Nebe nezná vyvolených
Erich Maria Remarque (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39239/nebe-nezna-vyvolenych-39239.jpg
4
2384
303
V malém sanatoriu vysoko ve švýcarských horách svede náhoda dohromady dva hráče se smrtí - křehkou, krásnou, avšak nevyléčitelně nemocnou dívku Lillian a stárnoucího automobilového závodníka Clerfayta, který přijel navštívit přítele. Lillian, jež odmítá pomalé umírání pod lékařským dohledem, přijme Clerfaytovu nepříliš vážně míněnou nabídku a hluchá k varování odborníků i přátel opouští sanatorium a odjíždí s novým známým do Paříže. Nehodlá promarnit ani vteřinu. Láska, která mezi Lillian a Clerfaytem vzniká, je bez minulosti a budoucnosti, je to láska ve stylu carpe diem odměřená časem od závodu k závodu a od jednoho chrlení krve k druhému. Zpočátku celkem nezávazný vztah se však náhle začne komplikovat…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 1992 , SvobodaOriginální název:
Der Himmel kennt keine Günstlinge , 1961
více info...
Přidat komentář
Remarque opět nezklamal. Věrohodně popsané myšlenky hlavních hrdinů. Projevy skutečných citů a zároveň krutá realita života. Román napsaný po druhé světové válce, ale dialogy postav jsou aktuální dodnes. Některé motivy a prvky z děl autorovy tvorby se tu opět objevují, ale to vůbec není na škodu. Prostě krásné dílo, na které budu určitě nějakou dobu vzpomínat.
Po x letech opět přečtena kniha od Remarquea a je to velmi silné deja vu, pocit návratu do známých vod, typický styl, typické prostředí (jen mi tam chyběl calvados :D ). Jinak bych to uzavřela slovy Lilian, velmi krutá ironie života...
Pro mě bohužel zklamání. Nejpozději v půlce knihy jsem zjistil, že už mě to nekonečné popíjení vína a nakupování luxusních šatů nudí... Chápu záměr, ale zkrácení děje o 100 stran by výsledku dle mého názoru pomohlo. Samozřejmě napsáno skvělým jazykem.
Kniha, která Vás donutí přemýšlet nad životem a nad tím, jak rychle může skončit. Je to kniha o umírání a touze žít. Velice křehký příběh o překotnosti lidské duše, která je za každých okolností nepokojná.
Nemůžu napsat, že bych knihu přečetla jedním dechem, ale i tak mě bavila, krásně je popsaný rozdíl v přemýšlení člověka, který ví, že ho čeká smrt a tím, který si to nepřipouští. Závěr to završil na pět hvězd.
Od této knihy jsem nic moc neočekávala a tento žánr knih nemám moc ráda ale musím říct, že tenhle příběh mě celkem zaujal a vlastně to nebylo tak špatné.
V knize mi byly sympatické obě hlavní postavy a velmi mě zaujaly svými povahami. Líbilo se mi jakým způsobem přemýšlí o životě a že i přes nelehké období, které v knize probíhá a přes všechny problémy, kterými procházejí, si život užívají a plní si své sny. Naopak se mi nelíbilo, že kniha byla částmi zdlouhavá a pomaleji se četla.
Kdybych to měla zhodnotit celé, tak se mi příběh líbil a určitě v něm bylo spoustu věcí na zamyšlení ale nezanechalo to ve mně až takový dojem, takže bych si knihu asi znovu nepřečetla.
Můj první Remarque. Srdcová záležitost a láska na první přečtení. Smutné, podmanivé a smrtelně krásné.
Knihy od Remarqua mám moc rada, ale musim se přiznat, ze Nebe nezná vyvolených mě příliš nezaujala. Podle ostatních recenzi jsem od ni očekávala asi příliš mnoho.
Já bych to shrnula jednoduše. Kniha o životě a smrti a nikdo nikdy neznáme den našeho posledního vydechnuti.
Z mého pohledu byl dej sice silný, ale hrozne se vlekl. Někdy jsem musela stránky preskakovat, abych ji vůbec docetla.
Za mě jen 2 hvězdy
Od knihy jsme neměla žádná očekávání. Od autora jsem znala pouze knihu Na západní frontě klid. Musím přiznat, že po přečtení jsem příběh asi týden rozdýchávala. Občas asi není na škodu si uvědomit s jakou samozřejmostí očekáváme zítřek, další týden, další rok, ale ve skutečnosti netušíme, kolik času tu ještě máme.
Kdysi moje druhá nejoblíbenější od Remarqua. Já jsem jim fandila. Prožívala jsem s nimi každý střípek naděje, každý okamžik, všechnu tu touhu, lásku i zlost. Bojovali, rvali se o kousek štěstí, o každý další den, o příslib něčeho, co nikdy nenastane. Osud to možná věděl - ale oni ne.
I když, možná...
Bolelo to.
Krásny a zároveň smutný príbeh o pominuteľnosti života. Obe hlavné postavy túžia žiť a aj keď dôvody sú odlišné, život oboch je v podstate v neustálom ohrození. Z príbehu plynú rôzne úvahy, napríklad, či obetovať dĺžku života chvílke šťastia a rôzne filozofické zamýšľania sa nad životom a smrťou. Hlavná hrdinka utráca takmer všetky peniaze na luxusný život a cestovanie, ale nemyslím, že by jej to mohol niekto zazlievať. Keď má mladý človek pár mesiacov života a prostriedky, tak je pochopiteľné, že chce toho vidieť a zažiť čo možno najviac. Kniha sa číta dobre, dej plynie príjemne a koniec poukazuje na vrtkavosť osudu. Krásny nadčasový príbeh, na ktorý spomínam aj s odstupom času a určite odporúčam.
Život a smrt. Dvě nerozlučné kamarádky. Láska a naděje. To vše je v této knize. Četla jsem poprvé před 40 lety a nedá se ni zapomenout. Doporučuji.
První knížka v mém životě, kterou jsem si přečetla 2x. A stále si jí připomínám. Každý si myslí, že tady bude do 100 let a za něčím se neustále honí. Když přijde nemoc, tak si někteří uvědomí, že jsme obyčejní smrtelníci a snaží se život přehodnotit. Kde je napsáno, že ten zdravý bude žít déle než ten nemocný. Neznáme dne ani hodinu.
Hlavními postavami této knihy jsou CLERFAYT, který je automobilový závodník a dívka LILLIAN, která se léčí v sanatoriu s tuberkulózou. Seznamujeme se se zaměstnanci a pacienty sanatoria, později naši hrdinové odjedou do Paříže.. Lillian navštíví svého strýce, užívá si nakupování v obchodech, tráví společné chvíle s Clerfaytem, také se zúčastňuje automobilových závodů, ve kterých závodí Clerfayt..
V tomto románu se objevují myšlenky o životě a smrti, při čtení se můžeme zamyslet nad otázkou, co je pro život člověka důležitější – jestli prožít dlouhý život, při kterém se budeme pořád za něčím honit, hromadit majetek, neužijeme si pořádně žádnou volnou chvíli, protože stále budeme v napětí, že ztrácíme čas, který bychom mohli využít k vydělávání peněz, nedokážeme se zasmát, dívat se kolem sebe a jen tak si užít přítomnost okamžiku, anebo prožít krátký život, který prožijeme intenzivně, plnými doušky, ve společnosti někoho, koho milujeme, byť s menším komfortem a tím mám na mysli majetek. Co má pro člověka větší hodnotu? Asi pro každého člověka je to individuální a každý člověk má jiné priority. V románu se nachází také místy filosofování a řada myšlenek, vypsal jsem si jen některé, ale bylo by jich nepochybně určitě více.
Myslím si, že tato kniha obstojí mezi současnými knihami, které mají stejný nebo podobný námět. Naše hlavní hrdiny jsem měl rád. Jsem rád, že se Lillian rozhodla odejít se sanatoria, nebýt Clerfayta, patrně by to nikdy neudělala, ačkoliv ji doktoři od toho odrazovali. Přál jsem si, aby závěr knihy vypadal jinak, ale bohužel nebyl podle mých představ.
Knihu jsem četl pomaleji, asi to bude pravidlem u tohoto autora, ale z druhé strany si říkám, že není kam spěchat, a pokud čtenář nikam nespěchá a nevadí mu, že vyprávění je pomalejší, tak ocení kvalitu příběhu. K některým myšlenkám jsem se vracel, protože jsem je někdy nedokázal na poprvé rozklíčovat. Po dočtení na mne doznívala atmosféra celého románu a byl jsem ve stavu melancholie. Knihu hodnotím na 80 %.
Citáty z knihy, které mne oslovily: /bylo jich určitě více, ale všechny jsem nevypisoval/
Člověk nedělá vždycky, co je správné. Dokonce ani když to ví. V tom někdy bývá kouzlo života.
Ale k čemu to je, když člověk ví, že má pravdu? Člověk má svou špetku rozumu, aby poznal, že jenom podle něho žít nelze. Žije z citů, a s city toho rozum mnoho nesvede.
Bezmocnost je to nejnebezpečnější, co u ženy existuje – neboť žádná žena není ve skutečnosti nikdy doopravdy bezmocná.
Žárlivost přece nezačíná člověkem a taky jím nekončí. Začíná vzduchem, který milovaný člověk dýchá, a nikdy nekončí. Ani smrtí druhého.
Člověk se má dřív, než se vyčerpá zbytečnou nenávistí, pokusit, jestli by v něm nemohl žít.
Jediná věc, která stojí v životě za to, je moci si vyvolit vlastní smrt, a to proto, že pak smrt nemůže člověka zabít jako krysu, nebo ho zahubit a zadávit, když není připraven.
Ty si myslíš, že utrácím peníze – a já si zase myslím, že ty utrácíš svůj život.
Životu není třeba hledět do tváře. Stačí ho jen cítit.
Je to zvláštní, ale dokud si člověk uvědomuje, že padá, není ještě nic ztraceno. Zdá se, že život miluje paradoxy -, když si myslíš, že jsi v bezpečí, jsi vždycky směšný a těsně před pádem -, ale když víš, že jsi ztracen, jsi zahrnován dary. Nemusíš pro to ani hnout prstem – a máš všechno.
Naším neštěstím je, že věříme, že máme právo na život. Ale nemáme je. Když tohle člověk pochopí, opravdu pochopí, pak mnoho hořkého medu rázem zesládne.
Nebe nezná vyvolených, příběh o lásce, o smyslu žití bez budoucnosti a o hře se smrtí, mě už celá léta nepřestává fascinovat svým pokročilým fatalismem. Je psán lehkou rukou, ale mezi řádky je neustále slyšet tichý šelest písku z přesýpacích hodin, které v rukou drží smrt.
Štítky knihy
láska 20. století Paříž Itálie smrtelné choroby tuberkulóza sanatorium, ozdravovna
Autorovy další knížky
| 1967 |  Na západní frontě klid |
| 1962 | Tři kamarádi |
| 1969 | Jiskra života |
| 2006 | Čas žít, čas umírat |
| 2005 | Cesta zpátky |
Maturitní četba, která se jako jediná snad dala opravdu hltan. Krásný příběh se smutným koncem, ale co jiného od Remarqua čekat. Každopádně pokud někdo hledá, co by doplnil právě do maturitního seznamu, toto je správná volba!