Kluby poezie

od:


KoupitKoupit eknihu

Baladická nesyžetová próza je mozaikou drobných bizarních přihod, situací, reflexí a vzpomínek.
Tvoří vyprávění o životě a smrti, o radosti a smutku tvůrčí práce, o situaci člověka v krutém a krásném světě. Je konfrontací minulých časů a současnosti.
1.vydání

https://www.databazeknih.cz/images_books/31_/31205/kluby-poezie-0Be-31205.jpg 4.430
Žánr:
Literatura česká
Vydáno:, Mladá fronta
více informací...
Nahrávám...

Komentáře (4)

Přidat komentář
Marekh
06. dubna

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Když mi maminka umřela, plakal jsem tak nějak dovnitř, neuronil jsem ani slzu.

Bohumil Hrabal se vyjadřuje ohledně psaní: "Nechávám text v první verzi a pak pouze škrtám, vynechávám, nezametám za sebou stopy psaní, nepředstírám dodatečným vylepšováním, že jsem víc, než jsou ti druzí."

Skip
27.08.2016

V knize se objevují velké části textů z Něžného barbara, které se střídají s texty z Příliš hlučné samoty. Celé to tvoří krásnou a čtivou mozaiku, která pro mě byla vyloženou čtenářskou lahůdkou.

janacheca
10.10.2011

První Hrabalova knížka, která se mi dostala do rukou asi ve 14 letech. A zabrala - Hrabal je od té doby moje slabá stránka, s chutí se k němu vracím.

nightlybird
17.02.2011

Kluby poezie je kniha, která se svým způsobem z Hrabalovy tvorby tak trochu vymyká a ocení ji nejspíš především čtenář „fajnšmekr přes Hrabala“. Je to kniha, která se nám může jevit jako pozoruhodný experiment, vznikla rytmickým střídáním dvou protichůdných textů, textů ryze hrabalovských a to Hlučné samoty a Něžného barbara . Inspirací pro způsob sestavení knihy byly roláže – tuto výtvarnou techniku svého přítele Jiřího Koláře Hrabal aplikoval na text. Jak sám říká v předmluvě, …“ spojil jsem svoje dva libeňské texty rytmicky tak, jak je sestaven list akátového stromu, dva texty, které se do sebe zasouvají jak zipy, sestavil jsem ze dvou příběhů periferní baladu na počest těch poetických mladíků, na počest Vladimíra, a konec konců napsal jsem ten text pro všechny lidi, kteří milují folklór a poezii…“.
Kapitoly převzaté z Příliš hlučné samoty mají volnější tempo, jsou to texty spíše filozofující, nijak neukončené a přecházející vlastně plynule jeden v druhý, text o něžném barbarovi Vladimíru Boudníkovi je naopak velmi dynamický, každá kapitola je jednou Hrabalovou vzpomínkou na Vladimírka a míhá se sem tam i další kumpán Bondy a kapitoly jsou klasicky příběhové, tvoří uzavřený mikropříběh s pointou. Přechody mezi kapitolami jsou jasně zřetelné, kupodivu nepůsobí nijak rušivě a spojení těch dvou, v podstatě diametrálně odlišných textů se naopak dobře čte (hlava si mezi kapitolami stačí odpočinout).
Zajímavý je i samotný vznik a název knihy. Toto dílko nevelkého rozsahu a celkem nenápadné, které se jaksi v záplavě známějších (také díky filmu) Hrabalových knih tak nějak takřka ztratilo (trvalo od roku 1981 přes 30 let, než vyšlo druhé vydání) bylo inspirováno včetně svého názvu, jak říká Hrabal v předmluvě: „Na svých toulkách pražskou periferií se Vladimír Boudník setkal se skupinou mladíků, kteří jsouce dojati a vzrušeni podivuhodným zákoutím, napnuli nad ten prostor bílý transparent s nápisem KLUB POEZIE. Tak vítr vzdouval ta poetická upozornění zavěšená na čtyřech tkalounech tak dlouho, než déšť a vichr plátna urval, než čas odvál i tu skupinu básnických mladíků…“
(V roce 1964 napadlo studenty gymnázia Na Zámečku v pražské Libni vydávat literární časopis. Příhodně jej pojmenovali Divoké víno – redaktor Ludvík Hess si tu legraci tuším nakonec i odseděl - a kolem něj vyrostla platforma mladých začínajících básníků . Divoké víno byl literární a umělecký časopis vydávaný od září 1964. Nikdy nebyl oficiálně povolený a jeho vydávání ukončil administrativní a policejní zásah počátkem roku 1972. V současné době vychází od roku 2002 v internetové podobě - http://www.divokevino.cz/5111/index.php .)