehnaně básnické to není. Objevuje se zde Sir Gawain a vzpomíná se na krále Artuše. Jenže tohle nemám načtené a pokud se autor spoléhal, že najdu nějakou spojitost, tak mám smůlu. :(
Podobá se to legendám o Artušovi, ale žánr je jiný. Spíš to na mě působí jako mýtická alegorie. Dnešní fantasy to fakt není. Výborná atmosféra, děj, představitelé, styl, to vše se mi líbilo. Díky popisu to bylo až filmové čtení.
Jenže nevýrazné. Pořád jsem čekal na nějaké emoce ať už pozitivní či negativní a ono nic. Četl jsem to pozorně, ale mimo vysoké literární úrovně mě to neoslovilo. Ať už to je umělecké nebo ne, já na tom nic nevidím.
Napsané a přeložené je to perfektně. Ale zapůsobit to nějak nedokáže. Nejsilnějším pocitem bylo mírné vzrůstající napětí. K celému ději a postávám jsem zůstal emočně netečný. Konečný dojem zůstává v mlze.
Znovu to číst nebudu. U mě náznaky nefungují. Nevím proč to doporučit. V ničem to nevyniká. Je to hlavně pro čtenáře, kteří hledají zajímavé literární zážitky. Nebo je baví přemýšlet o dalších rovinách příběhu.
Na tenhle druh literatury jsem příliš povrchní čtenář. Naštěstí se to příjemně četlo a samotný příběh dokázal zaujmout. Asi je nutná orientace v artušovské legendě. Přijde mi až komické jak to nedokážu ocenit. 75%

12.12.2020

Celý příběh ve mně zanechal hluboký dojem, těžko se to popisuje, ale už po pár stranách jsem cítil, že to celé spěje k něčemu víc než jen obyčejnému zakončení, kdy knihu odložím a už šátrám v poličce po nějaké další. Ačkoliv čtenářsky nejsem úplně romantik, tak nemůžu zastřít slabost pro dobré příběhy o lásce. A tohle je opravdu dobře napsaný příběh o lásce. A ona velká láska není zbytečná.

03.10.2020

Tahle kniha se tváří jako poměrně obyčejný artušovský příběh psaný starým (výborně přeloženým) jazykem eposů, jenž se protíná s příběhem dvou (nehrdinských) staroušků, kteří se po mnoha letech vydávají navštívit syna. Je tam trošku merlinovské magie, obrů a tak.
Jádro pudla je ale někde mnohem hlouběji. Ještě dlouho po přečtení ve vás zůstane poměrně zásadní filosofická otázka: jestli bychom byli spokojenější, kdybychom některé (všechny?) minulé události zapomněli. Všemožné nepravosti v partnerství, staré křivdy, důvody pro války či krevní msty by byly zapomenuty, a my bychom žili v sladké nevědomosti. Každá taková věc totiž může časem narůst do velikosti obra s odpovídají ničivou silou.
(Já ve svých úvahách nečekaně narazila i na Alzhleimera.)
---
„Nebudeme je nazývat babicemi, třebaže jejich způsoby nás k tomu svádí. Nezapomínejme, že kdysi alespoň některé z nich oplývaly půvabem a spanilostí.“
---
„Až dospěješ do mých rozvrzaných let, pane, uvidíš, zda ti to bude připadat divné.“

20.09.2020

Klidný a jaksi zpomalený způsob vyprávění dává postupně vyplynout vážnému příběhu, který hrozí zničit i lásku jednoho z nejněžnějších párů, o kterém jste kdy četli. Nebudu prozrazovat, jak to dopadne. Cesta krajinou, která pod hlínou skrývá zapomenutá tajemství, stojí za zkoušku.