Nechte mne zapomenouti na sny mé

16.09.2017

Z knihy:

- Dnes například byl jsem už po dvě hodiny v lese: v líbě vonném boroví procházím se v stínu a přemýšlím o záležitostech svých – a jiných; málokdy mne vyruší šveholivý ptáček, řídčeji bojácný zajíček a velmi zřídka človíček.
- Ti, kteří prý nevědí, kolikátého je, mají se dobře – snad; mně však se nevede tuze dobře: mám v hlavě tolik myšlenek, jichž jedna druhou honí, že si sotva oddechnu.
- Zde nasněžilo – sněží tu pořád. Já však mám tuze rád čas takový; aspoň se velmi rád procházím v krajině sněhem pokryté a chumelice mi všechno milejší; až zmrzne, budu chodívati na led, rád se klouzám. Vy?
- Horečka silná zeslabila mě tak, že sotva se plazím; lékař mi napřed sděliti nechtěl stav věcí, ale když jsem z receptu po léku seznal, co je – řekl, že očekává tyfus; posud se nedostavil a je tedy naděje, že krizi přečkám jen takto. Nemám, prý, duševně pracovati!
- Neslyším o světě praničeho; někdy ani noviny nečítám, takže mne z trapného dumání pranic nevyrušuje; ani zemětřesení mne nezastrašilo, jak mnohé tu jiné. Odpusťte snad budu příště hodnějším.
- Píšete, že nervy Vaše posud snadno se rozechvívají; vědouce, co Vám škodno, měli byste se varovati – avšak rada taková rozumí se sama sebou, nicméně se jí málokdo drží, já taky ne.
- Na mnohá slova Vaše, která jste v posledním – předposledním listu pronesli, nesmím nyní odpověděti; zapředl bych se do filozofie a ta mi nyní škodí. Proto Vám taky hodně holá psaní posílati budu – na ukázku, že se svědomitě léčím.
- Jako každý člověk mám i já v jistou dobu zvláštní nechuť k práci, kterouž leností nazváti možno. Nechuť taková zastihla mne nedávno, a proto jsem, ač jsem denně psáti si přál, nepsal: slabota to šeredná!
- Nemyslete však, že nejsem s to, bych vnikl v myslení a city něžné duše, že nejsem s to, bych posoudil jemnosti myšlenek Vašich – mlčení mé budiž Vám naopak znamením, že jsem postihl toho, co Vámi vyřčeno.
- Nevím, budu-li moci přijíti odpoledne sám k Vám, doufám však a vynasnažím se. Ale však čas můj tak vyměřen po troškách, že nemohu přicházeti, jak bych si přál.
- Zatím poroučím se Vám a přeju ctěné paní matce i Vám vše dobré. Pozornosti ostatně – to víte – nezbývá nikdy! Někdy samému býti lépe je, než býti s druhým, ovšem jedno i druhé musíme si dobře zaříditi.