Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72629/bmid_nabarvene-ptace-UXJ-72629.jpg
4
1494
1494
Druhé vydání „autobiografického“ románu. Líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné. Práva k filmovému zpracování zakoupil Václav Marhoul.... celý text
Přidat komentář
Autor této knihy nic z tohoto neprožil. Měl spokojené dětství s rodiči schovaný na vesnici. Údajně byl sám sadistický sexuální úchyl. Do své knihy vložil své vlastní násilné představy. Vytvořil tím umělecké dílo budící obdiv. Čtenáři jsou uchváceni transcedentálním prožitkem brutálních scén a obdivně přikyvují, ano takový je život. Tak skvěle to umělec dokáže vyjádřit. Jeho černá duše nalezla surreálné plátno. Umělecký zážitek z četby může být i toto. Pro mě to byl prostě hnus.
Všude se o knize a filmu mluvilo, všude se o příběhu psalo, každý měl na to nějaký názor, promítací sály byly plné lidí, ale já přesto věděla, že na film - podle toho, co jsem slyšela - určitě nepůjdu. Buď film neuvidím vůbec a nebo si počkám, až bude možnost si ho "dát" v klidu doma s možností kdykoliv ho přerušit. Takže jsem v prvé fázi sáhla po knize.
Chlapce jsem litovala, Jeho zážitky plné krutostí, zvráceností, násilí musely dětskou bílou duši poznamenat nevratně. Primitivnost a zvířecí chování vesničanů mě šokovalo. Byl příběh opravdu zasazen do období 2.světové války? Připomínalo mi to spíše Hru o trůny... Bylo to hnusné. Jak píše někdo níže ve svém komentáři - bohužel podobné věci se stále ve světě dějí. Brutalita spojená s lidskou rozpínavostí a ruku v ruce s hloupostí je nebezpečná v každé době. A důsledky jsou obdobné, i když se nám nechce věřit.
Omlouvám se, asi nepopisuji knihu. Spíše své pocity po přečtení vedoucí k zamyšlení.
Zpět ke knize. V závěrečné části mě poněkud "vadilo" náhlé odhodlání chlapce stát se sovětským hrdinou. Přesný odraz vštěpování ideologie ruským vojákem osvoboditelem. Tímto prosím nijak nesnižuji jejich zásuhy. Jen chci říct, že když se dítěti něco opravdu opakuje, předvádí, vštěpuje a věnujeme mu péči, dítě si tohle odnáší daleko do své budoucnosti, do svých názorů. Je to pro něj zkušenost, s kterou dále pracuje. Bohužel náš malý hrdina měl tolik hnusných zážitků, že možná ta Stalinovká byla pro nějak ta nejlepší.
Odnáším si "nabarvené ptáče" (zámerně s malým n na začátku) jako metaforu. Pro život příští. Svůj. Váš. Náš. Jejich. Podobnou knihu už nechci nikdy číst. Na film nepůjdu. Myslím, že já určitě nezapomenu. Ale chci si tvořit budoucnost hezčí. Kýčovitě krásnou s létajícími bělásky nad rozkvetlými kopretinami, dívkami s vlajícími sukněmi a vánkem čechrajícím prameny neposlušných vlasů. Přesto budoucnost reálnou, možnou.
Stejně jako můj bratr prohlásil, že nechápe, proč vznikl takový film, já se stejně ptám, proč vznikla taková kniha. Ano, válka byla hrozná. Ano, menšiny zažívaly nelidská utrpení. Ano, rodiče a rodiny dělaly vše pro to, aby uchránily alespoň děti. A bohužel ano, jsou jiné knihy, které autoři zpracovali lépe. Mnohem lépe. Proč tak brutální demonstrace zla, násilí, naprostých šíleností, které mě zpočátku šokovaly, pak ale hodně rychle (tím, jak se na chlapce lepila stále dokola čím dál větší hrůza a smůla) znudila a ke konci i vyloženě otrávila. Podotýkám, že mi násilí v umění nevadí - ale musí mít nějaké opodstatnění. Opět cituji bratra, ale podvědomě jsem taky čekala, kdy onemocní nějakým tyfem a dopadne fatálně. Formální stránce knihy se dá taky vytknout plno věcí, vadila mi ta odosobněnost, naprostá neúčast, ačkoli je psaná v ich-formě, jedinou emocí v knize byla věta, že chlapec cítí strach, mám dojem. Po přečtení knihy jsem si ještě přečetla autorův doslov a ten už moje znechucení vygradoval; domnívám se totiž, že když má autor tak nutkavou potřebu vysvětlovat své dílo, omlouvat se, reagovat na okolí, vlastně ani moc nevěří tomu, co stvořil. Díla mají mluvit sama za sebe, nemá je svými ústy autor omlouvat, vysvětlovat nebo kdo ví co ještě. To je prostě degraduje o dva stupně níž.
Silný, brutální a barvitý příběh vyprávěný s dětskou naivitou.
Krutost člověka k člověku, lidská hloupost a pověrčivost.Útrapy války, politické pletichaření a propaganda.Skvělý úvod a doslov.Nemám co bych dodal. Snad, že název " Nabarvené ptáče ", jak se z příběhu dozvíte, hovoří za vše.Po knize určitě zkusím shlédnout i filmové zpracování.
(audioknihy) Naturalistická zvrácenost, kterou jsem nebyla schopná doposlouchat. Vydržela jsem asi do poloviny, kdy neustále následovala jedna hrůzná scéna za druhou. Svůj čas už jsem nechtěla dál plýtvat na něco, co se mi hnusilo.
Příběh opravdu nabývá dojmu, že ho píše dítě a občas jsem se pousmála nad určitými výroky chlapce. Takový letmý úsměv proběhl za knihu tedy pouze třikrát,ale na tuto knihu je to až až.
V knize je spousta násilí, která jsou prováděna buď přímo na malém chlapci nebo na jiných lidech. To násilí prováděné na chlapci není zas až tak strašné s porovnáním s tím, co se dělo s ženami a dětmi, které přišly do kontaktu s Kalmyky. Ta část knihy je tou nejhorší a věřím, že pokud člověk zvládne přečíst tohle, přečte už vše. Od téhle knížky nečekejte zkrátka nic pěkného je to fakt záhul.
Je to čtení pro silné povahy a asi spíš bezdětné jedince.
!!!V knize se objevuje pedofilie i zoofilie!!!
Jsem celkem zvědavá na film, jak se filmaři poprali se vším násilím a sexuálním násilím.
Ač to bylo těžké a vyčerpávající čtení, dávám knížce 5*.
Bylo to velmi autentické.
PS: Kdo knize dá odpad fakt nechápu , i když se někomu nemusí líbit obsah, stále je to velmi dobře napsaná kniha!
Kniha se četla dobře, ale vzhledem k popisování krutosti jsem ji nedostala, odložila jsem ji a myslím že se k ní již nevrátím. Ne ale z důvodu že by byla špatná. Právě naopak.
Kniha se mi četla dobře a za dva dny jsem tak s ní byl hotový. Děj měl v první části opravdu spád. Střídalo se zde vykreslení přírody, venkova, pověr a lidového léčitelství. Do tohoto válečného času autor občas (poměrně často) zasadil nějakou až nesmyslnou brutalitu či sexuální nechutnost. Tyto vsuvky mi ale vlastně do děje pasují. Válka byla krutá a autor chce krutost co nejvíce vykreslit a donutit čtenáře nad dějem přemýšlet (např. barvení ptactva a strach hejna z odlišného druhu. U lidí vidím stejnou paralelu...) Věřím, že některé z těchto brutalit se mohly stát. Na film se půjdu podívat, protože očekávám něco ve stylu filmu Volyň. (Hrozné, kruté a krvavé vykreslení války, kdy jsem měl problémy vše dokoukat). Děj knihy vrcholí krutým nájezdem Kalmyků. Poté již přichází doznívání a z mého pohledu nejméně poutavá část v táboře vojáků.
Přiznám se, že jsem se během čtení docela těšil, abych měl toto už za sebou. Věřím tomu, že se všechny ty popisované věci děly, zřejmě se zrovna někde dějí a dít se asi budou dál a to nejenom během nějakých válek. Na to už jsem asi přečetl dost, abych žil v iluzi, že se něco takového prostě stát nemůže a je to všechno jenom výplodem autorovy úchylné fantazie. Ovšem tahle koncentrace zla pro mě byla tak neuvěřitelná a nepřirozená, že to pro mě znamená jedno - že přece jenom to dobro a pozitivno na světě prostě přirozeně existuje, jen si ho možná tolik nevšímáme a bereme ho jako jakousi samozřejmost a které jsem se v knížce asi marně snažil podvědomě hledat. Nevím, jesti tohle bylo autorovým záměrem, ale přesně tohle si z téhle knížky odnáším...
" ... každý v sobě nosí smysl pro vlastní spravedlnost, bez ohledu na to, co si o tom myslí ostatní ..."
Kniha je krutá, brutální, s každou další kapitolou jsem se děsila, co nám autor ještě nachystá, říkala jsem si, že už nic horšího být nemůže (mohlo). Ale je velmi dobře napsaná, a nelituju, že jsem ji četla. Film jsem neviděla a ani se nechystám.
Ten kdo nezvládne knihu, ať snad raději nechodí do kina...
Protože je zatraceně velký rozdíl o tom "jen" číst a vidět to (i když zahrané) na vlastní oči. Proto mě literární pojetí tak strašně neděsilo a nevycucávalo emočně, jako to bylo u filmu. I když ten nájezd Kalmyků bylo možná to nejsurovější a nejzvrácenější, co jsem kdy četla...
Malý chlapec vypráví a popisuje. Jako čtenář víme o všem, co se kolem něho děje do všech podrobností, ale ze začátku je nám jeho nitro skryto a to bylo to, co mně zpočátku dělalo problém... Ke konci je tam chlapcových úvah a emocí více. Byl to snad autorův záměr? Že jak chlapec rostl, tak se čím dál víc obracel do sebe a přemýšlel?
Kniha je dobrá. Ale já se do ní nedokázala dostat. Možná jsem si už od samého začátku držela patřičný odstup ze strachu z toho, co v ní naleznu.
Líbí se mi, že má příběh psychologický koncept. Že je to, co se s chlapcem děje, jak reaguje a co z něho válka udělá, dost uvěřitelné.
Nelíbí se mi, že je z knihy dělané mistrovské dílo, co je hodno nadřazenosti nad veškerou další prózou z druhé světové války. Jako by snad jiní lidé, jiní literární hrdinové nenesly svá vlastní poselství, své naděje a utrpení čtenářům stejně, jako tento malý nabarvený ptáček.
Film mě rozsekal. Absolutně a jednou provždy. A už se k němu nikdy nevrátím.
Kniha určité věci doplnila a objasnila.
Pan Marhoul v mnohých rozhovorech k filmu často zmiňoval, že je to příběh naděje. Jemu se tu naději podařilo v divákovi vzbudit.
Kniha je však jedna velká krutost, utrpení a těžká neprostupitelná deprese, ve které najít záblesk světla je téměř nadčtenářský výkon.
Poslouchala jsem audioknihu čtenou panem Vlachem,jeho příjemný hlas trochu zmírní tu hrůzu popisovaného.Autor se celkem vyžívá v popisech mučení až sadismu.Místy mám pocit,že to přehnal a sklouzl k pornografii.Jsem zvědavá, co použili filmaři do filmu a nedivím se,že diváci odcházeli před koncem -prostě to neunesli.
Nějak mě kniha nezaujala. Tak děsné mi to až nepřišlo. Horší pro mě bylo týrání zvířat - viz např ta veverka. Ale kniha nudně napsaná, zdlouhave popisy stále dokola. byl to celkem boj dočíst
Strašlivě divná knížka. Kvůli filmu a všudypřítomným recenzím mluvícím o hrůze, děsu a odpornosti jsem z ní měla trochu strach a čtení jsem odkládala až do poslední chvíle, než měl naběhnout termín vrácení do knihovny. Odkládala jsem to jako užití hnusné medicíny, o které člověk ví, že ji stejně užije, ale nechce se mu do toho, dokud to není nezbytně nutné.
Bylo to úplně jiný, než jsem čekala. Hnusný scény byly hnusný a bylo jich dost, ale nebyly tak odporný a živý, aby se mi z nich dělalo fyzicky zle nebo jsem musela přestat (a jakože už byly knížky, které mi to udělaly). I když teda scény z útoku Kalmyků byly skoro na hraně snesitelnosti. Ale celkově jako by to bylo prezentováno pod alespoň částečnou anestézií, zahalený jakýmsi milosrdným oparem abstrakce, trošku snad i zapomnění, a zestručnělý v milosrdný snaze nedělat to utrpení ještě horší, než je. Trošku mi přijde, že tu anestézii přetavil do filmu i Marhoul tím užitím černobílé kamery a nádherných záběrů. Ale vidět to asi nemusím.
(POZOR, SPOILERY:) Co na mě zapůsobilo mnohem silněji, je to, co to s Chlapcem nakonec udělalo. Nevadilo mi, že se mstil, nevadilo mi, že za sebou vyhodil do vzduchu stodolu, to jsem dovedla jaksi pochopit, to bylo bolestný šílení zvířátka na útěku. Během těch hrůz jsem naopak dokázala vidět určitý záblesky slitování a dobra a spolu s Chlapcem jsem si jich vážila - azyl u Olgy, kováře nebo Labiny. Možná ještě důležitější bylo to, že ON dokázal soucítit - ať už s mlynářským učedníkem bez očí, nebo se zraněným koněm. Ale všecka ta letmá naděje na konci definitivně zmizela a zůstal jen děs.
To, co se z něj stalo na konci, po zpracování u Rudé armády, a co se odhalilo v sirotčinci a nakonec u rodičů, bylo příšerný. Rodičů mi nakonec bylo neuvěřitelně líto a strašně jsem si přála, aby ho snad ani nikdy nenašli. Protože taková troska, co z chlapce nakonec zbyla... brrr. Celá ta knížka je vlastně o tom, že člověk, dokonce i dítě, je na jednu stranu neuvěřitelně silnej tvor (jinak by takový hrůzy nepřežil), ale taky příšerně slabej, zranitelnej a ovlivnitelnej. A utrpení z něj často udělá příšernou trosku nejen po těle, ale i po duši a po názorech. Představa, jaký monstrum bez citů, neschopný normálního života, se nakonec z člověka může stát, je hrozná.
A je hrozný uvědomit si, jak je dítě zranitelný, ovlivnitelný a jaký škody může člověk i společnost napáchat, i když se třeba vůbec nedopouští takovejch šíleností... ale že vůbec i obyčejný dobře cílený slova a příběhy dovedou ze zranitelnýho člověka udělat stvůru.
Nakonec jsem s úžasem a trochu i děsem zjistila, že jsem si z tý dávky hnusný medicíny vypsala asi sedm stran úryvků svým drobnopisem, což je bezkonkurenčně nejvíc za poslední dobu (pro zachování tváře podotýkám, že se vždy jednalo o Chlapcovy reflexe víry či nevíry v Boha, role člověka a jeho hrdosti, úvah o pomstě, moci a válce). Tahle knížka je ukrutná síla a vůbec nezáleží na tom, jestli to Kosinski prožil (osobně se kloním spíš k tomu, že ne, protože za prvé se mi nezdá, že by v tak velké části Evropy ještě za války existovaly vesnice plné takových lidských bestií a že by šestileté mrně nevyvolalo alespoň špetku soucitu a pomoci... a za druhé, kdyby to tak bylo, nemá to mrně šanci přežít, už jen to přespávání venku za zim a mrazů by dlouho nezvládlo). Její síla je v tom, jak popisuje zranitelnost zatvrdlýho člověka a příšernosti, které to s ním může udělat.
A v hlavě mi zůstaly vrtat dvě věci. Kdo byl muž, který Chlapci nakonec zavolal a vrátil mu dar řeči?
A uchránil si Chlapec barevnou kravatu po Labinině muži? Nebo se jí nakonec nepozorovaně a beze smutku vzdal, stejně jako se mu ze života vytratila jakákoli naděje a přístupnost k posledním špetkám dobra a něhy?
!!! SPOILER!!!
...Při popisu útoku Kalmyků jsem knihu musela na chvili odložit... a nadechnout se. A pak znovu...
Ano, cela kniha je koncentrát surovosti a zvrácenosti, určitě tímhle vším určité jedno dítě neprošlo, ale věřím, že se to odehrávalo- tohle trauma tady tomu dítěti, jiné trauma tamtomu dítěti někde jinde..
Doby se mění. Lidé ne.
Jakoukoli výpovědní hodnotu této knihy zcela znehodnocuje fakt, že její autor byl obyčejný lhář hrající efektně na city důvěřivému publiku (a že se mnozí - žel - nechali oklamat a přistoupili na Kosińského perverzní a úchylnou hru, je zřejmé i z řady zdejších komentářů) . Ano, válka je nepochybně zlá a násilí strašné a děsivé, ale vykalkulovaně jednobarevný a tedy (ve smyslu obecné krutosti člověka) silně zavádějící pohled autora na "krutý a primitivní " polský venkov je jak z historického, tak z uměleckého hlediska pouze a jen podvodem, protože byl Kosińským (a posléze i vydavatelem knihy) vydáván za autobiografický (viz. ostatně biografie Kosińského zde na Databázi knih) a tedy reálně ilustrující alibistické poselství knihy o obecně přítomné "temnotě v každém člověku". Přitom právě údajné autobiografické zážitky (neboť literárně není Nabarvené ptáče žádným vrcholně uměleckým skvostem) tvořily podle kritiky i většiny čtenářů hlavní hodnotu díla a byly rozhodujícím momentem pro obrovský úspěch Kosińského románové prvotiny a pro nastartování jeho další spisovatelské a pedagogické kariéry v USA. To se však změnilo po pádu "železné opony", kdy byla Kosińského lež odhalena a jeho umělecká i lidská reputace začínala být nejprve v Polsku a později i ve světě poměrně zásadně přehodnocována. Kosińský sám spáchal v roce 1991 sebevraždu. Osobně tedy doporučuji místo Kosińského perverzní fabulace seriózním čtenářům sáhnout raději po knize Černé ptáče autorky Joanny Siedlecke, jejíž kniha se stala klíčovým milníkem na cestě k přehodnocení tvorby Jerzyho Kosińského. Siedlecké kniha je reportážně-detektivní cestou po stopách Jerzyho Kosińského. Toto pátrání autorka uskutečnila na začátku devadesátých let, v návaznosti na incident, který se odehrál během Kosińského první cesty do Polska po pádu železné opony, kdy byl konfrontován s jedním ze svých dětských přátel z období války. Ukázalo se, že venkované Kosińskému a jeho rodině nejen neubližovali, ale naopak všemožně pomáhali. Černé ptáče na pozadí tohoto literárního podvodu zkoumá vztah reality a literární fikce, mystifikace a manipulace. Měl Kosiński právo vydávat fiktivní příběh za svůj vlastní ve snaze získat senzačnější a výhodnější pozici pro svůj román? A co má větší váhu: literární dílo s jeho údajným nadčasovým průnikem do lidské přirozenosti, nebo autentická křivda na lidech, které autor ve svém údajně autobiografickém textu dost nemilosrdně znetvořil? Pro mne osobně nemůže být na efekt kalkulovaný podvod na čtenářích žádným skutečně silným příběhem. Opravdu silný příběh by totiž takový kalkul neopotřeboval. PS Opravdu mě děsí, kolik lidí je schopno udělit této rádobysenzační sadistické lži vysoké hodnocení. Myslím, že to vypovídá o mentalitě lidí více než samotné "Nabarvené ptáče". A pravdivěji... Nejde o to, že by všichni tito nadšení hodnotitelé byli - stejně jako v knize - pověrčiví venkované a že by byli schopni páchat podobné zločiny proti lidskosti. Ale všichni jsou zjevně sadismem fascinováni a neváhají mu udělit dokonce jakousi vyšší uměleckou výpovědní hodnotu. A to je mnohem děsivější než samotný sadistický spisek psychopata Kosińského.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Hodně silná kniha, kdy nepotřebuji vidět film. Popsat to všechno v pár větách nejde... Silná, dojemná, někdy jsem musela začít číst něco veselejšího, ale krásná.