Není jiných cest

Jak už zaznělo vícekrát, ke Kloppovi víc sedí povídkový formát. Bylo to dobré, to nemohu říct, ale přesto se to trochu vleklo. Ono to stáhnout o 50-100 stran by asi neuškodilo. Navíc tady byl královský prokurátor většinu času spíš okrajově. Většinu prostoru dostaly desítky postav, kde měla každá sic pěkné jméno, ale stejně sem do konce nevěděl kdo koho bije.

no je to prumnerné fantasi

Další skvělý příběh královského prokurátora, tentokrát ve formě románu. Úroveň je stejně dobrá, jako u předchozích povídkových knih, ale už mi to začíná připomínat sérii Prolnutí :-)
Takže palec nahoru, k příběhu nic psát nebudu, dobře popsánu už ostatními (Metla).

"Poměrně hlasitě jsem dával najevo svoji nespokojenost a halasně se dožadoval právníka. K mé smůle se mi ozval jeden z vedlejší cely. Konzultace za použití hrnku a vyťukávaných signálů mě přestala bavit už po dvou dnech."

Do Kněžegradu zavítal tajemný host, co kolem sebe splétá hustou pavučinu intrik, zahrnujících zpočátku především hory úplatků. Situace se komplikuje, plány se mění a ulice města zaplaví krev. A nebyl by to královský prokurátor Klopp Yggred, aby si v moři tělních tekutin pořádně nezaplaval a nepotopil se v něm až na samé dno kvůli dopadení pachatele hrůzné proměny Kněžegradu. Jako obvykle mu pátrání neulehčují představitelé Inkvizice, nachází však i množství nečekaných spojenců… no dobrá, přeháním, většina z těch spojenců nepřekvapí… vlastně ani jeden.
První polovina románu dobře šlape – přípravy k budoucímu incidentu pro mě byly zábavnější, než následné souboje. V těch Klopp a jeho parta krvácejí (pokud mají krev) a slábnou, přitom jsou stále výkonnější a nebezpečnější. Odpadává pouze komparz plus sem tam nějaká vedlejší role, k podobnému osudu předurčená. Vyloženě zamrzí nezvládnutý závěr, který po předcházející lázni plné utržených/usek­nutých končetin a vyhřezlých střev, odkazuje kamsi do pohádkového "a žili byli šťastně bla bla bla". Má nezanedbatelná cynická část osobnosti se znechuceně ptá: kam se poděla krutá všední realita?
„Není jiných cest“ výrazněji nevybočilo z trendů nastolených kratšími příběhy ze světa Kloppa Yggredda. Hlavní hrdina hláškuje v „ich formě“, události líčené z pohledu ostatních postav (a není jich málo) jsou ve 3. osobě. Čtenář si užije akčně odpočinkový pobyt ve fantasy kulisách, kde potká trpaslíky i nemrtvé, bojuje se meči, kušemi, drápy i všemožnými magickými udělátky. Přestože posledním stránkám dominuje pointa „nic není černobílé“, dobro a zlo jsou zde bohužel až příliš zřetelně rozlišené (po zásluze odměněné/potres­tané). 70%

Zbytečně dlouhé. Což je ve zkratce moje asi největší výtka k téhle jinak povedené fantasy kriminálce. I když Alex Drescher zápletkou příliš nepřekvapil, dějově mu vše šlape v mezích zákona a čtenářského vkusu. Jenže tam, kde si v povídkách vystačil s rozsahem právě tak akorát, román mu překvapivě nabobtnal v nedůležitých momentech, čistě jen proto, aby se mohly pomasakrovat další a další postavy. Čekal jsem trochu víc tvůrčí invence, když už se změnil literární útvar. Ale hlavně je to zatraceně promarněná šance. Ač se Drescher snaží, Žamboch ani Šlechta pořád ještě není.
S tím souvisí i jeho největší neřest ve formě závěrečného vyústění. Přijde mi, že řešit všechno uvolněním Yggreddových zakázaných schopností je po dvou knihách povídek už vážně drobet na pováženou. Co ovšem opětovně skvěle funguje, je poodhalování obchodních triků, právních berliček či politických intrik. Tady je autor ve svém živlu a je jen škoda, že to v příběhu nehraje významnější roli, než je obdoba pouhé omáčky.