Foukneš do pěny
Radka Třeštíková
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/435972/bmid_fouknes-do-peny-23X-435972.jpg
3
1219
414
Nebude to lehké, ale bude to jízda. Sbalte si do tašky všechna svoje trápení, úzkosti, zmatek, křivdy, nevyřčená slova a nevyřešené záležitosti a vydejte se spolu s hlavní hrdinkou na svoji vlastní cestu. Kniha nejprodávanější české autorky současnosti vás ve svému příběhu vezme až na konec světa.
Přidat komentář
Tohle bylo pro mne těžké čtení. Nesedl mi styl psaní autorky a atmosféra v knize také nebyla pozitivní, i když to souviselo s tématem knihy. Hlavní postava mne místy velice štvala a nechápala jsem její myšlenkové pochody, ve kterých jsem se ztrácela. Byla to má druhá kniha od této autorky a nevím, zda se budu pouštět do dalších.
Chvilku mi dalo, než jsem se začetla. Přeci jen, RT má svůj styl psaní, který né každému čtenáři sedne.
Na příběh musíte mít vyloženě chuť, jinak vás nebude kniha bavit. Naštěstí jsem se trefila a kniha mě bavila. Nečekejte teda od toho nic světoborného, ale jako taková oddechovka (třeba na dovolenou) je to fajn. Jsou tam i vtipné pasáže (což mě mile překvapilo).
Řekla bych, že se tady RT inspirovala maličko svým životem. Nechám na každém z vás, kdo četl nebo číst bude, co mám na mysli.
Ani se mi nechce věřit, že jsem to dočetla. Myslím, že jsem cítila jak mi při čtení klesá IQ ...
Bože, ta Vladěna, ta mě vytáčela. Jsem se u čtení vždycky tak naštvala. Fascinuje mě, že knížka byla vlastně o ničem, ale přesto jsem ji přečetla s chutí, i když naštvaná.
Bojím se, že jsem po přečtení začal nenávidět ženy.. Ty střelené určitě.
Když to bolí, aspoň víš, že žiješ.
Ehm, no při poslechu této knížky mě bolely uši a to ne díky paní Plodkové (její hlas byl jako balzám), ale kvůli obsahu. Takže ano tato kniha mě probrala k životu, tolik nadávek, znechucených obličejů a plácání se do čela jsem opravdu potřebovala :D
Vladěna je na pokraji rozvodu, a tak ukradne auto a rozhodne se odjet co nejdál, na cestě polemizuje o svém hrozném dětství, o příšerne matce i o tom jaká matka se stala z ní.
Celkově se to může zdát jako super nápad, ale to zpracování je šílenost. Nevím jestli autorka snupala veverky nebo se jí zdál divný sen a podle toho to napsala, ale tohle je velký špatný.
Řešit křivdy staré 35 let? Pořád dokola? Proč?!
K čemu?!
Tohle pro mě byla ztráta času.
Knihy od paní Třeštíkové mám ráda,ale tohle bylo pro mě zklamání. Divný styl psaní,moc chaotické.
Hrozný styl psaní, některé věci jsem louskala víckrát, abych pochopila o co šlo.
Foukneš do pěny mě docela zklamalo, zřejmě na základě toho, že jsem čekala něco, co od autorky znám. Jenže tentokrát mi styl jejího psaní přišel cizí. Čtivé to celkem bylo, to ano, jinak bych to nedočetla, ale motivoval mě spíš nízký počet stran.
Můžu ocenit ústřední myšlenku, bavilo mě jak Vladěna prostě jede a jede... až jsem čekala, jestli na konci sjede do moře, když už není kam jet, protože pevnina končí. Jenže Vladěna byla zároveň úplně deformovaná svým životem a nemohla jsem ji chvilkama vystát.
Napadla mě akorát myšlenka, že bych to možná vnímala jinak, kdybych třeba měla vlastní Robin nebo vlastního Josefa... nebo vlastní Pepu. Třeba knížku za 25 let vytáhnu.
Tohle bylo těžké čtení. Na konci jsem musela číst znovu od začátku. Vyvolalo to ve mě obrovské emoce. Sama si procházím určitými těžkostmi, ale srovnat to nelze… jen si uvědomit, že mnozí jsou na tom mnohem hůř.
Ta pani byla na drogach kdyz to psala?
Jinak si nedokazu vysvetlit tu neskutecnou zmatenost.
Druhou moznosti je, ze autorka zrovna prochazela depresi, cemuz by ten pribeh zoufalstvi celkem odpovidal.
Knížku jsem nedočetla a odložila po pár stránkách, přišla mi strašně zmatená, těžce psaná, nebavila mě.
Zmatená, ale dost smutná kniha. Prvních pár stránek mne dost vyděsilo. I přesto ale Třeštíková v knize hezky popsala zmatené pocity ublížené ženy.
Kniha “pošahaná”. Četla se mi těžce, ale nevzdala jsem to. Věděla jsem, že jestli ji odložím, už se k ní nevrátím. Zmatek, úprk, ale vlastně mi trochu připomínala myšlenkové procesy, jak se odehrávají v hlavách alespoň nás, ženských. I když tahle ženská je fakt hodně střelená…
kniha se mi dost líbila? Tohle slovo asi nelze použít. Hlavní hrdinka se motá v začarovaném kruhu zoufalství a to není hezké, ačkoliv jsem se nad ironií jejích myšlenek a hlášek občas pousmála. Mně osobně nedělalo problém se na úryvky pokrývající život Vladěny soustředit a pochopit je, knihu hodnotím kladně.
Očekávala jsem klasický oddechový ženský román. Nic obyčejného to však nebylo. Po přečtení první stránky jsem se doslova vyděsila, dalších několik odstavců mi přivodilo vztek na autorku, kvůli tomu, že nic nechápu. No a po pár kapitolách už jsem přešla v zoufalství a následné podlehnutí. Občas to vážně působilo, jako by Třeštíková náhodně vystříhávala věty z různých novin. Přeskakování z pohledu jedné postavy na druhou či z minulosti do přítomnosti dokázalo vytvořit pořádný zmatek. Vůbec se nám nesnažila něco vysvětlovat. Stejně jako naše hlavní postava jednoduše mluvila o náhodných faktech, s pocitem, že přece všichni ví, jak to bylo. Až vždy po nějaké době zanechala v textu například jednoslovné vodítko, díky němuž mi docvakl dřívější sled událostí. Kniha plná především velmi propletených vztahů, ale i složitého dětství. V podstatě ale nemá začátek ani konec. Byla jsem plná nadějí, že v závěru se vše vyjasní nebo aspoň nastane zvrat. Ono ovšem nic. Posledních pár vět sice bylo hezkých a končí to zároveň názvem knihy. To každopádně nemění nic na tom, jak jsem z toho zmatená do teď. Rozhodně budu muset příběh přelouskat do budoucna aspoň ještě dvakrát, abych zcela porozuměla. Protože věřím, že se zde skrývá mnoho detailů, které stojí za to odhalit.
„Zavrtím hlavou. Ženy se nestřílejí. Nikdy by mě nenapadlo ukončit život zrovna tímhle způsobem, žádná žena si nechce doma smrtí nadělat takový bordel.“
Asi chápu, co tím autorka chtěla říct. Někdy překvapivě používá skvělý jazyk, náznaky a metafory. Jindy je to laciné a nesmyslné. Líbila se mi jedna věta, která podle mě shrnuje smysl knihy, když hlavní hrdinka přejela zajíce a to okomentuje slovy "vážná nehoda, jeden mrtvý, jeden vážně raněný"
Vlastně se mi ta změť slov a pocitů, prolínání časů, přiznání, které by nikdo neřekl nahlas, docela líbila.
Na druhou stranu si neodpustím napsat, že mi přijde, že se autorka snaží stylem psaní napodobovat P. Soukupovou, a ta je jen jedna :-)
Musela jsem se překonat, abych knihu doposlechla. Nejslabší kniha od autorky. Nebavilo mě to.
Prvních dvacet stránek jsem měla pocit, že Třeštíková psala pod vlivem drog. Jazykově bohatá knížka, ale děj matoucí - ztrácela jsem se v postavách, nevěděla jsem, zda je to realita nebo sen, přítomnost nebo minulost. Zmatená kniha.
Štítky knihy
nevěra pro ženy rozvod rodinné vztahy psychologické romány cesta, roadtrip
Autorovy další knížky
| 2016 |  Bábovky |
| 2017 | Osm |
| 2018 | Veselí |
| 2020 | Foukneš do pěny |
| 2023 | Kde jsi, když nejsi |
Ano, je fakt, že kniha působila chaoticky a chvílemi nešlo pochopit, o čem vlastně hlavní hrdinka mluví. Jako kdyby z ní mluvily tři osoby.. ale na druhou stranu mě ty prolínající-se příběhy tak pohltily, že jsem měla chuť číst dál a dál.. a najednou byl konec. Takže za mě sice nesmyslné, ale naprosto čtivé