Dědina
Petra Dvořáková
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/366042/bmid_dedina-ls6-366042.jpg
4
2483
2483
Lehce humorný příběh jedné současné vesnice. Hranice rozorané mezi poli i lidmi. Hospoda, malá prodejna, zabíjačky… a sám život. Nevěra a jeden nezdařený pohřeb. Nemoderní výchovné metody a rozšlápnuté kuře. Babka s dědkem srostlí jak dva stromy. Život, tady ještě stále spjatý s půdou, zvířaty a hospodařením. To všechno je Dědina, tragikomický příběh vyprávěný očima jejích obyvatel. Sedlák Josef se marně trápí, proč jeho syn Zbyňa odmítá převzít hospodářství, když je tolik co napravovat na polích zničených v družstvu. Vavirci počítají, kde by mohla ukápnout další koruna, dobrosrdečná prodavačka Maruna se snaží být s každým zadobře a řezník Láďa se dobývá pod cizí sukni a přitom řeší, jak uživit rodinu. A malá Petruna? Ta chvilku neposedí. Na pozadí lehce humorného vyprávění se před čtenářem odkrývá venkovské hemžení v nepřikrášlené nahotě. Přirozená fyzická blízkost hrdinů, jejich společná práce, jejich touha po lepším živobytí až vypočítavost jsou zdrojem věčných svárů i svázanosti a také marné snahy vyléčit minulé rány. Svižné vyprávění formanovského střihu, které však není cynické; nikoho nesoudí a co je podstatné — nenudí.... celý text
Přidat komentář
Tuto knihu jsem začínala číst (poslouchat) na několikrát a nikdy nebyl ten správný čas. Možná jen pro mě začala nesprávnou povídkou. Každopádně pak se mi do ní podařilo proniknout a ocenila jsem stavbu jednotlivých charakterů, která prosvítá skrz jejich vyprávění, neviditelné i viditelné nitky vesnických vztahů a jako přidanou hodnotu vyprávění v nářečí, které mě jako zázrakem přeneslo domů...
Taková obyčejná dědina. Dočtené dneska a za mě Petra zase hodně dobře. Česká povaha v kostce (knížce).
Tak nějak nechápu, co to mělo být?! Ukázat, že lidé na vesnici jsou stejní jako před sto lety, minimálně povahou...ano sedlák zůstane sedákem, ale dneska už na vesnici nebydlí jen takový lidé, kteří se starají hlavně o klepy a závist.. nebo v to aspoň doufám. Humorné mi to nepřišli ani drobet...spíš mi to připomínalo padesátá léta minulého století, jen bez těch politických agitací. Za mě dost děsné a nedoporučuji, číst to je naprostá ztráta času.
Připomíná mi to dědinu, kde bydleli moji prarodiče :D Shodou okolností taky na Vysočině :)
Nechápu komu se tohle mohlo líbit. Závist, zlo, sprostota! Jsem ráda, že jsem z města a z normální rodiny. Po přečtení (knížky vždy dočítám) mi bylo smutno a žádnou knížku od této autorky již nevezmu do ruky.
Jazyk je určitě velké plus, moc mě to bavilo, přestože k nářečí vztah nemám. Taky mě moc bavili generační spory, jak to z každého pohledu vypadá jinak. Ty vztahy, peníze, žárlivost, propletence. Bylo to zajímavé, ale nesedlo mi to úplně. Znovu bych to číst nechtěla a asi ani jinou knihu od této spisovatelky.
Jsem holka z vesnice, v dospělosti jsem si zkusila i život ve městě a už nikdy. Četlo se to lehce, reálný základ by se tam našel, v každý vsi najdete stejný postavičky, ale mě to takhle vcelku přišlo vlastně hrozně dogmatický, smutný a to vesnice není. Ano, je plná drbů, propletenců rodin, starousedlíků i naplavenin, stavění a slepici sem tam taky potkáte, ale člověk má tak nějak silnější pocit těch kořenů, pospolitosti a radosti z náhodných setkání a pozdravů a úsměvů i mezi cizími lidmi. Tak to mi v té knížce nějak chybělo...
Knížka mě moc bavila. Pod jednotlivými postavami jsem si dokázala vždy vybavit někoho konkrétního. Je to hodně dobře popsaný život obyčejných vesnických lidí...
Lehce humorný. Hm. Kde prosím?
Připadala jsem si jako u nás na vsi před 15 lety. A před 30. A před 2. Prostě život na vsi a generační rozdíly kdekoliv v republice. Pořád to stejný. Opravdu stojí někomu za to psát o tom knihu?
Dlouho jsem v knihovně na knížku čekala. A vyplatilo se. Je zde zachycený život na jedné vesnici, a to bez přikrášlování. Rozebírají se zde složité vztahy mezi sousedy, ale i v jednotlivých rodinách.
Nelaskavost, nejpříhodnější slovo, které mě napadá na téhle cestě do hlubin duše našeho vesnického člověka. Ořvané děti, závist, upachtěnost, nespravedlnost, sobectví, alkohol, hrubost, podvody. Tenkou nitkou propojené příběhy, opravdové, přesně odpozorované a odposlouchané, jenže se mi v tom zakaleném rybníku naturalismu utopila pátá hvězda - dobra a naděje.
Audiokniha, skvěle mi četli: Pavla Tomicová, Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek, Jaromír Dulava, Johanna Tesařová, Robert Hájek, Ivana Uhlířová.
85 % (1781 hodnotících s průměrem 78 %).
Za mě super :) První příběh je takovým oddechovým vykreslením nespokojené báby, ale postupně to graduje a další kapitoly na pozadí každodenních problémů poodkrývají hlubší životní příběhy. Kniha se tak svojí syrovostí plíživě vrývá pod kůži. Ve vyobrazení charakteru obyvatel dědiny mi scházel protipól všudypřítomného přinasrání a životní frustrace, který by dodal aspoň trošku naděje a optimismu.
(SPOILER) Nejlepší byl řezník Vavirek, škoda, že se k němu už autorka nevrátila. Moc mě bavilo to nářečí, připomnělo mi to moji babičku a prázdniny na vesnici…Jen moje babička nebyla tak protivná jako báby z Dědiny ;-)
[AUDIOKNIHA] Fuu.. Dlouho jsem nic tak neprijemneho v ruce nemela. Ne. Opravdu se nesmeji nad tim, jak jsou na sebe postavy zle. A jak protivnymi charaktery jsou. Ne. Nesouhlasim, ze autorka zachytila skutecnost. Nedostala se pod tento jejich drsny povrch. Zapomnela na srdecnost. Serie povidek, ktere maji zachytit deni na vsi (jinymi slovy se tam nic nedeje).
"Naši mě učili dvě věci - dobře si všechno spočítat a to, že spravedlnost musí bejt."
"S lidma je to jako s polama: Kde nejsou meze, tam je možný všecko."
Pocházím z Vysočiny, takže mi je jazyk použitý v knize vcelku blízký, ale jest asi mojí chybou, že jsem si za dobu, co pravidelně čtu, zvykla na vytříbenou češtinu, již autoři používali převážně v předminulém století. Při čtení jsem tedy musela občas chvíli trpět, ale za ty chvilkové mžitky před očima to rozhodně stálo.
Vesnice (ano, u nás dědina) je místo pro příběhy jako stvořené a není divu, že autorka této výhody plně využila. Výsledkem je čtivá kniha o třech kapitolách rozdělených do více podkapitol, v níž čtenáře po chvíli čtení už nic nemůže překvapit. Přesto se těší na další a další strany, aby zjistil, jaké fiasko se zase odehraje a kdo bude tentokráte hlavním viníkem.
Krásná exkurze do jedné malé, blíže nejmenované dědiny, kde autorka krásně vykreslila charakteristiku postav, ve které mnozí mohli poznat ať už sami sebe, tak svoje sousedy. Zpočátku jsem měla trošku problém se zorientovat v postavách kdo je kdo a kdo ke komu patří. Co byla však bomba bylo nářečí, ve kterém autorka knížku pojala. Zvostal, pout, furt pryč, musijou... Tak strašně moc mi to připomnělo moji babičku a její krásné nářečí, které jsme každé léto se sestřenkou tak rády používaly!
Štítky knihy
česká literatura venkov rodina pokrytectví morálka venkovské romány vztahy sousedské vztahy český venkov sedláci
Dědina
Už před delší dobou mě zaujala anotace knihy, a když jsem ji teď otevřela a přečetla si slovníček v úvodu, kterému jsem s velkým překvapením rozuměla z 99,9%, bylo mi jasné, že tohle bude "velký dobrý". Neměla jsem předem ani tušení, že Petra Dvořáková má kořeny na Vysočině, ale po pročtení hesel slovníčku mi cosi říkalo, že bude pocházet někde z blízkosti mé rodné hroudy, kde jinde by měli tak podobné nářečí, které znám především díky svojí babičce :D A nemýlila jsem se... Knížku jsem dala za jeden den, ale chápu, že ne každý zvládne se tím prokousávat tak rychle :D
Cítím opravdu velké nadšení, protože nejen řeč, ale i charaktery lidí a zejména myšlenkové pochody některých postav, na mě působily tak věrně a nevylhaně, až jsem se chvílemi děsila, že jsem se se spoustu situací setkala i v reálném životě. Prostě žádná přehnaná klišé o vesnickém životě, ale skutečnost... Někdy až mrazivě surová, ale taková vesnice prostě je, byla... (bude?). Petra Dvořáková má vesnici prostě zažitou a prožitou, proto o ní mohla napsat tak skvělou a věrohodnou knížku :) Úžasný!