Oceán na konci uličky ekniha

od:


KoupitKoupit eknihu

Svoje dětství si pamatuji živě… Věděl jsem strašlivé věci. Ale věděl jsem, že se rodiče nesmí dozvědět, že o nich vím. Vyděsilo by je to. Pro našeho vypravěče to všechno začalo před čtyřiceti lety, když byl sedmiletý chlapec. Tehdy ukradl podnájemník jeho rodičům auto a spáchal v něm sebevraždu, čímž probudil prastaré síly, které je lépe nechat na pokoji. Temné bytosti z míst za hranicemi reality se díky fatální chybě ocitly na svobodě, a když zlo proniklo až do chlapcovy rodiny, zjistil, že bude muset udělat všechno, co je v jeho silách, aby vůbec zůstal naživu. Jeho jedinou nadějí byly tři ženy, které žily na farmě na konci jejich uličky. Nejmladší z nich, Lettie, tvrdila, že jejich rybníček je oceán, přes který sem připluly za staré země. Její maminka říkala, že si to Lettie nepamatuje správně, protože to bylo dávno, a stará země se stejně potopila. A Lettiina babička tvrdila, že se mýlí obě, protože si starou zemi nemohou pomatovat. Taky říkala, že skutečná stará země se nepotopila, ale vybuchla....celý text

https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/365564/ocean-na-konci-ulicky-3QN-365564.jpg 4.2822
Žánr
Literatura světová, Horory, Fantasy
Vydáno (ekniha), Polaris
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (172)

Kniha Oceán na konci uličky

Přidat komentář
DvěTéčka
08. května

Opravdu nádhera, velmi napínavý příběh s kapkou hororu a nadpřirozena je doprovázen nádhernými ilustracemi! :3

Aya81
30. dubna

Asi se to zrovna hodilo k mému momentálnímu rozpoložení.. Nebo je ta kniha sakra dobrá. Jinak si nedovedu vysvětlit, jak je možné, že mne tak uchvátila. Úplně jsem z ní cítila tu vyšší sílu, která vládne všehomíru, a přestože tam byly hororové prvky, na mne dýchalo uklidňující kouzlo žen Hampstockových a víra, že všechno bude dobré... Cítila jsem touhu ponořit se do kouzelného oceánu a rozplynout se v ničem a ve všem. Překrásné ilustrace tomu dávaly tu správnou náladu a vířily fantazii.


laura
16. dubna

Nádherná grafika, úžasné ilustrace. Kniha, která vás upoutá na první pohled.

Mystické, tajemné, ponuré. Zpočátku takové nijaké a pak šmik - a z nic neříkajícího příběhu, který vás lehce nudí, skočíte rovnou do hororového, temnotou prosáklého světa. Trochu pohádka, trochu psycho. Z Uršuly mi vážně naskakovala husí kůže...

To je ta potíž se živými tvory. Moc dlouho nevydrží. Jeden den to jsou děti, nazítří staří lidé. A pak už jen vzpomínky. A i ty pak vyblednou a splynou dohromady do jedné šmouhy...

Zajímavý námět. Děj, který vás vede spletitými cestami někam, kde vlastně ani nechcete být. Krutá realita, která vás zaskočí v té nejméně očekávané chvíli. Žádné předpoklady, žádné domněnky. Neil Gaiman vás prostě hodí do vody a ta vás spolkne. Jako oceán ;)

Nepředvídatelné, šokující, snové, kruté. Příběh o ztrátách, nevědomosti, přátelství... O hledání cest, o víře v sebe sama, o důvěře i o sebeobětování. O dětech, kterými vlastně nikdy nepřestáváme být. O tom, že někdy lžeme sami sobě, protože se bojíme pohlédnout pravdě do očí. Že svět má mnoho tváří. A je jen na nás, kterou z nich spatříme...

Přesto se mi Nikdykde líbila víc. Snad pro tu hravost...

HerrPilot
11. dubna

Vzhledem k tomu, že děj knihy tady jiní přede mnou rozpitvali důkladněji a zkušeněji než by to zvládl Jack Rozparovač s pomocí pana Hanibala, dovolím si vdatlovat pár svých postřehů:
-Čta některé zdejší komentáře, jeden by si řekl, že se jedná o pohodovou dětskou knížku, kterou přečtete svému plodu po hrůzném dni ve školce. Ale nějak nevím, zda bych svoje děcko vystavil sexy au-pair, vonící hnilobou, černým ptákům, jejichž zobany trhají fláky masa o velikosti Texasu, stínovým rekonstrukcím mrtvých lidí, nebo představě otce, který nabuzen onou au-pair a svými plnými koulemi (na okraj – chůviny šaty nejsou to jediné, co bude v příběhu vydávat pleskající zvuky) chce utopit syna. Chci říct – táta ze me bude rozhodně zlomyslnej, ale budu-li potomka chtít postrašit, dám mu nějakou Rosamunde Pilcher, nebo harlekýnku...
-Někteří komentující zmiňují, že není reálné, aby sedmileté dítě uvažovalo způsobem, jakým to činí tady hlavní protagonista. Osobně mi to zas tak divné nepřijde, jelikož příběh je vypravován retrospektivně, vzpomínající si sem tam může něco... vzpomenout jinak. A proto si taky nemyslím, že to je knížka pro děti, nedej Bože YA – muž, který vzpomíná, už má něco odžito, a jeho retrospektiva je tím podbarvená. Spousta vět a jejich významů zkrátka přeletí nad hlavinkami ve výši Slunce.
-Gaiman je výtečný vyprávěč, ale jeho silnou stránkou je zejména vykreslení atmosféry. To mu jde kongeniálně. Jo a taky konce. Dějař ale zas tak skvělý/inovativní není (potvrzuje to tahle knížka). Za to beru 1*.
-Je třeba vychválit ilustrace v argáckém vydání, které příběhu opravdu velice pomáhají, byť některé vypadají, jako kdyby vznikaly za pomoci dizonančních tónů Pink Floydů a dlouhé lajny.
-Překlad pana Janiše je standardně výborný, horší to už je s překlepy (jeden je i na Doporučené ceně).

Dobrá a čtivá knížka, leč dávám 4 stínové *.

Knihomlok2015
04. dubna

Vydání z roku 2020 má neskutečně úžasné ilustrace a velmi dobrý epilog (ten mají asi všechna vydání), ale to je zatím tak všechno, co o téhle knize můžu říct.

Alena640
28. března

Po dočtení poslední stránky mi blesklo hlavou, že tahle kniha je mnohem důležitější pro samotného autora než pro čtenáře... Obdivuji Gaimanovu schopnost proplétat realitu s fantazií a jeho lavírování mezi světy skutečnými a těmi mýtickými. Pokud definujeme umění jako dílo, které vzbuzuje více otázek, než dává odpovědí, pak je tahle kniha uměním. Zároveň jako čtenářka cítím, že mi autor během svých fantazijních popisů příliš nepomáhá a svůj svět za světem (něco velmi typického pro Gaimana) staví bez pevnějších pravidel pochopitelných zvenku. Je to pohodlné pro autora, ale hůře uchopitelné pro čtenáře.

bookgover
25. března

Popisovat někomu knihu “Oceán na konci cesty” je stejné, jako když se pokoušíte barvitě odvyprávět sen z předešlé noci.

Knizectvi
27. března

Budu se určitě opakovat, ale..... Nikdo neumí tak skvěle pracovat s mytologickými prvky jako právě Gaiman. Tahle kniha je navíc nádherně graficky zpracovaná, dokonalá přebálka a úžasně sugestivní ilustrace Elise Hurst naprosto skvěle dokreslují atmosféru příběhu.
Děj je sice podáván jako skutečnost, na kterou náš, teď už dospělý, hlavní hrdina zapomněl. Ale já ho vnímám spíše jako snové výjevy ( nebo spíše výjevy z nočních můr). Jako to čím se naše podvědomí snaží maskovat traumata z dětství. V příběhu z dětství, na který náš hlavní hrdina vzpomíná po další traumatické situaci, vidím pod slupkou mytologie, magie a nostalgie, spoustu náznaků. Náznaků dětských traumat. První setkání se smrtí, které může mít na dětské vnímání světa fatální následky, pocit zrady rodiče, přechod z věku opravdové nevinnosti, do času začínajícího uvědomění a zodpovědnosti.
To všechno a mnohem víc nám Gaiman servíruje, jeho vlastním, úžasně imaginativním stylem. Zabalené do prastaré a velmi zajímavé mytologie, do obrazů ze snů i nočních můr, do nostalgické nálady, a do nádherného prostředí. Příběh přečtete velmi rychle, díky skvělému rozmístění textu i ilustrací, ale v hlavě vám zůstane ještě dlouho.

1 ...