Co je odtud vidět
Mariana Leky
https://www.databazeknih.cz/img/books/47_/472287/bmid_co-je-odtud-videt-sQt-472287.jpg
4
224
51
„Když Selma řekla, že se jí v noci zjevila okapi, věděli jsme, že někdo z nás brzy zemře,“ zahajuje své vyprávění Selmina desetiletá vnučka Luisa. Selmě se dosud zdálo o africké antilopě třikrát a pokaždé potom někdo z vesnice zemřel, proto jsou její obyvatelé rázem ve střehu. Někteří cítí, že nyní je nejvyšší čas vyrukovat se zamlčovanou pravdou. A když konečně přijde smrt, její okolnosti jsou mimo očekávání všech. Prostřednictvím Louisy odhalujeme život malé poklidné vesnice s magickou atmosférou. V Selmině domě, v němž děvčátko vyrůstá, nalézají útočiště leckdy bizarní sousedé, které navzdory neurózám, vrtochům a rozdílnosti povah spojuje tolerance vůči jinakosti a snaha pomáhat si. Žijí tu také Luisini rodiče zaměstnaní krizí středního věku natolik, že jim sotva zbývá čas na dceru a její výchovu ochotně přenechávají jiným. Nelze opomenout ani obrovského bílého psa Aljašku s aurou nesmrtelnosti. Román sestává ze tří částí odehrávajících se v letech 1983, 1995 a 2005 a v každé z nich je Luisa konfrontována se smrtí blízké osoby. Tématem příběhu je však zejména láska a lidé, kteří mají odvahu o ni usilovat a překonávat překážky v podobě vnitřních bariér, předsudků i tisíců kilometrů. V případě Louisy je to láska k Frederikovi, který se rozhodl stát buddhistickým mnichem. Autorka dovedně žongluje s metaforami a prokládá je jemným, laskavým humorem, čerpajícím z dobře odpozorovaných všedních situací. Její dojemný příběh je promyšlenou meditací o tom, jak ztráta a láska utvářejí člověka i komunitu. O hledání místa ve světě, i když to místo je právě tam, kde jste začínali. Román získal mezinárodní ohlas a dosud byl přeložen do 14 jazyků.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2021 , ProstorOriginální název:
Was man von hier aus sehen kann , 2017
více info...
Přidat komentář
Půvabně, dojemně i vtipně praštěný příbéh komunity příbuzných a přátel kdesi v zapadlé vesničce, kde nikdo a nic není úplně standardní. Upřednostňuju knihy, kde se toho "víc děje", tady to ale zdatně nahrazovaly místy až absurdní poznámky a situace, kreré mě nejednou přinutily se usmát. Hezké a zdařilé vykročení z mé obvyklé komfortní zóny detektivek a thrillerů.
Všedně nevšedně laskavý, praštěný, svérázný, citlivý, lidský, podivný a lehce melancholický příběh o jedné vesnici a jejích obyvatelích. Milý a hlavně zamilovaný optik, u kterého je vám jedno, že neznáte jeho jméno, moudrá a starostlivá babička Selma, mimózní rodiče, mrzutá Marlies, budhistický mnich Frederik, pověrčivá Elspeth a mnoho dalších jsou součástí Louisina světa, obyčejného a přece neobyčejného. Dlouho mě nic tak nebavilo, skvělý zážitek ⭐⭐⭐⭐⭐
Když se Selmě zdá sen o okapi, někdo v blízké době zemře. A tak všichni obyvatelé vesničky začnou prozrazovat svá tajemství a dlouho skryté pravdy vychází najevo. Co kdyby smrt postihla zrovna někoho, kdo ještě nevyznal lásku?
Dlouho se mi nestalo, že bych si oblíbila všechny postavy. Byli to úplně obyčejní lidé se svými chybami i přednostmi, a proto byli i neskutečně uvěřitelní. Na desetiletou Luisu nemají vlastní rodiče čas, takže ji společnost dělá babička Selma a optik, jehož jméno jsem ani nepotřebovala vědět, a i tak jsem si ho oblíbila. Na posed chodil samotář Palm, zloděje měla odradit nabubřelá Marlies a Elsbeth a ty její pověry. Ke všem jsem našla cestu a o to těžší pro mě bylo loučení.
Co je odtud vidět je nádherná kniha o lásce, přátelství, smrti a především o lidskosti a každodenním životě. Je smutná, veselá, laskavá a hlavně je opravdová.
"A zamlčované pravdy, jak se lidé ve vsi domnívali, jsou vůbec nejpravdivější..."
Taká zvláštna dedinka, s ešte zvláštnejšími ľuďmi, a jednou Okapi. A celé to bolo magické :)
O jedné vesnici a sedmi mořích, tajemství života a dálkách smrti, překonatelných vzdálenostech a vzájemnosti nezbytné k přežití. Úsměvná a emocemi nabitá kniha. Díky.
Nádherná knížka. Těžko se mi hledají slova, všechny postavy do knihy patřily, nebyl tam nikdo, kdo by nezapadal. To, jak byla vykreslena jejich celoživotní přátelství, vztahy, každodenní život, vzájemná podpora, sounáležitost, láska - za mě dokonalé. Skvělý jemný humor, kterého sice nebylo moc, ale byl dokonale nadávkovaný. Dlouho jsem čekala na knížku, jako je tahle. I přesto, že to bylo místy dost smutné a bolestivé čtení.
Nejmilejší člověčí laskavo... tahle parta božanů mi učarovala a vystlala moji duši láskou... přesně to jsem potřebovala... obalit se tou všedně nevšední lidskostí... každý jeden z nich mi bez pardonu zahučel do srdeční komory a bylo mi vždy velkým potěšením trávit s nimi ukradené volné chvilky... být součástí jejich světa... NAVÍC... spočinutí v této krásné společnosti znovu nakoplo mojí záložku k návratu do, na pár chvil mnou ostudně opomíjené, písmenkové galaxie ;)
Občas se stane, že se s postavami knih nemohu sžít, lezou mi na nervy a nedokážu je mít ráda. Mnohem vzácnější je však přesný opak, tedy že si zalíbím prakticky všechny postavy… Německé prozaičce Marianě Leky se to však s tímto románem podařilo! Čím to? Předně tu najdete hrdiny neskutečně plastické, se spoustou chyb a s podivínským chováním – to vše jako by jim dodávalo na jejich opravdovosti, jako by skutečně ožily. Nesnaží se vám zavděčit, přesto si cestu do vašeho srdce najdou – do mého si ji našli rozhodně!
Z perspektivy desetileté Luisy (která v druhé a třetí části knihy vždy o cca 10 let zestárne, ale zachovává si docela svěží dětský náhled na svět) poznáváme nesourodé obyvatelstvo malé vesnice v německém pohoří Westerwald. A všichni v téhle vesničce vědí, co to znamená, když se Luisině babičce Selmě zdá sen o okapi – někdo totiž zemře, jenže kdo to bude? A protože každý v sobě někdy držíme něco, co před ostatními tajíme, není v takovou chvíli správné, abychom šli s pravdou ven? Vždyť co když ta smrt postihne zrovna nás?
Budu se opakovat, ale ty postavy byly naprosto senzační; ať už to byli zvídavý optik, po světě toužící Luisin otec, věčně nabručená Marlies, samotář Palm, pověrčivá Elsbeth či „nesmrtelný“ pes Aljaška, mně mezi nimi bylo vážně dobře.
Hlavními motivy románu jsou smysl života, mezilidské vztahy a také smrt, ale vůbec nejde o vážné (natož snad pochmurné) čtení, ba právě naopak. Je to laskavé čtení plné dojemných i úsměvných okamžiků, malých velkých pravd a kopy lidskosti.
Moc milá knížka, která není pro každého. Je svérázně praštěná, citlivá, podivná až si někdy říkáte, jestli to jde všechno dohromady. Ale jde a dokonce moc dobře. Také mi připomínala jiné knížky podobně laděné, ale tak už to chodí. Ovšem Mariana Leky si s životem a jeho vrtochy poradila v příběhu moc pěkně.
Chválím překlad knížky, tady je hra se slovy velmi důležitá. A nikde žádná chybka tisku, tedy nic, co by odvádělo pozornost od čtení.
" Optika hned na cestě začaly postrkovat jeho vnitřní hlasy. Optik v sobě choval celé bytové společenství plné hlasů. Byli to ti nejhorší spolubydlící, jaké si jen člověk dovede představit. Pořád dělali rámus, zvlášť po dvaadvacáté hodině, pustošili optikův interiér, bylo jich moc, nikdy neplatili nájem, nešlo jim dát výpověď.
Už více než pět let matka uvažovala, jestli má opustit mého otce. Byla té otázky plná. Vždy jí kladla jen sama sobě, ale tak často a intenzivně, že si na ní nikdy nestačila odpovědět, a kvůli téhle ustavičné otázce měla často halucinace. Otázka Mám ho opusit? byla všude. Když matka ráno otevřela oči, vyspaná otázka už jí tančila před obličejem. Točila se v hrnečku, když si matka míchala ranní kávu s mlékem, splétala se z kouře matčiny první cigarety. Ležela na límci kabátů zákaznic, které přicházely do květinářství, a spočívala za jejich klobouky. Byla vytištěná na balícím papíru. Stoupala jako pára z hrnce, když matka vařila večeři.
Selma s námi chtěla mluvit o smrti, ale my jsme jí nenechali, jako by smrt byla vzdálený příbuzný, který se jednou choval nepatřičně, a tak ho ignorujeme.
Podívala jsem se na Selmu ve zpětném zrcátku. usmívala se. 'Chováte se jako děti, které věří, že když si zakryjí oči, nikdo je neuvidí', řekla tiše. "
Příběh z jakési vesničky se specifickými obyvateli vyznačující se úsměvnými podivnými zvyky a slabostmi, stará moudrá žena téměř vědma, uspěchaní rodiče hledající kdovíco, obrovský bílý nesmrtelný pes, laskavý soused optik + smrt a jemný magický realismus. Zní to dobře a dobré to je. Hodně zajímavých filozofických a myšlenek je jen naznačeno (až jsem měla pocit jakéso ezo-budho-moderní směsi), vyprávění je chvílemi detailní, jindy z pohádkového odstupu ve stylu bylo-nebylo, celkově mi kniha připomíná několik jiných (oblíbených) a čte se dobře.
Štítky knihy
přátelství láska německá literatura magický realismus mezilidské vztahy vesnice rozhlasové zpracování
Co je odtud vidět
Kniha Co je odtud vidět je v
| Právě čtených | 7x |
| Přečtených | 282x |
| Čtenářské výzvě | 45x |
| Doporučených | 39x |
| Knihotéce | 122x |
| Chystám se číst | 280x |
| Chci si koupit | 66x |
| dalších seznamech | 5x |
Luisa, Selma, Martin (kamarád) a optik (tak chápající) a ještě Elsbeth, Marlies, Palme a pes Aljaška... a moje počáteční obavy, aby to čtení nebylo až moc zvláštní... Bylo to krásné vyprávění, milé, vtipné i dojemné (nejméně 3x) - a tak příjemně podávané (něco jako Amélie z M., ale z německé vsi). Byla jsem tam s nimi. Neobyčejné. Doporučuji.