Pisár Bartleby

20.08.2023

Vzpomínám, jak mě při čtení povídky upřímně překvapilo její až existenciální ladění a připomínalo mi Kafku, což je už co říci, protože Kafkův styl je tak specifický, že neexistuje autor, k němuž bych ho přirovnal. Podobně jako Bílá velryba i Písař Bartleby v sobě obsahuje více, než by se na první pohled mohlo zdát, a Melville zřejmě opravdu předběhl svou dobu.

24.06.2023

Tohle bych prosím raděj ano. Po přečtení knihy mám chuť přečíst si něco podobného a upéct si zázvorové koláčky. Recept jsem si už našel, teď ještě knihu...

07.05.2022

Pořád jsem čekala, že přijde nějaká super manažerská poučka a pointa, ve které se dozvíme, co s lidmi jako je Bartleby... Příběh vyzněl poněkud do ztracena. Přesto jsem si čtení užila, a to i přesto, že jsem i já prostřednictvím knihy na vlastní kůži zažívala tu neskutečnou frustraci Bartlebyho zaměstnavatele.

03.02.2022

Pokud je svět plný nesmyslné práce, rutiny, přetvářky a honby za penězi a mocí, když je takto odlidštěn, takto osekán, redukován na pouhé přežívání, není pak logické, že člověk rezignuje na vše? Však se stává jen automatem, robotem, otrokem, který se jednoho dne zasekne, vzdá se a raději zvolí útěchu v podobě prázdnoty a zapomnění. Jak nadčasově tato kniha působí! Neprožíváme tyto pocity také? A mnozí z nás každičký den?

03.04.2021

Já bych prosím raděj žádný komentář nepsala... :-)

Ale jo...
Bartleby, asi jedna z nejsvéráznějších literárních postav... po celou dobu jsem se do něj a jeho postoje ke světu snažila vžít... a ten konec...........

25.03.2021

Začátek nebyl příliš záživný, pak to trochu vygradovalo, ale protože je ta knížka opravdu hodně krátká, hned to skončilo. Ale zábava to byla.

12.05.2019

Já bych prosím raději nezdůvodňoval své hodnocení.
Ale přesto musím, cítím totiž odpovědnost s něčím se svěřit: Lidi přečtěte si Bartlebyho! Stojí to za to!

10.09.2018

Nedám na ni dopustit! Citovat se dá téměř kdykoli:)...

02.06.2018

Ztotožňovala jsem se do značné míry s postavou vypravěče, sama jsem člověk bytostně závislý na ochotě okolí dodržovat psané i nepsané společenské dohody. A teď si představte tu nevolnost a bezmoc, když se někdo rozhodne obecné zvyklosti a předpoklady ignorovat. Vžila jsem se dokonale. Včetně popsaných pokusů o řešení - argumentovat a vést dialog (ve skutečnosti monolog), poskytnout tisíc a jednu další šanci, zvažovat silový zákrok a zaleknout se ho, doufat, že se situace nějak vyřeší sama, smířit se se stavem věcí a pokoušet se jej nahlížet pozitivně, ne jako svou porážku, a konečně - utéct a nechat silový zákrok na někom energičtějším. A mít z toho pak špatné svědomí.

Pro mě je to docela aktuální kniha o limitech komunikace. Dnes, kdy část společnosti na dialog přísahá (a Bohu díky za to), může být užitečné o jeho omezeních přemýšlet. Běžně se asi setkáváme s tím, že konkrétní jedinec těžko hledá styčné body s hodnotami společnosti, která ho obklopuje a která se podle něj správným hodnotám zpronevěřuje, a proto ji odmítá. Ale to je ještě úroveň, kterou lze individuálně překonat, kdy ještě rozhovor od člověka k člověku lze navázat. Autor knihy mě ovšem vede o krok dál, kde je pociťovaná cizost taková, že činí dialog absurdním.