Paní Dallowayová

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Londýnské jitro, červen 1923. Paní Clarissa Dallowayová jde do květinářství pro výzdobu na svůj dnešní večírek. Než však tahle událost pro lidi z lepších kruhů nastane, strávíme v její společnosti obyčejný den, který nás nenechá na pochybách, že pod slupkou stárnoucí, průměrné středostavovské paničky bije srdce se stejně vroucí pravidelností, s jakou se na Toweru každou čtvrthodinu hlásí Big Ben. Woolfová však nejenže rozbíjí klišé o jedné snobské madam. Technikou proudu vědomí a s přispěním vedlejších postav tohoto okouzlujícího letního capriccia před námi postupně odhalí skutečné nitro paní Dallowayové, které působí věrněji než sebetrefnější realistický popis, a také její obrovskou žízeň po životě. Próza inspirovala světoznámý román M. Cunninghama Hodiny a stejnojmenný oscarový film....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/421203/big_pani-dallowayova-lh7-421203.jpg 3.9694
Žánr:
Literatura světová, Romány

Vydáno: , Odeon
Originální název:

Mrs Dalloway, 1925


více info...
Nahrávám...

Komentáře (109)

Kniha Paní Dallowayová

dr.horrible
20. května

Výborne vykreslený vnútorný svet postáv, ale nebudem klamať, ten zmätený štýl mi prišiel rušivý.

booklovertina
10. dubna

Niektoré príbehy sú priamočiare a hneď nám prezradia prvé i posledné, iné naopak kľučkujú – skáču z miesta na miesto, robia obrátky, vracajú sa tam, kde začali. Zahmlievajú, kĺbia v sebe viaceré skutočnosti...

A presne taká je aj Pani Dallowayová – ako cesta veľkomestom – putujete z miesta na miesto, pešky či autobusom sa presúvate sem a tam, pozorujete okolie, spoznávate ľudí. Občas sa pri niekom pristavíte, prehodíte slovko, navzájom sa podelíte o obavy, aj keď nie tak celkom, veď predsa nemôžete stratiť tvár... Zrazu pred vás na chodník dopadne nešťastník hľadajúci pokoj v náručí smrti, no vy ho len prekročíte a idete ďalej. Nasadíte si masku chladného nezáujmu, myšlienky rozutekané na všetky strany, len nepatrný šum v pozadí vášho trápenia.

Či už sa mestom presúvate po svojich, na bicykli alebo len prstom po mape, román Pani Dallowayová je ako váš tieň – zavedie vás na všakovaké miesta, alebo skôr k všakovakým ľuďom. Manželka zbohatlíka, vojnou strápený veterán, dobrodruh-navrátilec, zatrpknutá šedá myška či milujúca manželka márne sa snažiaca uľaviť svojej polovičke v nepochopiteľnom trápení mysle... Niekoho sužujú banality v podobe absentujúcej pozvánky na obed, iní sa trápia s posttraumatickým stresom, vyrovnávajú sa s myšlienkami na samovraždu či opätovne jatria rany starej lásky.

Pani Dallowayová nepatrí ku knihám, ktorých dominantou je dej (veď usúďte sami, že opis dňa smerujúceho k náhodnému večierku – k akejsi výstrednosti londýnskej smotánky – zrovna nesrší dynamikou), oveľa dôležitejší je v jej prípade prekrásny jazyk, prešpekulovaná hra so slovkami či bohato vykreslený vnútorný svet postáv, ich radosti, trápenia a bôle, ktoré postupne, kúsok po kúsku odhaľujeme, no v jej prípade to ani nevadí, Virginia Woolfová absenciu akcie viac než vynahradí.

Je to love story? Tragický obraz nekonečného trápenia jedincov? Či možno kritika súdobej spoločnosti? Nuž, Pani Dallowayová si uchmatla z každého rožku trošku a hoci poetický štýl, ktorý zosobňuje, zrejme nesadne každému, za pozornosť rozhodne stojí.


Ďumbierka
21. března

Mňa osobne táto kniha veľmi bavila. Dej mal svoje osobité tempo. Nikam sa nik nenáhlil, iba ak na oslavu / párty pani Dallowayovej. Resp. to bola taká nejaká udalosť tohto dňa...

Páčilo sa mi opísanie jednotlivých postáv aj celá atmosféra mestečka. Každá postava si žije svoj život a my ako čitatelia sme mali možnosť nahliadnuť do ich dňa a dozvedieť sa aj čo to z minulosti.
Nič nebolo však ohraničené a jasne dané a mňa to bavilo. Jednoducho som si plynula tým dňom spolu s postavami a ich monológmi.

Virginiu ako autorku mám rada.
Táto kniha mi to len potvrdila. Jej denníky, ktoré som počúvala ako audio knihu ma totálne nadchli a chcela som skúsiť aj niečo ďalšie.

A skvelá správa je, že táto kniha (konečne po nejakej dobe) vyšla aj v slovenčine.
Ja som ju teda čítala v češtine, vlastne aj ďalšie Woolfovej knihy - Vlny a K Majáku mám v českom jazyku.

EvcaSuch
11. března

Kdo čeká lineární příběh s od začátku jasně definovanými postavami, jednoduchou zápletku a vyústění, je na špatné adrese. Ne nadarmo se tomuhle stylu říká experimentální próza.
Přímé řeči jsou tu vlastně na vedlejší koleji, nestrhávají na sebe čtenářovu pozornost ani text nerozčleňují, jak jsme zvyklí. Popisy prostředí se prolínají s vnitřními monology postav, kdy musíte pozorně sledovat, kdy skončil monolog jedné a začal monolog druhé postavy. Celkově to ale dává člověku velmi plastický obrázek toho, o čem autorka píše. Zachytí to atmosféru, náladu, nejrůznější emoce.
Měla jsem z toho takový impresionisticko-kubistický pocit. Imprese těch nálad a kubistické znázornění postav ze všech úhlů i naruby.
Mně osobně se knížka moc líbila, oceňuji hloubku tragiky (příběh poválečného traumatu Septima) i lehce skrytý ironický humor (závěrečný večírek paní Dallowayové je takových momentů plný) stejně jako nápaditě poetické popisy a přirovnání.
"Zvonění Big Benu ohlašující půl se mezi nimi rozlehlo s neobyčejnou silou, jako by se silný, lhostejný, bezohledný mladík rozháněl činkami sem a tam."
"S dvojnásobnou inteligencí, než měl on, se musela dívat na svět jeho očima - což je jedna z tragédií manželského života."
"...; jeho rodinný život je určitě bez poskvrnky, až na to, že se zdálo vyloučené, aby bytost s tak nazelenalými rty a oholenými tvářemi kdy udělala tu chybu a měla otravné děti."

Lucie Pfeifer.
22. února

Virginia je naprosto skvělá spisovatelka, ale určitě není pro každého. Tuto knihu dle mého názoru dokáže ocenit pouze ten, kdo tomu čtení dokáže věnovat veškerou soustředěnost a ochotu vrýt se pod povrch každodennosti. Vidět věci jinak. Nebýt povrchní a lhostejný ke svému okolí, ale uvědomit si, že každý z nás si píšeme svůj vlastní příběh.

Janina2609
14. února

“Jelikož naše zjevy, ta naše část, která se jeví, jsou tak pomíjivé ve srovnání s tou druhou, neviděnou částí nás, která se rozpíná do šíře, to neviděné může přežít, nějak se zachovat jako součást té či oné osoby, nebo dokonce strašit na některých místech po smrti… možná-možná.”
Po přečtení Cunninghammových Hodin a zhlédnutí stejnojmenného filmu se mi Paní Dallowayová četla mnohem lépe, byla jsem na způsob psaní tzv. správně naladěna. Jinak bych se asi, na mne v příliš impresionistickém textu, dost zásadně ztrácela. Díky výše uvedeným jsem knihu dočetla a snad i pochopila co “ tím chtěl básník říct”.

Camri
13. února

Soudě dle referencí v populární kultuře jsem pokládala za důležité seznámit se specifickým stylem Woolfové. Příběhová vlákna jednotlivců spletená v okruh kolem paní Dallowayové tu a tam postříbřená lyrickými popisy se mi jako koncept zamlouvají, ale právě ony popisy mě však začaly postupně nudit a při jejich čtení jsem nekontrovatelně ztrácela koncentraci. Přesto uznávám, že jde o text rozhodně mimořádný a chápu, proč se jeho autorka nesmazatelně zapsala do literární historie.

AriaLovesBooks
05. března

Celkově není zrovna jednoduché popsat tuto knihu, protože autorka popisuje jeden den obyčejných lidí. A to, narozdíl od jiných knih, nemusí být pro mnohé tak lákavé. Ale jelikož jsem si přečetla dílo od Michaela Cunninghama, které nese název Hodiny a je inspirováno touto knihou Virginie Woolfové, tak mě to neskutečně nalákalo k přečtení tohoto titulu. A mám z toho dosti rozporuplné pocity...

Nemohu tvrdit, že by se mi děj jako takový vůbec nelíbil. Naopak mi přišlo opravdu zajímavé, jak autorka dokázala popsat celkem rozvinuté myšlenky různých lidí. Zároveň zde byla patrná práce s vykreslením psychického stavu daných jedinců. Má to jedno ale - nebylo to zas tak moc čtivé, jak jsem očekávala. Kniha se mi četla neskutečně pomalu a někdy mi některé věty připadaly vložené tzv. "na sílu" .

Knihu jsem si vybrala k maturitě a myslím si, že pokud si ji vytáhnu, bude rozhodně o čem mluvit. Ale rozhodně nebudu jeden z těch lidí, kteří tuto knihu opěvují. Dám vám jednu radu... Jestli si chcete přečíst knihu s nějakým takovým námětem, sáhněte raději po knize Hodiny od Cunninghama, protože je (alespoň dle mého názoru) čtivější.

Knihu bych doporučila nečíst lidem, kteří se nevyžívají ve zdlouhavých popisech. Pokud však máte rádi klasiku a techniku proudu vědomí, rozhodně tato kniha stojí za zkoušku.

1