Den opričníka
Vladimir Georgijevič Sorokin
https://www.databazeknih.cz/img/books/28_/28431/bmid_den-opricnika-CqV-28431.jpg
4
291
66
Rusko v roce 2027. Po době zmatků a období restaurace zde znovu vládne car, jenž jako hlavní principy monarchie deklaroval: sebeurčení, ortodoxii a úctu k tradicím. Země je obehnána velkou zdí a odříznuta od zbytku světa. Životní standard je udržován pouze vývozem nafty a plynu a jediným státem, s nímž Rusko udržuje přátelské styky, je Čína, která do něj exportuje veškeré zboží, od Boeingů po toaletní papír. Na Sibiři žije 28 milionů Číňanů a čínština se stává módním jazykem…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2009 , Pistorius & OlšanskáOriginální název:
День опричника (Děň opričnika) , 2006
více info...
Přidat komentář
Zázrak se nekoná. Ruské 1984 se čte asi o pět řádů hůře a zachytit se tam čehokoliv je skoro nadlidské. Další kniha k odložení poté, co se nic neděje, když už tak to vyprchá a plave se v tom obrovskými rozměry.
Téměř dokonalá kniha o jednom dni člena karnych sborů ve fiktivním Rusku budoucnosti , kde vládne autoritarsky vůdce ovládající celou společnost. Den oprocnika sleduje hlavního hrdinu behem toho, jak tyra, sikanuje, vraždí a znasilnuje odpůrce režimu, vydírá slabší, ji račí krky, snupe kokain (tehdy v Rusku oprocnikum povoleny), souloži s ostatními členy své jednotky, opět fetuje (nyní halucinogenni rybičky) a pálí klasické ruské romány. Je to vyčerpávající živit vraha. Ale co by za Rusko neudělal. Pro dobrou věc se musí trpět. Hojda, hojda!
Skvělý archaické styl psaní, nicméně jedna věc mě tam chyběla. Příběh je sled příhod, ale hlavní hrdina je úplně pasivní vyjonavatel zvule vladnociho totalotarniho ruského režimu a nijak se nesnaží neco na tom měnit, natož proti tomu bojovat. To z hrdiny dělá značně jednodimenzionalni postavu, které chybí příběh, hloubka a emoce. Takže proto jedna hvězdička dolů k jinak skvělé knize.
Na knihu jsem dostal doporučení teď logicky v souvislosti s ruskou invazí do Ukrajiny. A o to více je kniha aktuální (jak šílené je toto slovní spojení psát u antiutopické satiry), když se dozvídáme, co všechno ruští vojáci spáchali v okolí Kyjeva. Šílené...
Od vypalování, znásilňování a rabování přes ruský nacionalismus a sílu Číny po neustále řešené plynové potrubí na Západ (v knize jako součást výsměšného představení). Ano, na Rudém náměstí se ještě hromadně nepálí cestovní pasy, ale do roku 2027, kdy děj probíhá, máme ještě pět let.
Závěr knihy už je pak hodně fantasmagorický, zvláště s odkazem na svítící orgány, homosexuální orgie a hry s vrtačkami, ale dobře, beru to jako autorskou invenci, která dodává auru nereálnosti. I když, uvidíme za pár let, že...
To by vôbec nemuselo byť: "ako by to mohlo raz
vyzerať", ale aj: "ako to už raz bolo". Absurdnosť, nezmyselnosť a nespravodlivosť opisovaného systému je umocnená použitým jazykom a scénami hraničiacimi a prekračujúcimi hranice morálky a vkusu. Netreba sa čudovať otvorenosti a zurvalosti, koniec koncov, autori opisujú taký svet, aký ho poznajú a utiekanie sa k extrémom je synonymum tak doby, tak súčasnej umeleckej tvorby. A ikeď spomínané scény nepôsobia v rámci knihy samoúčelne, na mieste je otázka, do akej miery fungujú ako sprostá zábava a lákadlo pre čitateľa a do akej ako odstrašujúci príklad. To nech posúdi každý sám. Ako výtku by som uviedol fakt, že kniha nemá dej ako taký, skôr sled udalostí doplnených o popis mocenských praktík a ideológií. Ale formálna stránka je brilantná, o tom potom a ako obrázok o krajine od súčasného ruského autora má kniha jedinečný punc.
Třikrát hojda autorovi i překladateli. Den opričníka je, když už nic jiného, jazykový/stylový/slohový klenot. Příběh samotný, veskrze přímočarý a pro čtenáře zajímavější spíš prostředí a reálie ruské jsou - až z toho dnes zamrazí. Na wikině k nalezení je zajímavá a přibližující analýza "Slova a díla" tohoto:
https://en.wikipedia.org/wiki/Day_of_the_Oprichnik
Musím přiznat, že druhá půle brzdí a nic zásadního (včetně housenky barevné) nepřináší.
Stojí za přečtení, pak to pošlete Praskovně.
Jdu to zapít kvasem a vodečkou. Pak za Tátou naším pojedu medákem zvučným a koksíkem bělostným své útroby obohatím.
Den opričníka aneb když se vám přímo před očima mění dystopie v reportáž…
Rusko je jako diagnóza, kterou Sorokin zná až nebezpečně dobře. A není to diagnóza přívětivá.
Jestli je zrovna dnešní doba nejvhodnější ke čtení, tím si nejsem úplně jistá…dobře vám z toho nebude. Tím ovšem v žádném případě nechci říct, že četby nějak lituji – ona je nepochybně přínosná.
A drobná poznámka k překladateli - to je hvězda jasně zářící, o tom žádná.
Vždy jsem se bál, že se realita popsaná v této skvělé knize začne naplňovat, to, co včera začalo Rusko na Ukrajině a co dělá již řadu let doma i v zahraničí, ukazuje, jak dobře Sorokin vidí do budoucnosti. Bohužel.
Po jazykové stránce skvost. Hojda překladateli. Ale jinak jsem s touhle drobotinou bojovala. A nepomohlo mi ani opakování: "Slovo a dílo." Sáhla jsem po knize ze dvou důvodů. Prvním byla zvědavost, neb na divadle nám opričníka hrál Karel Dobrý. A druhý byla letošní čtenářská výzva. A že to nakonec byla velká výzva. Po dočtení jsem měla pocit, že jsem zdolala vlastní Everest. Tudy ty vlaky nepojedou.
Po celou dobu čtení přemýšlím, zda má tato absurdita vlastně nějaké meze. No v podstatě asi nemá :)
Sorokinova vize Ruska blízké budoucnosti, prohnilého, zkorumpovaného státu s veškerými nectnostmi společnosti. Taková ruská realita podaná krapet nestandardním způsobem. A spíše než vtipné je to vlastně velmi děsivé - tohle není ani tak kniha o budoucnosti, jako o současnosti.
Ach, toto bola fakt mňamka! Celé ma to rozsekalo a rozbilo ako uragán. A ten jazyk, a ten štýl- čistá krása! A to normálne nečítam žiadne dystopické knihy, nemám k tomuto žánru vzťah. Ale ono mi to v podstate ani neprišlo dystopické, skor celkom reálne (bohužiaľ). No ale ten jazyk a ten štýl, to proste len tak nevidíš...
Ochich och... ale jo, šlo to... ale doufám, že lidem zůstane rozum... obdivuji překladatele.
Dystopický popis totalitní společnosti definované ruskou národní povahou. Tuto vizi v současnosti prožívá Bělorusko a Rusko se k ní blíží. Absence práva a spravedlnosti, akceptace násilí jako systému udržení moci. Archaický jazyk odkazující na Ivana Hrozného je zajímavý, uznání překladateli. Závěrečná scéna s gay sexem a vrtáním nohou šla pojmout méně expresivně.
Námět se povedl, ale skončil do značné míry nevyužit. Musím říct, že jsem kolem této knihy dlouho chodil. Námět mě lákal, a tak jsem si ji nakonec, jako oddychové čtení před spaním, půjčil.
Rozjíždí se to slibně. Rusko budoucnosti, které se izolovalo od zbytku světa, a propadlo se zpět od středověkého barbarství doby Ivana Hrozného. První scény a především jazyk knihy to výborně dokreslují. Opravdu jsem se těšil, co bude dál. Pak ale příběh postupně ztrácí náboj. Dost to zapříčinilo usazení příběhu do jednoho dne. Vypálení usedlosti na začátku ještě smysl dává, ale další denní úkoly ho dávají méně a méně. Čtenář si jen domýšlí, co za smysl má návštěva věštkyně, nebo do jakého širšího obrazu mají zapadnout různé detaily z dění. Ledasco je naznačeno, ale máloco dopovězeno.
No, vše by šlo zkousnout, ale nejvíc celý příběh kazí ony drogové scény. Po té první, s rybičkami, si ještě člověk jen klade otázku "co to sakra bylo?", ale jinak to bere jako exces autorovy fantazie. Ale konec knihy to zabíjí. Jemné náznaky, že autorova mysl přemýšlí poněkud perverzně, jsou tam celou dobu. Ale konečná scéna s bizardním opričnickým grupáčem knihu vytrhává z kategorie distopického díla a hází někam do kategorie "moderní umělecký záměr". Je mi jasné, že autor tím jistě chtěl "naznačit", "poukázat", "zobrazit", "vystihnout" a spoustu dalších slovíček, co se opakují na každé předváděčce moderního umění. Je mi jasné, že v autorově pojetí asi jde o nějaké hlubokomyslné podobenství s úpadkem civilizace, temnými proudy ruské duše, skrytém barbarství Ruska, a tak dále. Bohužel, tímhle celé dílo odpálil, a shodil ho jako celek.
Celkově šlo o skvělý námět. Izolované rusko propadlé středověku by bylo na román. Opravdu mě zajímalo, jak se vše semlelo, jaká je pozice Ruska ve světě, jak se dostal k moci car, jak se sitauce vyvíjí, kdo má skutečnou moc, a řada dalších, v knize nezodpovězených otázek. Bohužel, po přečtení zůstává hlavním dojem závěrečná sbírka uchyláren, a to hodnocení sráží dolů. Kdyby se autor držel příběhu, bylo by to mezi čtyřmi až pěti. Takhle dvě, za námět a jazyk.
Tentokrát se můj výlet mezi nepoznané žánry, knihy a autory vůbec nevydařil. Námět pro knihu Den opričníka měl určitě velký potenciál, ale snaha natěsnat vše do jednoho jediného dne, tento potenciál téměř zcela vybil. Přitom by stačilo knihu nazvat Měsíc opričníka a hned by vzniknul prostor pro mnohem zajímavější příběh. V jednom dni musel být autor často až zbytečně popisný, tak moc, že nám nejednou přečte celý restaurační lístek. Tolik zbytečných slov a popsaného papíru. Na jedné straně autor v textu využívá básnické prostředky. Na straně druhé, popisuje vulgaritu tak nechutným způsobem, že jsem jenom nevěřícně kroutila hlavou. Nechutný závěr s housenkou, byl jenom pověstným hřebíčkem do rakve. Audioknihu čte naprosto bravurně pan Martin Zahálka. K jeho výkonu nemám nejmenších výhrad.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie ruská literatura rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2009 |  Den opričníka |
| 2011 |  Vánice |
| 2014 | Telurie |
| 2010 | Třicátá Marinina láska |
| 2003 | Fronta |
Kniha Den opričníka je v
| Právě čtených | 5x |
| Přečtených | 388x |
| Čtenářské výzvě | 17x |
| Doporučených | 21x |
| Knihotéce | 95x |
| Chystám se číst | 131x |
| Chci si koupit | 43x |
| dalších seznamech | 4x |
Dystopickou vizi Ruska v roce 2027 napsal Vladimir Sorokin v době, kdy Putin vládl docela krátce a zemi směřoval k opatrné kooperaci se Západem. Přesto už tehdy vystihl nebezpečné tendence, jež jsou hluboce zakořeněné v mentalitě ruského člověka a v posledních letech se zhmotňují v našem světě. Jde hlavně o izolacionismus, zdůrazňující posvátné tradice panenské Rusi proti dekadenci Západu, což je dovedeno k dokonalosti zdí kolem celé země, aby byla ohrazena „od nevíry a puchu pekelného, od kyberpunků proklatých, od sodomitů, katolíků, melancholiků, buddhistů, sadistů, satanistů, marxistů, megaonanistů, fašistů, pluralistů, jakož i ateistů“. Kniha líčí jeden perný den člena carovy gardy (inspirované tzv. opričným vojskem z dob Ivana Hrozného), jenž při vyřizování naléhavých státních záležitosti stihne šikanovat a znásilňovat nepohodlné osoby, rozhazovat korupční sítě, konzumovat kvanta ruských delikates i návykových látek či se zúčastnit „housenky opričné“. Gardisté navenek stavějí na odiv svou počestnost, ale potají se oddávají všem možným neřestem. Toto brutální pokrytectví a elitářství je pro autokracie typické, režimní oligarchie žije v přepychu na úkor ostatních a kdo se jí znelíbí, stihne ho trest. Vyprávění má (místy až zběsilý) spád a pozoruhodný je archaizující jazyk, přesto poněkud vítězí forma nad obsahem, je to spíše pracovní výkaz služebníka režimu než pohled do jeho duše. (8/10)