Neopouštěj mě
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/78_/7879/bmid_neopoustej-me-23v-7879.jpg
4
896
170
Autor i u nás známých románů Soumrak dne, Malíř pomíjejícího světa a Když jsme byli sirotci přichází s další zajímavou knihou s prvky science-fiction. Zdánlivě jednoduchý příběh Neopouštěj mě, vyprávěný ústy dnes třicetileté bývalé studentky internátní školy na malebném anglickém venkově, zpočátku působí jako vzpomínky na téměř idylické dětství a dospívání, nebýt drobných narážek a nejasností, které krůček po krůčku směřují k šokujícímu odhalení. Románem se jako červená nit táhne otázka, co to znamená být člověkem, a nutí čtenáře k zamyšlení nad věcmi, které jsme zvyklí brát jako samozřejmost: kdo jsme, odkud přicházíme, kam jdeme? Kniha Never Let Me Go získala Premio de Novela Europea (Cenu za evropský román) Casino de Santiago 2006. Dále byla zařazena do užší nominace na ceny Booker Prize, Arthur C. Clarke Award a James Tait Black Memorial Prize.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2007 , BB artOriginální název:
Never Let Me Go , 2005
více info...
Přidat komentář
Kousek po kousku odkrývaná tajemství, náznaky, pocit, že vypravěčka myslí, že víme víc, než skutečně víme, v tom tkví hlavní síla dalšího vynikajícího díla britského nobelisty. Tušila jsem, kam to bude směřovat, a bylo to těžké, hořké a zejména smutné. Kniha oproti očekávání nenabízí téma vzpoury, osoby jednají s klidem a vědomím předurčenosti, nebojují, přijímají svůj osud.
Jedna z mých oblíbených knih. Čtete, čtete a pořád vlastně netušíte, o čem kniha je. Vše si skládáte dohromady, a pak nemůžete uvěřit, čeho jste to vlastně svědkem. Hluboké dílo o pokřivené společnosti.
Trochu jsem měla od poloviny problém knihu dočíst. Bylo to od chvíle, kd yjsem si uvědomila, že jsem příběh viděla jako film. Ani nevím, proč mě to tak zabrzdilo. Jinak je téma opravdu zajímavé a smutné.
Tahle kniha mě oslovila natolik, že jsem si ji vybrala jako referát do školy. Líbí se mi originalita tématu a to, jak si autor dál záležet s příběhem, má to propracovaný a je hezký, že postupně nám odhaluje informace o tom všem. Tahle kniha má kouzlo a je odlišná, musíme pochopit, co nám chce říct, aby jsme ji měli rádi
Kniha se mi líbila. Pomalý příběh, který postupně ukazuje, kde jsme, co se děje. Poznáte to stejně postupně a pomalu jako hrdinové. Vlastně to má celé působit idylicky, jenže ten rozměr za tím, je děsivý. Pro mě osobně bylo nejhorší, jak pasivně hrdinové knihy svůj osud přijímají.
(SPOILER)
Může obsahovat SPOILER !!!
Na celé knize mě ve výsledku zaujalo jen to, že Kazuo Ishiguro je Brit.
Zkusím zapomenout, že existuje film Ostrov (2005) o klonování lidí za účelem darování orgánů, a zhodnotit knihu bez pocitu jeho napodobeniny.
Možná, že kdybych si román uměla přečíst v autorově rodném jazyce, neměla bych pocit jakési povrchnosti textu, vět, slov. Nemyslím si. Hlavní hrdinka Kath si stylem svého vyprávění mou pozornost rozhodně nezískala, Tommy působil až lehce dementně a Ruth jako skrytý sociopat. Nezáleželo mi ani na jednom z nich. A to byl hlavní kámen úrazu. Těžké téma knihy tak totiž absolutně ztrácí sílu svého poselství! Můžete se při čtení dokola zamýšlet nad děsivou absurditou myšlenky klonování lidí a etickým dopadem na společnost, snažit se tak v sobě probudit alespoň nějaké emoce, ale jsou-li vám hrdinové knihy ukradení, postrádá to smysl.
Stále jsem čekala, že konec spláchne tu pachuť zklamání a nabídne něco víc. Spoiler: nenabídne.
Kniha s poněkud patetickým názvem u českých čtenářů vyvolala řadu rozporuplných reakcí. Příběh zpočátku působí jako poměrně milé vzpomínky na její dětství a dospívání, ale nenechte se zmást. V textu se už samého začátku knihy objevují různé narážky, které jsou pro další děj i pro celkový smysl příběhu nesmírně důležité. Ishigurův způsob vyprávění (vzpomínky pomocí asociací) mě úplně ohromil. Vzpomínání působí opravdově a důvěryhodně.
Dávám za pravdu ostatním čtenářům v tom, že navzdory hrozivé pravdě je celý příběh vyprávěn tak nějak bez emocí. Ty emoce tam na první pohled opravdu nejsou patrné, protože jsou pod povrchem. Stejně jako děj, který sice na první pohled trochu chybí, ale právě proto, že by se měl odehrávat ve Vaší hlavě. Ishiguro svěřuje celý příběh do rukou čtenáře. Nic zbytečně nevnucuje, ani neprozrazuje. Právě v tom je kouzlo knihy. Právě v tom je kniha jedinečná. Právě proto bychom o ní mohli hodiny mluvit. Pokud rádi dumáte nad světem, tahle kniha je pro Vás.
Vítejte mezi třemi dětmi, které žijí ve zjednodušeném světě. Nemají nic, k čemu směřovat. Nikoho, o koho by se opřeli. Svět bez budoucnosti. Odevzdanost.
Všechny tři hlavní postavy jsou svým způsobem otravné. S žádnou z nich se neztotožníte, takže je můžete sledovat víc z dálky. Tommy a Ruth si prošli svými životy a bojovali za něco víc, než měli dostat. Ale Kathy? Tasice vše dopodrobna popisuje, ale necítím z ní žádné zásadní emocionální zapojení. Na začátku i konci knihy se Kathy těší na konec své pečovatelské kariéry. Tohle pro mě bylo nejděsivější z celé knihy. Ta slepá poslušnost. Proč nikoho ani nenapadlo se vzepřít a jít si jinou cestou? Je to doklad toho, jak moc je člověk ovlivněný výchovou, že neklade otázky?
Celá knížce se mi četla dost špatně. Kathiny dlouhé popisy a spekulace byly příliš suché. Svému účelu ale styl psaní posloužil výborně – čtenář se dostane do hlavy někomu, pro něhož je svět omezený na Hailsham a lidi z něj. Nic víc neexistuje. Nic víc není potřeba.
Myslím, že v tom (když vidím některé komentáře zde) někteří čtenáři hledají něco jiného, než má ta kniha záměr sdělovat. Tady nejde o nějaký thriller nebo silný příběh a odhalení. Tady jde o stísněnou atmosféru, posunuté motivace a myšlení hrdinů v důsledku jakési nenápadně děsivé deformace systému. Pro mne velmi hluboké a uhrančivé dílo.
Ishiguro mě jako autor strašně baví - celou dobu to vypadá, že se celkem nic neděje, ale ono se toho děje strašně moc. Hned ze začátku si čtenáře upoutá zmínkou o opatrovnících a dárcích a nechává na čtenáři, aby si domýšlel, o jaký systém jde a jak asi funguje, protože jednotlivé střípky se skládají do obrazu postupně. Na to, o jak skandálním tématu kniha pojednává, tak je psaná hrozivě "obyčejně a normálně". Líčení celého systému zde vystupuje spíše jako kulisa příběhu hlavních hrdinů, kteří jsou však jeho nedílnou součástí. A o to je to celé mnohem působivější.
Skvělá sonda do alternativní historie jedné fiktivní britské internátní školy. Nenechejte se zmást anotací a některými komentáři. Opravdu to není žádná akční young adult dystopie, ale psychologickou hloubku a skryté emoce tu pozorný čtenář najde. Ishigurův pomalý styl stojí za to vychutnat až do konce příběhu.
Jajaj četla jsem na sílu.to bylo tak brutálně bez děje až mně to skoro utrápilo.vybrala jsem si knihu, jelikož se mi líbil autorův Soumrak dne, navíc se mi hodila do čtenářské výzvy... nejdříve jsem měla pocit, že to může být fajn... internátní škola apod....ale ono to plynulo...a prostě skoro nic...uf uf uf.jsem ráda že jsem u konce
Plytká kniha, která zklame. Přečteno jen kvůli Čtenářské výzvě 2019. Jinak bych odložila. Zcela se ztotožňuji s komentářem Eubii!
Nutno konstatovat, že většina mého zklamání a jakéhosi pocitu nenaplnění vychází z očekávání, s nimiž jsem se do knihy pustila. Recenze po internetu i na obalu hlásaly dojemný, hluboce procítěný příběh, při němž nezůstane oko suché, do toho stačila zmínka o dystopii, papírová stuha s oznámením o Nobelově ceně, a už jsem si od Ishigura slibovala hory-doly. Ač mě to mrzí, tak se nedostavily ani hory, natož doly.
Čtenář je hned od začátku seznámen s tím, že ve světě Neopouštěj mě něco není v úplném pořádku. Opakující se pojmy dárců, opatrovníků a mnohé další již od prvních řádek naznačují, že právě tato slova budou hrát v příběhu klíčové role, o nichž se, s největší pravděpodobností, postupně dozvíme více než při prvním setkání s nimi. Právě to jsem od knihy očekávala, a právě v tom jsem se tak nehezky sekla.
Od první kapitoly jsem měla jakousi nejasnou představu, jak by to všechno mohlo být a celou dobu jsem se vysloveně těšila, kdy mi autor moji myšlenkovou bublinu očekávání nemilosrdně praskne a postaví mě před něco mnohem hlubšího, co se v na první pohled mělkém příběhu ukrývá. Pro mne ovšem Neopouštěj mě zůstalo až do konce právě zmiňovaným mělkým příběhem. Někdy v polovině čtení mi mohlo dojít, že žádné velké rozuzlení se nekoná, ale stále jsem naivně otáčela další a další stránky, napjatě čekala, a nakonec se nedočkala.
Musím se přiklonit k názoru o psaní stylem dívčího románu, v jistých pasážích knihy jsem opravdu přemýšlela, jestli jsem nevzala do ruky nějaký jiný titul, než jsem měla v úmyslu. Slzu jsem neuronila vskutku ani jednu. O konci jsem měla ve své podstatě naprosto jasno hned na začátku. Přesto jsem knihu přečetla za necelé dva dny. Autorovi tedy nemůžu upřít schopnost udržet čtenáře při chuti číst dále, ač v mém případě tato chuť pramenila výhradně ze zoufalství odhalit v tomto díle něco více, po čemž jsem s otevřením Ishigurova románu toužila. Touha však zůstala naprosto nenaplněná.
Myšlenka přitom není vůbec špatná, ale dle mého názoru nedostatečně rozvedená. Skoro jako kdyby člověk pročítal jen poznámky, nebo ne až tak podstatné pasáže, k dílu s obrovským potenciálem.
Tak tohle byla chyba. Nalákal mě popis, jméno autora, od kterého jsem chtěl něco zkusit přečíst, a zejména štítky antiutopie a dystopie. Nic z toho nesplnilo mé očekávání a stále přemýšlím, zda neodebrat ještě jednu hvězdu. Nadšené kritiky nechápu, styl vyprávění je bez příběhu, bez linie, autor popisuje zejména pocity a reakce hlavní ženské postavy, vše je viděno jejíma očima. Popisuje vztahy k ostatním lidem / spolužákům, vztah a rivalitu s „nejlepší“ kamarádkou, vše z mého pohledu extrémně nudné a zoufale tragické. Připadal jsem si, jako když čtu nějaký dívčí román (na tom jistě není nic špatného, akorát se nepovažuji za cílovou skupinu). Dystopický a antiutopický motiv je zoufale nezajímavý, nic co by čtenáře nějak ohromilo, nic co by sneslo srovnání s ikonami žánru: 1984, Konec civilizace a 451° Fahrenheita. Orwell, Huxley a Bradbury by se potrhali smíchy. Úplně mě potom zabil doslov k českému vydání, který obsahuje dnes snad povinné „vysvětlení“, jak autorova vize chytře kritizuje institucionální rasismus a odmítání migrantů. To snad autor doslovu ani nemohl myslet vážně. Ty dvě hvězdy dávám za jednoduchý styl psaní, text alespoň odsýpá, když už nebaví.
Neopouštěj mě, je velmi silný příběh, jenom pro ty, co jsou připravení na bolest. Tahle kniha je jedna z nejsilnější, nejbolestivějších, co jsem kdy četla. Utopický svět, kde každý život nemá stejnou hodnotu. Což je samo o sobě zajímavé pomyšlení. Jsou tady někteří, kteří již od narození nejsou chtění, a tak jsou velmi dobře vychovávání k tomu, aby se jednoho dne stali dárci orgánů. Je to děsivé a fascinující zároveň, člověka to musí alespoň na chvíli napadnout, jestli to náhodou nedává smysl. Ale tady potkáte jedny z nich, těch, co jsou od narození určeni k smrti, vůbec nemají na výběr to nějak změnit. A tak moc mají důvod, proč žít, tak se rozhodnou bojovat o možnost dokázat, že jsou prostě lidé. Povede se jim to? Hádejte nebo si to raději přečtětě.
Hned na začátku knihy nám vypravěčka sdělí, že dělá opatrovnici dárcům. Řekne to jako by každý věděl, o co jde, a pokračuje ve vyprávění, aniž by to dál nějak rozváděla. Čtenář (správně) tuší něco nedobrého a čeká, co se bude dít. Jenže ono se celou knihu nezačne dít nic, jen se tu a tam objeví podobné náznaky a teprve až skoro na konci do sebe všechno zapadne.
A možná, že je to právě ona rozvláčnost vyprávění „milých pokusných králíků“, která čtenáře tak irituje (jak je vidět z komentářů) - jejich odevzdanost svému osudu v nás vzbuzuje etické otázky (a vykřičníky), které se nás ještě dlouho nechtějí pustit.
V doslovu se dozvíme, že téma knihy je zároveň metaforou na aktuální britská témata, která hýbou veřejným míněním. Nechci prozradit víc, než je v anotaci, tak si zbytek musíte přečíst sami.
---
„Když jsem tě ten den pozorovala, viděla jsem, jak rychle přichází nový svět. Mnohem vědečtější, výkonnější a tak. Víc nových metod k léčbě starých nemocí. To bylo dobré. Ale byl to drsnější, krutější svět. A já viděla holčičku s pevně zavřenýma očima, jak si tiskne na prsa ten starý svět, o kterém v duchu ví, že už nemůže dlouho existovat, drží ho a prosí, aby ji neopouštěl. Nešlo ani tak o tebe a o to, co jsi dělala. Ale já viděla tohle a nikdy jsem na to nezapomněla.“
Škoda, že zrovna u téhle knihy je opravdu obtížné se vyhnout spoilerům. Volné, rozvážné tempo vyprávění, ve kterém se dozvídáte zneklidňující informace jakoby mimochodem, vydrží od začátku do konce. Když už vlastně tušíte, na co se máte připravit, motivace k dalšímu čtení se trochu ztrácí; příběh samotný je (úmyslně) poměrně triviální. Neopouštěj mě je výborná kniha, na kterou nezapomenu a která nastoluje zajímavé etické otázky, jejichž zodpovídání nechává na čtenářích. Jen to, podle mě, není úplně snadné a hladké čtení.
Na tomhle příběhu je cosi zvláštně intimního, na tom, jak minimalisticky a nenuceně plyne. Kathy mě nejednou přiměla aplikovat svoje vyprávění i na jedno období v mém životě, kde jsem se ocitl v čemsi, náznaky podobnému (jak je ostatně Ishigurův záměr: poukázat na naše tendence a zvyky, které jsou univerzální ve všech kulturách, u všech lidí) Tommyho pozici, bloumajícího a jiného, ale talentovaného - kluk, co vás zaujme, ale nakonec... zatímco Kathy je praktická a má pro vás vždy radu, i když ne vždy řekne přesně, co si myslí a ani její život není to, čím chce, aby byl, ale možná, že vlastně ani nemáme na výběr, jsme ve víru událostí, které nás sami strhávají. Kniha o nenaplnění, tápání a neodvratitelnosti denního chleba. Ale proč nemít radši alespoň to málo? A nebo je lepší skončit tak, že nemáte nic? "Nemám nic, ale i to jste mi vzali." -D.M. Zvláštní myšlenky. Přimělo mě to hodně přemýšlet v kontextu vlastního života. Má to neuvěřitelně hlubokej ponor (což jako vodnář potápějící se do hloubek oceňuju), když se napojíte na ten flow myšlenek, skvěle vás to unáší a díky svojí nenucenosti to ani nepůsobí jako hra na city, je to jen další drobná část života, která vám zlomí srdce, co už je ale tak dolámaný, že na tom vlastně ani nesejde, je to jako šlápnout na rozšrotovanou plechovou hračku. Ishiguro má hodně do sebe, ale je to všechno jen v náznacích, mezi řádky, přesto tak povědomé.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie láska zfilmováno anglická literatura vzpomínky dospívání škola internát pátrání v minulosti
Autorovy další knížky
| 2017 |  Pohřbený obr |
| 2018 | Neopouštěj mě |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Kniha Neopouštěj mě je v
| Právě čtených | 25x |
| Přečtených | 1 160x |
| Čtenářské výzvě | 242x |
| Doporučených | 88x |
| Knihotéce | 288x |
| Chystám se číst | 790x |
| Chci si koupit | 163x |
| dalších seznamech | 10x |
Klasický Ishiguro se svým tématem vytěsňování a vzpomínání. Být to první autorova kniha, dám plný počet hvězdiček, formálně dokonalá kniha. Nicméně obsahově pouze variuje témata, která již zpracoval.