Nultá hodina
Jana Poncarová
https://www.databazeknih.cz/img/books/52_/520292/bmid_nulta-hodina-Izn-520292.jpg
4
180
56
Hedvika se vrací do poválečného Československa po sedmi letech, které prožila v Londýně a ve vojenské službě v Africe. Z trosek se snaží znovu vystavět svůj někdejší život, postupně však zjišťuje, že jednotlivé dílky se poztrácely a nic už není jako dřív. Hrůzy války a léta odloučení ji s manželem odcizily, a do cesty jí navíc vkročil jiný muž. Hedvika mezitím bezmocně pozoruje, jak v její vlasti jednu totalitu střídá druhá. Podaří se jí vystoupit z neklidného bezčasí nulté hodiny?... celý text
Přidat komentář
Kniha je plná politiky a není pro každého. Poválečná euforie z porážky nacismu byla nahrazena komunistickou diktaturou. Hedvika se chce usadit ve vile, která jejím rodičům patřila, opraví ji, ale po únorovém puči emigruje do Německa. Po sametové revoluci srovnává vývoj v obou státech. Zatímco Němci se rychle zvedli, u nás vývoj na dlouhou dobu ustrnul.
Moje první kniha od Jany Poncarové, hodnotím ji peti hvezdickami, i kdyz tam bylo hodne politiky, kterou nemám ráda, ale to je moje slabina; melo by me to zajimat víc, hlavne proto, abychom predesli (anebo se o to alespon snazili) událostem, které kniha popisuje. Smutné události z doby, kterou jsme nezazili, ale které jsou, bohuzel, porád aktuální. Hedvika me velmi zaujala, moc dobre vykreslená postava, mohla existovat ... vlastne existovaly a existují takové zeny jako Hedvika, vetsina z nich nemá pomníky a pametní desky.
Obcas jsem si pri ctení ríkala: uz zase pije, kourí, vsude samé hedvábí ... ale to je myslím také typické pro dobu a prostredí, ve kterém zila. Stejne tak jako ta hedvábná a krajková slova, kterými autorka hýrila :-)
Nekde mezi rádky jsem se docetla, ze ta nultá hodina nebila jenom Hedvice, ale i Jane.
Takze chci vyjádrit svuj obdiv za tak dobrou práci a hodne stestí do dalsích knih!
Mě se kniha líbila, sice ji neřadím k těm nejlepším, ale pěkná byla. Děj byl pro mě zajímavý a bavil mě. Sice tam těch přirovnání mohlo být méně, moc je v knihách nemusím, ale celkově je to pěkně napsáno.
Jednoznačné doporučuji. Nejlepší kniha mojí oblíbené autorky. Zaujme a také vás něžně donutí přemýšlet.
Po přečtení moc nechápu, jak někdo říká, zlatí komunisti... Kniha byla zajímavá, ale na mě moc politická, čekala jsem trošku něco jiného.
Dala jsem paní Poncarové jako autorce třetí šanci získat si mě jako čtenáře. Zejména pak proto, že mé mámě se její knihy líbí a často doma nějaká leží.
Vzdávám snahy najít v té hromadě knih, které paní Poncarová chrlí, něco pro mě čitelného. Jak v množství, tak v textu, by si mohla tato autorka oprášit rčení, že méně je někdy více.
U této knihy se sice objevuje velmi zajímavé, bolavé a nosné téma návratu členů zahraničního odboje po válce do Československa, ale autorka toto téma totálně dusí hromadou zbytečných slov, přirovnání a přívlastků.
Chvílemi máte pocit, že čtete kapitoly z učebnice dějepisu pro střední školy, abyste vzápětí skočili do kurdlinkovaté harlekýnky.
Text je plný různých zvláštností a nesmyslů.
Hrdinové se zde koupou v paprscích hvězd na terase (jakože cože?).
Na jedné straně hrdinka pije osvěžující a lahodnou citronádu, aby o stránku dál cítila v ústech pachuť citronů.
Hvězdy nemohou prostě jen zářit, musí zářit nenápadně.
Bar je rozpačitý.
Světlík je působivý.
Prostor je nenadálý.
O chrčící řece psal už kdosi v předchozích komentářích.
Ano, neupírám, že příběh mohl být zajímavý. Kniha může být poučná pro toho, kdo není seznámen s historickými fakty té doby. Osud Hedviky je pro mě ale nepravděpodobný, celý její příběh tak nějak klouže po povrchu. Daly se rozpracovat zajímavé linky (například Jaroušek, lidé na vesnici kde má Hedvika letní vilku). Ty ale zcela zanikají v Hedvičiných milostných kotrmelcích, rozháraných vztahových myšlenkách a zcela zbytečných vzpomínkách na Afriku.
Do budoucna tedy nebudu kazit hodnocení knih této autorky, protože očividně většině čtenářek její styl psaní vyhovuje, a už po jejích dílech nebudu sahat. Slibuji.
Velmi mě zaujalo téma knihy. Lidé s rozhledem, vzděláním a zkušeností z ciziny, jako třeba Hedvika, to museli mít neskutečně těžké. Pozorovat to postupné vnášení krvavých sovětských metod, špinavostí, lživé propagandy apod. do společnosti, no neumím si to vůbec představit. Navíc ta likvidace opravdových hrdinů, charakterních, poctivých lidí např. letců RAF... Prostě strašné
Hedvika je inteligentní a statečná žena zmítána bolestí a vášní ve velmi těžké době. Silný příběh, který vás vtáhne a nepustí. Atmosféra té doby je tu přímo hmatatelná... zoufalá a beznadějná... Přesto se nejedná o depresivní čtení. Síla jedince totiž může být ohromná... Dějinám navzdory.
Velmi vydařená kniha.
Za mě jedna z nejlepších knih, které jsem od autorky četla. Hedvika sice nemá přímý obraz v konkrétní historické postavě, ale mohla by, přesně jak píše autorka.
O Janě Poncarové je všeobecně známo, že ve svých knihách představuje čtenářům silné ženské hrdinky. Vzpomeňte jen na její poslední počin, emotivní Deník Věrky Kohnové. Tehdy se mě příběh opravdu dotkl a nyní tomu tak bylo opět stejně.
V hlavní roli se objevuje, tentokrát smyšlená, postava Hedviky. Během války působila v Londýně a v Africe a nyní se může vrátit zpět do Československa, kde ji čeká manžel. Ovšem léta od sebe je odcizila a Hedvice mezitím do života vstoupil jiný muž. Především si ale chce dát život do pořádku a to bude chtít nemálo změn.
Hedvičina situace není jedinečná, mnoho lidí se ve druhé polovině čtyřicátých let ocitlo ve stejné situaci, ale pro čtenáře jaksi hodně vzdálená. Osobně jsem nebyla schopná k Hedvice „přilnout“, ale ani to mi nezkazilo zážitek ze čtení.
Hedvičin příběh je protkán velkým množstvím politiky a tehdejšího společenského dění (přičemž ale dostatečně nahlédnete i do jejího soukromého života). Nebude to proto četba pro každého, chce to alespoň základní přehled v této oblasti naší historie, ale zrovna mě sedla téměř dokonale. Pravda, někdy už mi šla hlava kolem z velkého množství jmen, to byla ta nepatrná hluchá místa v textu. Jenže při čtení jsem měla dobrý pocit z toho, že se vlastně vzdělávám zábavným způsobem, že poznávám dobovou atmosféru, a toho si cením. Navíc autorka se opravdu hodně věnovala rešerším a v tom se odráží hodnota této knihy.
Jednoduše mohu říct, že čas strávený nad knihou bych neměnila, z četby si odnáším myšlenku nedocenitelné ceny svobody a Janu Poncarovou můžu doporučit všem milovníkům hodnotných historických románů.
4,5*
Chvíli jsem si musela k Hedvice hledat cestu, ale nakonec jsem si ji oblíbila. Paní Jana nám opět představila zajímavou a silnou ženskou hrdinku, nikoliv černobílou, ale hrající všemi barvami. Ženu se silným národním cítěním a láskou k vlasti, zároveň však také ženu, která dělá chyby jako každá jiná. Myslím si, že každá čtenářka si v Hedvice najde kus sebe sama.
Celá recenze v záložkách recenzí od Knižních střípků.
Toto je nejkrásnější kniha, kterou jsem od autorky dosud četla. Příběhem Hedviky sledujeme její návrat po válce do poničené a vykradené vily a pokračuje obdobím pro náš národ nejsmutnějším. Při četbě jsem se vrátila jako malé děvče do období mých rodičů, napjaté politiké situace, pronásledování prodemokratických politiků, rotahovačnost politiků komunistických, končící hromadnými zatýkáními, krvavými rozsudky a ztrátou Jana Masaryka. Nebylo divu, že závěr knihy končí odjezdem novinářky Marcie Davenportové a nakonec i útěkem Hedviky i mnoha dalších. Při četbě této knihy jsem se do tohoto období zcela vžila a smutně jsem si poplakala.
Zmáhal mě ten setrvale přítomný čas, ve kterém je kniha psaná, ale jinak se mi příběh líbil. Zejména poslední třetina knihy byla velmi čtivá, předchozí děj bylo spíš takové povinné osvětlení situace. Autorce se podařilo zhmotnit velmi reálnou ženu. Zajímavé to bylo.
Nultá hodina zpracovává téma, které z knih zas tolik neznám. Celý příběh se totiž odehrává po konci 2. světové války a my sledujeme s hlavní hrdinkou Hedvikou nástup komunistického režimu. Za mě je tohle hrozně zajímavé téma, ale zároveň mi tento příběh zas tolik nesedl. Musím říct, že ze začátku jsem byla hodně zmatená z Hedvičiných vztahů (manžel, milenec, kamarád...) vše se mi dost pletlo podstatnou část knihy. Jak už bylo v komentářích několikrát zmíněno, kniha je hodně politicky laděná a to ne každému čtenáři sedne. Pro téma knihy to ale bylo stěžejní, takže v tomhle naprosto autorku chápu.
Jako velké plus dávám autorce za zakomponování reálných historických postav do děje knihy. Je vidět, že si autorka dala opět velkou práci s rešeršemi. Sice mě tahle kniha nechytla tolik, jako autorčiny další knihy ale i tak si myslím, že má čtenáři dost co předat.
Ne a ne a do třetice ne! Paní nebo slečně Poncarové stále na chuť přijít nemůžu. Její slovní obraty jsou mi nepochopitelné. Co říci např. na to, že "dole chrčí řeka?" (s. 19). Chrčí tak leda škrcený a umírající tvor, ale co provedla ta řeka, že se dostala do takového stavu? Těšila jsem se na zajímavý příběh, ale tohle je pro mě tak nepříjemně napsané, že nedočtenou knihu raději vrátím do knihovny. Zkusila jsem opravdu ještě jednou, nedá se. 3x - a dost! Určitě se najdou nadšenější čtenářky, že by tohle četli muži, nemyslím.
,, Myslím, že napřed musíš mít v srdci místo, aby se zrodily city, aby ses zamilovala.''
Můj letošní osmdesátý příspěvek patří Nulté hodině od Jany Poncarové. Jde o příběh Hedviky, která se vrací do poválečného Československa. Sedm uplynulých let trávila v Londýně, a také ve vojenské službě v Africe, navzdory mínění mužů, že ženy nemají v armádě co pohledávat.
Čeká na ni manžel a taky rekonstrukce letního sídla po rodičích. Hedvika zjišťuje, jak moc ji válka změnila a jak moc několikaleté odloučení změnilo její vztah k manželovi. A ani politická situace nevypadá zrovna růžově...
Milovala jsem Hedvičinu osobnost a moc mě mrzelo, že neexistovala doopravdy. Atmosféra celého příběhu byla úžasná, dějiny na mě dýchaly z každé stránky. Nechala jsem se unášet a představovala si...
Večírky, bankety, dámy v krásných šatech, politické debaty, lásku co trvala, ale dál už trvat nemůže, nesmí. Naději, víru v budoucnost, zklamání i strach. Předsudky...
Poznala jsem Marciu Davenportovou, Ladislava Feierabenda, Josefa Zíku a další významné osobnosti.
A přesně tohle všechno na knihách Jany Poncarové miluju. Silné a zajímavé ženy, poutavě zpracovanou historii, vyprávění, která vás lapí s první stránkou a pustí až s otočením té poslední.
Doporučuji!
Na mě bylo v knize až moc politiky. Na druhou stranu je ale pěkně vykreslená tamější nálada mezi lidmi. A je vidět, že autorka si dala velkou práci s rešerší.
Zmatená bolavá doba po 2.světové válce. Vše je vzhůru nohama. Hedvika hledá sama sebe. Velmi dobře napsaná kniha. Kolik lidí prošlo oběma válkami a komunismem. Třeba obojí moji prarodiče. Kolik lidských charakterů se v těžkých dobách vyprodukuje!
Štítky knihy
pro ženy komunismus poválečná doba milostný trojúhelník ženy a válka české romány
Autorovy další knížky
| 2019 |  Eugenie: Příběh české hoteliérky |
| 2020 |  Alžběta a Nina: Tajemství mojí babičky |
| 2021 | Cyklistka: Osud poslední baronky |
| 2020 | Děvčata první republiky |
| 2022 | Herečka: Múza první republiky |
Moc pěkný příběh. Líbilo se mi prolínání minulosti a přítomnosti. Četlo se jedním dechem.