Hovězí kostky
Jan Beneš
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/206631/mid_hovezi-kostky-206631.jpg
4
171
171
Soubor jedenácti povídek, majících společného vypravěče, ne však čas. První se odehrává v roce 1986 na bizarní cestě Bulharskem, poslední v současné pražské čajovně. Povídky jsou řazeny chronologicky, jde tedy o jakýsi nepravý časosběr, poněvadž jinak jde o texty zbrusu nové. Tématem sbírky je, co se za těch bezmála třicet let změnilo – kolem vypravěče i v něm. Kdo má rád Haklovy povídky, najde starého Hakla s bohatým vypravěčským rejstříkem obohaceným svěžím střídáním vypravěčských osob. Střídmé návaly excentrické melancholie a šelesty citových šrámů se střídají s rytmickou úsečností a skalpelovou přesností okamžiků.... celý text
Přidat komentář
Nevím proč mi obal knihy připomínal spíš Masox, a stejně jsem k němu i přistupoval - intenzívní chuť po troškách. Některá témata mi přišla blízká, styl místy připomínal mojí korespondenci s kamarádem - strohý ostřejší humor ze situací, ve kterých je chlap za ztracence a slabocha, ale svým způsobem jenom to, že drží pohromadě, je síla sama o sobě. Od tohohle autora jsem ochotný zkusit i něco dalšího.
Mé první setkání s Haklem, obávám se, že zároveň poslední. Viděla jsem filmovou podobu
"O rodičích a dětech", těšila jsem se na Haklovy texty, ale nadšení se nekoná.
"ZDROJ MÝCH NESNÁZÍ: NIC MI NESCHÁZÍ" - asi to jediné, co mi ze všech povídek utkvělo. Jinak nezůstalo nic, jen pocit, že mě frustrované, cynické, skeptické postavy nechaly úplně chladnou. Tohle není můj šálek čaje, i když vysokou jazykovou úroveň textu nelze zpochybnit.
Což o to, napsaný je to výborně a ze začátku mě ty kraťoučký úderný věty ke štěstí stačily samy o sobě, jenže jak se člověk prokousává příběhama bez výraznější pointy dál a dál, dostal by chuť i na nějaký to výraznější sdělení. Cynismus a letargie je taky způsob jak se z dnešního světa úplně neposrat a po pravdě je mi to mnohem bližší než vysoký ambice, zdravej životní styl, osobní rozvoj a podobný píčoviny, kterejma se ohání každej druhej „úspěšnej“ člověk. Ale marná sláva, Hakl není Bukowski či Palahniuk aby dokázal prostým plácáním všednodenních banálností a bizarních historek utáhnout celou knihu. I tak vcelku spokojenost, současnou českou literaturu moc nečtu a pokud někdy narazím na Haklův delší ucelenější příběh (román), tak po něm sáhnu s chutí.
Směrem od první k poslední povídce se jejich hrdinové stávají stále více protřelými, oprýskáni neustálými souboji sice s menšími nadějemi, ale stále větším stoicismem a také cynismem. Emil Hakl, vrah přebytečných slov, nakrájel své příběhy na stejně velký tvar hovězích kostek - všechno ze stejného masa jednoho chlapa, který se pomalu vaří do finální podoby osamělého pozorovatele života. Hakl váží každou svou slabiku a rytmus svých povídek jako básník kterým nakonec také je. Buší do čtenáře jako Héfaistos do kovadliny, ale jakmile má chuť tuto drsnost vyvážit, vystřihne momentku nebo perspektivu detailu přírody, hospody, případně vám naservíruje homeopatickou dávku lásky. Anabáze hrdiny začíná výpravou do socialistického Bulharska, naplánovanou jako lék na ochladlé mladé manželství, hop nebo trop, či spíše trop v jasné ofenzívě. Neschopnost zvládnout každodennost se nezlepšuje. A tak utíká se spacákem do přírody trochu hledat sám sebe, jenže v lese je všechno možné jen ne jeho pravé Já. Opakuje se motiv vztahových trojúhelníků, dále na parníku potkává podobně životem omletého přítele, který má místo nefunkčních vztahů dysfunkční a jelikož je těžké vybrat co je lepší, bude nejlepší na to přidat nějakou tu lysohlávku.
Někteří muži, kteří jako mladí či už dospělí zažili změnu režimu si sice vychutnávali tu divokokou a free atmosféru let devadesátých s následně pocítěným kapitalismem, ale nezapadli, nenaskočili do onoho vlaku s názvem Bohatý do rakve. Možná na to neměli schopnosti, možná žaludek, snad odvahu. Uvízli ve vlastním mikrokosmu svých kamarádů, ohlušujíc se alkoholem, jídlem, ritualizovanými řečmi o všem a o ničem, sem - tam ještě zkoušejíc štěstí u žen, ale většinou už jen pozorujíc všechno z dálky. Filosofové a lůzři..
Vypravěč tvrdí, že není na útěku, ale na ústupu. To dělají podle přísloví ti moudřejší. Přežívá stěží sám, sotva vydělá na nájem a pivo a neumí zabezpečit dítě, které cestou někde vyprodukoval. Muži Emila Hakla jsou však rádi tací jací jsou. Mají hluboko do kapsy, jsou trošku osamělí, svobodní outsideři, avšak volní jako ptáci. To, jak jejich život vypadá není ranou osudu, je to jejich vlastní volba. Nevyhovují jim trvalá pouta a platí za to samotou. Pocit, které jedny děsí jim přináší úlevu a klid. Jestliže jsou sami, nemůžou nikoho zklamat.
Uznávám, že tato kniha je především pro Husákovy děti, ale musím se smát dnes náctiletým pipinám či nagelovaným blbečkům, kteří tuto kniho kritizují a bagatelizují. Zůstaňte raději dál u svých Harry Potterů a Padesáti odstínů šedi, protože kdo nezažil - nepochopí a vlastně ani neví o čem se v této knize píše. Hovězí kostky jsou totiž především generační výpovědí! a na poměry české literatury napsány hodně slušným nadprůměrem..
Nemám ráda jen sprostá slova, aby z toho nakonec vznikly české povídky. Nedočetla jsem !!
Povídky Démoni ticha, Ztracené odpoledne, Vzácná paní, to se ví jsou TOP a dlouho jsem nic tak dobrýho nečtl...
Ach jo... Tohle bylo vcelku šlápnutí vedle..... Hakl tedy asi nebude můj šálek kávy. Našlo se pár výjimek, jmenovitě Monolog, Rychlá verze a Návštěva. Jinak mi to psaní ve druhé osobě naprosto nevyhovovalo a četlo se mi hrozně kostrbatě.
I když to bude znít jako klišé, Haklovy texty jsou pro mě hlavně generační výpovědí. Tedy určité specifické skupiny jedné generace.. A zvláštní je, že ačkoli jsem o něco málo mladší, stejně ve mě hodně silně rezonují. Svoboda, nadšení, desiluze, občasné smíření a poznání, že jsme vlastně přes to všechno bahno zažili a zažíváme kupu fascinujících věcí..
Tak nějak nevím, proč takové povídky číst. A vlastně i psát. Skvěle napsané, ale o ničem.
"Strašidelné povídky" - tak jsem si interně označil tento Haklův soubor krátkých příběhů, ve kterých se niterná nejistota člověka, který by si sám sebou mohl být velice jistý, zadírá čtenáři pod kůži.
temer nikdy nectu soucasne ceske autory, protoze mi to prijde ztrata casu. ke koupi teto knihy me presvedcilo pak kamaradu. po precteni prvnich dvou povidek jsem si rikal, ze to byla skoda penez, postupem casu jsem ale zmenil nazor. cim vice se blizime soucasnosti, tim jsem tyto chronologicke povidky vyzralejsi a lepsi. Halkova sila je bezesporu ve staveni dialogu svych "luzrovskych" postavicek v prazskych realiich. s licenim deju a popisu uz je to horsi. Nakonec jsem rad, ze jsem si knizku koupil, ale mou nevoli k soucasne ceske beletrii nezlomila.
Povídky vykreslují překvapivě přesný obraz skutečnosti let minulých i současných. Všechno tak jakoby na pozadí v podstatě všednodenních (patrně z velké části autobiografických) příběhů, které sice mohou na někoho působit poněkud vyšinutě, ale které jsou v podstatě úplně reálné. Neuvěřitelně svěží čtivý jazyk, vtipné dialogy. Stále jsem měla pocit, že to všechno tak nějak znám.
Emil Hakl, jak má být. Mám hrozně ráda jeho postavy, které kráčí ulicemi a srší historky, co jsou tak důvěrně napsané, jako by se staly přímo vám. Baví mě procházet se s Haklem tolika známými místy, nasávat atmosféru a potkávat lidi, potkávat příběhy. Některé se mi tu líbily trochu méně, některé (většina) více, jak už to u povídek bývá, ale přetrvává příjemný pocit s dobře strávenou chvílí u knihy. U níž mám chuť dát si pivo a pustit si Ženy, popovídat o životě, nebo jen sedět a poslouchat.
Skvělá kniha, která mě nadchla svojí atmosférou. Přečetla jsem jedním dechem.
Haklovo hovězí kostky jsem zalil ranní šumavskou mlhou a zhltnul je na "posezení". Člověk od nich malinko páchne potem a starým pivem, je zmuchlanej a nevyspalej... ale zároveň je plný touhy být občas také tak nezodpovědně svobodný. Jenomže to dopadne tak, že dočtu, umyji po sobě nádobí, zaplatím všechny složenky a pádím poctivě do rachoty. O tom, jak se dá žít na hraně si raději zas někdy něco přečtu... třeba opět od Hakla :-)
Štítky knihy
Část díla
Autorovy další knížky
| 2001 |  Konec světa |
| 2016 | Když ti to udělá radost... |
| 2008 | O rodičích a dětech |
| 2013 | Skutečná událost |
| 2016 | Umina verze |
Postavy a řeči jako z klasických ruských povídek.
"Devadesátky, pamatuješ? Dny byly strašně dlouhý, noci eště delší... Pamatuješ?"
"Neni to tak dávno... Davy zmámený štěstím, nešlo tomu vodolat. Sice jsi věděl, co přijde, ale tím víc sis to užíval."