Jidáš
Amos Oz (p)
Nový román světoznámého izraelského prozaika, jeden z nejpůsobivějších textů autorovy kariéry, je příběhem o lásce, věrnosti a zradě a současně dramatickým obrazem neklidné podoby izraelského státu konce padesátých let. Poté co je neutěšenou rodinnou situací donucen přerušit studium, dělá izraelský student Šmuel za byt a stravu společnost chromému panu Waldovi, s nímž vede debaty o křesťanství a judaismu, ale také o problematických okolnostech vzniku Izraele. V domě bydlí rovněž starcova půvabná snacha Atalja, dcera někdejšího oponenta zakladatelů státu ocejchovaného nálepkou zrádce. Šmuela, který mezitím pokračuje na své doktorské práci o Ježíšovi, stále více přitahuje tragický příběh Ataljina otce i žena sama, přestože tuší, že citové vzplanutí k ní pro něj bude mít osudné následky…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , PasekaOriginální název:
Ha-bsora al pi Jehuda iš Kariot , 2014
více info...
Přidat komentář
Jidáš, román o zradě a samotě, určitě není pro každého, ale já jsem si jeho čtení vychutnávala. Spíše než samotný příběh studenta Šmuela zde jsou v centru pozornosti nejrůznější filozofické, náboženské či politické úvahy. Děj plyne pomalu, nic moc se toho vlastně nestane, i když postupně odhalovaná minulost všech postav je plná neradostných, až tragických okamžiků. Ale autor dokáže psát zajímavě i o banálních věcech (příprava snídaně, vycházka po městě), umí skvěle vylíčit atmosféru a má perfektně vyvinutý smysl pro detail, jak už ostatně vím i z jeho dalších knih.
Kniha byla velice zajímavá. Výborně se mi četla, příběh mě bavil, hodně věcí jsem se dozvěděla a samozřejmě Šmuela jsem si zamilovala. Paráda.
Krásně obyčejná kniha, kde všechno probíhá a dopadne tak, jak odhadujete, že by asi dopadnout mohlo. Trocha poučení jako bonus. Já jsem spokojen, jako pokaždé s Amosem.
Knihu jsem zmerčila v rukách svého spolubratra, který ji četl, a když jsem našla anotaci, zaujala mě natolik, že jsem si ji (konečně) přečetla také. Rozhodně je to zajímavý příběh a zajímavá "spekulace", jaké mohly být střety a názory při zakládání státu Izrael. Asi spoiler: Skoro jsem uvěřila, že Šalteiel Abravanel existoval!!! (hledala jsem ho na Wikipedii). Z mého pohledu tam ani nemusela být ta milostná linka a kniha by byla skvělá! Doporučuji!
Kdybych měla odpovědět na otázku"bavilo tě to" musela bych si vypůjčit odpověď od hlavního hrdiny Šmuela a říct "Ano. Ne. Možná...snad". Místy se mi příběh líbil velmi, hlavně linka o Šmuelovi a jeho životě, zaujala mě linka o Jidášovi -příběh Ježíše Krista z jiného pohledu než jak jsme zvyklí slyšet..no a drobet jsem se nudila a možná i trpěla při pasážích popisujících osud izraelského politika Abravanela a pozadí vzniku státu Izrael a vůbec politiky. Takže opravdu jak říká Šmuel ano.ne.mozna.snad.
Zvláštní kniha, nedovolila bych si ji někomu doporučit, protože je velmi osobní. Taky mě trochu nebavila, ale přesto jsem žila v tom domě v Jeruzalémě. A to je pro mě vždy známka kvality, že žiji v ději a nerada hrdiny opouštím a musím si dát pauzu a nechat příběh doznít.
Tři příběhy v jednom – příběh hlavního hrdiny, příběh Jidáše a příběh izraelského politika Šaltiela Abravanela a jeho blízkých. První příběh je takový hořkosladký, zavzpomínal jsem si u něj na svá vlastní „trapná“ mladá léta, léta hledání spřízněné duše a „smyslu života“. Je to také jediný příběh, který nekončí tragicky, mladý Šmuel má na rozdíl od ostatních postav ještě možnost a sílu se svým osudem zabojovat. Příběh o Jidášovi nám tuto postavu představuje v úplně jiném – mnohem lepším - světle, než je zvykem (a dlužno říci, že velmi přesvědčivě). A poslední příběh je jakousi paralelou k němu. Jinak jsem byl nadšen vypravěčskými schopnostmi autora, tak skvěle propracované postavy či nenásilně vložené zajímavé a hluboké úvahy se často ani v kvalitní literatuře nevidí.
V něčem sice mohu dát kritice v předešlých komentářích zapravdu, ale i tak jsem knihu přečetla jedním dechem. Moc mne bavil styl i obsah. Prolínání různých příběhů a názorů na vznik Izraele, vztah Židů k Ježíšovi a pro mne zcela převratný pohled na Jidáše. Ještě bych chtěla vědět, čím prošli Šmuelovi rodiče...
Líbila se mi ta kniha? Šmuelovsky odpovídám: "Ne. Nevím. Ano. Ano, moc."
Šmuel, jehož trup, věčně stíhal popředu jdoucí hlavu, fialkovým parfémem vonící Atalja, starý ošklivý přemýšlivý Wald... Jejich osudy, třebaže postupně odkrývané v poklidném toku románu, jsou tragické. Tragický je osud Ataljina otce, který snil o nekonfliktním soužitím Židů a Arabů. Tragický je osud jejího muže. Tragédií je i její život - v dětství nemilována, ve zralé dospělosti smířená/nesmířená se svým osudem, až cynická. Tragický je i osud Jidáše, v pojetí, v němž ho vidí Šmuel a Wald, vlastně ještě tragičtější než je tradičně vnímán.
Z tohoto podhoubí vyvěrají hluboké, a ač se obávám, že pravdivé, velmi pesimistické úvahy: Třeba ta o společenských změnách: "Tragédie lidstva netkví v tom, že pronásledovaní a zotročovaní touží získat svobodu a narovnat záda... Ne. Zlo se skrývá v tom, že otroci ve skutečnosti tajně sní o tom, jak budou sami zotročovat ty, pod jejichž bičem dosud trpěli. Pronásledovaní prahnou po tom stát se pronásledovateli. Sluhové se opájejí představou, že se stanou pány." (str. 189). Nebo: "Téměř všichni projdou životem od narození až do smrti se zavřenýma očima. Kdybychom je na jediný okamžik otevřeli, vydral by se nám z hrdla strašlivý řev a křičet bychom nepřestali. Jestliže ve dne v noci nekřičíme, znamená to, že máme oči zavřené." (str. 173)
Jenže svět a život nejsou černobílé. I tady Šmuel (a s ním i my, čtenáři) čte, co mu v dopise píše jeho sestra: "Možná je už načase, abys konečně přestal hledat nějakou neexistující pravdu a začal skutečně žít." (str.140) A sama vyhořelá Atalja mu (i nám) dodává sílu: "Celý svět je plný medu. A ten čeká jen na tebe." (str. 241)
Líbila se mi ta kniha? Ano, moc.
Musím říct, že mě autor překvapil. Nevím, co jsem čekala, ale tohle ne. Spousta hlubokých myšlenek, které se schovali do dialogu. Pravd, které si uvědomíme, až když je někdo vysloví nahlas. Není to rozhodně oddechovka, musí se číst pomalu. Ale stojí to za to.
Komorní příběh o hledání sama sebe, lásky a vyrovnání se s minulostí je vyprávěn klidným stylem s důrazem na detaily všedního dne a atmosféru Jeruzaléma. Zajímavé jsou pasáže o okolnostech vzniku izraelského státu a také nevšední úvahy o Jidášovi, které však v knize zaujímají jen malou část. Moje první setkání s tímto autorem mne nezklamalo.
Jsem ráda, že jsem knihu četla nyní v období Velikonoc. Vyprávění o Jidášovi se mi četlo nejlíp. Jinak je příběh velmi pomalý, jde hlavně o myšlenky a velmi zdlouhavý popis, což mě bohužel místy dost nudilo
Po románu "Exodus" jsem hledal něco na téma vznik Izraelského státu. Volba padla na Oze, protože jako věřícího mě i jiný pohled na Jidáše lákal.
Bohužel jsem se trochu zklamal a do dočtení knihy musel trošku nutit. Možná by i dvě a půl hvězdy snesla, ale po akcí nabitém Exodu byla strnulost Jidáše studenou sprchou.
Možná je to ale vysoká literatura, kterou jsem nepochopil. To je opravdu možné a pak bych byl rád, kdyby mi někdo skryté významy vysvětlil. Ale proč se tam pořád popisuje, co přesně si dali k večeři, a jestli se Šmuel pocintal marmeládou nebo máslem? Zbytečné mi přišly stále dokola stejné popisy postav ("hlava, která jakoby chtěla předběhnout tělo"). Někdo z komentátorů tady trefně poznamenal, že tři hlavní postavy a jejich vztahy jsou nepravděpodobné. Milostný vztah Šmuela (jeho pasivita) a Atalji mě osobně rozčiloval a odpuzoval.
A pokud všechen děj měl být pouze nosičem hlubokých myšlenek, našel jsem jich jen pár. Linka s Jidášem mě moc nezaujala, ačkoliv vložená pasáž, kdy je vyprávěn příběh Ježíšova ukřižování z Jidášova pohledu je osvěžující.
Ani jsem nepochopil, jestli se autor ztotožňuje s politickými názory Abravaela nebo někoho jiného z postav.
Román nepředčí knihu "Příběh o lásce a tmě", ale (snad) potěší člověka zajímajícího se o historii Izraele.
Tato kniha asi nebude úplně pro každého. Už jen název napovídá, že autor do svého příběhu zaplete náboženskou tématiku, a je tomu skutečně tak. Pokud vám tohle nic neříká, asi to nebude dílo pro vás. Nicméně já si čtení této knihy nesmírně užila. Dějově je to kniha trochu pomalejšího rázu – děj samotný zde ani není tolik důležitý. Důležitou roli zde hrají především myšlenky, nad kterými se člověk často pozastavuje a přemýšlí nad nimi. Zároveň se kniha může pochlubit velmi příjemným poetickým jazykem. Poetická je i ta atmosféra, byť je to trochu pochmurnější ne úplně veselé.
Klasický román myšlienok ("novel of ideas"). Štýl takmer ako z devätnásteho storočia a autorova typická téma: príbeh kultúry, ktorá bojuje proti svojim najhorším stránkam, neúnavne si spytuje svedomie a s humorom nahliada na ľudskú nedostatočnosť a omylnosť.
Měla jsem očekávání větších filosoficko-náboženských polemik, místo toho je tu servírovaný příběh beznadějného , roztržitého a pro mě trochu odpudivého mladíka a studené cynické ženštiny. Nejzajímavější byl určitě Jidášův příběh v příběhu, který mi poskytl další pohled na křesťanskou víru.
Poslední dobou mě v knihách hodně zajímá prostředí těhle východních států. Prostě se mi líbí atmosféra, kterou příběhu dávají, nejvíc vlastně ty popisy obyčejného života. A těch tu bylo požehnaně, takže mé srdce plesalo. Příběh není až tak úžasný, nemůžu prostě říct, že bych nemohla dospat. A téma Jidáše a Ježíše... Pro mě jako ateistu spousta zajímavých poznatků, pro člověka vírou trochu více políbeného to asi nebude nic nového. Podle názvu knihy bych čekala, že se to bude náboženství dotýkat trochu více.
Štítky knihy
náboženství Ježíš Kristus 40.-50. léta 20. století Izrael Jeruzalém společenské romány izraelská literatura okupace palestinských území
Autorovy další knížky
| 2009 |  Příběh o lásce a tmě |
| 2010 | Černá skříňka |
| 2017 | Jidáš |
| 2019 | Mezi svými |
| 2013 | Scény z venkovského života |
Kniha Jidáš je v
| Právě čtených | 3x |
| Přečtených | 119x |
| Čtenářské výzvě | 20x |
| Doporučených | 8x |
| Knihotéce | 69x |
| Chystám se číst | 74x |
| Chci si koupit | 19x |
| dalších seznamech | 1x |
(SPOILER) „Jidáše Iškariotského, na kterého také vylili kýble špíny, protože bez něj by nevznikla církev ani křesťanství.“
Postava Jidáše Iškariotského symbolizující zradu v očích všech křesťanů, podobně jako románová postava Šaltiela Abravanela, jenž se zde jako jeden z předních izraelských Židů rodiny Abravanelů v roce 1948 vyslovil proti vyhlášení izraelského státu na palestinském území a zemřel jako zrádce vyobcovaný z komunity, tvoří páteř díla. Oz zde rozvíjí pro mnohé kacířskou myšlenku, která zpochybňuje negativní historickou roli Jidáše, jehož zradou Ježíš skončil na kříži, a přisuzuje mu roli oběti, hned po Ježíšovi. Nemenší pozornost je pak věnována třetí hlavní románové postavě, zprostředkovateli této ideje, Šmuelu Ašovi, chudému studentovi, jeho životu, úvahám, láskám, smutkům. Velikost dějinná na pozadí zdánlivých banalit lidského života. Oz vtahuje čtenáře do svého díla pozvolna a způsobem tak nenápadným, že jej rozvíjející se hloubka díla a úvahy o nárocích izraelského lidu na svůj vlastní stát, potažmo lidu palestinského, stejně jako možnosti či spíše nemožnosti společného soužití, zasáhne téměř nepřipraveného. To vše se odehraje v pouhých třech měsících života Šmuela v domě chromého starce Geršoma Waldema a jeho tajemné snachy. Román jsem začala číst na Velký pátek, protože právě v pašijovém týdnu ke mně připutoval, doslova... díky, kámoško! Byl to mimořádný zážitek sám o sobě, nadto umocněný časem připomínky posledních dnů Krista na tomto světě.
„Blažení jsou snílci a běda tomu, kdo jim otevře oči. Snílci ani jejich následovníci nás sice nespasí, ale bez snů a snílků by bylo naše prokletí sedmkrát těžší. Díky nim jsme i my, střízliví pragmatici, o trochu méně vyděšení a zoufalí, než bychom byli bez nich. [] Ježíš by také snílek, možná největší, jaký kdy žil. O jeho žácích to však neplatilo. Ti bažili po moci, a nakonec dělali to, co dělají všichni, co po ní touží – prolévali krev.“
„Židé tu teď tvoří jeden velký uprchlický tábor a Arabové druhý. Arabové musí den co den žít s tragickým vědomím své porážky, a Židé se zase každou noc třesou strachy před arabskou odvetou.“