Knihkupec v Kábulu
Åsne Seierstad
https://www.databazeknih.cz/img/books/89_/8999/bmid_knihkupec-v-kabulu-qV5-8999.jpg
4
288
65
Kniha norské novinářky, která žila půl roku v afghánské rodině knihkupce v Kábulu, beletrizovanou formou přibližuje historii Afghánistánu, život za vlády Talibánu i dnešní každodennost členů rodiny ve starostech o knihkupectví i ve vztazích s ostatními lidmi. Jednotlivé kapitoly přibližují témata zakázané lásky, domluveného manželství, rodinných tradic a zvyklostí, islámského způsobu života i uvažování. Kniha získala řadu mezinárodních ocenění, naposledy jí byla v Británii udělena cena EMMA (Ethnic Multicultural Media Award) za významný přínos k většímu interkulturnímu porozumění.... celý text
Literatura faktu Biografie a memoáry
Vydáno: 2005 , NLN - Nakladatelství Lidové novinyOriginální název:
Bokhandleren i Kabul, et familiedrama , 2002
více info...
Přidat komentář
„Tak nám padnul ten Afghánistán,“ napsal by zřejmě dnes ten pisálek s nevymáchanou hubou, jmenoval se Hašek, jestli si dobře vzpomínám. Jeho armáda se zhroutila během pár dnů, což prý nikdo nečekal. O této zemi mám dvě knihy: Místa na půli cesty (viz můj komentář na databázi) a Knihkupce z Kábulu. První knihu jsem zakoupil asi za dvacku v Levných knihách na jednom nádraží a druhou za 2 Kč, po jejím vyřazení z naší obecní knihovny. Nikdo ji nečetl. Škoda. Obě knihy vám toho o A. řeknou velice mnoho a měli by je číst zejména ti, kteří stále nejsou v obraze. Náš a jejich svět je tak rozdílný, že je nelze nijak spojit.
O invazi a misi do této země krásně promluvil Pavel Kočvara, jeden z našich vojáků, kteří tam sloužili:
„Když jsem tam letěl, nemyslel jsem si, že jdeme zachraňovat demokracii, ale doufal jsem, že někomu pomůžeme, ulehčíme život,“ uvažuje Kočvara o misi v Afghánistánu. „První šok byl, když jsem viděl houf dětí, které hází kameny na americký obrněnec. Naskočilo mi: To je osmašedesátý!“ A jako totální kulturní průlom popisuje dojmy z filmu Avatar. „Někdo stáhnul Avatara a s pár chlapama jsme se na to společně dívali. Zírali jsme, zírali a zírali. A pak někdo řekl: Ty vole, to jsme my!,“ popisuje Kočvara. „Ještě teď mě rozbolí břicho, když si na to vzpomenu. Uvědomili jsme si, že my jsme ti nadutí vojáci, co mají na své straně šílenou technologickou převahu. A jinak nic. Místní lidé se k nám chovali zdvořile, spolupracovali. A já jsem si představoval proč: Pracuješ na zahrádce za domem, okopáváš rajčata, a najednou slyšíš dunění, pak ještě silnější a ještě. A za chvíli se rozezní zvonek na domovních dveřích. Otevřeš, stojí tam tři borci se zbraněmi, mikrofony, neprůhlednými brýlemi, ověšení další spoustou věcí a řeknou: ‚Dobrý den, nerušíme? Mohli bychom dostat něco k pití?‘ No, co asi uděláš? Budeš sprintovat pro vodu, podáš jim ji a řekneš zdvořile: ‚Teda, chlapi, vy asi musíte mít žízeň.‘“
O 2. světové už Američané napsali pár satirických románů, možná se za pár desetiletí najde někdo, kdo popíše o „tajnostech“ mise v Afghánistánu. Zdá se, že lezou na světlo, hlavně ty, o kterých zasvěcenci věděli, ale nemohli o nich mluvit. Tak si zatím pročtěte alespoň pár knih zde nakupených pod heslem Afghánistán, můžete začít třeba Knihkupcem v Kábulu.
Knihkupec z Kábulu je skvěle napsanou reportáží o světě, který lidem ze západní evropy může přijít až neskutečný.
Příběh jedné afghánské rodiny, kde slovo otce je zákon a nikdo si nedovolí mu odporovat, žena nemá žádná práva a naděje spolu se sny musí pohřbít v útlém věku a město kábul, zapisující osudy všech takových rodin, ve kterých se to od té zdokumentované příliš neliší.
Příběhy členů rodiny, snících o svém vlastním pojetí svobody - ať už se jedná o možnost jít studovat a nemuset pracovat v knihkupectví, svobodě před svým vlastním otcem nebo vymanění se z nekonečného kruhu starání se o celou rodinu.
Kniha je silným svědectvím o životě v Afghánistánu. Porovnání před a po Taliánu…
Zajímavá sonda do jiné kultury. Autorka nevyslovuje žádný názor, jen předkládá fakta. Některé příběhy jsou dost šokující, čtenář je opravdu rád, že žije v Evropě. Tím, jak je to napsané, se vše ještě umocní. Styl je syrový, jednoduchý, bez zbytečné omáčky.
Podtitulu „Příběhy ze života“ jsem si všiml až při psaní tohoto komentáře. A mnohé je mi nyní zřejmější. Jedná se o skutečné příběhy afgánské rodinné pospolitosti, tak jak je život umí vyskládat - tedy bez ladu a skladu. A já do závěrečné stránky věřil, že se autorce podaří alespoň poslední kapitolou jednotlivé příběhy nějak propojit. Doufal jsem v katarzi. Marně. Po dočtení epilogu jsem pochopil, že jednotlivé příběhy sice spojuje předivo rodinných vztahů, ale to je vše. Každá kapitola je v podstatě slepou uličkou se dveřmi ústícími do zcela jiného příběhu. A autorka dává sporadickou možnost se do již navštívených míst vrátit. Což mi bylo líto.
Pokud však člověk na román nahlíží jako na literaturu faktu a pomine tedy beletristickou stránku věci, je nutno přiznat že výpovědní a informační hodnotu tato kniha má. Relativně obyčejná rodina, ve které autorce bylo dovoleno žít a s jejími členy soužít, je snad to nejlepší prostředí, které nám dovoluje lépe pochopit, jak složitý a dramatický je život v Afghánistánu. A člověk jsa přesvědčován, že je nutno přijímat nedostatky našich životů s ohledem na tíži života jinde, snad opět nabývá více pokory.
V mysli mi hodně ulpěla burka, kterou autorka využila coby symbol nesvobody většiny afgánských žen. Burka jako osobní vězení se všemi jejími omezeními, které na mnoha úrovních ztrpčují život ženám v nich uvězněných. Ale také jako symbol mužské touhy ženu ovládat na všech jejích životních úrovních. A burka je v tomto ohledu velmi funkční prostředek a vynález.
Kniha mě donutila nahlížet na muslimské ženy jako na oběti. Což si myslím, že byl záměr, který autorka do malého knižního formátu dokázala úspěšně vtěsnat. Ve výsledku se tedy román dá zařadit do obecné kategorie knih, které prohlubují osobní světonázor a rozmělňují tendenci vidět svět černobíle. A takových by se prostě mělo číst víc.
Kniha ukazuje, že vedle radikálních islamistů žijí v Afghánistánu i islamisté liberální. Ti se neodpalují v obchodních centrech, ale zcela pokrokově nechávají ženy nakupovat, neuřezávají hlavu nevěřícím a místo burky svým manželkám občas povolí i hidžáb. I tak se ale v těchto kruzích nesluší, aby žena měla nějaké vlastní touhy a přání či aby si sama vybrala manžela, měla sex před svatbou či zpochybňovala genderové stereotypy. Toto je Afghánistán v roce 2003 a Seierstad píše stejně brilantně jako ve svých pozdějších knihách Dvě sestry a Jeden z nás. Jak by vypadal kulturní posun, kdyby se autorka do Kábulu vydala v roce 2021?
Norská novinářka žila několik měsíců ve středostavovské afgánské rodině. Patriarchát. Neschopnost žen oprostit se od pravidel ( i už zrušených). Úplně jiný svět. Přísná a striktní pravidla. Obrovská bída. Složité rodinné vztahy. (2006)
Seierstad môžm veľmi- a najviac ma zasiahla vo svojej knihe Jeden z nás: Príbeh o Nórsku. Jej Dve sestry boli takisto skvelým reportážnym počinom a veľmi som sa tešila práve Kníhkupca z Kábulu, keďže jej začiatočný úspech priniesla práve táto kniha, ktorá sa stala bestsellerom. Autorka zostáva verná svojmu štýlu- reportáž jemne beletrizuje a na základe rozhovorov s ľuďmi, do knihy vnáša príbeh a dej so spádom. Asi by som bola viac zvedavá, nakoľko hlboké rozhovory s ľuďmi vedie, akým spôsobom ich príbehy beletrizuje, pretože sa mi napríklad ťažko verí, ako mohla od Mansúra získať také detaily, pri jeho pobyte v Mazár-er Šaríf-e...
Jeden z detailne zdôvodnených dôkazov, že Boh neexistuje. Ak by existoval, nemohol by sa pozerať na takéto utrpenie, páchané v jeho mene. Je to smutné a poburujúce zároveň, človek žasne, že v dnešnej dobe existuje spoločnosť a žijú ľudia, ktorých mentálny vývoj sa zastavil v 6. storočí a dodnes žijú takmer ako neandertálci. V knihe nie je nič pozitívne, žiadna nádej, žiadny príbeh, ktorý by vás utešil a ponúkol aspoň falošný pocit, že sa to môže zlepšiť. Naopak, v súvislosti s expanziou tejto duševnej vypatlanosti do Európy sa môžeme preorientovať zo šitia rúšok na šitie burok. Kniha inak nie je písaná žiadnym oslnivým štýlom, je to skôr taká amatérčina, ale obsah tu víťazí nad slabšou formou a prečítať sa to rozhodne oplatí. Takže ten, kto z nás ešte nemá aspoň 5 detí, šup pod perinu. Tí, čo touto cestou záchrany Európy nechcú ísť, nech si už pomaly chystajú modlitebné koberčeky.
Opäť skvelá kniha od Åsne Seierstad. Tentokrát o živote v Afganistane počas vlády Talibanu a hlavne po jeho páde.
Kniha nám rozpráva o živote rodiny kníhkupca Sultána Chána, v ktorej aj samotná autorka strávila pár mesiacov. Sultán síce nie je nejak veľmi náboženský založený človek, v svojom obchodíku má rozličné knihy a je to kultúrne založený človek, ale k svojej rodine sa stále správa ako despota. Ako najstarší muž v rodine všetko riadi (okrem výdaja žien, tam má hlavné slovo jeho matka). V knihe sa dozvedáme príbehy jednotlivých členov rodiny - jeho najstaršieho syna, ktorého núti stále pracovať, jeho sestier, matky, jeho dvoch žien...
Kniha je opäť napísaná veľmi čtivo. Keď sa púšťam do takejto literatúry, stále mám obavy, že ma to nebude baviť a stále som prekvapená, ako sa mi takéto knihy skvelo čítajú. Opäť to je kniha, ktorá nám ukazuje, ako dobre sa nám vlastne žije. Nikto ženy v našej spoločnosti nenúti vydávať sa za koho nechcú, nehrozí im trest smrti za neveru alebo trest len za to, že sa samé stretnú s mužom. Kultúra v Afganistane je naozaj strašne odlišná (a nielen tam) a podobne ako autorka, aj ja som často mala chuť jednotlivým osobám vraziť a to som s nimi ani nežila. Knihu určite odporúčam prečítať každému.
Když se Evropanka podívá svýma očima na svět v Afghánistánu, je to jak když se ohlédne o pár století zpět. Ke knize jsem se dostala náhodou a trochu mi připomněla Kabulskou školu krásy. Najdeme zde hierarchii klasické afghánské rodiny, život v domě na první pohled liberálního knihkupce, ale záhy zjistíme, že doma je pánem a despotou. Trpí nejen jeho ženy, ale i synové, celá rodina, která je na něm finančně závislá.
Milujem štýl Asne a taktiež príbehy, a obzvlášť tie pravdivé, o Islame. Vynikajúco vtiahla do deja a ponúkla široký záber postáv a príbehov.
Skvěle napsaná kniha, která poskytuje náhled do afghánské rodiny a seznamuje čtenáře se zvyky, tradicemi a způsobem života v Afghánistánu. Autorka si mě získala knihou Dvě sestry, která byla naprosto skvělá, a tahle se mi taky moc líbila. Přestože nad mentalitou a jednáním určitých lidí popisovaných v knize zůstává rozum stát, čtení jsem si užila, jelikož mám ráda reportážní literaturu, díky které si rozšířím obzory a dozvím se něco nového. Řekla bych, že reportážní knihy obecně patří k obtížnější četbě, nicméně tato autorka dokáže napsat reportážní knihu tak čtivě, že vás to prostě baví! Takže rozhodne doporučuji.
Skvelo napísané, pútavé, dobre čitateľné, presne tento typ reportážnej absyntovskej literatúry mám rada. Miestami ma išlo roztrhnúť od hnevu nad patriarchálnym usporiadaním ktoré autorka v knihe prináša, nad dvojakou spravodlivosťou, nad postavením ženy v spoločnosti. Miestami som ďakovala Bohu, že žijem v spoločnosti v ktorej žijem a miestami som si uvedomovala aké náročné je pre mňa porozumieť (bez emócií) kultúre a mentalite tak odlišného národa.
Velmi čtivé, velmi rozčilující, skoro nesnesitelné. Můžu se stokrát pokoušet být tolerantní - ale co Afghánci provádějí ženám a co si provádějí navzájem, když mají pocit, že by ve jménu ani ne tak Alláha, jako spíše vlastní arogance mohli, to je za hranicí. Chvílemi jsem spíš listovala než četla - a říkala si, že tady jsem správně. Aspoň mě nikdo neoznačí za kurvu a nezabije kvůli záchvěvu zvědavosti, aby o tom mohl s potěšením pokecat s manželkou...
Až děsivý pohled do života jedné afghánské rodiny. Čtivé, spíše dokumentární, viděla bych to na film. Ukazuje poměry, které určitě zažívat nechceme.
Štítky knihy
Afghánistán islám norská literatura muslimové rodinné vztahy Kábul muslimské ženy vzácné knihy knihkupectví dohodnutý sňatek
Kniha Knihkupec v Kábulu je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 382x |
| Čtenářské výzvě | 66x |
| Doporučených | 23x |
| Knihotéce | 119x |
| Chystám se číst | 224x |
| Chci si koupit | 52x |
| dalších seznamech | 3x |
Po knihe o Andersovi Breivikovi som si povedala, že po autorke ešte určite siahnem. Jej štýl je perfektný. Bola som zvedavá na ostatné jej knihy a práve Kníhkupec z Kábulu je jej najznámejšie dielo.
Åsne bolo umožnené pobývať v rodine kníhkupca niekoľko mesiacov. Sultán Chán(ako ho Åsne pomenovala, chrániac tak skutočnú identitu podnikateľa a jeho rodiny)ako rešpektovaná hlava rodiny,rozhodoval o každom a všetci bez výnimky ho poslúchali. Matka, sestry, bratia, synovci...Ako najstaršiemu chlapcovi sa mu dostalo všetkého, najmä vzdelania, aj keď boli chudobní. Hneď v úvode som dostala pomyselnú facku. Epizóda,kde sa Sultán (myslím, že už bol 50tnik)rozhodol vziať si ako druhú manželku 16-ročnú príbuznú. Jeho dovtedy jediná manželka musela s pokorou prijať mladú ženu, prenechať jej miesto nielen v spálni,ale napriek nesúhlasu rodiny s druhou svadbou,potupu "starej" manželky zavŕšil tým, že im osobne musela navliecť zásnubné prestene. Lebo Sultán to tak chcel. Už tu,a to bolo vskutku v úvode príbehu Chánovcov,bolo jasné ako sú vnímané ženy v Afganistane. Vďaka Åsne sme mali možnosť nahliadnuť do života každého člena rodiny-v značnej miere ovplyvnený Sultánovými príkazmi a rozhodnutiami. Ženy to mali\majú naozaj ťažké,no ani chlap, ktorý nemal to šťastie, že sa narodil ako prvorodený, nič nevyhral. Neviem do akej miery autorka sprostredkovala skutočné pocity postáv a koľko toho si domyslela,ale podala celý príbeh perfektne. Po každej kapitole som si vravela...JE TOTO MOŽNÉ V 21. STOROČÍ?
Ženy ako slúžky, zahalené, podriaďujúce sa každému, najmä tie mladé. V závere príbehu sa mi až vlasy dupkom stavali, čo všetko pretrpela Lejla, Sultánova najmladšia sestra.
V úplnom závere knihy Michal Hvorecký šokuje!V afgánskom kníhkupectve majiteľov syn pil kofolu! Poznal bryndzové halušky, lokše a pivo! Milovník československého dizajnu a kuchyne sa nájde asi všade XD