Mé nepálské lásky
Michaela Gautam
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/391006/mid_me-nepalske-lasky-5zH-391006.png
4
395
117
Zajímá Vás, jaké to je, když se ve dvaadvaceti sama vydáte na druhou stranu planety učit angličtinu do zapomenutých horských údolí? Kolik prozvracených dní stojí navyknutí se na autentickou nepálskou stravu? V čem se liší česká a nepálská láska? Jestli to v nemocnici rozvojové země vypadá jako na tržišti - anebo ještě hůř? Jak se člověk cítí, když se rozhodne pomoct pár opuštěným dětem a roky má pocit, že jde proti zdi? Když ho zklamou ti nejbližší? Anebo zcela prozaicky: jaké to je pro českou holku, srovnat se s tím, že aby žila, jak jí káže srdce, musí se nejdřív postavit svým vlastním přesvědčením o tom, co to znamená být ,,správná matka"?... celý text
Přidat komentář
Přečtení této knihy mne naprosto odrovnalo. Je ve mně tolik emocí od bílé po černou. Myshu obdivuji za její odhodlání a výdrž spasit nepálské děti. Je to boj s větrnými mlýny a myslím, že se nedá vyhrát. S tou touhou „pomáhat“ za každých okolností se asi člověk musí narodit. Já bych z toho vycouvala, když ne při první, tak při druhé zradě určitě! Ne tak ona. Přestože byla několikrát sražená na kolena, dokázala se vždy zvednout. Ráda bych si přečetla pokračování, ale zároveň se toho bojím. Z komentářů vím, že ty pády na ústa se budou opakovat a budou daleko tvrdší. Uvidím, jestli najdu odvahu.
Knihu jsem četla hodně dlouho. Za mě to není úplně kniha, která vás pohltí a ztratíte pojem o čase. Autorka je ale na druhou stranu nesmírně odhodlaná jít si za svými sny. Celá kniha je o její cestě pomoci nepálským dětem.
Velmi inspirativní čtení, obdivuju lidi, kteří mají takovýhle zápal a i přes všechny překážky pokračují za svým cílem dál.
Moc krásná kniha o krásném člověku a jeho krásném životě. Přečtena jedním dechem. Přinesla mi mnoho odpovědí a zprostředkovala mnoho dramatických zkušenosti, které jsem si mohla prožít v klidu na papíře u šálku čaje a ne na vlastní kůži jako autorka. Přesně proto mám ráda nezkreslené příběhy podle skutečných událostí, člověk si z nich může spoustu odnést. Tato knížka je navíc poutavě napsaná, má spád, hlavu a patu. Nemám co bych vytkla. Autorce děkuji za sdílení svých zkušeností.
Kniha se mi líbila. Pěkně vykreslené prostředí i kultura zdejších obyvatel. Líbilo se mi odhodlání hlavní hrdinky nevzdat svůj sen.
Je pravda, že autorka byla velmi naivní a život ji za to pěkně profackoval. Je pravda, že její osobní život za moc nestál a neustále o sobě pochybovala. A nakonec to jakž takž vyšlo, i když nastiňuje, že další kniha nebude vůbec růžovější. Taková dramata se mi špatně čtou, přebírám jejich nálady a čtení pak není moc příjemné. Je to ale osobní zpověď člověka, co cítí své poslání, a přes všechny těžkosti vytrvá. To je obdivuhodné. A motivační, ať už nám autorka byla sympatická nebo ne.
(SPOILER) Kniha mě velmi zklamala. Čekala jsem vhled od nepálské kultury, jak bojovala o školství, ale nakonec tam o tom bylo jen pár zmínek. Autorka řeší, že Nepálci neví, co je antikoncepce, ale sama tam spí s kdekým, koho v Nepálu i v ČR potká, samozřejmě bez antikoncepce, o které sama jistě ví a tak otěhotní. Poté celou dobu vyčítá dítěti, jak jí zničilo život, protože ona přeci mohla zachraňovat svět. De fakto několikatýdennímu novorozenci sděluje, že má všeho s prominutím plnou pr*el, tak proč pořád řve. A že na světě jsou potřebnější (ehm-patnáctiletí Nepálci, co neumí jíst příborem). Cítila jsem z toho obrovskou bolest toho malého tvorečka, jehož máma ho z celé duše nenávidí, protože si dovolil se jí narodit, a tak jí zničit kariéru spasitelky. Bylo mi líto i jejího přítele, kterého podvádí, věčně mu jen nadává, zatímco on ji de fakto živí a má ji rád. Později mu vyčítá, že jí nedovolí s dítětem jen tak vypadnout někam na Sicílii, protože ve svém životě pociťuje nudu. Končí to tak, že dítěti jsou necelé dva roky, madam už má x-tého tatínka a pořád neví, co se životem. Paní lže sobě, lže partnerovi, dítěti, lže Nepálcům, de fakto celému světu. Jsem velmi tolerantní, ale tohle bylo na mě moc. Kniha šla do tříděného odpadu a upřímně nechápu, kde vznikl ten bestseller. Možná paní prodává hezké kabelky, ale na to už jsem neměla žaludek, navštívit její obchod.
Knihu jsem dočetla celou, i když musím přiznat, že tento žánr není zrovna pro mne snadno čitelný. Mám raději lehkou, oddechovou četbu. Přesto však obdivuji ženu, která toho ve svém mladém životě tolik dokázala.
Asi před dvěma léty mne upoutala na Facebooku její ukázka z této knihy. Zaujal mne úryvek hned ze začátku, kde popisuje scénu z hlavního autobusového nádraží v Káthmándú: „A vtom ho uvidím. Nejkrásnějšího chlapa na zemi. A to na zemi, myslím doslova. V podřepu sedí na udusané hlíně vedle zabláceného kola, a něco šteluje na pneumatice…“
Domyslela jsem si, že se bude zřejmě jednat o romantický příběh z exotického prostředí. Knihu jsem si objednala. I když se mi dost špatně četla a moc jsem se musela soustředit, přečetla jsem ji celou. Dokonce jsem si objednala i její pokračování s názvem „Mé nepálské trable.“ I tu jsem dočetla. Oběma knihám dávám tři hvězdičky. I když to není můj šálek kávy, přinejmenším tolik si zaslouží.
Obrovská životní zkušenost, ale na mě by to nebylo, knihu doporučuji, opravdu se tu zatím máme dobře.
Knížku jsem dala před pár lety jako dárek mamce, Thao jsem do té doby znala hlavně jako obchod s nepálským oblečením. Za prvé mě překvapilo, jak je knížka čtivě napsaná. Je vidět že Mysha vždycky uměla psát. Přečetla jsem to v podstatě na jeden zátah.
Hodně oceňuji že je na tom vidět jak trnitá je cesta k úspěchu a že úspěch je často souhrou náhod a postrčení. Taky že úspěšní lidé nejsou jen vyzenovaní a nad věcí. To mi bylo hodně sympatické, že nezamlčuje své neúspěchy.
Překvapilo mě, kolik lidí ji na její cestě "zradilo". Takovou životní zkušenost díky bohu nemám a asi bych to na místě autorky vzdala, o to větší si zaslouží uznání za odhodlání.
Mysha je vizionářka a takoví lidé jsou vzácní. Sama si nedovedu představit že bych v tak mladém věku udělala něco takového.
Osobní život, to už je pak jiná rovina, tam se autorka houpá jako na houpačce nahoru a dolů.
Celkově ve mě první knížka nabudila pozitivní pocit a radost ze života.
(SPOILER)
Když jsem si tuhle knihu pořizovala celá nadšená (a dostala k tomu zrovna jako dárek malinkou kapsičku na zapnutí vyrobenou v Nepálu), měla jsem velkou úctu k této paní.
No nicméně jsem si pak tedy asi po půl roce otevřela tuto její knihu a začala číst. Já mám tedy v drtivé většině vždycky problém s hlavními hrdinkami, ale ty jsou vždy vymyšlené, tohle je poprvé, kdy jsem absolutně neměla ráda hlavní ženskou postavu a zároveň to byla sama autorka. Prvních 120 stran pro mě byla jen mladou naivní slepicí, která o životě prd ví a já si jenom říkala, že jsem měla víc rozumu v 17 než ona ve 22. Já mít takovou dceru, tak ji asi propleskám a teprve pak se ji rozhodnu pomoct.
Může mi někdo vysvětlit, proč se tam zabývá tím, jak je to v Nepálu hrozné s nějakými informacemi o antikoncepci, kondomech, dámské hygieně, menstruaci, sexu a že většina mladých kluků jen chodí za prostitutkami, dává na to důraz a pak se bez mrknutí oka vyspí s Dipakem, ještě když jsou v tom pokoji ty děti? (teď se fakt musím zasmát), pardon, zapomněla jsem, hloupá naivní láska. Mysha mi připomínala Bellu ze Stmívání, která sama nevěděla, jestli by radši byla s Jackobem nebo Edwardem, tady Mysha měla stejný problém s Dipakem a Peterem (což taky nechápu, začít vztah a pak odjet na tolik měsíců pryč a pak se divit, že to není úplně růžové? Pardon, stále si musím opakovat že ji bylo 22…a pak si vzpomenu, že jsem měla víc rozumu v 17 než ona a sakra, zase jsem naštvaná).
Popojedeme dál, za celou dobu vyšlo najevo, že pokud by v životě neměla osudové ženy (ne muže), tak by nic z toho nedokázala, tady mě potěšilo, že jim v knize poděkovala, uvědomuje si jejich pomoci a je za to vděčná a váží si toho.
Hned na str. 120 to začíná Jitkou, která položila základní kámen. (do této chvíle kniha úplně k prdu) a pokračuje to andělem strážným aka Editkou a navazuje Lindou.
Taková kráva, když soudila podle vzhledu a nedala na rady zkušenější Edit, přála jsem ji to, co ji způsobily ty dvě studentky, není nad to, když se člověk spálí a pak si to pamatuje na celý život.
Hodně mě štvalo, že o něčem přemýšlela a najednou spoiler, e v následujících letech to vůbec nevyšlo. A pak to s tím Vesmírem, chápu, že každý věříme něčemu jinému, ale takhle to neustále předhazovat.
str. 147: Kdybych to totiž všechno dopředu věděla, jsem si docela jistá, že namísto otevření internetového obchodu Thao bych si hned po příletu domů našla nějakou tu pořádnou práci. (Já snad ani nemám slov, jenom naivní kráva si fakt myslí, že bez kapitálu si jen tak rozjede neziskovku a spasí svět.)
str. 220: Jsem ztělesněním zoufalství, odporná sama sobě. (Tak přesně tohle je nejvíc vystihující popis autorky, jak jsem ji viděla v průběhu já.)
Na konec jen zmíním něco, co není její chyba. Připomnělo mi to naturalismus. Byla jsem fakt nasraná na ty nevděčné parchanty, kterým se otevřela možnost žít lepší život než jejich rodiče, než kdokoliv, koho znali a nic.
Přece jen dávám nakonec jednu hvězdu, protože dnes domov funguje a byla k tomu dlouhá cesta, tak za výdrž.
Pěkně se četla, uvítala bych i nějaké fotografie v knize. Obdivuji vytrvalost, já bych to dááávno vzdala
Silný životní příběh. Opravdu na vlastní kůži tohle nikdo z nás nechce zažít. A Míšu opravdu obdivuji jak to vše zvládla a nevzdala to. Klobouk dolů přední.
80% - Těžko hodnotit životní příběh a spíš osobní zpověď holčiny, která se snaží pro většinu z nás zřejmě trochu úporně a naivně změnit svět - ale aspoň se o něco takového snaží. Tak začnu přízemně tím, že se mi do knížky, o níž jsem věděla už nějakou dobu, protože jsem jedna z občasných zákaznic autorčina obchůdku s krásnými nepálskými šperky, kabelkami a oblečením, nezačítalo tak snadno, jak jsem čekala - ale to je asi můj obecný problém s textem psaným v první osobě a v přítomném čase, což je taková móda holčičích románků, ale v knížce, kde autorka takto píše o něčem, co se stalo v jejím životě v "předminulosti", načež často přeskočí, aby nám (v minulém čase) dovyprávěla, jak ten či onen vztah v následné minulosti dopadl, a pak se zase vrátí zpět a v přítomném čase ve vyprávění pokračuje, se mi na to zvykalo těžko. Pak také, čím dále jsem četla o jejím působení ve vesnické nepálské škole a následně v Káthmándú, kam se jí podařilo přesídlit pár dětí, aby mohly pokračovat v kvalitnějším školním vzdělání, tím víc jsem litovala, že nedoplnila knihu nějakou obrazovou přílohou, která by byla o to cennější, že autorka sama aspoň v té době fotografovala, takže by se opravdu jednalo o její pohled na místa a situace, o nichž nám vypráví, a jasně, mohu si to asi dohledat na jejím webu, ale přímo v knížce by to působilo maximálně autenticky. Jinak je ten příběh ale opravdu neskutečný a v závěru, kdy se najednou jakoby začne plnit vše, co si tak dlouho vysnívala, až mystický. Jako ano, jsem ten "materialistický" člověk, o nichž se zmiňuje často, něco podobného jako otec jejího prvního syna, když jí řekl, že chce zkrátka takovou normální rodinu. Chodit do práce, vydělat peníze, aby rodina nemusela řešit finanční problémy, a přitom se věnovat dětem. A když jsem četla o těch situacích, kdy přemlouvala rodiče, aby děti vůbec do školy pustili a dali jim šanci na lepší život a mnozí se tomu zuby nehty bránili, nebo když se pak vrátila do Nepálu a zjistila, že některé děti se na školu vykašlaly (to prosím neberte jako spoiler, je to věc, která se zřejmě dala čekat a dobrovolníci se s ní setkávají všude, a stejně si to musíte přečíst tak, jak to prožívala autorka, abyste pochopili), tak jsem jen nevěřícně přemýšlela nad tím, kde bere chuť, sílu a odvahu dál ve svém úsilí, jež místy vyznívá úplně zbytečně, pokračovat. Proč se prostě jen neomezit na to, že vysokým odbytem zboží zajišťuje hodně lidem v Nepálu práci, platí přímo jim a na nějakým překupníkům a už tím dělá dost - a výdělek prostě investovat do sebe, svého života, svojí rodiny tak, jako by to udělala většina lidí a ještě by na sebe byli (právem) hrdí. Protože je neuvěřitelné, kolik svému projektu dokázala obětovat času a energie a často opravdu na úkor svojí rodiny, což si sama uvědomovala a občas se s tím těžce smiřovala. Ale šla si dál za svým nesobeckým snem a tomu se prostě nedá upřít obrovská inspirativnost pro každého čtenáře téhle knížky.
Čekala jsem trochu něco na způsob Bílé masajky, ale dostala jsem mnohem víc. Kniha mi otevřela oči a zbořila nejeden mýtus o pokorném budhistickém národě stejně jako upozornila na fakt, že konání dobra je často pořádně potrestáno. Proč děláme dobré skutky, proč nezištně pomáháme? Je to pro ten opojný a mnohdy návykový pocit, že to má smysl. Pro ty výrazy vděku a pohled do dojatých tváří. Ale co když místo toho přijde něco úplně jiného? Pak se tzv. oddělí zrno od plev a zůstanou jen ti, co v to doopravdy věří. Lidí, jako je Mysha Gautam, je míň než toho pomyslného zrna. Její příběh je známkou toho, že ani dobrý úmysl se vždy nesetká s pochopením a že bojovat za jiné stojí víc úsilí než bojovat pouze za sebe. A každý, kdo se touto cestou vydá má můj obrovský obdiv.
Velmi čtivé, líbivé. Kniha mě velmi jemně a zároveň plně vtáhla do děje, jak kdybych ho prožívala sama. Takové knihy mám moc ráda. Míša je podle mě velmi statečná a odvážná žena, mám k ní obdiv i k celému jejímu příběhu. Jsme moc ráda, že jsem si ho mohla přečíst a vidět celé pozadí na pohled dokonalého podnikání.
Cca do 100 stránky jsem se musela nutit, pak už přečteno na jeden zátah. Je to zajímavé čtení, ale není to úplně můj styl.
Štítky knihy
cestopisné příběhy česká literatura dětské domovy neziskové organizace Nepál autobiografie manželství s cizincem
Autorovy další knížky
| 2018 |  Mé nepálské lásky |
| 2019 |  Mé nepálské trable |
| 2019 | Mé nepálské lásky v obrazech |
| 2020 | Kuchařka šmrncnutá Nepálem a Indií |
| 2021 | Leo a Yeti: Pohádky z Nepálu |
Kniha Mé nepálské lásky je v
| Právě čtených | 16x |
| Přečtených | 608x |
| Čtenářské výzvě | 151x |
| Doporučených | 27x |
| Knihotéce | 123x |
| Chystám se číst | 144x |
| Chci si koupit | 40x |
| dalších seznamech | 1x |
Myslím, že jsem se o této knize a jejím pokračování dozvěděla z reklamy na Facebooku a přišlo mi to jako dobrý dárek pro mamku, které jsem obě knížky koupila i s nějakým přáníčkem a záložkou vyrobenou v Nepálu. Mamka si to přečetla a dala mi to také k přečtení se slovy, že "je to neřízená střela". Asi autorka :) a pak to pár let leželo u mě doma v knihovně, protože co si budem, pořád něco vychází a pořád je tolik možností. A když člověk nečte jen jednu kategorii knih, tak je prostě v pasti :)
A tak se na tuto knížečku dostalo až teď se Čtenářskou výzvou (Kniha nepřečtená z vlastní knihovny). Musím uznat, že Mysha byla opravdu v začátcích velice odhodlaná a přitom naivní. Hned zařídit pár dětem školu, byt, odcestovat zpět do ČR a v Nepálu přitom na ně nikdo denně nedohlížel. Nedivím se, že to dopadlo jak to dopadlo. Já bych se do toho zaprvé vůbec nepouštěla, za druhé to vzdala minimálně po druhé zradě. O to víc Myshu obdivuji, že to nevzdala a nakonec jí to nějak jede, i dětský domov i eshop.
Druhý díl si časem přečtu také, autorka psát rozhodně umí, i když na plný počet hvězdiček to zatím u mě není.