Nabarvené ptáče
Jerzy Kosiński
https://www.databazeknih.cz/img/books/72_/72629/bmid_nabarvene-ptace-UXJ-72629.jpg
4
1494
1494
Druhé vydání „autobiografického“ románu. Líčí osud malého židovského chlapce, který sám prožil druhou světovou válku na zaostalém venkově kdesi v prostoru východního Polska či Ukrajiny. Osamělé dítě působilo jako vetřelec a ve vypjatém období aktuálního ohrožení bylo vystaveno všem myslitelným útokům primitivních venkovanů a hrůzné válečné poměry mělo zostřeno svou odlišností a samotou. Ve chvíli životního ohrožení se chlapec dostal mezi rudoarmějce a u nich se poprvé setkal s lidským zacházením a porozuměním. Poválečné setkání chlapce s rodiči pak nebylo vůbec snadné. Práva k filmovému zpracování zakoupil Václav Marhoul.... celý text
Přidat komentář
Barvitě a jednoduchým jazykem podané, hezké a strašné, člověk si zvykne na vše. Dávám 90%.
Někdy až nudné zdlouhavé popisy. Jiné pasáže čtete jedním dechem. Tragický osud hlavní postavy dodává jiný rozměr a knihu tím pozvedává. Mě to vcelku bavilo, i když jsem četla na etapy. Kniha ale určitě není pro každého, na někoho může být příliš drsné a naturalistické.
Po vypuknutí "ptáčománie", kdy se film Václava Marhoula promítal na festivalu v Benátkách, následně přišel do našich kin a na základě protichůdných reakcí diváků, jsem považoval za rozumné přečíst si nejprve literární předlohu, než shlédnu film. Jelikož jsem už viděl trailer, těch několik minut mi pomohlo dokreslit atmosféru v knize popisovanou - je to síla. Ani ne tak kniha samotná, spíše představa, že takové poměry a události se během války skutečně děly (popsáno očitými svědky zmíněnými v doslovu knihy). Většinou známe průběh války přímo z fronty, případně jejího týlu, ze života civilního obyvatelstva ve městech, ale jak se válka a zejména její blížící se konec podepsala na odlehlých vesnicích, to si dokáže představit málokdo. Stejně těžko se mi četl i doslov této knihy...
O takové knížce se dá asi těžko říct, že se čtenáři líbí. Dá se ale říct, že je silná a působivá. A je na ní krásně vidět, jak různě mohou čtenáři knížky vnímat.
Podle mě vůbec nejde jen o to, jaké hrůzy přinesla 2.WW (to víme všichni) a jak krutě se chovali pověrčiví venkované kdesi ve východní Evropě. Je to o zlu a „démonech“ v nás. Bez ohledu na prostor a čas. Vůbec nevadí, že to není autobiografie, takové hrůzy se děly a dějí. A jestli si někdo myslí, že my civilizovaní lidé 21. století přece takoví nejsme, až snad na zlomek různých deviantů, bohužel se asi mýlí. Stačí správné podmínky a démoni vyplavou. Naše krutost a zlo by bylo méně explicitní a sofistikovanější.
Krutí jsou dospělí, děti i zvířata. S jak málo lidskosti a soucitu se „ptáče“ setkalo? A velká část těch hrůz s válkou nesouvisela nebo souvisela jen nepřímo.
Existuje asi jen málo pervezí, které v knížce nejsou popsány. U těch sexuálních to je možná až přehnané. Ale kdyby tam násilí nebylo tak explicitní, knížka by nevyvolala tolik diskuzí a neprovokovala by k zamyšlení nad dobrem a zlem v nás.
A že autor obhajuje Sovětský svaz a Stalina? To je nesmysl. Autor popisuje, jak dvanáctileté dítě vnímá „politické školení“, od politruka, přičemž politruk je jeden z mála lidí, kteří se k němu chovali slušně.
A pro jednoho z diskutujících je to ještě horší než 2 miliony, počet obětí 2WW se udává 60 někdy 72 milionů. Na bojištích padlo 20 milionů. Jen Židů zahynulo 6 milionů.
Knihu jsem měla už velmi dlouho na svém obsáhlém seznamu - chci si přečíst. A dřív jsem viděla film. Mediální bublina, tvrdící že lidé z kina před krutostmi utíkají způsobila, že jsem do kina šla sama. Ano, kruté scény ve filmu byly, většina jen naznačena aby se zapojila divákova fantazie. A pak jsem si přečetla knižní zpracování a film byl jen velmi slabým odvarem. Šestiletý chlapec se přes čtyři roky během světové války potlouká od vesnice k vesnici snad kdesi ve východním Polsku. Hoch je tmavší pleti s černými vlasy a tmavýma očima - zřejmě Žid či Cikán. Polský venkov je velmi pověrčivý a přítomnost chlapce probouzí mezi vesničany zášť, nenávist, strach. Hoch je svědkem nevídané brutality ať páchané na něm či někom jiném, zvláště na ženách. Jak chlapec roste a dospívá, jsou scény plné násilí popisované jeho dětskýma očima tím více brutálnější. Jsem ráda že jsem se ke knize konečně propracovala a jako třešničku shlédla i film, ale rozhodně se k jedinému nehodlám vracet.
Jsem jedna z těch, co měli Nabarvené ptáče dlouhou dobu v seznamu ke čtení, oscilovali mezi pocitem - chci si přečíst, ale bojím se a přečtení uspíšilo uvedení filmu Václava Marhoula. Podle ohlasů je dost věrně natočený podle předlohy, takže u mne asi stejně dlouhou dobu zůstane tento film v seznamu chci se podívat ... možná dokonce navždy.
Kniha na mě působila poněkud nevyváženým dojmem. V podstatě se jedná o sled samostatných kapitol bez smysluplnějšího propojení, které působí jako přehlídka všemožných krutostí a obsceností mající za cíl šokovat a vzájemně se trumfovat. Což trochu upozaďuje to, co kniha vypovídá o lidech jako takových. I přes to všechno bych neviděl brutalitu knihy jako přehnanou. Právě naopak. Zcela vypovídá o tehdejší nepředstavitelně kruté době.
Film jsem neviděl, ale kniha mě hodně zaujala. Válka brutalitu nesituovala pouze na válečné pole a do koncentračních táborů. Ale hlavně do lidí samotných a tahle kniha ji v nich plně odhalila.
Václav Marhoul dovedl svůj životní sen do dokonalosti, jenom si zkrátka nevybral tu úplně nejlepší knihu. Kosińskému čtenář zahlcený brutálními výjevy odpustí ledacos, ale Marhoul má nevýhodu v tom, že na plátně vynikne každý hluchý moment. Tam, kde kniha nabízí "odpočinek" před dalším utrpením, film drhne, scény občas nemají příčinu a vyznívají do prázdna. Nicméně jsou často natočeny líp než napsány. Nabarvené ptáče se v obou případech trmácí bezútěšnou krajinou a nenaplní svůj potenciál dojetí, protože chlapec většinou jen přihlíží lidskému zlu a když je ho příliš, jde zase o vesnici dál. Marhoul se nebál do knihy zasáhnout a občas přijde s lepší pointou než originál. Finální scéna je důkazem toho, že jeden trefný záběr vydá za víc než několik stran knihy. Škoda, že takový není celý film.
Knihu jsem si přečetla až po tom, co jsem viděla film. Upřímně jsem si nebyla moc jistá, jestli už jsem jí kdysi nečetla, protože mi splývá téma s Plechovým bubínkem, Velkým sešitem, a ještě jednou knihou, co si nepamatuji název. Jsem překvapená, ale film byl dle mého zdařilejší než kniha.
Film byl málodějový - spousta bolestných obrazů, výjevů, které nedávaly dohromady ucelený, jasný příběh, divák se v mnohém dohadoval, byl v tom jako hlavní hrdina - zmatený, nejistý, sledující všechny ty hrůzy. Kniha byla až moc vyumělkovaná. Poláci to mají ve zvyku - přehánět a stylizovat. Není nutné uměle vytvářet hrůzy a větvit jednu za druhou, protože si pak čtenář zvykne a je mu to už tak nějak jedno.
Hodně tady je kritizován agitační konec, ale to respektuji vzhledem k době vzniku. Ale celkově mi tu chybí nějaké to vyústění, poetika konce, kterou si režisér filmu dokreslil.
Co se týče krutosti, nechutnosti. Moc nechápu, proč by tohle někoho mohlo pohoršovat nebo snad donutit knihu odložit. Tohle byla válka. Co mě daleko více děsilo byl primitivismus, vždyť to není ani sto let zpátky. Uvažovala jsem chvílemi, jestli to náhodou ještě v nějakých východních vesničkách pořád tak nějak nefunguje.
Knihu hodnotím jako lehký nadprůměr, stojí za přečtení, ale zas taková pecka, jak jsem po filmu očekávala to nebyla.
S určitými komentáři lze souhlasit, u jiných se mně zdá, že čtenář asi nepochopil obsah a poselství této knihy.
Román, který se tváří jako oživlý obraz Hieronymuse Bosche, není jenom o válce, je především o normálních lidech, o jejich pověrách a jejich hloupostech.
Toto mistrovské literární dílo je neustále aktuální, protože zlo, nenávist, teror a brutalita je pořád okolo nás i v současné době.
Kniha je perfektní, ale bohužel pro někoho, až díky filmu pana Marhoula.
Představte si blíže neupřesněnou krajinu polí a bažin na pomezí Polska a Běloruska nebo Ukrajiny, na pomezí doby železné a druhé světové, kde highlightem techniky jsou plechovky vyhozené z projíždějících vlaků (z nich vyrobené ''komety'' vypadaj jako při vší primitivnosti geniální věc - proč už něco takovýho na zimu nemám?) a skleněné flašky. Míra duševní degenerace místního obyvatelstva, jak by řekl můj oblíbenec HPL, se vzpírá veškerému popisu. Co jim schází na inteligenci, však dohání mimořádnou agresivitou a nadržeností, připraveni ojet vše, co se hýbe a má díru.
Tak sem se dostane trochu tmavší, od ostatních vesničanů odlišný malý nevěřící (asi) žid, který pozoruje i zažívá absurdní řetěz krutostí, jak když přijíždí bagáž na letišti, což tvoří repetitivní vzorec a vždy když chlapec odněkud odejde, už víte, co ho čeká za rohem a říkáte si, co za krutost autor zas vymyslí.
Něco či víc z toho se mohlo stát různým lidem, ale na jednoho ptáčka mi toho přijde nějak moc - jako by se autor nechal poněkud unést, podobně jako Sosnarová vypráví o svém fiktivním pobytu v gulagu. Ve skutečnosti inbreeding neprodukuje jen markýzy De Sade, ale i Ferdinandy Dobrotivé. V knize též neexistují psí společníci, jen agresivní uštěkané ludry, které mají spadeno zrovna na něj. Bohužel poté co narazí na opravdového sadistu, ptáček objeví víru a ač jindy dokázal odejít, zrovna zde raději věří v sílu modlitby a pomoc boží. A když se objeví nacistický voják a esesák, ukáže se, že jde o jedny z těch slušnějších lidí, kteří kluka prostě nechají být.
Konci knížky je vyčítána propaganda SSSR, ale zrovna to mi nepřijde k režimu úplně pochvalné, ale naopak meziřádkově dost kritické.
Ať už je pravda kdekoliv, pobavila mě historka autora, jak jej v USA navštívila dvojice venkovských gopniků, kteří se hotovili jej zpracovat železnými tyčemi za to, že prý popisuje lživý a násilnický obraz jejich venkova.
Je hrozné čo to dieťa prežilo. Chýbalo mi tam kus ľudskosti, neverím, že všetci mali toľko zloby v sebe.
Vrátil jsem se k románu díky filmu, na který se chystám jít. Četl jsem jej před léty a vnímal jsem jediný rozdíl mezi knihami typu "Nabarvené ptáče" a ostatními s touto tématikou v jediném - Kosiński se nebál explicitního popisu hrůz, které se tehdy děly. Tehdy jsem neznal díla Timothy Snydera, Anne Applebaum a dalších, kteří se po pádu bolševického Mordoru dostali k části Ruských archívů, ale samozřejmě jsem znal část díla Solženicynova, knihy úžasného Arnošta Lustiga a dalších spisovatelů, kteří se věnovali holokaustu a masovému šílenství, které přináší skupinová nenávist.
Absolutně nepochybuji o tom, že realita byla daleko šílenější, než je popsáno v románu. Jsem velice rád, že toto téma někdo uchopil právě v této době a že, dle všech signálů, které se ke mne dostaly stran momentálně tak medializovaného filmu, jej uchopil nadčasově. Ale to se ještě nechám překvapit, zda ten pocit budu mít i po shlédnutí filmu.
Nicméně tady jsme na "Databázi knih". Takže čtěte.
Čtěte o šílenství, co je skryto v hodných, slušných lidech, ve kterých se podaří vybudit nekontrolovatelný animální strach z neznámého, cizího.
Čtěte o omezenosti, divných tradicích, adoraci násilí coby důkazu, že muž je muž a žena je pouhá žena. Čtěte knihu, která mluví o strachu. Nepohrdá tradicemi, ukazuje, jak bezbranný může být uzavřený svět vůči z vnějšku vnesenému pocitu ohrožení, vůči vnějšímu násilí, které ono ohrožení uvede v život. Nikdo z nás neví, co se v něm skrývá a co nemusí nikdy vyjít na povrch, a nebo exploduje jako sopka, tlumící svou sílu a agresivitu, dokud to je možné.
A položte si otázku, zda je to ten svět, ve kterém byste chtěli žít. Kdo si s oním strachem a následnou nenávistí zahrává dnes.
V té otázce mám já jasno.
Nemůžu říct, že bych byla nějak šokována, taková už zkrátka byla doba...nedělám si iluze, že obraz venkova se v těchto krajinách kdoví jak za ta léta změnil.
Tajně jsem doufala, že "ptáče" najde v životě trochu klidu a lásky...
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) zfilmováno americká literatura polská literatura myšlení dítěte literární mystifikace středoevropská literatura vypráví dítě
Autorovy další knížky
| 2019 |  Nabarvené ptáče |
| 1995 |  Byl jsem při tom |
| 1996 | Kroky |
| 2005 | Schůzka na slepo |
| 2010 | Kokpit |
Přesně nevím co o knize napsat.Téma 2.sv. války mám ráda, zajímá mě.. Tohle byl zase další pohled na toto období.Místy byl příběh fakt ujetý a říkala jsem si "to jako vážně".. Ale jo, je to tak..Silný příběh.
Kniha se mi četla dobře, poměrně rychle, místy byli i pasáže, kdy jsem se trochu nutila do čtení, ale kompenzovali to zase ty pasáže, kdy jsem nemohla přestat číst.. Teď zkusím zkouknout filmové zpracování.