Dobývání nebe

21.02.2021

Knihy Paola Giordaniho mám moc ráda. Zatím mě tento autor nezklamal a Dobývání nebe kvalitu tohoto italského autora jenom potvdilo.
Při čtení jeho knih se ponořím vždy do "jiného světa". Dobývání nebe byl opravdu jiný svět, svět mladých lidí snažících se žít svůj život jinak, než jak předepisují společenské konvence. Krása mládí - bouřit se proti konzumnímu světu, žít svůj život jinak než rodiče. Příběh čtveřice kamarádů, kteří chtěli svůj život žít jinak, poukazuje na to, co všichni v mládí cítíme. Toužíme vlastně po tom samém - po přátelství, lásce, životu, který nám dává smysl. Ono se to ale občas zvrtne, a život plyne jinak, než bychom si představovali. Musíme se přizpůsobovat, řešit složité situace, rozhodnout se. Ale ta touha po lásce a přátelství přetrvává...
Knihy P. Giordaniho jsou poetické, popisující vždy příběhy a pocity lidí, kteří se tak trochu odlišují. "Ekologičtí aktivisté" jsou jednou z takových skupin. Na jednu stranu rozumíme jejich jednání a velmi často s jejich argumenty souhlasíme. Na druhou stranu jsou to "aktivisté", kteří na problémy poukazují často ne úplně vhodným způsobem a částečně je lze označit za radikály.
To však nic nemění na příběhu, který v knize sledujeme. I přes nesouhlas s jednám hlavních protagonistů v některých situacích, jim fandíme a držíme palce.
Za mě ještě jedno velké plus - vůbec jsem netušila, že se část příběhu přesune na můj milovaný ostrov Island. Protiklad slunné a horké Itálie a drsným a chladným severem byl pro mě "třešničkou na dortu".
Jsem zvědavá, o čem pan Giordano bude psát ve své další knize. A děkuji nakladatelství Odeon za další povedenou knihu do sbírky.

26.01.2021

Nádherná kniha. Způsob jakým je příběh vyprávěn, je bravurní, plný lidskosti a lehkosti, velmi snadno se to čte a zároveň Vás to drží u děje. Přitom s žádnou postav se většina z nás nesžije (náboženská sekta, eko teroristé), není tam žádný klasický hrdina, jsou to všechno lidé tak trochu z jiného těsta. Autor to umí podat tak, že vás ty postavy zajímají a cítíte s nimi. Přitom kniha ukazuje, že to jsou lidé jako my, že touží po lásce, po přátelství a hledají smysl života a vy těm postavám vlastně rozumíte. A vlastně ten příběh by se mohl stát každému z nás.

24.01.2021

Paolo Giordano má úžasný talent vyprávět a stejně jako Osamělost prvočísel, Čerň a stříbro i Dobývání nebe mě dokonale polapilo. Tato rozsáhlá generační sága čtyř přátel mi připomněla jiné romány jako Malý život, Tajná historie nebo Domov na konci světa, které mi hodně dlouho zůstaly v paměti. Příběh vypráví Terese, která se seznamuje na letním bytě u babičky se čtyřmi chlapci z místního statku a zvlášť s jedním z nich - Bernem, naváže komplikovaný, silný, vášnivý, ale i zničující vztah, který je navždy spojí. Smutná, ale nádherná kniha.

05.01.2021

Giodano je autor který vytváří obrovskou vazbu s postavami a jejich pocity, byť vám postavy nemusí být úplně sympatické, pokud vůbec, ovšem tim jsou reálnější a živější. Jeho styl neni odosobněný naopak, je velice vnitřní a jiskřivý a to ve čtivých nesložitých větách, za kterými jsou obrovské lány dotazů a zhmotnívajících se věcí, ktery kolem nás život zasazuje. Jeho pero je trefné. Ctí své postavy dohromady a přitom ke každé přistupuje jako otec, citlivě a přesně. A možná v tom mohou být zachyceny drobné omyly. Tato kniha ho vystihuje úplně přesně. Oni už tam někde žijí ve fantazii čtenářů, všichni dohromady a každý zvlášť ve snaze setrvat tady.

03.01.2021

Od prvního dne stráveného ve Speziale mi tahle banda nebeských dobyvatelů neslezla z chlopně... sic mi jejich idealistické kotrmelce marnosti mnohdy dost nekompromisně rozdrásaly nervovou soustavu, nešlo je prostě opustit a zanechat je tam jen tak, ztracené mezi řádky... tak moc se mi tohle rozkrývání záludné křehkosti přátelství, lásky a života zadrhlo v duši... aneb tak nějak nemůžeš vyhrát boj s celým světem za záchranu planety, když nemáš vybojovaný ten svůj vlastní za záchranu sebe sama.

26.12.2020

Neskutečná knížka s ohromným nejen společensko-psychologicko-náboženským přesahem. Příběh, jehož většina postav vás rozčiluje, ale přitom vás nějaká zvláštní síla nutí číst dál, dlouho do noci a pak i přes těžká víčka posledních dvacet stránek slupnout jako malinu.
Tématem, které prostupuje celým příběhem, je láska. Bratrská, rodičovská, milenecká, mnohdy bouřlivá a nepochopená, jindy něžná a tajemná. Láska, která má mnoho podob a jejíž všechny projevy člověk nedokáže za celý život poznat. Stejně jako za celý svůj život nikdy nepoznáme zcela člověka, vedle kterého prožijeme nespočet nejen šťastných chvil.
Život je tak trochu záhada, když ho prožíváme, ale o desetiletí později nám naše vzpomínky začnou dávat smysl a my pochopíme, proč se všechno muselo stát tak, jak se to stalo, abychom mohli být tam, kde nyní stojíme. A jsem si jistá, že s tímhle přesvědčením se smířila i po letech Teresa.

Od autora byla tohle má prvotina a snad se někdy v budoucnu dostanu k jeho debutu Osamělost prvočísel. Nicméně ne hned. Teď cítím, že navzdory svému zaujetí pro Giordana, bych se mu měla nějakou dobu vyhýbat. Jde o to, že ač se to na první pohled nezdá, příběh Dobývání nebe oplývá hlubokými tématy, která jsou ve většině spíše negativního rázu a můj vnitřní hlas mi říká, že je teď načase přečíst si něco odlehčenějšího, jednoduššího.

24.12.2020

Nelehký, ale intenzivní čtenářský zážitek, zprostředkující způsob života pro mne nepoznaný a nepoznatelný. Vypráví Teresa, ale ústřední místo zaujímá Bern, milenec, (asi) otec sdíleného dítěte a po vlastním toužící, idealista hledající čistý svět až k (sebe)destrukci. Středem světa je statek, který se nejprve komunita šesti, pak dvojice a nakonec Teresa sama pokouší vzkřísit do prapůvodní ekologické čistoty, ale jinak se v knize intenzivně cestuje do exotických končin, třeba na Ukrajinu nebo Island; srovnává se Řím s apulijskou Speziale; žije se ve věži a plíží podzemními jeskyněmi; praží slunce a oslňuje polární záře; zachraňují stromy a marní životy... A do toho se hledá nebe v náboženském i osobním smyslu - a přibližují ho či vzdalují následky vlastních rozhodnutí a rozhodnutí druhých. Zvláštně melancholická kniha, nabitá dějem a mezi řádky intenzitou hledání smyslu...

24.11.2020

P.G. mám rád, přečetl jsem od něj zatím všechno, očekávání bylo střízlivé, ale pozitivní.
Výsledný dojem z D.N. je ale rozpačitý.
P.G. je určitě všímavý, přemýšlivý a citlivý pozorovatel a má talent lehce proměnit do slov často hluboko ukryté záchvěvy mysli, pocity a dojmy, které si ani běžně neuvědomujeme. A umí také zachytit, vytvořit, najít důležitý detail, jakýsi "klíč", k situaci nebo scéně.
Mám ale pocit, že usilovně, až upachtěně, hledá témata, která by zpracoval, na kterých by mohl svůj talent uplatnit. Není spisovatelem, kterého si témata nacházejí sama a on jim pak dá "průchod na papír".
D.N. lze chápat různě. Pro mě určitě není generační výpovědí (lze v současné době vůbec nějakou generační výpověď napsat ?), ale spíše pokusem o originální romanci zasazenou do příběhu antických rozměrů, aktualizovaného pro současnost, často balancujícího zcela na hraně snesitelného patosu. Napěchovanost velkými tématy pak vede k tomu, že se vzájemně rozmělňují a významově oslabují a žádné z nich vlastně nedospěje do vyzrálého naplněného finále.
Často se u knih ptám, proč je vlastně někdo napsal, jestli pro chuť a radost něco sdělit nebo z nějakého pocitu povinnosti a u D.N. prostě nevím.

20.11.2020

Konečně zpátky v literárním světě, radovala jsem se na úvodních stránkách, než mě nadšení pozvolna opouštělo… Giordanovo vypravěčství je sebevědomé a jazykově vytříbené, i když strukturu místy trochu odbyl – v zájmu konkrétní výpovědi, která pro něj v tu chvíli byla důležitější.

V románu se vrší řada témat, která mi nejsou vždycky blízká, a tak jsem si zprvu říkala, že asi z toho, tedy z mé konformity a autorovy nevázanosti, pramení ten neklid při čtení. Ale je v tom něco víc, snad egoismus téměř všech postav, které na sebe i v malé komunitě různě straží a nevraží, absurdně uchovávají, nebo naopak vyzrazují zásadní i méně podstatná tajemství, a sledují skoro bez výjimky jen vlastní (proměnlivé) cíle.

Poslední třetina knihy nabízí nejvíc napětí, soucitu i pochopení, navzdory výše uvedenému, a samotný závěr přináší nečekané množství symboliky.

Po přečtení Osamělosti prvočísel a Dobývání nebe mě napadá, že Paolo Giordano má nějaký zádrhel (nebo soubor zádrhelů) ve své intimní sféře, a ten se promítá do jím vytvořených postav a jejich příběhů. Těším se na jeho retro-, případně introspekci za pár desítek let, až se mu podaří ho vyřešit nebo pro něj přestane být důležitý. Protože až opadne terapie psaním, mohla by literární hodnota ještě víc vyniknout.

19.11.2020

Tohle se četlo úplně samo.Na začátku jsem se bála, že mě ty postavy nebudou bavit a vlastně jsem si k nim moc vztah neudělala, ale přesto ten příběh byl skvěle napsaný. Fakt mě to moc bavilo.

18.11.2020

Příběh čtyř lidí o jejich životě - o jejich odhodlání, o jejich náladách a pocitech, o tom, jak se vyvíjela jejich osobnost, o jejich víře, ale také o lásce. Nevěděla jsem pořádně, co od knížky čekat, takže ve finále jsem byla příjemně překvapena.

10.11.2020

Vztah k přírodě, půdě, zemi. Vztah k bohu, víra, či nevíra. Vztah k člověku, přátelství, láska, posedlost. To je Dobývání nebe od Paola Giordana. A možná bych tímto mohla skončit...
Ale chce se mi napsat ještě pár vět. Kniha začínala pozvolně, pomalu nám přibližovala hlavní postavy, které si zůstanou souzeny navždy a které si navzájem více či méně ovlivní život. Velký důraz je položen pak na postavu Berna, který zamíchá životy téměř všech zúčastněných. Je tu jako milovaná osoba, k níž lásku cítí vlastně každý, kdo má v knize větší význam. A ta láska bývá různá - dechberoucí, nekonečná, silná, naplňující, láska drásající, vyčeprávající i ubíjející a nenaplněná. Bern, který žil naplno, který byl plný ideálů a který dokázal leckoho zmámit. A který za sebou táhl všechny i celou knihu. Čte se to velmi dobře, Giordano umí udržet u čtení i ve chvíli, kdy máme pocit, že se tam zas tak moc neděje. Funguje to pomocí moc dobře vystavěných slov a vět, které autor staví do výše i šíře a až zednicky precizně se mu daří vystavět pevný dům, který se může zalíbit kdejakému kupci. Mně tedy občas nesedlo, kde je umístěno támhleto okno, a že možná dveře mohly vést spíš na západ než na východ. Přeloženo do čtenářského - ekologické manévry mě zas tak nebraly a ten konec byl přece jen trošku přitažený. Ale jinak bych si možná takový dům i přes jeho mouchy pořídila.

02.11.2020

Vůbec nebavilo. Odloženo na cca 110. straně. Nudný děj, nesympatické postavy, odtažité prostředí, žádné napětí, příliš přítomnosti Boha.
Tento autor není pro mě, to přiznávám, nedočetl jsem ani Prvočísla.
Jako plus bych dal kvalitní jazyk a solidní vylíčení prostředí a pocitů hlavních hrdinů.

25.10.2020

Giordano mě před lety absolutně nadchl svým dílem Osamělost prvočísel a v Dobývání nebe svou jedinečnost jenom potvrdil.
Stejně jako u jeho předchozích knížek i tady jsem měla pocit jisté odosobněnosti. Čtenář prožívá celý životní příběh postav, ale přitom o nic vlastně nic neví. Sdílí s nimi jejich nejniternější pocity a touhy a přesto jim nikdy stoprocentně neporozumí.

19.10.2020

Paolo Giordano si mě získal svou prvotinou Osamělost prvočísel, jeho nový román Dobývání nebe je ale o poznání komplexnější a daleko obsáhlejší, což je také důvod, proč jsem s ním měla ze začátku trošku problém. Chvíli mi trvalo, než jsem se do knížky vůbec zvládla začíst, a kvůli velmi dlouhým kapitolám jsem často ani neměla chuť ve čtení pokračovat. Postupem času jsem se ale do příběhu dostávala víc a víc, uchvátila mě atmosféra italského venkova a začaly mě zajímat také myšlenky a názory, které se v knize objevují. Autor tu řeší témata, která mi jsou velmi blízká, ale i ta, která mi naopak vůbec blízká nejsou. Proto jsem měla v průběhu čtení stále o čem přemýšlet.

V příběhu sledujeme životy čtveřice mladých lidí od puberty až do dospělosti, jejich osudy se různě proplétají a nejen postavy, ale také jejich vzájemné vztahy projdou značným vývojem. Hlavním motivem je tu láska Teresy a Berna, která si v průběhu let projde mnoha úskalími. Autor tu hodně naráží na rozdílný přístup obou postav k jejich vztahu, který by se ve spoustě ohledů dal označit jako nezdravý. Knížka se ale ani zdaleka netočí jen kolem této dvojice, velmi výrazným tématem je tu také ekologické zemědělství a ekologie obecně, dále třeba odpor k autoritám, vztah rodičů k dětem, neplodnost nebo náboženství a víra.

13.10.2020

Od autora jsem už četla Osamělost prvočísel a je to kniha, na kterou ani po letech neumím zapomenout. Dobývání nebe je dospělejší a už se tady neřeší jen dospívání, ale i zralý život. Ač mi chvíli trvalo se začíst, osudy přátel mě brzy dokázaly vtáhnout. Autor je k nim ale neúprosný, stejně jako je neúprosný život. Mladí lidé se musí oprostit od svých rodičů a převzít zodpovědnost za vlastní život.
Dobývání nebe je mnohovrstevný román s barvitými a realistickými hrdiny. Za mě velké doporučení nejen fanouškům autora, ale všem, které baví číst o naději, přátelství a lásce v nelehkém současném světě.

11.10.2020

Generační výpověď - a všechny oblasti obsažené zde ve štítku knihy - to je nová kniha autora " Osamělosti prvočísel" .....

Čtveřice mladých lidí - Teresa a tři chlapci - Nicola, Tommaso a Bern zde hledají cestu k dobytí nebe .... cestu plnou ideálů a popření konzumního nihilismu ....

Kdepak osamělost - vztahy a přátelství - to jsou hlavní prvky této knihy ....vztahy vznikající v dětství a provázející hrdiny této knihy až do dospělosti....vztahy osudové ....

Otázka ekologického zemědělství - oproti kontrastní oplodňující klinice ...

Souznění při osvobození jatečních koní :

" volných koní bylo celé stádo .... a já nebyla jedním z nich .... byla jsem celé to množství ...."
chvilkové osvobození od pout společnosti ....

A závěr - kdy už Teresa cítí zodpovědnost za svůj osud .....

Je tu citován John Steinbeck /Abel a Kain/ a sám autor zmiňuje vliv Donny Tartt /Tajná historie/.... ale mně se tu promítlo Murakamiho "Norské dřevo"..../v italském hávu/

A z citací mne zaujalo dílo Fukuoky s příznačným názvem " Revoluce jednoho stébla slámy "

Čtenářský zážitek - doporučím.

08.10.2020

Dobývání nebe začíná tak nevinně - troufnu si říct, že na prvních 150 stranách, plus minus, se neděje nic světoborného. Je to ale jen počáteční expozice, která vyústí ve skutečně citlivou generační výpověď, v níž je ovšem třeba číst mezi řádky, přemýšlet, ptát se. Je to knížka o pádech a vzestupech člověka, který se zmítá kdesi mezi životem v konzumní společnosti a hledáním přesahu v životě, většího naplnění a smyslu existence. Ale nikterak filozoficky a neuchopitelně. Autor vše podává vyloženě delikátně, citlivě a hlavně tak nějak lidsky a prostě. Dobývání nebe je zdrcující a bolestivá výpověď o tom, jaký mají naše volby vliv na směřování našeho života. A ty dobře vykreslené charaktery si člověk zkrátka musí zamilovat a do jisté míry, byť s veškerými jejich rozhodnutími nesouhlasí, s nimi i souznít.

22.09.2020

už jsem se nemohl dočkat vydání a jsem nadmíru spokojen, hlubší, propracovanější a bolavější více než Osamělost prvočísel, autor vyzrál, doporučuju