Hlava XXII
Joseph Heller
https://www.databazeknih.cz/img/books/82_/82728/bmid_hlava-xxii-eIA-82728.jpg
4
2410
358
Hlava XXII série
1. díl >
Hellerův nejznámější a nejlepší román, autor vychází z vlastních zkušeností - román je svým způsobem absurdní, ale realistický. Hlavní postavou je poručík letectva Yossarian, který je trochu klaun a trochu blázen (svým způsobem obdoba Haškova Švejka). Dílo nemá jednotnou koncepci, jedná se prostě o vylíčení mnoha absurdních situací. Název díla je odvozen podle vojenského paragrafu XXII, který říká, že voják může požádat o propuštění z armády je-li blázen, ale zároveň říká, že uvědomuje-li si, že je blázen, nemůže být bláznem. J. Heller se na tento román pokusil navázat, ale další díl zdaleka nedosahuje kvalit prvního. - Zfilmoval Mike Nichols (1970) 01-019-79... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1979 , OdeonOriginální název:
Catch-22 , 1961
více info...
Přidat komentář
Neměla jsem nejmenší očekávání a to bylo správné. Užívala jsem si knižní komedii, která se pomalu přelévala až v nesmyslně zamotanou frašku. Ale každou další stránkou jenom zjišťujete, jaké vlastně šílenství zažívají a jak se vše pomalu vyjasňuje. Po poslední stránce jsem ničeho nelitovala. Líp se šílenství války zachytit nedá a už vůbec ne s takovou lehkostí.
Jedna z nejlepších knih, jakou jsem dosud četla. Ta ironie (a černý humor) ještě víc podtrhovala absurditu války. Skvěle napsaná kniha, jednoznačně.
Ze začátku mi kniha přišla zvláštní, nepřehledná, postavy nesympatické. Tohle se měnilo s tím jak se příběh rozvíjel a teď můžu říct, že je to jedna z nejlepších knih jaké jsem kdy přečetl.
Jedna z nejlepších a nejoriginálnějších knih, co jsem četla. Teda aspoň dle mého "blondýnovského" názoru :).
Jako obrovský klad beru, že si v tom každý najde svoje a s každou postavou se dle vašeho charakteru dá nádherně ztotožnit. Bohužel mi vadil občas dost nepřehledný děj a v závěru hlodala myšlenka "co tím chtěl spisovatel říct". Hlava XXII není určitě pro každého.
Po prečítaní tejto knihy u mňa nastala Hellero-mánia. Najlepší autor americkej medzivojnovej literatúry! A jeho najlepšie dielo.
Hellerových knih jsem přečetla více, tato je bezesporu nejznámější a podle mě i nejpovedenější. O paradoxu Hlavy XXII. se mluví poměrně často i v běžném životě-kolik podobných výmyslů kolem sebe máme. Tragičnost a nesmyslnost války jako takové tomu však dává jiný rozměr. Z pekla nelze snadno uniknout.
Když jsem začal Hlavu XXII číst, říkal jsem si, že to bude přehlídka situačních vtipů a satiry. Po první kapitole jsem byl nadšený. U dalších kapitol moje pobavení a nadšení z knihy postupně klesalo, až mě začínala vyloženě nudit. Někde před polovinou ale přišel zvrat (a asi ani ne tak v ději, jako spíš ve mně) a najednou mě kniha začala opět velmi bavit, Yossariana jsem chápal a fandil mu, stejně jako všem ostatním chlapcům z eskadry, asi jsem se s nimi sžil a přijal je za vlastní.
Jakási mozaika příhod, která má širší rámec, ale která je zároveň vyprávěná na přeskáčku, na konci utvořila ucelený přehled charakterů a motivací. Velmi sympatický mi byl Orr, Nately se svou mladickou zapáleností, cynický Dunbar a major Major. Postavě kaplana jsem chvílemi fandil, chvílemi mě ale vyloženě štvala.
Román si plně zaslouží přízvisko antimilitaristický. Je mnoho knih, které ukazují zbytečnost a nesmyslnost války, ale málokteré ji ukazují na zcela absurdních momentech a s takovou ironií, jako Hlava XXII. Některé z postav představují takové archetypy, jaké má okolo sebe snad každý. Hloupého, úlisného kariéristu Cathcarta, řízeného svým podřízeným a zároveň ochotného obětovat své muže jen pro stupidní frčky bych nejraději odpravil hned od první chvíle, kdy se na scéně objevil, stejně jako plukovníka Scheisskopfa. Milo jako zcela nemorální kapitalista ad absurdum, dosazený do volených funkcí snad v každém druhém městě (a právě někdo takový sedí v Bílém domě či ve Strakově akademii). U Hlavy XXII se mi opět potvrdilo, že být nucen vykonat povinnou vojenskou službu, byla by to nejhorší doba mého života, protože sociální skupina, které velí ne ten, kdo pro to má nejlepší předpoklady, ale ten, kdo sedí na své židli nejdéle, je ze své podstaty patologická. O to víc to platí ve válce, kde jde opravdu o život.
Zcela sdílím Yossarianovo přesvědčení o tom, že dát se zabít ve válce (která je navíc již vyhraná) je naprostý nesmysl. V jeho snaze nezemřít zbytečně jsem mu fandil a musím říct, že jsem byl potěšen tím, jak kniha skončila. I když se závěrečné hodnocení v průběhu čtení měnilo, příběh gradoval a nakonec jsem se s Yossarianem a jeho eskadrou jen nerad loučil. Hlava XXII si zaslouží plný počet.
„Když se podívám vzhůru, vidím chamtivce, kteří se snaží urvat, co se dá. Není tam ani nebe, ani svatí, ani andělé. Vidím jenom lidi, kteří zneužívají nejušlechtilejších myšlenek a snaží se vytlouct co nejvíc i z nejstrašnějších tragédií.“
Tento román považuji prostě za geniální. Ironie místy až cynická se dobře pojí s duchem událostí, na jejichž pozadí se odvíjí Yossarianova beznadějná rezistence proti zrůdnosti války.
Hlava 22 není kniha, kterou bych přečetl tzv na jeden zátah. Můj vztah se kní vytvářel v průběhu čtení a měnil se s každou novou kapitolou. Nejsilnější dojmy přišly hlavně na začátku, kdy jsem měl pocit, že čtu něco mezi M*A*S*H*em a Monty Phytonovskou groteskou. Ale postupně mě často třeštila hlava z toho, jak zajímavě se vyvíjí příběh této knihy. V posledních kapitolách mi někdy bylo i tak úzko, až jsem si občas večer musel dát panáka na uklidnění...
No... Mám z toho všelijaké pocity. Jako celek se mi knížka vlastně líbila, některé kapitoly a postavy byly skvělé a neuvěřitelně zábavné. Jiné se ale táhly a nudily mě. Knížku jsem louskala hrozně dlouho, už jsem se bála, že ji ani nedočtu - ale jsem ráda, že jsem dočetla. Sama nevím, ztrácím se i ve své recenzi a nějak se nedokážu ohledně této knihy rozhodnout. Teď tvrdím, že už ji nikdy číst nebudu, ale kdo ví, třeba po ní za pár let zase sáhnu a třeba se to nějak vyvrbí a konečně si udělám ucelený názor. A nebo je přesně tohle ten pocit, který měla kniha vyvolat a všechno je v pořádku.
Moja najobľúbenejšia kniha, žiadna ju netromfla. Čítala som ju už niekoľkokrát po slovensky a aj v angličtine a vždy sa pri nej zasmejem. Je to taký smiechoplač, lebo je až kruto verná realite dnešnej byrokracie a Kocúrkova, v ktorom žijeme. Kniha, ktorú by mal raz za život každý prečítať.
Dobrá kniha o absurditách během války. Divná mi přišla postava Natelyho děvky, která pořád chtěla Yossariana zabít, to jsem moc nepochopil.
O Hlavě XXII asi každý minimálně slyšel. Není to knížka úplně pro každého a je občas trochu nepřehledná v ději a postavách. Ale to nic nemění na tom, že je to velice dobré čtivo. V žádném případě sranda k popukání, ale ani suchopárnost. Ironie, satira, vážnost i lehkovážnost.
Konečně dočteno. Plno absurdit, které se mohly stát. Někdy mi z toho nebylo dobře. Nesmyslnosti válek. Kdy se člověk nemohl bránit. Hodně na zamyšlení a hlavně si více vážit života v míru.
Válečné tématiky už jsem měla plné zuby, a proto jsem si vybrala Hlavu XXII. Cha. Hellerův humor mi sedl, a přes všechnu nadsázku ve mně dílo zanechalo hluboký dojem. Hlavně poslední třetina, kdy se přitemní a jde se (někdy doslova) až na dřeň. Díky doslovu v mém vydání jsem si uvědomila, že autor sice nedává přímo najevo proud vědomí, ale skutečně jsem se dívala očima Yossariana a za spirálovitě se vracejícím/opakujícím se dějem stálo právě jeho (s)vědomí, které se s válkou, s tupostí, zkažeností a chamtivostí snažilo vyrovnat.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) satira zfilmováno americká literatura letectví rozhlasové zpracování vojenští letci válečné romány zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 2005 |  Hlava XXII |
| 2005 | Bůh ví |
| 1998 | Něco se stalo |
| 1995 |  Zavíráme! |
| 2000 | Portrét starého umělce |
Kniha Hlava XXII je v
| Právě čtených | 106x |
| Přečtených | 3 648x |
| Čtenářské výzvě | 342x |
| Doporučených | 328x |
| Knihotéce | 1 355x |
| Chystám se číst | 1 416x |
| Chci si koupit | 187x |
| dalších seznamech | 51x |
Hlavu 22 jsem objevil jako dospívající hoch jednoho překrásného léta na chatě. Pamatuji si, jak jsem téměř 500 stran knihy doslova zhltnul během 3 dnů. A jak jsem z počátku neustále smál na celé kolo, protože Yossarianovy vtípky a absurdní humor celé té podivné mašinérie mě zasáhl silou kobercového náletu pětisetlibrovkami. Hodně mi to připomínalo seriál M.A.S.H. A Hellerovy zjevné narážky na Haška prostřednictvím jeho "dobrého vojáka Schweika" jsou zkrátka k nezaplacení.
Samozřejmě časem ten úsměv začal mrznout a celý barel ledové vody vás například zcela jistě zastihne naprosto nepřipravené na jedné slunné pláži.
Po letech jsem si chtěl knihu přečíst znovu. Čekal jsem, jak se budu opět královsky bavit. Ale něco se pokazilo. Už to nebylo stejné. Vtipy, ze kterých jsem dříve brečel smíchy, najednou nefungovaly. Bylo to hluché, černobílé... Jako se několik let po válce podívat na snímek vaší staré roty. Také vám hlavou proletí vzpomínky na všechny kamarády, přátele i nepřátele. Pousmějete se při vzpomínce na všechny ty žerty, které jste spolu zažili... Ale zároveň vás tak nějak podivně bodne u srdce a sevře vám ho smutek. Smutek nad vší tou zbytečnou smrtí, způsobenou nezměrnou lidskou hloupostí, tupostí a ignoranstvím.