Jeden kopeček šmoulový
Marie Doležalová
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/392228/bmid_jeden-kopecek-smoulovy-U0S-392228.jpg
4
380
120
Dětství, to jsou hlavně prázdniny, babičky a dědové, videopůjčovny, tamagoči nebo Kačeří příběhy. Aspoň pro nás, děti devadesátek. Každá rodina má své příběhy a tohle jsou zápisky té mojí. Jsou to vzpomínky, nad kterými se usmívám a sem tam se i dojmu. Třeba nad tím, jaký to bylo retro, kdy se seznámili naši. Tahle kniha je napůl moje a napůl skvělé ilustrátorky Elišky Podzimkové. Díky jejím ilustracím se kniha nečte, ale prožívá a nasává všemi smysly!... celý text
Přidat komentář
Tak to jsem já. Pojídání gumových bonbonů, pouštění videokazet, chození do videopůjčoven,hraní tetris, ježdění na prázdniny k babičce a dovádění v lese atd. To jsou přesně moje devadesátá léta. Ohromná to knížka pro moji generaci která si chce připomenout tehdejší úžasné dětství. a hlavně krásně po grafické stránce zpracovaná. Přiznejme si to: Koho z nás by napadlo zeptat se svých prarodičů a praprarodičů jak se seznámili a jak tenkrát vypadali? Asi většinu ne co? Dávám plný počet. :-)
Měla jsem moc velký očekávání. Než jsem knihu otevřela všude jsem viděla "kvíz zda jsi dítě devadesátek" a přišlo mi to tak skvělý a nostalgický, že jsem se na knihu moc těšila hlavně na to jak budu vzpomínat co a na co všechno jsme si před panelákem hráli a co bylo v kurzu a tak. Ovšem toto bylo jen asi na 10 stránkách a pak vzpomínání jak se seznámila prababička s pradědou???... No tak nic vyhrabu si ty vzpomínky sama.
Knížka se mi líbila, ale jak už bylo zmíněno několika čtenáři níže, čekala jsem víc obecných retro vzpomínek, ve kterých bych se našla. Takhle je kniha spíše popisem autorčiny rodiny, což rozhodně není špatně, ale je třeba ke knížce takto přistupovat. Jinak ilustrace jsou opravdu nádherné, vtipné a důmyslné.
Hezky napsané, misty opravdu devadesatkova nostalgie misty rodinne vzpominky autorky.. Asi bych ne zveřejňovala vysvědčení se svým rodným číslem.. éterická víla zapadlá v šusťákové bunde mi připadá jako oxymóron
Nádherná knížka! Ilustrace Elišky Podzimkové tomu dodávají pomyslnou třešničku na dortíku :) Mně se kniha moc líbila, protože si pamatuji trika Lunetic visící na šňůrách po naší vsi, jelikož jsme je prostě všechny tehdy prvostupňové holky žraly :) Hrošíky z Kinder vajec mám dodnes schované a co je nejdůležitější, tak jsou vzpomínky na ty, kteří tu již nejsou a díky nimž tu jsme my :-)
Knížka je milou připomínkou našeho dětství - dětí 90tek.. Místy jsem nostalgicky zavzpomínala, slza ukápla, ale možná jsem očekávala více. Převážně se jedná o "historii" Maruščiny rodiny.. Co ale hodnotím velice kladně je obrazové zpracování knihy..!
Spíš vzpomínky na rodinu v kulisách devadesátek, které jsou blízké i nám, narozeným v sedmdesátkách. :). Děkuji za Karvinou :)
Achjo, jsem na rozpacích. Nevím,jak knihu hodnotit. Graficky je udělaná super. Obsahově není špatná, ale čekala jsem vice toho retra a vzpominek na to, co bylo in, s čím jsme si hráli apod. Našla jsem ale pár pkných myšlenek k zamyšlení. Autorka to pojala jinak, vzpomínala zejména na své blízké. Má krásnou vzpomínku pro své děti, mně bohužel tato kniha moc nedala.
Jako vzpomínkové album pro Marii a její nejbližší je kniha zpracována nádherně. Text i ilustrace pohladí na duši a jsem přesvědčená, že by každý z nás takovou osobní knihu toužil mít ve své knihovničce. Nicméně pro ostatní, neznalé čtenáře je tento autorčin počin poněkud...zbytečný. Ve vzpomínkách na dobu se zhlédnou pouze děti devadesátek (i mě, polodevadesátkové dítě, některé odkazy pobavily a dojímaly) a ve vzpomínkách na prarodiče a příbuzné, které tvoří většinu knihy, se zhlédne už jen samotná autorka. Avšak i přesto musím uznat, že má kniha milou myšlenku a čte se příjemně. Nikdo z nás se jistě při četbě neubránil úsměvu od ucha k uchu při vzpomínání na vlastní bezstarostné dětství.
Krásná, pohodová a milá kniha, moc hezky se četla a ujistila mě, že všechny holčičky mají naprosto stejně myšlenky a úvahy a doba ve které žijí nemá až tak moc vliv na jejich uvažování. Kdo z nás - mé holčičí n generace , de facto ve věku maminky spisovatelky, neměl také památník, kam jsme všechny houfně psaly: "Můžeš kreslit, můžeš psát.....". Mám ho dodnes a právě tato kniha mě donutila k tomu ho najít a zalistovat v něm.
Marie Doležalová to naše holčičí vnímání dětství, prázdnin u babičky a takové té něhy dětství tak krásně napsala, že jsem měla chuť hledat nějakou skulinku, malinkou cestičku do dětství svého dávno již pomalu zapomenutého.
Je škoda, že se autorka víc nedržela popisování situace a propriet 90. let, na které si každý z její generace rád zavzpomíná. Cesta k moři, stejně jako popis života na sídlišti mě opravdu bavila. Část určená její rodině, prarodičům i praprarodičům, je velmi osobní a pro mě někdy až příliš intimní. Vzpomínky jsou to krásně, plné lásky, ale pro cizího čtenáře dost nezáživné. Velké plus dávám za grafiku knížky, ilustrace Elišky Podzimkové spojené s dobovými fotografiemi jsou nádherné.
Jedním slovem... Nostalgie. Krásná kniha plná vzpomínek, které vyvolávají vlastní vzpomínky... Super!
Moc příjemná jednohubka, je až neuvěřitelné jak moc jsem se v tom našla, a nejen proto že jsem dítě devadesátek. I slza mi ujapla při vzpomínce na mou babičku. Příjemné čtení, které vás určitě chytne za srdce.
Autorka vtipně a výstižně podává 90ky, na které také ráda vzpomínám. Byla jsem sice ještě malá holka, ale většinu těch věcí, sladkostí a věcí typických pro tuhle dekádu, si také pamatuju moc dobře, protože jsem na tom vyrostla. Byla to skvělá doba a super dětství bez počítačů a tabletů. Líbí se mi, jak vzpomíná na své prarodiče, i praprarodiče, humorně, ale i s láskou. Všechno je propojeno s fotografiemi a vzpomínkami. Opravdu jsem skrz tuhle knihu zavzpomínala i na sebe a svoje dospívání. I když se lišily naše prostředí, a nevím, jaké to je vyrůstat na sídlišti, mnohé bylo dost podobné. Také jsem nasávala všemi smysly, a opravdu jsem si to čtení užívala.
Výtvarně skvostně vypravená kniha. Dětství, rodinné historky a fotky, zachycení toho, co by si člověk měl pamatovat. První kopeček šmoulový byl báječný, s každým dalším jsem se cítila přeslazenější a přeslazenější... i když jsem Husákovo dítě a tu modrou hrůzu jsem se nikdy nedonutila ochutnat. Na druhé straně - je málo knížek, u nichž je takřka nemožné se neusmívat.
Knížka mi svým vzhledem připomněla památníčky, které kolovaly mezi kamarádkami v době mého dětství. Grafice tedy nemám co vytknout, u obsahu mě mrzí hlavně to, že nebylo víc odkazů na ta devadesátá léta.
"Když mám hlad, utrhnu si malej kousek. Když se potřebuju soustředit, utrhnu si větší."
Po všech těch beletristických románech mě tato kniha mile překvapila. Nejvíce se mi asi líbila hned ta první část, kdy autorka vzpomíná na mládí v Trutnově, nejméně asi část poslední, kde mohla autorka vytěžit z námětů více, případně uvést třeba i více postřehů, které se k té době pojí. Nové pojetí, příjemné grafické zpracování - ale stejně mě nejvíce zaujal asi ten název...:-D
Pro mě má ta kniha osobní význam, protože Marušku znám osobně a žila jsem na stejném sídlišti, takže asi nejsem objektivní kritik. Občas jsem se smála, občas málem plakala. Moc se mi to líbilo. Kniha je taky nádherně ilustrovaná a vázaná.
Mám moc ráda Maruščin styl psaní, který je chytrý, vtipný a poutavý. Společně s nádhernými ilustracemi vydala knihu, která je nejen o devadesátkách a vyrůstání, ale i o jednoduchých příbězích seznámení a života jejích rodičů, prarodičů i praprarodičů. Hned několikrát jsem se u příběhů smála, u některých věcí souhlasně přikyvovala hlavou, protože je moc dobře znám. Milá literární jednohubka.
Štítky knihy
česká literatura Československo vzpomínky rodina dospívání dětství 90. léta 20. století české povídky babička Šmoulové
Autorovy další knížky
| 2015 |  Kafe @ cigárko |
| 2018 | Jeden kopeček šmoulový |
| 2021 |  Dopisy Ježíškovi |
| 2021 | Fejetony do kabelky |
| 2018 | Čtení do kabelky aneb Nejlepší fejetony z časopisu Glanc |
I když se jedná o příběhy o naprosto cizích lidech, zmiňované stereotypy doby a milé ilustrace vrací do vlastních vzpomínek a fungují tak trochu jako spouštěč nostalgie. Pro mne příjemné čtení a prohlížení, několik zajímavých myšlenek, ale hlavně impuls jít prohrabat stará alba a zajet za babičkou... a za to autorce děkuji.