Jizva

04.10.2021

Není to špatná kniha. O takových událostech je určitě potřeba otevřeně mluvit a předkládat je současnému publiku, které už leckdy nemá ponětí ani o té nejbližší minulosti.

Jizva předkládá příběh životické tragédie ve dvou rovinách, které za mě nebyly úplně šťastně propojené. Půlku knihy jsem dost bojovala s tím, kde zrovna jsem a u hlavně u které rodiny, protože se autorka dle mého zcela zbytečně snažila vytvořit napětí na tom špatném místě, a sice která to teda byla - Marta, nebo Tereza? Ale nakonec jsem si v tom našla svou stopu a už jsem jela, i když to pachtění bylo opravdu zbytečné.

Sama pocházím z nedaleké oblasti Životic, takže v tomto ohledu pro mě byla kniha mnohem živější. O tragédii jsem věděla, ale ještě jsem se k pomníku nedostala, což musím co nejdřív taky napravit. Zajímavá pro mě byla informace, že na každém místě, kde nějaký muž padl, je malý pomníček se jménem. A největší facka pro mě byla zmínka o veřejné popravě v Návsí, které je mou pravidelnou přestupní stanicí na cestě k rodičům. Dlouhé roky žiji v sousedství a nikdy jsem neslyšela o válečných událostech na tomto území, takže to pro mě byl šok i poučení zároveň.

Kniha rozhodně není špatná a stojí za přečtení, i když se toho nedovíte zase tolik, jak jsem si původně představovala. Stále s mnohem větším napětím očekávám knihu o této události z pera Karin Lednické.

03.10.2021

Tip pro čtenáře třeba Šikmého kostela Karin Lednické. Stejně jako Lednická vychází Chlupová z reálií na česko-polském pomezí. Děj vypráví ve dvou časových rovinách. V té současné odjíždí Polka Katarzyna otevřít ostravskou pobočku firmy, ve které pracuje. Dozvídá se tam mj. o životické tragédii, kdy bylo 6.8.1944 nacisty zavražděno 36 mužů ze Životic, Horní a Dolní Suché a Horního Těrlicka. Zvláštní roli má v příběhu tchýně Katarzyny, která je jakýmsi pojítkem současnosti a minulosti. Minulosti, o níž nikdy dřív nemluvila, protože některé Jizvy se nemusí zahojit ani po letech.
O tom, jak velké dějiny ničí ty malé jednotlivců, o lásce, zradě, přijetí (nejen) sebe sama, odpuštění, rozhodnutích, která mění mnohé, a samozřejmě o jizvách - na těle i na duši. Dokonale vystihující název.
"Co cítí člověk, když ví, že mu za chvíli vezmou život? Je možné v takovém okamžiku zachovat klid? Těch pět mužů přece nepanikaří. Nekřičí, nesnaží se vysvobodit. Zřejmě po tom všem, co prožili v táboře, je jim už všechno lhostejné. Vědí, že stejně nemají šanci. Závidí nám, že za chvíli půjdeme domů? uvažoval Franek. Záviděli by mi, kdyby věděli, že dnešní večer strávím se svým děvčetem?"

Když jsem dostala možnost si tuto knihu přečíst, bylo u ní napsáno, že je pro fanoušky Karin Lednické a to já rozhodně jsem. Proto jsem neváhala ani minutu a řekla jsem si, že další příběh z česko- polského pohraničí rozhodně potřebuji. Navíc o Životické tragédii jsem měla ponětí, ale vlastně jsem o ní nic moc nevěděla, takže jsem se opravdu těšila.
Na styl, jakým je kniha napsaná jsem si ovšem musela chvíli zvykat, protože střídání časových rovin mi přišlo ze začátku trochu zmatené a já jsem chvílemi nevěděla, ve které dějové lince vlastně jsem.
Jakmile jsem si ale zvykla, už jsem si příběh opravdu užívala a hrozně mě bavilo společně s hlavní hrdinkou postupně rozkrývat mládí její tchýně a dozvídat se nové věci a Životické tragédii.
Jediné, co bych knížce vytkla, jestli se to tak vůbec dá říct, je, že byla moc krátká. Často se mi to nestává, ale tady by se mi líbilo, kdyby byla kniha delší a postavy šly trošku více do hloubky.
Až na to jsem byla ale s Jizvou moc spokojená a rozhodně to byla kniha, která ve mě zanechala dojem.

Kniha pojednává o zajímavém tématu. Ale pro mě nebyla napsaná, tak aby ve mě vyvolala nějaké silnější emoce a to je škoda.
Kniha se, ale četla rychle a docela snadno.