Penziopolis

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Podtitul: Dva dopisy o jednom městě Jiří Vogl v dopise adresovaném Josefu Rybákovi vzpomíná na Písek svého dětství a mládí ve 20. a 30. letech 20. století. Vykresluje živé město se svéráznými obyvateli a jedinečnou atmosférou. Jeho poutavý a poetický styl, okořeněný ironií a humorem, udělal z dopisu pamětníka – už tak unikátního dokumentu – pozoruhodné literární dílo. Petr Mano jím byl téměř padesát let po jeho vzniku okouzlen natolik, že se rozhodl Jiřímu Voglovi odepsat a vylíčit mu totéž město, jak ho poznal od 80. let až do současnosti....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/39_/397833/penziopolis-gLU-397833.png 52
Žánr:
Literatura česká
Vydáno:, 65. pole
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (2)

Kniha Penziopolis

Přidat komentář
1amu
19. března

Písek, kdysi krásné prvorepublikové město, kam jsem jezdil za svou tetou. Měl jsem to kousek, z nedalekých Prachatic, které se staly po válce zanedbaným sudetským městečkem. Záviděl jsem tetě Písek. Protože to byla hodná a laskavá teta, měla ještě jednou dobrou vlastnost: byla sice upovídaná, ale také laskavá, to ona byla človíčkem, který znal v Písku skoro každého. Ano děda mi vyprávěl, jak v I.světové válce bojoval v Itálii, ale byl již starý a opakoval se. Teta Jana byla vždy aktuální a já ji vždy nadšeně poslouchal. Povídání pana Vogla mi ji připomíná, jakoby se znali, navštěvovali se.
Samozřejmě se nedivím P.Mano, který píše o Písku pozdějším. Bohužel, to kdysi krásné město se jaksi pořád nemůže z komunistické architektury vzpamatovat. Je dobré, že právě takové knihy vycházejí. Ony pohladí...

Dáma s hrnstjm
06. března

První část - dopis Jiřího Vogla z roku 1974. Krásné čtení, napsáno s úžasným životním nadhledem. Autor vzpomíná na nejrůznější postavičky a situace z píseckého maloměsta ve 20. a 30. letech, pro mě je to ohromná studnice informací (ač se Vogl - věřím, že jen "na oko" - distancuje od jakékoliv podobnosti se skutečností) o zaniklých místech a zemřelých osobách, často příslušnících místní židovské komunity. Kdyby tahle část knihy měla tisíc stran, četla bych stejně dychtivě každý den. Jediná škoda je, že Voglův dopis je edicí bez jakéhokoliv poznámkového aparátu - není tedy vysvětleno, co se čím a kým myslí. Já jsem ale čtenář poučený, znám jména i místa, takže jsem si mohla laskavé vyprávění náležitě vychutnat. Nevím, nakolik bude tato část čitelná a zábavná pro čtenáře, kteří se tolik nevyznají...
Druhá část - dopis Petra Mano ze současnosti. Zpočátku mi přišlo, že napodobuje trochu Voglův styl - květnatý, laskavě humorný a s nadhledem. Po chvíli si ale autor už jede po své koleji... píše o době od 80. let 20. století do současnosti. Písek je pro něj opět smrdutou zahnívající dírou po granátu, jak jinak (to už poučený čtenář ví z jeho knihy Šarlák). Ale vidí ho z nečitelného prostředí písecké umělecké bohémy, zaplivaných putyk a špinavých podkrovních ateliérů. A to je pohled, který dodává jeho dopisu na atraktivitě. Sice píše o lidech, kteří nejsou úplně známí teď a nebudou veřejně známí ani za padesát let (některé jmenuje jen iniciálami), ale jinak je tato část také plná zajímavostí, i když je občas třeba poodkrýt trochu toho bahýnka...
Jako celek skvělé. Ale s obrazem Písku jako smradlavé louže plné splašků se neztotožňuji a nikdy to tak - doufám - nebude.