Nokturna
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/473794/bmid_nokturna-L3g-473794.jpeg
4
187
40
Soubor novel nazvaný Nokturna a opatřený podtitulem Pět příběhů o hudbě a soumraku patří k vrcholům Ishigurova díla. Pětice volně propojených příběhů, odehrávajících se v Benátkách, Londýně, západoanglickém Herefordshire a Beverly Hills, vypráví o lásce, hudbě, úspěchu a životních selháních – a Ishigurovy postavy se nám v nich představují ve chvílích náhlého prozření či formativní životní krize. Autor tu znovu osvědčuje svůj jedinečný cit pro střídání nálad, zachycení nejjemnějších emocí a především pro plynutí času; to vše je přitom podáno vytříbeným, soustředěným stylem, prosyceným stoicismem a nostalgickou rezervovaností. Jednotlivé příběhy knihy nejsou nijak vyhrocené, spíše zvláštně zklidněné, komorní – jde skutečně o nokturna, tedy kompozice spíše poklidné povahy, částečně smířené s tím, že den už uplynul, že za chvíli vše pohltí noc. Přesto jako by v těch uspávajících tónech probleskovala jakási naděje: že až nazítří přijde nový den, bude jiný než ten, který se právě skončil. Jasně si uvědomujeme, že není důvodu, aby tomu tak bylo; víme (podobně jako protagonista titulní povídky Ishigurovy knihy), že ta naděje je klamná. Lze se však ponořit do noci v hluboké beznaději?... celý text
Přidat komentář
Další přečtená kniha od mého oblíbeného Kazua Ishigura. Poprvé však nejde o román, ale o soubor pěti krátkých novel, jejichž jednotícím prvkem je nejen hudba, ale také naděje (versus zklamání).
Jsem si docela jistá že pokud jste někdy od Ishigura něco četli, jeho tvorbu mezi jinými autory docela jistě snadno rozeznáte. Svůj literární styl si totiž po celá ta desetiletí spisovatelské kariéry pevně drží a jen ho stále více a více piluje k dokonalosti. Ani tyto novelky tedy nejsou výjimkou a mají své pevné místo v Ishigurově díle.
Naopak je tomu však s hrdiny, s nimiž se v knize (i jiných jeho knihách) setkáme – ti jsou zpravidla neusazení, nemají své pevné místo ve světě, jsou neukotvení, na cestě životem spíše jaksi tápou, ovšem stále se dokážou upínat k nějaké té naději. Ty se samozřejmě ne vždy naplní, ale tak už to prostě v životě bývá.
Jak už jsem zmínila, novely pevně propojuje i hudba – ostatně ve čtyřech z nich je také protagonistou hudebník. Hudba je tu však pojítkem nejen mezi příběhy, ale i mezi postavami příběhů – často je tím, co je spojuje, co jim dává naději.
Ishigurův vypravěčský styl je osobitý, ale přitom střídmý, své hrdiny nijak nehodnotí a občas je staví až do absurdních situací. Ne vždy jim asi porozumíte, jenže i to je něco zcela běžného i v reálu – copak lze porozumět pohnutkám všech kolem sebe?
Nezbývá než se těšit, že v češtině brzy vyjde i poslední autorův román „Klara and the Sun“ (2021), vyjma něj jsem totiž od Ishigura nečetla už jen „Když jsme byli sirotci“. Pokud jste od tohoto nobelisty ještě nic nečetli, určitě vám ho doporučuji.
Otevřené konce, či spíše nekonce jsou na tom dost zajímavé a podle mě i nejméně iritující, dokládá to povahu autorovo tvorby. Jen ty slepence situací jsou občas právě slepencemi, ačkoliv musím uznat že se mi tato jeho " první " sbírka pravděpodobně líbi víc než druhá. Necítila jsem z pera uvolnění, je tam už v samé řeči znát až stud víc v jeho jiných dílech, kde to opatrností ze strany autora taky doslova sálá. V povídkové formě mě pravděpodobně sedne méně. Slabé 4 hvězdičky...
Domnívám se, že dobrého spisovatele od toho výborného neodlišuje ani tak myšlenka, nebo příběh, ale psychologické črty hlavních postav, od kterých se myšlenka díla a kvalita příběhu odvíjí. A právě to Ishigurova Nokturna jsou.
Ze všeho nejvíce mi připomínají psychologické črty začínajícího autora, který teprve zkouší, co všechno může, co všechno dokáže. Kdybych byla cynik (jakože jsem) nazvala bych je "Ishigurovými domácími úkoly", zkouškami nanečisto. Zahřívacím kolem. Rozcvičkou před tím, než nám akrobat předvede něco velkého. Jediný problém knihy spočívá v tom, že autor už své "něco" předvedl a příběhy jsou tak spíše (opravdu) lehkým zklamáním, než "návnadou" na další díla.
Celkově se tak i přes téma, která je záležitostí spíš těch starších z nás, nemůžu zbavit dojmu, že je psal autor mnohem mladší a mnohem nezkušenější, než je Ishiguro nyní. A i když beru v potaz, že je to autorova první povídková sbírka v rámci jeho dalších prací, bohužel spíše zapadá, než září.
Některé povídky jsou dobré, některé výborné. Nejvíc mě pobavila povídka Come rain or Come shine, která mi svým lehkým stylem a absurdním humorem připomněla Zázračné hochy Michaela Chabona. Ishiguro mě asi nikdy nezklame, ani ve svých "hudebních" povídkách. Je ovšem potřeba začít je číst ve správné náladě a dát si načas. :-)
Při čtení pětice povídek od K.I. se mi vybavil podobně komorně laděný soubor od jiného původem Japonce - Murakamiho (Muži, kteří nemají ženy). Musím přiznat, že Haruki se mi líbil v povídkách daleko více. Přesto hodnotím Nokturna jako povedené dílo. Autor v něm nezapře svůj vycizelovaný styl vyprávění. Příběhy psané v ich-formě , ostatně tak jako jsme u Ishigura zvyklí, dávají čtenáři vcelku pádný důvod k pochybnostem o spolehlivosti vypravěče.
Myslela jsem si, že dám horší hodnocení, ale aspoň titulní povídka mě pobavila, i když stále nemůžu uvěřit, že to je stejný autor, co napsal Soumrak dne. Mám dojem, jako by šlo o neumělou fan fiction nebo pokus o telenovelu, všichni byli skrytí géniové a bez celebrity by se to neobešlo, konverzace přitažené za vlasy, které vedli lidé s nafouklými ale velmi dramatickým problémy.
O obyčejných lidských snech, o neschopnosti je naplnit, o sobectví, o ochotě vzdát se pro vnější pozlátko své lásky...a ještě o mnohém jiném napsal pan autor jemné povídky plné citlivého pozorování, ze kterých na mne vane neurčitý smutek. Za něčím, co mohlo být a nebylo.
Z Ishigurových děl mne tahle kniha upoutala nejméně, což ale nic nemění na tom, že je to kniha dobrá k přečtení. Kniha, kde hudba sehrává dvojí roli. Je okrajovou kulisou, která zní na pozadí děje. Pro jednotlivé příběhy je důležitá, je symbolem. Ale je současně symbolem, který by mohl být nahrazen jiným. Nicméně, právě hudbu se Ishiguro rozhodl zvolit jako stmelující prvek jednotlivých příběhů. Pro příběhy je příznačné, že nekončí sladkým závěrem že "hudba pomáhá překonat všechny překážky", ale naopak je spíše prvkem jitřícím. Ishiguro je nicméně autor, které v téhle knize dokáže hudbu nechat znít. Jednotlivé příběhy jsou části skladby, slova jsou akordy a písmena notami. On sám je dirigentem, který nám předkládá vlastní skladbu. A i když mně jiné jeho knihy upoutaly víc, stejně ji doporučuji k přečtení.
Pět příběhů o hudbě a soumraku. Stesk, pokora před tíží života, opatrná touha, aby dneškem všechno neskončilo... Serenáda v e moll: Zpívání pro ženu, již opouštíme. Come rain or come shine: Jen když tančíme, nebojujeme. Malvern Hills: Jen přesvědčení o svém poslání (ne)stačí. Nokturno: Čekání na první ligu a bloudění po nočním hotelu bez tváře a s hvězdičkou po boku. Violoncellisté: Je třeba pečovat o svůj talent, i když třeba neexistuje...
Všechny povídky tak poklidně, melodicky plynou. Jako voda nebo hudba. Druhý příběh mě sice na chvíli probral, jako bych se znovu octla v Pravidlech pro dřevěné podlahy a celou dobu mě trochu mrazilo, co z tohoto vyleze….Nevylezlo z toho nic. Poklidné plynutí a takto až do konce. Čte se to snadno a samo a lehce, ale stejně snadno a lehce se to zapomene. Na konci už jsem neměla tušení, co bylo na začátku. Nebudu čtenář, pro kterého to bylo psáno.
Melancholické, pomalu plynoucí příběhy, které spojuje jako hlavní prvek hudba. Hrdinové (i jejich životní situace) jsou vlastně obyčejní, ale styl vyprávění je neobyčejně půvabný. Knížka svou atmosférou dokáže chytit za srdce a - ať zůstanu u všudypřítomné hudební tematiky - moc příjemně naladit.
Je těžké udržet nit soustředění při čtení něčeho tak mistrně minimalizovaného. Autor čtenáře nenutí k partnerství, však je to jen jeho volba zda knihou proletí bez povšimnutí detailů, ale nestaneli se tak, pak se odkrývá svět drobností, hříček a konfrontací.
Nevím co si o téhle knize myslet. Konce příběhů si člověk víceméně musí domýšlet a já nesnáším otevřené konce :/ :) ale jako oddechovka je to velice příjemné :)
Ishigura jako autora obdivuji. Líbí se mi jeho styl psaní, je takové pomalé, melancholické a pak vás nečekaně čím si zaskočí. A vám nezbyde nic jiného než se zamyslet a podívat se na celou věc znovu, zblízka, z jiného úhlu. Přesně tohle se mi líbilo na jeho Nokturnech. Jak anotace říká a název napovídá, jde o intimní čtení, jde o ztišené rozjímání. Dílo perfektní, jen bych ji nedoporučovala někomu, kdo hledá knihu na rozveselení či zbavení se podzimní deprese.
Místy poetická, někde lehce nahořklá, ale trefila se mi do nálady dokonale. Styl, jakým autor píše, mi sedí, přečteno za jedno odpoledne.
Přestože první povídka hodně zaujme a odehraje skutečně příjemný, nostalgický příběh s hudbou v hlavní roli, zbývající jsou jen zmatečné a unavující. V londýnské povídce mi přišlo, že se autor pokouší o humor, ale nejspíše japonský styl humoru - mně osobně přišlo, že se hlavní postava chová jako pitomec (přitom nejjednodušší by bylo zápisník vyhodit a dělat, že o něm nic nevím, ale to nenapadlo nikoho), a když si poskládám "psychologický profil" obou zbylých postav, chovají se značně nejednoznačně až rozporuplně. Přiznávám, že mne to nepříjemně naladilo i na ostatní povídky, které mi pak přišly zbytečně upovídané a o ničem, unavující a utahané, kde mi autor poskytuje minimum informací, aby mne jako čtenáře vtáhl do svého světa, na druhou stranu poskytuje nadbytečné množství informací nepodstatných, vhodných pro navození atmosféry - jenže ta se nedá navozovat většinu "stopáže" povídky. Nebo resp. dá, ale pak je samotná povídka nevyvážená ve chvíli, kdy dojde konečně na onen jakoby konflikt a nějakou tu pidizápletku, již si čtenář má odvodit. Celkově mi kromě první povídky kniha nic moc nedala, při hlubším zamyšlení nad pointami mi přišla povrchní, laciná a klouzající po povrchu. Povrch je sice popsán do všech makro detailů, ale pořád je to jen povrch.
Přestože je každý příběh úplně o něčem jiném, jsou přece jen provázány a člověk u nich může být naladěn stále na stejnou vlnu - tedy vlnu lehce radostné melancholie. Občas mě příběhy nudily. To Ishiguro zatraceně dobře umí, znudit nepozorného a plně neoddaného čtenáře - a dělá to naschvál, protože takového čtenáře on prostě nehledá. U něho se spojuje japonská střídmost s decentním anglickým humorem... bohužel, bohudík. Děj se nevrhá do zběsilé akce a hrdinové neperlí cool hláškami a sebevědomým a bezprostředním vystupováním, proto se charaktery mohou vyvíjet nepřímo, téměř nepozorovaně, jakoby pod povrchem, a dává to vyniknout síle příběhu po psychologické stránce...
Zdařilé, humorné a přesto melancholicky laděné povídky. Působí přesně, jako obálka.
Štítky knihy
Londýn anglická literatura Benátky
Část díla
- Come Rain or Come Shine 2009
- Malvern Hills 2009
- Nokturno 2009
- Serenáda v E moll / Zpěvák cajdáků 2009
- Violoncellisté 2009
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Nokturna je v
| Právě čtených | 6x |
| Přečtených | 238x |
| Čtenářské výzvě | 19x |
| Doporučených | 7x |
| Knihotéce | 114x |
| Chystám se číst | 75x |
| Chci si koupit | 13x |
Typický Ishiguro. Znepokojivý pocit, že váš život může míjet, aniž byste si toho všimli, zdánlivě jednoduché postavy a zápletky, melancholičnost a nostalgie.
Od romantických Benátek přes anglické kopce po Beverly Hills, neočekávaná setkání, nevšední situace, groteskní momenty, láska v mnoha podobách, smutek, naděje i zklamání, to vše za přítomosti hudby, zkrátka velice příjemný kvintet povídek, které se prostě čtou samy. A pozor, Ishigurovo psaní je návykové :)