Honzíkova cesta
Bohumil Říha
Veselý a laskavý příběh malého Honzíka, který se vypravil k babičce a dědečkovi na vesnici a zažívá tam každodenní malá dobrodružství. Kniha s nezaměnitelnými ilustracemi Heleny Zmatlíkové, která oslovuje už celé generace malých čtenářů.
Přidat komentář
Když rodiče nemají čas odvézt Honzíka za babičkou a dědou, rozhodne se cestovat za nimi sám. Na vesnice zažívá dobrodužství s novými kamarády a jeho první dny ve škole. Dnešním dětem už tato kniha asi moc neřekne, neboť nepochopí řeči o JZD, společném vlastnictví apod. Ale přesto v dětství toto byla moje velmi oblíbená kniha, ke které jsem se kdysi rád vracel
Tak nějak nevím. Právě jsem jí dočetl dětem ve školce a mám pocit, že i babička a děda z knihy jsou tak nějak družstevní a honzík se o ně musí dělit s celou socialistickou společností. Jako kdyby si nemohli vzít na těch pár dní dovolenou a být s Honzou. Ale jinak je to taková milá kniha. I když dětem se mnohem víc líbilo čtení z Deníku kocoura modroočka.
Moje první přečtená knížku. Knížka mého dětství. Poprvé jsem si četl ve svých pěti letech asi.
Knížku jsem dostal, když jsem odcházel ze školky na základku, kde se po té četla v hodinách, možná ji mám ještě doma s věnováním učitelky.Pro děti asi fajn.
Knihu jsem poprvé četla s babičkou, když mi bylo 5 let, krásné příběhy obyčejné rodiny na venkově, život v souladu se zvířaty, klukoviny a rodinná pohoda. Ke knížce jsem se vrátila po mnoha letech díky dobrovolnictví u seniorů, kteří milují poslouchat tento krásný příběh, který jim taktéž připomíná jejich mladí a tehdejší bezstarostný život. Knihu jsem onehdy přečetla i se svým mladším bratříčkem, který byl z knihy nadšen a kdo ví, možná se k ní po letech, jako teď já, vrátí i on.
AUDIOKNIHA: Klasika, co nám kdysi četla maminka před spaním. A já se přistihla, že už vůbec netuším, o čem to bylo. Možná právě tím jsem si čtení opravdu užila. Přišlo mi to milé, něžné a odlehčené. A dětské pocity vířící hlavičkou naprosto skvěle sepsány. Do toho semtam roztomilá myšlenka zvířátka. A jako bonus ukázka dětské soudržnosti jako protipól toho, že podle dnešní společnosti jsou na sebe děti neskutečně zlé. Dojemné, úžasné a legrační, že vám tolik nevadí, že se tam vlastně nic moc neděje. Uvědomíte si to totiž až potom, co se dospělácky zamyslíte po dočtení na konec. Rozhodněte naservíruji i svým dětem.
Jako malá jsem si ji ráda přečetla ,jak příběh tak i ilustrace jsou nádherné...A syn ten si ji taky oblíbil na svoje první čtení , díky obrázkům ,které se mu líbily..Tak ho chytlo i malování...
60% - Vím, že jsem to jako dítě četla, ale hlubší vzpomínky ve mně knížka nezanechala. Nicméně je to klasika, takže jsem ji nyní doporučila svému školou povinnému dítku. A musím konstatovat, že pro něj byla kniha velmi nezáživná, zřejmě už je na ni zkrátka starý a navíc sám zná jak město, tak i samotu u lesa poblíž statku v rámci prázdnin, takže příběh mu neměl moc co nabídnout. A popravdě ono se tam taky toho moc neděje. Předškolák Honzík dorazí vlakem (sám, to je na tom asi nejzajímavější) k prarodičům, okoukne prase a kozu, pouští s dětmi draka, Ferda mu sebere kuličku, pak honí kocoura po lese a na konci tohoto prodlouženého víkendu (počítali jsme to a příběh trvá skutečně od čtvrtka do neděle) přijede maminka a odveze si ho. Nejvíc se nám asi líbily krásné a typické ilustrace od Heleny Zmatlíkové.
Honzíkova cesta = moje dětství ♡.
Neumím si představit, že bych svoje (budoucí) děti o tohle čtení ochudila a doufám, že ji budou v té smršti moderních knížek milovat stejně, jako jsem ji milovala já.
Honzíkova cesta je kniha mého mládí. A teď, o pár desítek let později, ji četl můj syn. Přestože jsou v knize výrazy jako JZD, družstevní, aj., moc se mu líbila. První, co mi oznámil bylo, že by taky chtěl jet vlakem někam sám a pak Honzíkovi záviděl tu volnost pohybu na vesnici. Tato knížka má, i přes svůj věk, dětem pořád co nabídnout.
Knížku jsem objevila v knihobudce v naší knihovně a dělala nám společnost 3 dny. Dlouho jsem se rozhodovala mezi 4 a 5*, nakonec dávám 5, protože je odrazem doby, ve které vznikla, a když odmyslím ty odkazy na JZD, tak je to pohodový příběh pro děti. B. Říha umí psát čtivě a musím říct, že všechny dětské postavy (Honzík, Viktor, Ferda i Terezka) působily skutečně dětsky... cítila jsem např. Honzíkův strach, odvahu, odhodlanost a smutek, Ferdovu závist, zlost a nakonec i lítost, Terezka mi připomněla mě:-) a Viktoro dobráctví a ochranitelské vlastnosti z něj v mých očích dělaly po právu vůdčí osobnost jednotřídky. S Honzíkovou cestou budu mít již navždy spojenou duhovou kuličku.
"Ty mi v něm jistě něco vezeš!" smála se babička.
Honzík se lekl. Vždyť pro babičku nic nemá! Honem si vzpomínal, co je v kufříku. Svou košili dát babičce nemůže, musí ji přece v Koníkovicích nosit, do plátěných střevíců by se babička nevešla a kapesníky Honzík opatroval jako oko v hlavě. Nemálo jich už poztrácel a maminka ho často kvůli nim hubovala. Ale nakonec ho přece jen něco napadlo.
"Babi, pusť mě!" řekl rozhodně. Babička ho tedy postavila na zem a zvědavě se na chlapce dívala. Honzík sáhl do kapsy, nahmatal kuličku a vytáhl ji na světlo. Kulička se krásně leskla a svítila barvami na všechny strany.
"Tady máš kuličku!" natáhl Honzík ruku." (s. 21)
Dceři (3,5 roku) se hodně líbila, dokazuje to i fakt, že se k ní při povídaní u večeře opakovaně vracela. Akorát jí pořád vrtalo hlavou, co znamená "družstevní". Také mi položila otázku: Maminko, jsi taky družstevná?:-D
Při čtení jsem si vybavila své dětství u babičky. Honzík doprovázel babičku do drůbežárny a já doprovázela tu svou do kravína:-) Musím babičku ještě vyzpovídat, jak u nás ve vesnici probíhala kolektivizace...
Vzpomínka na mé dětství. Až na ty občasné socialistické vložky stále zábavná kniha. Bavila i mé děti.
První kniha mého života, kterou jsem MUSELA přečíst.
Úkol jsem zdolala, ale pamatuji si jenom na můj strach, že budu muset někdy cestovat sama jakýmkoli dopravním prostředkem. A to mi vlastně zůstalo dodnes.
Ještě jsem nemohla pochopit, proč nemohu číst povinně knihu ,,Z deníku kocoura Modroočka." Před padesáti lety jsem se na to zeptala paní učitelky. Později jsem se již neptala...
Ilustrace paní Zmatlíkové oceňuji.
Možná zkusím od tohoto autora přečíst jiné knihy...
Už jako malá holčička jsem si nedovedla představit, že by mne naši posadili samotnou do vlaku, řekli průvodčímu -úplně cizímu člověku-, kde mám vystoupit a sbohem! A u babičky? Babička s dědou pořád zaneprázdnění prací pro družstvo, takže na vnoučka jim moc času nezbývalo. Jen tu duhovou kuličku jsem si strašlivě přála mít...:-)))
Štítky knihy
zfilmováno venkov pro děti od 5 let kamarádi dětská dobrodružství
Autorovy další knížky
1957 | O letadélku Káněti |
1977 | Přede mnou poklekni |
1986 | Vítek |
1984 | Dětská encyklopedie |
1976 | Velká obrázková knížka pro malé děti |
Nelíbila.
Nikdy jsem nepochopila to nadšení z každýho vajcete, z toho že koza dojí mlíko ze struku a to jí teče po kopejtku apod.
Ona už tehdejší náplň alá "ach jsem tak zaneprázdněná matka, že nemůžu ani dovézt děcko k matce, tak ho tam pošlu samotné..." bylo úsměvné...protože co se stane tam? Je to děcko opět osamocené, protože babka je ještě v tak mladistvém akčním věku, že vše poběhá a obstará a zařídí a odpracuje v družstvě, že je tam kluk taky sám. To mohl tím pádem pobejt ve městě, vyšlo by to nastejno.
Vše družstevní, všichni milí a ochotní, vše ukážeme, jsme jeden celek.
Nevím, tady se mi to hnusí a podle mě to nemůže děcko zaujmout.
Tehdejší, v tom žijící děcka asi jo, ale dnešní technický placatý 3G děcka už vubec ne.