Idiot

17.06.2021

Další nesmrtelná klasika z pera mistra psychologického románu F.M.Dostojevského. Autor má neuvěřitelné nadání pro velmi podrobný detailní popis postav, jejich povah, nastalých situací, ale i přírody a míst, kde se děj odehrává. Příběh mladého knížete Miškyna, který je až tak čistý, bezelstný a dobrý člověk, že to jeho okolí vůbec nemůže pochopit, nás opět přivádí do časů tehdejší ruské společnosti a nechá nás nahlédnout do mysli a příběhů několika postav, které pro ně nepochopitelné chování a jednání mladého knížete uvádí do rozpaků, trapných situací a nakonec až do neštěstí.

31.05.2021

je to jedna z najkrajších kníh ktoré som v živote čítala.Videla som aj divadlo (knieža Myškin - nezabudnuteľný Ivan Mistrík..)ale kniha je lepšia.Čarovná,k uzúfaniu smutná,krásna ...vrelo doporučujem

12.05.2021

Rozsáhlý příběh o knížeti Myškinovi, který je kvůli své dobrotě považován za naivního člověka, idiota. Mistrný popis lidských charakterů, složité postavy a vztahy mezi lidmi.
Objevuje se zde také téma náboženství, emancipace. Mnohovrstevnatá kniha, která ani jedno téma jímž se zabývá, neodbyde.

05.05.2021

Někdo vám narve do ruky obrovskou bichli z dob dávno minulých od ruského autora jehož jméno vzbuzuje respekt a úctu, ale čas s ním trávit asi nechcete. A pak s překvapením zjistíte, že jste tu bichli přečetli stejnou rychlostí a stejně lehce jako novýho Nesba a zážitek z toho budete mít navždy. Zatímco u Nesba příběhy v jednotlivých knihách po měsíci už dohromady nedám. A v tom je ta klasická literatura velká a právem slavná :-)

17.04.2021

Dostojevskij byl za svého života placen od slova, což znamená, že jeho romány jsou ukrutně dlouhé, je v nich plno postav a prokousat se jimi není jednoduché. A Idiot není jiný. Objektivně se asi dá říct, že příběh knížete Myškina by mohl být odvyprávěn mnohem úsporněji a o takových dvě stě stránek méně by mu vůbec neublížilo, na druhou stranu je ale třeba uznat, že autor si může užít do nejmenšího detailu propracovanou psychologii postav a znalost ruské společnosti. Je až fascinující, jak se lidstvo za těch necelých dvě stě let vůbec nikam neposunulo, a i když je obklopeno technickými vymoženostmi, nemusí se vůbec osobně potkávat a všechno se zrychluje, uvnitř zůstává stejné. Pořád platí, že ten, kdo je brutálně upřímný a otevřeně říká vše, co si myslí, je idiot a přátelé si získává hrozně těžko. Kníže Myškin je pochopitelně trochu karikatura a neexistující typ člověka, společenské vztahy ale díky němu Dostojevskij popisuje bravurně. Kniha má plno silných scén (momenty s odpuštěnou popravou, záchvat epilepsie, konec první části, kdy kněžna bez milosti spálí peníze, protože chce ozkoušet charakter svého nápadníka), zároveň se v ní ale objevuje spousta postav, v nichž není jednoduché se orientovat, což je ale asi spíš problém dlouhých a velmi podobných ruských jmen, na něž nejsme zvyklí. Idiot ale rozhodně za přečtení stojí, protože takhle pregnantně propracovaná psychologie postav, dokonalá znalost lidské společnosti a prostředí se hned tak někde nevidí. Všechno korunuje samotný závěr, který je realistický a nemůže být nijak zvlášť veselý, protože by to zničilo vše, co se na předchozích mnoha stránkách budovalo. Idiot se hrozně těžko jakkoli popisuje, protože je o dojmech, momentálním čtenářském rozpoložení, znalosti společenských vztahů, přetvářky a samozřejmě i literární historie. Zároveň platí i to, že jde o román, který by neměl být povinnou četbou, protože začínající čtenářskou generaci spíš odradí svým rozsahem, rozmáchlostí, pomalostí a leckdy i absencí děje a častým filozofováním. Číst by ho měli až ti, kteří mají životní i literární zkušenosti a dokážou si vychutnat a užít právě onu pomalost, rozmáchlost a detailnost se vším všudy, i když samozřejmě i oni budou mít někdy problémy. 80 %

14.04.2021

G-E-N-I-Á-L-N-Í !!!!!!! Jedna z mých nejoblíbenějších knih. Kniha o sebezničující, a nakonec možná nejen SEBE-zničující, lásce. A o tom, že mezi láskou a nenávistí je hodně tenká hranice... A taky o tom, že pokud se někdo chová upřímně a naivně, je Idiot. Čte se snadno, snad jen těch postav je tam “jak na orloji”, což by ani tak nevadilo, kdyby každá z nich neměla v Rusku několik jmen. No, a když použijete pokaždé jiné, hned tam máte postav 3x víc ???? Ale i když jsem tuhle knihu četla už podruhé, přečetla jsem ji jedním dechem, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Dokonalá kniha dokonalého autora! Smekám!

06.03.2021

Tých otázok, myšlienok, rôznych tém, ktoré Dostojevsky do Idiota zakomponoval je veľa a snažiť sa to zhrnúť v niekoľkých vetách je takmer nemožné, pretože žiadne jednoznačné stanovisko nezastáva ani sám autor.

Ak však niečo z príbehu vystupuje jasne, tak je to fakt, že niečo ako "čistá duša", to jest človek absolútne nezištný, dobrosrdečný, láskyplný, zrejme neexistuje. Pretože ak by existoval, nevyhnutne by skončil ako hrdina tohto príbehu. Alebo inak, ak človek človeku v oku nezbadá aspoň stopu po bočných úmysloch, odlesk klamstva, iskru povýšenia, považuje ho za menejcenného, hlúpeho, prostého, skrátka za idiota. Aj keď ten čistý pohľad môže znamenať iba úprimnosť a dobrosrdečnosť.

Protikladom tohto považovaného idiota, prostáčika, je celý svet, plný ľudí, ktorí kôli túžbe po "originalite", čím Dostojevsky opisuje túžbu ľudí byť niečím jedinečný (umelecká tvorba, móda, sčítanosť, svetonázor, prázdne tituly, alebo púha spoločnosť významných ľudí), upadajú do života plného pretvárok, pokrytectva a povýšenectva, dokonca sami sebe prisudzujú kôli svojej výnimočnosti genialitu.

Táto čistá duša, "idiot", v spoločnosti "originálnych géniov", vytvára podivuhodné situácie, interakcie, na ktorých je postavený celý román.

Ešte by som podotkol, že Dostojevsky sa dosť vyhýba vytváraniu archetypov a ikeď tu nájdeme notorického klamára generála, donášača Lebedeva, či Filipovnu, ktorou doslovne odkazuje na Bovaryovú, takmer každá význačná postava, napriek jasnému kritickému zobrazeniu celej spoločnosti, má svoje svetlé strany, či inak, isté ospravedlnenie autora, ktorý naznačuje, že sú samé do istej miery obeťami. Ako napísal autor: "..se má spisovatel snažiť, najíti zaujímavé a poučné odstíny, dokonce i ve všednosti".

Nakoniec som sa rozpísal viac ako som chcel. Ale aj to je dôkaz o tom, že námetov na zamyslenie je tu neúrekom.

Končím na stránce 200, dál už nemůžu.
Docela mě mrzí, že přerušuji četbu, ale bohužel mě kniha příliš nezaujala. Profesor na psychologii nám doporučoval číst Dostojevského, protože se tak poměrně poutavou formou o tomto předmětu hodně naučíme, jenže jsem nejspíš udělal chybu v tom, že jsem si nevybral to správné dílo. Od Dostojevského jsem četl pouze Bílé noci (romantickou novelu), jenže to je jedno z jeho prvních děl a stylem psaní se úplně liší od Idiota. Idiot mě omrzel už jen tím, kolik složitých a dlouhých jmen v knížce je. Automaticky jsem se v nich ztratil a protože nemám v hlavě místo pouze na četbu této knihy, spoustu jmen jsem zapomněl a bohužel i to, co se s jakým jménem váže za příběh. A tím pádem jsem ihned ztratil krok a v četbě se ztratil úplně. Idiot je navíc realistické dílo, a ty jsou obvykle velice popisné a některé pasáže a dialogy by se daly dost zkrátit a nic by se vlastně nestalo. (Teď mě tak napadá: za těch 200 stran se děj v knize posunul jen nepatrně.) Postavy v knížce jsou fajn a já chápu, proč nám byl autor doporučován, ale zkrátka jsem se přehmátl. Není dobré, když při četbě pokukujete po konci a docela se přemáháte, abyste četli dál. (A ono existuje těch knih až dost, takže nechci tou, která mě nechytla, ztrácet čas.:)) Kdyby kniha byla tak o 200/100 kratší, asi bych ji dočetl do konce, ale takhle... :)

10.11.2020

Dostojevskij mě neustále učí ohledně psychologii člověka. Pokud jste třeba manažerem a vedete lidi, tak vám to nepřímo pomůže i rozeznat a popsat lidské rysy a jejich chování.

To, jak zevrubně popisuje člověka, ať už z estetické stránky nebo po duševní stránce, je opravdu masterpiece!

20.10.2020

Za mě je to vynikající psychologický román na svou dobu, ale myslím, že má co říct i dnes. Výborně jsou popsány reakce a
myšlenky hlavního hrdiny

19.10.2020

Myšlenka Idiota se mi vážně líbila. Obsahově mi přijde kniha i dobře vystavěná, je čtivá a otevírá spoustu zajímavých témat v jednotlivých situacích. Ale všechny klady, které o knize můžu rozebírat, jsou utlačovány jedním velkým mínusem ( aspoň pro mě) a to, jak jsou některé pasáže strašně zdlouhavé, upovídané a pro mě ve výsledku nedůležité..

28.09.2020

V dobách, kdy mi a lidem okolo mě učitelka tloukla do hlavy, že jsme banda ignorantů a nikdy nebudeme schopni pochopit hloubku některých děl, neboť jsou na naše mozky příliš složitá, jsem se s tímto "potupným" faktem smířil a raději jsem ležel u televize na gauči usínající s ovladačem v ruce u nějaké telenovely na Nově.

Když jsem dospěl k tomu, že tohle taky není můj vysněný život a chci intelektuálně vyzrát, začal jsem si lámat hlavu tím, jak to dokáži. Můžu alespoň pomyslně v hlavě po letech vmést do tváře těmto výsměchům, jak moc byly mylné.

Nebyly. Opět jsem se přistihl, že usínám u telenovely sice ne v televizi a opravdu absolutně nechápu co se to děje.

09.09.2020

Příjemná výzva. Jméno Dostojevskij, velký formát, spousta hutně popsaných stran, emo dřevoryt na obálce.
Kdo ví proč, stejně jako tomu bylo u Zločinu a trestu, vybral jsem si pro čtení Dostojevského jaro, začátek teplého období, které patří venkovním aktivitám, chozením po lese, vysedáváním v parku, hospodách, ranním kocovinám (právě čtení Idiota v kocovině je krásná masáž na obnovení mozkových závitů).
S odstupem času si pořád nejsem jistý, co mě na tom nekonečném tlachání party více či méně otravných Rusů bavilo. Snad ta naléhavost, snad to, že mezi řádky vyvstávají nadčasové otázky a pravdy ohledně lidstva. Zní to jako klišé, ale něčím si Dostojevskij status největšího spisovatele získat musel, nebo ne?
Divadelně působící Idiot nicméně obsahuje standardizované ingredience pořádné ruské klasiky. Hromada postav hovořící o hromadě postav (konec I. části, kdy do salonu plného lidí naběhne skupina ještě více lidí a Fjodor je všechny poctivě popisuje působila snad až sebeparodickým dojmem), hysterie, padání v horečky, alkoholismus, osudovost. To všechno tu je. A tím vším se brodí kníže Myškin, jež se narodil bez schopnosti odsoudit člověka. Jeho jednání dokáže zamotat člověku hlavu, protože jestli ho v jedné kapitole někdo zradí či ho dokonce chce zabít, on je mu schopen nastavit v další kapitole druhou tvář. Ježíš by před tebou bledl závistí, kníže.
Tento koncept se mi mimochodem moc líbil, protože Dostojevskému umožnil pomocí konfrontace "čistého člověka" se zkaženými (čili "normálními") postavami demonstrovat a propírat celé to spektrum společenských a charakterových vad.
A tak i když knížeti vlastně tak úplně nerozumíte, stejně mu na jeho cestě za láskou fandíte. Chcete, aby alespoň jedna postava v této knize dostála svého štěstí.
A závěrečné poselství, že i přes všechnu ryzí dobrotu, kterou je člověk schopen ostatní obdarovat, vám život stejně naloží je jen potvrzení Dostojevského geniality.

PS: Měsíc a půl. Takhle dlouho dneska netrvají ani vztahy a já to tak dlouho táhl s touhle bichlí.

23.08.2020

S chutí jsem si přečetl knihu a s chutí jsem si přečetl i Gordonlordův komentář. Kniha se mi četla dobře, ale jednotlivé postavy, všichni ti Snobičičové a Snobičovny, přede mnou defilují jako šedá masa a několik dní po přečtení bych dal s bídou dohromady jména tří sester (Jepančičových?). Dialogy dokreslují prázdnost jednotlivých postav, ale je jich možná až příliš, nevím. Konec jsem úplně nepobral, byl uspěchaný a "divný". Za mě tři hvězdy za zajímavé úvahy o liberálech, státu atd.

28.07.2020

Dostojevského jsem četla před 20 lety, na vysoké, když jsem měla mezi zkouškovými houby co dělat :-) Přečetla jsem skoro celé jeho dílo asi za dva semestry. Jak tady někdo píše, že k Dostojevskému se musí dospět, tak u mě to bylo tak, že mi Dostojevského knihy dospět pomohly. Pravda je, že jsem po přečtení X té jeho knihy začala být trochu depresivní a mimo realitu :-))), ale to se nakonec srovnalo a Dostojevský mě posunul ve vnímání lidské povahy, společnosti, prostě přispěl k poznání sebe sama i okolí v období cca kolem 20 let věku, kdy se člověk většinou tak nějak hledá. Nevím, jestli by mě dnes, jako matku dvou dětí s poměrně náročnou prací a už získanými životními zkušenostmi, Dostojevský takto okouzlil. U psychologických románů už narážím na to, že postavy v nich řeší věci, které já už mám vyřešené :-) Asi si toho Idiota budu muset znovu přečíst a uvidím, jestli a co mi může teď přinést, na to jsem vlastně docela zvědavá :-)

10.07.2020

Na tehdejší dobu to muselo být super. Chvilema mě to úplně pohlitilo, ale často se tam řešilo něco naprosto zbytečného. Zajímavé mi přišlo jak se to celý točilo okolo různých dýchánku, pletich a pomluv a vlastně jako by tam nikdo neměl nic na práci než předávat vzkazy a prozrazovat tajemství. Asi obraz té doby ve vyšších třídách. Ale i tak na mě kniha udělala dojem.

O knihách s označením "klasika", je nám po generace vštěpováno, že se jedná o hodnotná, velká a kvalitní literární díla. Cpou to do nás ve škole jako svatosvatou pravdu po celé generace a lidé poté - aniž by třebas byť s jedinou takovou knihou přišli do styku - zastávají neotřesitelný názor, že se jedná vždy a bez pochyb o kvalitní velká díla.

A potom si takovou knihu přečtou. Jo - nerozumí tomu, co se v ní děje, není možné se v ní vyznat, nechápou, které postavě patří přímá řeč, kdo s kým mluví a vlastně je to ani nebaví, protože se v tom vůbec nic neděje a často to ani nedává smysl, ale budou si to omlouvat tím, že asi nejsou hodni proniknout do důstojné klasiky a že tady jde hlavně o ty velké a hluboké myšlenky a "životní pravdy, které pochopí pouze zralý čtenář" . Tohle je nešvar, který už je potřeba vymýtit, stejně jako tenhle "klasický" literární šmejd, kterým Idiot beze sporu je.

Ve zkratce - to, že je nějaká "klasická" kniha označovaná a vnímána jako "těžko stravitelná" ještě neznamená, že je "složitá, hodnotná, příliš propracovaná, náročná nebo geniální" ...může to také znamenat, že je prostě a jednoduše "špatně napsaná". A to je i tenhle případ.

Lidi...jako fakt. Vykašlete se už na tohle generacemi vštípené falešné dogma a udělejte si vlastní, obrejličkovanými rádoby literárními filosofy nezatížený názor.

Nějaké hlubší myšlenky tu ale skutečně jsou a psychologie postav by působila vážně skvěle, protože na ní si Dostojevskij dává záležet, ale díky své neschopnosti se mu i tyto ctnosti rozsypaly v rukou jako hrst písku. A nad to, ruku na srdce - když budete hledat, tak hluboké myšlenky si najdete často i v béčkové literatuře, akorát že vám je nikdo nebude cpát do ksichtu tolik, jako u klasiky.

Ještě bych bral, že kniha nemá žádný ucelený příběh, vystavěný podle nějakého dramatického rámce. Chápu, že zde jsou nejdůležitější ony myšlenky a situační drama, které klasické románové postupy a příběhové stavby nepotřebuje. Ale !

Celé to na mne působí, jako kdyby to autor psal na poslední chvíli cestou v tamvaji k vydaveteli, pět minut po tom, co už tam měl knihu odevzdat k tisku. Působí to neskutečně uspěchaně, nepromyšleně a improvizovaně. Veškeré myšlenky, situační dramata a dokonce i pokusy o propracovanou psychologii (která mohla dopadnout skutečně dobře !!!) jsou naprosto zabity Dostojevského spisovatelským neumětelstvím a přehnaným grafomanstvím. Pointu myšlenky, zvratu, děje, nebo konverzačního následku vždy zabije kanonádou nadbytečných slov, řádků a často i stránek. Postavy zde hovoří afektovaně hysterickou formou, která možná odpovídá dané době a lokalitě, ale je těžko uvěřitelná a natolik přehnaně směšná - k čemuž přispívá i očividná uspěchanost tvorby - že to byl až neuvěřitelný "cringe" tohle číst. Dialogy postav zní jako záznamy chovanců z Bohnic.

Postav tu jsou navíc mraky, většinou naprosto zbytečných. Jejich politické a sociální komentáře by mohly mít samostatnou hodnotu, ale to by nesměly být zabity otřesnou formou, kdy nevíte, které postava mluví s kterou a kdo co komu říká. Neustále se odjíždí od tématu k jiným věcem. Spousta dějových linek je načnuta a nedokončena. Chybí pointy, chybí vyvrcholení, chybí linka, která by vázala jednotlivé úseky a rozhovory do logického celku. I pointa samotných rozhovorů a myšlenek je často ztracena do neznáma - ale ne díky tomu, že bych "nebyl schopen pochopit velkou klasiku", ale díky tomu, že autor ze svých postav dělá pomatené osly, kteří blábolí páté přes deváté a nedokáže svůj sloh učesat do použitelné a srozumitelné formy.

Takže - příběh by se samotný vešel tak na deset stránek. Zbytek je pusté kecání, kde vyloženě špatným ,krkolomným, uspěchaným a nepromyšleným slohem a formou neproleze ven téměř žádná myšlenka, pointa ani smysl situačního okamžiku.

Kdyby s takovouhle kravinou přišel k vydavateli dnes, tak by ho s tím v první řadě poslali do háje, minimálně by se museli 2/3 knihy proškrtat a zbytek přepsat. Pořádně, pomalu. A přemýšlet u toho.

Jediné úseky, kdy mi Dostojevskij přišel jistý v kramflecích, byly úvahy o tom, co se člověku honí v hlavě před smrtí a jedna poslední stránka při vyvrcholení knihy, opět týkající se smrti. S tím autor pracovat uměl. Ale to je málo i na jednu hvězdičku.

Možná že v době svého vzniku kniha byla jistě novátorská, revoluční a přinesla spoustu do té doby nevídaného...je to možné. Nepopírám její historický dopad. Ale jako literární dílo je to naprostý šmejd a rozhodně ne žádná "klasika".

18.06.2020

jedina vec, kterou bych vytknul je, to ze nejsilnejsi scena (protoze dostojevskij pise naprosto dokonale divadelni/sitcomove/dramaticke sceny ne obvykly roman) knihy je hned na konci prvniho dilu. jinak nic. je to nejlepsi kniha na svete. jeste lepsi nez raskolnikov. nejsilenejsi je az jak arogantne dostojevskij veri ve sve postavy, dokaze jimi rict takove veci, ze komukoli jinemu by se to rozpadlo na parodii az by to pusobilo jako cringe.

17.06.2020

Tak jsem si konečně ve zralém věku přečetla povinnou literaturu ze střední školy, bohužel jsem ovlivněna jistou nechutí k ruské duši a kultuře vůbec, protože nám byly v totalitě vnucovány.
Ruská duše je zde vylíčena mistrně, zejména petrohradská smetánka, která nemá nic na práci, jen nekonečné diskuze v salónech, návštěvy, slídění po senzacích a pomluvy. Hlavní hrdina nechce nikoho zklamat, všem rozumí, chápe je a chce jim vyhovět a pomoci, tj. z dnešního pohledu se jedná o adepta na kurz asertivity.
Dialogy se vlečou někdy až nesnesitelně, jindy naopak přímá řeč zcela chybí a určitý časový úsek se přeskakuje. Vadil mi pomalý spád děje, ale uvědomila jsem si, že jde o román psychologický. Též si připadám jako idiot, že nechápu obrovskou hodnotu této knihy a její přínos světové literatuře.