Pianista
Władysław Szpilman
https://www.databazeknih.cz/img/books/86_/865/bmid_pianista-j5T-865.jpg
5
1102
1102
Když v srpnu 1939 Hitlerova vojska přepadla bez varování Polsko, život mladého, talentovaného a úspěšného pianisty židovského původu Władysława Szpilmana se změnil k nepoznání: ztratil práci, rodinu i přátele, přežil strádání ve varšavském ghettu i mnohaměsíční ukrývání v bytech svých varšavských přátel a nakonec i varšavské povstání a totální destrukci města. Hned po ukončení války vylíčil Szpilman své zážitky v knize, nazvané původně Smrt města (1946), která však byla vinou polských stalinistů brzy stažena z oběhu a teprve po více než 50 letech vyšla znovu pod názvem Pianista. Pro mnoho lidí, zejména v Německu, se kniha stala senzací tím, co k ní bylo přidáno: poprvé publikovaný deník důstojníka wehrmachtu Wilma Hosenfelda, bez něhož by byl Władysław Szpilman nepřežil poslední týdny a dny války. Podle Szpilmanovy knihy natočil stejnojmenný film slavný americký režisér polského původu Roman Polański: jeho Pianista získal v roce 2002 Zlatou palmu na filmovém festivalu v Cannes a byl odměněn dvěma Oskary.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 2003 , AcademiaOriginální název:
Pianista , 1946
více info...
Přidat komentář
Silný a čtivý příběh. Autor si musel projít peklem. Mohu říci, že některé vyprávěné pasáže mě tak dostali, že jsem knihu musel na chvilku odložit a rozdýchat to!
No jako mel hodne velike stesti. Kniha byla citelna. Mam z ni ale takove rozporuplne pocity. Spis me bavil konec knihy.
Je obdivuhodné čím si přeživší holocaustu museli projít, aby si zachránili život. Tito lidé mají můj obdiv. Kniha se mi četla dobře.
Kniha mě opravdu dostala. Hlavní hrdina měl štěstí, že tu všechnu hrůzu přežil. Když čtu knihy s touto tématikou, úplně cítím tu beznaděj těch lidí. Byla to strašná doba a doufám, že už nikdy nic podobného nenastane...
Smutné, syrové, neskutečné. Myslím si, že hlavní hrdina měl obrovské štěstí ale taky se nechtěl jen tak vzdát - hlavně díky tomu přežil. Neumím si ani představit, že by se ty hrůzy stali mě. Nevim, jestli bych měla sílu a chuť žít dál.. Velký obdiv všem, kteří to zvládli. Krásná kniha a doporučuji!
Udělovat hvězdičky takovým knihám je trochu zvrácené. Čím větší počet, tím hrůznější obsah. Film jsem neviděla a přestože vím, že Roman Polanski je výborný režisér, nehodlám ho zhlédnout. Některé scény mi stačilo číst, vidět bych je nesnesla.
Je to vážně spíš náhoda, že teď čtu tolik válečné literatury. A ještě větší náhoda je, že poslední dobou čtu o varšavském ghettu víc než v předchozích letech. Fakt, Pianista je už asi třetí kniha za poslední tři měsíce, která se v polském hlavním městě odehrává celá nebo z části. Je to ale úplně něco jiného, než co jsem kdy o holocaustu četla. Nebo mám takový pocit. Je to asi tím, že to autor psal hned po válce a že není spisovatel. Je to syrové, místy takové odtažité. Vlastně ani ne moc dojemné. A přece strašně kruté, strašné. Beznaděj autora i situace, v níž se nacházel on a dalších několik set tisíc židů, bere dech a mrazí. Vždycky je mi špatně z toho, když se popisují mučednické praktiky nebo usmrcování. Člověk nemohl prostě umřít. Najednou nebýt. Musel být ponížen, dehumanizován, mučen, týrán. Snad neexistovala chvíle, v níž by někdo nemohl umřít, protože se umíralo na všechno, za každých okolností. Docela působivé je, jak se autor mnohokrát potkával se smrtí. Málem byl zastřelen, poslán do Treblinky, málem se oběsil nebo si chtěl podřezat žíly. Několikrát se dostal do kontaktu s lidmi, kteří o jeho existenci nestáli, málem se udusil v hořícím domě, umřel hlady a umrzl, když se skrýval na střeše nebo na půdě beze střechy. Ale přežil to. Zároveň je v téhle knize dost důležitý právě ten dodatek - totiž deník německého učitele, který sloužil u wehrmachtu a který Szpilmanovi pomohl v posledních dnech války, stejně jako mnoha jiným židům, a zemřel v sovětském gulagu po několika letech těžké práce a mučení. A nejvíc do duše promlouvá doslov - 33 prostých faktů, ale také úvah a otazníků. A zajímavé přirovnání k potopě světa...
Miluj bližního svého. Nevěříš, že je to jediná cesta? Podívej, co s lidstvem, národy, jednotlivci udělala válka. Nenávist není cesta, není to řešení. Je to propast. (Asi tolik k tomu, proč jsem sluníčkář.)
Nevím, jak důležitou roli tady hraje hudební nástroj , možná je ten klavír v hlavě pana Wladyslawa, možná ho touha hrát držela při životě. Tady je hlavní téma přežít a vše přebíjí nelidské zlo a tyranie, hrůza a vraždění, které nebylo potrestáno. Takové prožitky nejde smazat a zapomenout. I tak se knížka dobře čte, přes všechnu tu hrůzu je taková jakoby poetická ale silná a hlavně lidská.
Budu hledat dál, nebudu zařazovat do výzvy 2019, bylo by to příliš lehké a podle filmu se řídit nedá, ten je na jiné city.
Cítim něco jako úctu k panu Szpilmanovi. Krásná kniha.
Za začátku jsem moc nadšená nebyla. Szpilman velmi přeskakuje, ale pak jsem se tak začetla, že už mi to vůbec nevadilo. Je to fantastická knížka, která nenechá člověka v klidu. Ať se ze začátku zdá, že dovětky ostatních jsou zbytečné. Tak to je právě to co té knížce dá říz. Doopravdy doporučuji.
Úžasná kniha, jen mě velmi překvapilo, s jakým odstupem a nadhledem dokázal autor vylíčit všechny ty hrůzy války a utrpení Židů, jako by byl jen pozorovatelem a vypravěčem a ne hlavním "hrdinou". Velmi jsem ocenila i přiložený deník Wilma Hosenfelda, který ukázal, že i mezi důstojníky wehrmachtu byli lidé a ne jen fanatičtí šílenci.
Silný a autentický příběh popisující život židů ve válečné Varšavě. Je to příběh člověka, který ztratil vše - kromě touhy žít a víry.... Je to kniha a příběh, na kterou se nezapomíná...
Po přečtení několika knih s podobnou tématikou hodnotím tuto knihu jako decentní a zdrženlivou ale nesmírně čtivou.
Knihu jsem už četla strašně dávno a mohu jen doporučit mám ji ve své knihovně a někdy si ji zase ráda přečtu
Knihu jsem četla už kdysi, ale bohužel pro mě si z ní vybavuju prakticky vše.
Myslím si, že snesu hodně :)) (už jako "malá holka" jsem ulítávala na čtení thrillerů, hororů a doteď miluju černý humor Quentina Tarantina), ale pianista byl i na mě silna káva. A nejhorší na tom všem je, že tohle není žádný vymyšlený příběh, který má za cíl postrašit puberťáky. Tohle je krutá a surová realita o době a místě, kde každé ranní probuzení znamenalo malé vítězství.
Samozřejmě nemůžu dát jinak než plný počet hvězd, ale číst ani vidět bych to znovu zrovna nemusela.
Kniha se mi do ruky dostala až po filmovém zpracování, které jsem viděla několikrát, takže jsem si pod písmenky představovala jednotlivé filmové scény. Je to můj oblíbený válečný příběh, třeba proto, že mimo jiné ukázal, že vše je o lidech, ne o rasách a národnostech...
Jako spousta jiných příběhů z druhé světové války, je i toto svědectví polského pianisty židovského původu, opravdu velmi mrazivé. Nelze se k tomu stavět lhostejně, nelze ten příběh "neprožívat". Emoce mnou cloumaly po celou dobu čtení.
Neviem, či je potrebné knihu komentovať. Snáď len priznám, že bola čítaná cez slzy.
Tak trochu netradiční kniha o Holocaustu. Netradiční v tom smyslu, že koncentrační tábor není místo děje. Hlavní hrdina stráví éru druhé světové války skrýváním ve varšavském ghettu. Nechybí zde naturalistické popisy, ze kterých vám půjde mráz po zádech a otázka v mysli, co zapříčinilo tu brutalitu. Tak trochu zjevením pro mě byla druhá část - úryvky z deníku kapitána Wehrmachtu Hosenfelda. Na začátku se mi tomu příběhu ani nechtělo věřit - Němec, který je charakterní a lidský? Němec, který zachraňuje Židy a není ovlivněn propagandou Hitlera a naopak ji kritizuje? Předsudky, slepota mé mysli byla směšná. Proč by vlastně někdo takový neměl existovat? Jeho názory jsou velmi svěží a bourající mnohé mýty. Chápu, proč byla kniha tak dlouho odmítaná - nelze říct, že Židé nebo Němci byli dobří nebo špatní. Není to o skupinách, ale o konkrétních jednotlivcích. Jde proti klišé a stereotypům. Je šedá, jako život sám. A to je dobře!!! Těším se na film.
Štítky knihy
Židé druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno paměti, memoáry polská literatura židovská ghetta rozhlasové zpracování podle skutečných událostí Varšavské ghetto (1940-1943)
Pianista
Tuto knihu jsem četla poměrně dlouho. Wladyslaw Szpelman, pianista židovského původu, popisuje život ve varšavském ghettu po napadení Polska nacistickým Německem. Nejsilněji na mě zapůsobily poslední okamžiky, které Wladyslaw strávil se svou rodinou než mu navždy zmizela z jeho života a pak setkání s důstojníkem wehrmachtu Wilmem Hosenfeldem, bez něhož by se s největší pravděpodobností konce války nedožil. Nesmírně silný lidský příběh, který měl šanci spatřit světlo světa a dostat se ke svým čtenářům jen shodou nejrůznějších náhod, díky kterým Wladyslaw Szpilman 2. světovou válku přežil.