Kapitán Pamfil

Alexandre Dumas starší (otec) byl umělec mnohostranný. Snad každý ho zná jako autora dobrodružných historických románů, v nichž o sebe třeskají kordy tří (čtyř) a kardinálových mušketýrů, ozývá se dusot koní, nebo bez dechu sledujeme únik hraběte Monte Christa z ostrova If. Zasvěcenější čtenáři vědí, že Dumas starší byl také obratným autorem divadelních her, zakládajících slávu romantického divadla ještě před Victorem Hugem. Ale málokdo ví, a to dokonce i v jeho vlasti, že jistou dobu patřil k návštěvníkům pařížských bohémských kroužků a že se rád a aktivně zúčastňoval všech provokací a recesních žertů této nekonformní skupiny literátů, jimž vévodil Gérard de Nerval, Théophile Gautier či Pétrus Borel. Toto období první poloviny třicátých let minulého století (a tedy 100 let před tak podobným humorem modernistů století dvacátého) nezanechalo v Dumasově díle příliš mnoho stop, avšak jeden jeho román je jím prodchnut: Kapitán Pamfil (1839, napsán o několik let dříve). Najdeme v něm vše, co charakterizuje tvorbu bohémských autorů, kterým se pro jejich bouřliváctví někdy říká frenetikové: stylistickou a jazykovou vynalézavost, ironický odstup od příběhů, jejichž hrdiny jsou buď Dumasovi umělečtí přátelé nebo bizarní kapitán v bukanýrském dobrodružství, parodujícím dobové romány pláště a meče, v nichž právě Dumas tak vynikl, a především nezměrnou fantazii ve vymýšlení nevšedních zápletek, do nichž se dostávají lidští i čtvernozí hrdinové tohoto příběhu. tento román doplňuje portrét proslulého romanopisce o rysy bohémského rošťáka a provokatéra, bez kterých by však obraz jeho osobnosti ani díla nebyl úplný.... celý text