Červený a černý

kniha od:

Červený a černý https://www.databazeknih.cz/https://www.databazeknih.cz/img/books/73_/73721/mid_cerveny-a-cerny-Htx-73721.jpg 3.7 857
Koupit Ekniha zdarma Bazar

Společenský román francouzského klasika 19. století o mladém muži, snažícím se překonat společenské bariéry a vyšvihnout se mezi společenskou smetánku. Hrdina knihy Julien Sorel je skvěle vykresleným typem mladého kariéristy a pokrytce, který proto, aby unikl vojenskému stejnokroji, si podle požadavků reakční doby zvolí kněžské povolání. Využívá přízně žen, aby mohl rychleji postupovat na společenském žebříčku bez ohledu na utrpení, které kolem sebe působí. Dílo, které zpodobnilo venkovskou i městskou společnost po Napoleonově pádu a nástupu Bourbonů, se přes počáteční nepříznivé přijetí stalo jedním ze základních kamenů světové literární dědictví.... celý text

Žánr:
Literatura světová , Romány

Vydáno: , Svoboda
Originální název:

Le Rouge et le Noir , 1830


více info...

Komentáře (120)

Komentáře 120 Recenze 1

JohnMiller
JohnMiller
09.05.2023 4 z 5

Moje prvé stretnutie so Stendhalom dopadlo nad moje očakávania. S románom Červený a čierny som sa na internete stretol na viacerých miestach a to zvyčajne v rôznych anketách a rebríčkoch, kde tento román zaradili medzi najlepšie literárne diela v histórií. Tak som neváhal a skúsil. Po dočítaní som uznal, že tam právom patrí, hoci sú kapitoly písané z pohľadu dnešného, s časti uponáhľaného sveta, ťažkopádnejšie. Tempo je veľmi pomalé a ten archaický rukopis ktorý miestami rozoberá, dajme tomu, nie úplne najpodstatnejšie veci do elementárnych hĺbok, nemusí dnes každému sadnúť. V mojom prípade však sadol a som z toho celkom nadšený. Kniha sa nečíta najjednoduchšie (podobne ako diela Huga či Balzaca ale či to nieje iba starým prekladom, netuším. Keďže som nečítal preklad od týchto autorov ktorý by nebol starší ako ja) ale keď sa poriadne sústredíte, stránky sa vám odvďačia kvalitnou psychoanalýzou, ktorá svojou presnosťou a dôrazom na vierohodne zachytené psychologické pochody charakterov, dokáže čitateľa doslova prevteliť do postáv, hoci s nimi nemusí zdieľať morálne, etické či iné hodnoty. Ako som spomínal dej nie je vôbec dynamický a v podstate zachytáva "iba" všedné dni rôznych sociálnych tried. Avšak viac ako toto mi prekážalo to, že niektoré, pre čitateľa podstatné vyvrcholenia niektorých udalostí autor odrazil jednou vetou alebo dokonca túto udalosť vynechal a dej pokračoval ďalej. Ale beztak ide o kvalitný psychologický román a k autorovi sa v blízkej budúcnosti ešte určite vrátim.

Knišíl
Knišíl
07.04.2023 4 z 5

Stendhal, tedy Henri Marie Beyle, se dnes již řadí ke klasikům francouzské literatury, který ale za dnů svého života byl, ostatně jako mnoho jiných později uznávaných a vlivných spisovatelů, považován spíše za literárního diletanta, špióna, pleticháře zajímajícího se o politiku a salón, ženy a víno. Dnes před námi stojí dílo, které tak úplně nestárne, a ač Stendhal nebyl propagátor krásného stylu, jeho větná skladba není lahodící, o to více má kniha obsah/duši/živou látku, která je aktuální zcela i v dnešní společnosti. Je to právě Stendhalův pokus o to, nahlédnout do nitra postav (a ač z pozdějšími autory jako Dostojevský, Faulkner, Woolfová či Kafka prohrává, co se propracovanosti a ponoření týká), přesto ho lze obdivovat, že se nebál věnovat více psychologii postav, než objektivizujícím popisům okolního vybavení pokoje. Doporučuji doslov Iljy Erenburga, který na svou dobu překvapivě zase není tolik ideologický, ač se tedy nevyhnul zdůraznit Stendhalovu kritiku zkaženosti kněží a buržoů, který Beyleho zase o něco více přiblížil čtenáři. Příběh vzestupu a pádu ambiciózního mladíka, není originální, určitě ne v literatuře 19. století, ale Červený a černý mezi nimi určitě vyčuhuje.

Stendhal má jedny z nejkrásnějších a nejpravdivějších aforismů, který leckdy vkládá do úst svým postavám.

"[...] jedním z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi." (s. 327)
"Lidské bytosti, která se zřítila do nejhlubší propasti neštěstí, zůstane jako jediné útočiště odvaha." (s. 332)

Velmi mě zaujala také až meta-narativní rovina vstupů Stendhala do svého díla ve formě komentářů svého tvůrčího postupu.

"Milý pane, román je zrcadlo, se kterým jdeme po silnici. Jednou vám ukazuje modř oblohy, jindy bahno kaluží na silnici. A vy budete člověka, který ve své nůši zrcadlo nese, obviňovat z nemravnosti! Obviňujte raději silnici, na níž je louže, anebo ještě raději cestmistra, který nechá vodu stát a hnít, takže se utvoří bahno." (s. 331)

A nakonec, trochu noetického zamyšlení nad člověkem a jeho poznáním. Život je mystérium, které nám není plně známo a nemůže být plně pochopeno, a to je na něm vlastně to krásné, červená se střídá s černou, někdy tam ale pronikne bílá nevinnost, a někdy dokonce zelená naděje.

"Jepice se rodí za dlouhých letních dnů v devět hodin ráno a umírá o páté hodině odpoledne; jak by mohla pochopit, co je noc?" (s. 458)


bárbra13
bárbra13
02.12.2022 4 z 5

Tempo románu je velmi pomalé, takže jsem s knihou strávila docela dost času. Musím ale říct, že to byl příjemný odpočinek od knih, které čtu normálně. Někdy je holt potřeba zvolnit :)

padola
padola
31.05.2022 4 z 5

Teda, ta francouzská šlechta se musela strašlivě nudit! Na druhou stranu škoda, že toto umění svádění (téměř tak propracované a prožité jako umění válečné) prakticky odumřelo.

Čekala jsem jasnější propojení k Napoleonovi a napoleonské době - ale možná jenom špatně čtu mezi řádky.

Hanka_Bohmova
Hanka_Bohmova
03.05.2022 3 z 5

"Veškerá nuda tohoto nezajímavého Julienova života jistě postihla i čtenáře."

Autor to myslel jinak, ale já s ním musím souhlasit doslovně: ano, to bohužel postihla, na víc jak pěti stech stranách. Spíš než zrcadlo společnosti mi to připadalo jako nějaká pradávná young adult, milostné peripetie, tajemná dobrodružství, přepjaté emoce brané smrtelně vážně. Pro mě ve výsledku dost nestravitelné, Balzac je v podobné směsici společenského a psychologického přirozenější i zábavnější.
Určitě jde o výmluvný doklad z dějin literatury, ale kdybych nemusela ležet s covidem, odložím knihu po první stovce stránek. Tím bych se ovšem připravila o jednu z mála fakt geniálních vět tohoto románu: "V semináři existuje určitý způsob, jak jíst vajíčko na měkko tak, aby z něj byl patrný pokrok dosažený ve zbožném životě".

janka2000
janka2000
23.03.2022 3 z 5

Povinná četba k maturitě, která mě velmi zklamala. Příběh o mladíkovi, jež má z dnešního pohledu všechny rysy sexisty a sobce, vypráví o jeho milostných a veřejných peripetiích. Čteno namáhavé, protože mě to jen štvalo a přišlo mi to plytké...

Chajda69
Chajda69
14.02.2022 4 z 5

Román Červený a černý mi v knihovně ležel dost dlouho a nějak jsem se k němu nemohl odhodlat. Téma není úplně můj šálek čaje a vzhledem k tomu, že není úplně nejkratší, pořád jsem nacházel knihy, do kterých jsem se pouštěl raději. Pak jsem si koupil audioknihu, abych po první kapitole zjistil, že je výrazně zkrácená, ale když už jsem měl rozečteno, dočetl jsem. A musím říct, že - i vzhledem ke zdejšímu hodnocení - pro mě byla tahle kniha příjemným překvapením.

Sorel se mi zdál, co do navazování milostných vztahů, extrémně vypočítavý (a zpočátku cynický) pouze v prvním případě. Z hodin literatury mi utkvělo, že měl ženy zneužívat ke zvýšení svého společenského postavení... nejsem si úplně jistý, že tomu tak bylo ani v jednom případě. A to je to, co mi na knize vadilo - nebylo zřejmé, jaká je motivace postav k jejich chování. Zejména právě Sorelova. Z ničeho nic ho prostě napadlo, že vezme za ruku manželku svého chlebodárce. Jen tak. A že bude své kontakty s ní stupňovat. Zase jen tak. Proč? To ctižádostí vysvětlit nelze, ani nějakou nespokojeností se sebou samým... nevím, tohle mi dost vadilo.

A tím jsem vlastně vyčerpal negativa. Na Sorela po přečtení musím pohlížet trochu jinak, než jak mi byl vykládán. Ano, ctižádostivý byl, ano, chtěl stůj co stůj zlepšit své společenské postavení, ale tedy že by sahal k nějakým extrémně nemorálním metodám, to se mi opravdu nezdálo. Román jsem tak vnímal spíš jako střet ambiciózního jedince s extrémně rigidní společností, kde prostupnost sociálních vrstev je nejenom obtížná, ale zejména nežádoucí. A pak přichází na pořad dne otázka - jaké prostředky mohu použít k boji proti systému, reprezentovaný prostě tím, že se chci mít lépe?

Stendhalovy kousavé poznámky na adresu francouzské společnosti byly skvělé, a přesto si myslím, že jsem jich mohl docenit pouze malou část. O ponapoleonském období ve Francii nevím nic moc, o roli církve v té době asi ještě méně a o jednotlivých osobnostech té doby už nevím vůbec nic. V tomto ohledu je tedy Červený a černý asi dost poplatný své době, kdy jeho ocenění vyžaduje poučeného čtenáře.

Autorovy obecné "životní poučky" a komentáře typu "neštěstí zmenšuje bystrost ducha" nebo "člověk už nemůže počítat s rozumem. Toto století dělá ve všem zmatek. Spějeme k chaosu." mě moc bavily a soustředil jsem se hlavně na ně. Příběh samotný mě nakonec překvapil, nejzajímavější mi přišly kapitoly o životě v semináři a v pařížské společnosti. Asi hlavní dějový zvrat jsem vůbec nečekal, za což také připisuji kladné body.

Na závěr pak musím podotknout, jak trefný byl Stendhal s tím, jak vykreslil adoraci povrchních Francouzů hrajících si na aristokracii k Sorelovu "umění" recitovat Bibli, což mu automaticky zajišťovalo jakýsi respekt. Nejednou se mi stalo, že jen proto, že jsem byl obeznámen s některými texty (písní, literárních děl) a dal tuto znalost najevo, i když jsem s obsahem naprosto nesouhlasil, dopad toho, co jsem potom říkal nebo dělal, byl nepoměrně vyšší a bylo k tomu přihlíženo jako k vysoce relevantnímu. A Sorelovské pohrdání je přesně to, co tenhle nezasloužený obdiv (vědomě vystavěných) vzdušných zámků zasluhuje, sám jsem to nikdy nechápal, i když uznávám, že ho bylo možné využít ve svůj prospěch.

A pod dojmem z předvolební kampaně k volbám do Poslanecké sněmovny v roce 2021 nemůžu necitovat kousek monologu pana de la Mole: "Uvědomme si, koho je nutno rozdrtit. Na jedné straně novináře, voliče, slovem veřejné mínění; pak mládež a ty, kdo se jí obdivují. Zatímco se oni opájejí vlastními planými slovy, máme my tu zaručenou výhodu, že čerpáme ze státního rozpočtu."

Annicka
Annicka
30.01.2022 5 z 5

Má oblíbená kniha. Kdysi jsem ji četla na gymnáziu jako povinnou četbu - tehdy jsem strašně cítila s Juliánem a s Matyldou. Nyní jsem ji poslouchala jako audioknihu se skvělým Borisem Rösnerem. S Juliánem ani Matyldou jsem neměla už tolik pochopení - asi jsem také vyrostla těm jejich hloupým a afektovaným nápadům :) Stendhal každopádně Juliánovu povahu, ať si o ní myslíme cokoliv, popisuje opravdu mistrně. Obzvlášť poslední dvě kapitoly s vyvrcholením podivného vztahu Juliána, Matyldy a paní de Rénal byly skvělé.

MíšaS.
MíšaS.
08.01.2022 5 z 5

Vynikající román. Četla jsem ho několikrát a vždy na mě "blikne" něco, co jsem při předchozím čtení ještě nebyla schopna pochopit anebo nechtěla pochopit :)

ElleNora
ElleNora
30.11.2021 4 z 5

Příběh plný nevěry, manipulace a honby za vyšším společenským postavením. Některé části se četly vysloveně samo, ale bohužel se střídaly s těmi, které se příliš vlekly. Styl psaní je po vzoru francouzského realismu velice otevřený a upřímný, plný vnitřních monologů, víme tedy, co si postavy myslí. Právě proto mě asi kniha zaujala - působí velice silně, přestože s postavami člověk nesoucítí.

Ronnie68
Ronnie68
08.11.2021 4 z 5

K téhle knize mě přivedla mamka ... já jsem se k ní odhodlávala už nějaký ten čas ... a musím přiznat, že to nebylo špatné čtení ... i když hlavní hrdina mi nepřipadal super sympatický (hlavně jeho chtivost po moci jakoukoli cestou) ... skoro každá kapitola (až cca na poslední 3) je doplněna krátkým úryvkem [citátem] z knih od různých autorů ... opravdu to nebylo špatné čtení ...

n.ezn.amy
n.ezn.amy
15.07.2021 4 z 5

Julien Sorel chce v životě mít vysoké postavení, lehký život v luxusu a neváhá kvůli tomu obětovat vše, aby toho dosáhl. V zásadě je mu jedno zda svého cíle dosáhne jako voják v typické červené barvě anebo jako duchovní v barvě černé. V kariéře stoupá vysoko, ovšem vše má svůj strop a potom pád je velmi krutý. Příběh bezskrupolozního člověka, který pro své obohacení je schopen čehokoliv i popřít svá přesvědčení. Povaha některých lidí se nemění a to jak v minulosti tak současnosti.

lucie2169
lucie2169
22.06.2021 4 z 5

Julien Sorel zrovna velký sympaťák není: sebestředný pokrytec, který se snaží zalíbit na všechny strany, aby udělal kariéru a spravil si pochroumané sebevědomí. Neustále obavy hlavního hrdiny o to, jak bude ve výsledku vypadat, mě dost znechucovaly. Na příběhu mi přijde zajímavý zejména zjevně ambivalentní vztah autora k této postavě, připadá mi, jakoby se nemohl rozhodnout, co k ní cítí (nebo to tak na mě aspoň působilo). Celou knihu jsem se snažila přijít věci na kloub a nakonec se mi to stejně nepodařilo. Dávám čtyři hvězdy, čtvrtou za přednes Borise Rösnera, na který jsem si ze začátku trochu musela zvykat, ale ve výsledku ho hodnotím jako velmi zdařilý.

lernami
lernami
03.06.2021 5 z 5

Poctivě napsaná kniha. Líbily se mi tématické citáty, které byly přidány ke každé kapitole. Po psychologické stránce mi dílo přišlo také v pořádku, děj byl uvěřitelný.

topi80
topi80
28.05.2021 3 z 5

Ač dílo reflektuje tehdejší společenskou situaci a mnohé dialogy kvůli tomu nemohou dávat současnému čtenáři smysl, hlavní hrdina se svým okázalým vnitřním pohrdáním vrstvami, mezi které se všemi silami snažil dostat, je dodnes nadčasovým předobrazem všech pokryteckých patolízalů. Možná i díky tomu ta kniha, které by nadčasovost nikdo neprorokoval, dodnes přežívá mezi klasikami.

Little.deer
Little.deer
19.05.2021 4 z 5

Jako mladá jsem se od ní nemohla odtrhnout a pak jsem jí slyšela i jako audioknihu, kde je krásně namluvená Borisem Rösnerem...:-) Líbilo se mi, že postava Juliana není úplně jednoznačná a je v něm hodně rozporů...

amejzlík
amejzlík
01.05.2021 4 z 5

Vůči této knize jsem měla z hodin literatury předsudky. Zajímalo mě zda si je potvrdím, nebo vyvrátím. Zprvu mi byla postava Juliena Sorrela nesympatická. Později jsem si ho velice oblíbila. Mrzelo mě jak dopadl. Druhy lásky k oběma ženám byly odlišné. Více se mi líbil vztah Juliena a paní de Rênal. Ale i ten s Mathilde měl něco do sebe. Pár vnitřních monologů Juliena mne trochu nudilo, ale jinak jsem si příběh moc užila.

lusila
lusila
29.04.2021 4 z 5

Celý príbeh ako aj hlavnú postavu definuje citát R.P. Malagrida zo strany 138: Reč bola daná človeku na to, aby zakryl , čo myslí.

Finskej
Finskej
12.04.2021 3 z 5

Tohle není čtení pro každého. Stendhal je těžký klasik, rozvláčný a nesnadno čitelný. Ale pokud patříte mezi čtenáře schopné konzumovat takový druh literatury, pak je to ovšem velmi dobré. Jen se připravte i na to, že taky poněkud depresivní, jeho romány nekončívají dobře a tento není výjimkou. P.S. A zcela subjektivně: hlavní hrdina je pako. Jak dokonale zbodá svůj osud, to rozhodně naučnou hodnotu má.

Radeon
Radeon
02.04.2021 2 z 5

Čtením jsem nasál atmosféru a sociální problematiku té doby, děj mě zvlášť nevzal.

Pebra
Pebra
27.03.2021 2 z 5

Baví mě dobové reálie, tady o to víc, že autor si je nevycucal z prstu, jelikož v té době žil. Zapalování ohňů na znamení, že král přijíždí do okresu, aby ho bohatší vesničané mohli spatřit, pronajímají si ve městě balkony, jízdy tryskem na koni, kukuřičné šustí ve slamníku... Julián mně vůbec nevadil, zkrátka si šel za svým, jako mnoho lidí, choval se u toho stále zdvořile, omlouvá ho i to, že z něho otec vytřískal duši a vůbec ho nemiloval, viz poslední rozhovor v žaláři. Nakonec gilotina je dostatečný trest, dneska by z toho vyvázl sotva s podmínkou... Jen Stendhalův vypravěčský styl mě moc nebral.

los
los
21.03.2021 3 z 5

zaujala mne spíše společenská a politická část románu než popisy emocionálního rozpoložení protagonistů

charakter Juliána neshledávám závadný, naopak je zde od počátku jasná autorova nápověda k interpretaci: "syn tesaře"

Dominik_13
Dominik_13
18.01.2021 5 z 5

Při pročítání zdejších komentářů si stále dokola pokládám tutéž otázku: "Hodnotíte knihu nebo charakter protagonisty?"
Je Julian Sorel mravně pochybný? Odpověď sice závisí na vaší morálce, ale asi se téměř všichni shodneme, že ano. Znamená to, že Stendhal stvořil špatnou knihu? Že jeho čtivý, s lehkostí napsaný román plný psychologicky hodnověrných postav a podmanivě vyobrazeného prostředí francouzské smetánky má být odsouzen, protože hlavní hrdina je vypočítavý intrikán? Není to spíše známkou dokonalosti autora, že dovedl vytvořit postavu tak živoucí, tak skvěle prokreslenou, že vám skoro po celou dobu poleze na nervy? Není právě tohle emoční zatažení čtenáře do děje známkou kvalitní literatury?

TerezaaBaarova
TerezaaBaarova
16.01.2021 5 z 5

Knihu budete mít rádi, ikdyž hlavního hrdinu ne, je to totiž intrikán a vyloženě nesympatický chlapík.
Čtenářské období na gymplu, povinná četba, nelituji.

chodícírohožka
chodícírohožka
11.01.2021 3 z 5

Překvapivě čtivý román bez pořádného děje. Popisuje francouzskou společnost v první polovině 19. století, nudu a vrtkavost lidí, nestálost a přelétavost mladých... Hlavní hrdina mi byl hrozně nesympatický (a jeho jméno bylo tím nejmenším problémem, který jsem s ním měla). Podobně ani ostatní postavy se mi zrovna nelíbily. Nicméně text nebyl napsaný (přeložený) špatně.

Bethanee
Bethanee
05.01.2021 3 z 5

Taková klasika na jedno přečtení. Děj je poněkud zdlouhavý a občas se tam vyskytuje příliš mnoho jmen.

DeathTheKid
DeathTheKid
21.11.2020 2 z 5

Za posledních 5 let se mi povedlo přečíst cca 44 knih, což je přesně o 44 více, než bych si před 5 lety pomyslel. Takže když jsem pokukoval ségřinou knihovničkou, zaujal mě právě román Červený a černý, protože "jo, hej však o tom jsme se na střední učili!" a tak jsem se do toho dal.

Tušil jsem, že styl psaní literatury minulých století bude odlišný od toho dnešního, mainstreamového, ale že to bude až tak jiné? První věcí je samozřejmě překlad, který nejspíše ctí tehda používaný jazyk. Proto místo "představivosti" budete číst "obraznost" a podobně. Kniha je těmito staršími výrazy prošpikovaná, což není špatně, ale abyste jen neklouzali po povrchu očima, ale skutečně četli, nesmíte pospíchat. Já nepospíchal a stejně jsem nepobral více věcí než bych sám chtěl. Má to "těžkou prdel" a popisování společenských konvencí Francie v začátcích 19. století taky nepomáhá, zejména když do rovnice připíšete mladého Juliána Sorela, který je bez pardonu pěkný debil.

Už samotné společenské situace bylo obtížné si představovat a udělat si obrázek, a do toho sledujete chování Sorela a jeho opovrhování snad každé sociální vrstvy, ve které se nachází, a aby dosáhl svého jede se všemi a zároveň proti všem. Je to pokrytec v životě i v lásce a v knize je to jasně vidět. Mnoho kapitol se vlastně řeší úplně všechno a zároveň úplně nic. Troufám si říct, že kdyby se vyškrtalo 150 stran, podstata děje i povahy hlavních postav by byly zachovány.

Mrzí mě vágní popis knihy, ale nevím moc, jak tuto amatérskou recenzi uchopit. Dost možná je to literárně i psanou formou nejtěžší dílo, které jsem měl tu čest číst a možná to prostě jen není můj šálek kávy. Nejsem vyloženě zklamán, že jsem se do Červeného a černého pustil, ale kdybych měl možnost odpovědět svému maturantskému já, zda-li to fakt poctivě prubnout do čtenářského deníku, řekl bych "Neplýtvej časem a stáhni si rozbor z netu."

LordByron
LordByron
17.05.2020 4 z 5

Prvý román čo tu hodnotím a jeden z najlepších čo som kedy čítal a z mála čo som aj dočítal :)Možno je to do istej miery aj mojou láskou k danej dobe (a obdivom k Napoleonovi )ale načisto ma to chytilo.Stendhalov štýl je jednoducho vynikajúci a už len kvôli nemu by si tá kniha zaslúžila byť legendou -ľahký ,vtipný ,elegantný a ciceronovsky výrečný .Ale predovšetkým je to samozrjem kritika svojej doby a jej mravov ,zvykov,chýb..Jedna z mála kníh napísaných o období reštaurácie čo tú krátku doby vystihuje ako takmer nič ..Svet sa od tej doby ,ale toľko zmenil..
Viacerí sa tu vyjadrovali aký je tento román nadčasový a áno je .Zároven je však aj úplne poplatný svojej dobe :)Len si to všimnite :Julien túži po kariére a úspechu .Ale nemôže ich len tak mať ,lebo vtedajšia spoločnosť snažiaca sa o pomaly návrat feudalizmu hádzala každému talentovanému človeku pod nohy len prekážky..Dnes naproti tomu ľudí od rána do večera vybudzujú aby boli kariéristickí a hnali sa za úspechom až je z toho človeku zle -ale vtedy to tak nebolo.Toto treba chápať mám dojem ,že mnohí tí čo tak povýšenecky Juliena v komentovej sekcii odsudzujú si to neuvedomujú .To aký bol statočný a talentovaný a schopný ,že vôbec dokázal to čo dokázal ...
Nie je to pravdaže čisto pozitívny hrdina a neraz lezie na nervy -no a? Je ambiciozny a chce niečo dokázať .Je inteligentný .Jeho pokrytectvo mi tiež vadilo a nebol by som ho schopný (trebárs ked zaprie dokonca aj svojho boha Napoleona a zničí jeho obrázok ).Inak je to fantastická kniha .Perfektne vystihnuté popisy citov v duchu romantizmu a stovky odbočení a popisov tých tak vtipných a pritom tak sympatických postáv ...

Set123
Set123
26.04.2020

Pro začátek je třeba naspat, že tomu není dávno, co jsem dočetl Zločin a trest od Dostojevského a tak se mi samozřejmě nabízí srovnání Sorela a Raskolnikova.
Když jsem se pročítal příběhem mladého Raskolnikova, byl jsem z jeho charakteru a myšlenek naprosto znechucen. Jeho mysl mi byla odporná, jeho charakter slizký a odpudivý. To se mi u Sorela nestalo. Raskolnikov mě znechutil. Sorel ne. Sorel mě každým svým slovem, každou svou myšlenkou urážel.
Já nemám problém se zlem. Když je člověk zlý, potažmo zlo činí, ale má k tomu důvody, jeho charakter je pevný a úplný, jsem schopen jej respektovat. Na nejnižší úrovni jsem respektoval Raskolnikova. Sorela respektovat nelze. Jeho mrzký charakter je neúplný, – tak jak jej Stendhal velice dobře vymyslel – je nestálý a je odporný. Namyšlenost bez schopností, pokrytectví, které si za štít použilo pýchu.
Nikdy nic u Sorela a v Sorelovi nebylo dokonalé, nebylo celé, žádný jeho rys, žádný jeho čin. Ke konci knihy, když postřelil jistou nejmenovanou dámu, říkal jsem si: Dobře. Alespoň něco udělal pořádně, alespoň něco je v jeho životě úplné. Ale ne. Na další straně se dozvíme, že ani to nedotáhl do konce. A tak mi nezbývá, nežli prohlásit, že jediné, co bylo u Sorela kompletní, byla jeho smrt.

Abych se nerozepisoval více, nežli by bylo zdrávo, ostatní postavy z knihy zde nebudu zmiňovat, ani jedna hlavní postava mi však nebyla sympatická.
Pokud jde o čtivost knihy, nemám výtek. Pan Stendhal používal velice čtivý sloh a kniha jako taková je opravdu lehce čitelná, příběh není tak natahovaný, jak jsem se obával a kapitoly jsou velice dobře dělené.

Rád bych dal knize čtyři hvězdy, nejsem toho však schopen. Podle mě bude ideální zůstat u tří a to sice kvůli hlavnímu hrdinovi. Je mi dilematem, zda právě kvůli tomu, jak moc mě hlavní hrdina uráží, nemám dát knize Červený a černý plný počet bodů. Ale nikoliv. Tak objektivní se mi být nechce.

eviku19
eviku19
22.04.2020 4 z 5

,,Největším neštěstím vězne je, že nemůže před nikým zamknout dveře."

karaliene
karaliene
12.02.2020 4 z 5

Po třicítce dojíždím gymnaziální resty, toto je jeden z nich.
Asi chápu, proč je kniha zařazena do povinné četby: dobu vykresluje takovou, jaká pravděpodobně byla, tísnivou a podivně odlidštěnou, poměrně jednoduchý příběh je podaný fantasticky s literárním umem. ALE...celou dobu mě dráždily všechny hlavní postavy. Julienovi bych z fleku lupla psychiatrickou diagnózu...a do žen, které ho navzdory všemu chorobně milovaly až za hrob, si podle mě Stendhal projikoval nereálné přání nějakou takovou ve svém vlastním životě mít.

Fengr
Fengr
10.01.2020 4 z 5

V 19. století bych nedokázal žít. Mně by stačila jenom ta všudypřítomná přetvářka a už bych se zbláznil.
Julian mi ze začátku byl nevýslovně nesympatický. Jeho jednáním, myšlenkami, prostě vším.
Ale v průběhu děje, začínal být vnímavější světu kolem sebe a míň nabubřelí. Což zapříčinilo, že s ním i snad soucítím.
Celkový dojem z knihy mám nějaký prazvláštní. Ale i tak jsem si ji rád přečetl.

Andrea S.
Andrea S.
28.12.2019 2 z 5

Knihu jsem před několika lety četla jako povinnou literaturu na gymnáziu. Vybavuji si pouze hlavní linku příběhu, která mě příliš nezaujala, a zejména to, že se kniha "vlekla". Její čtení mě nebavilo, což bylo dáno jazykem a dobou, ve které byl román napsán.

Karborund
Karborund
17.12.2019 4 z 5

Jsem spokojen. Příběh mě zaujal a děj mě bavil. Julian bych trochu neuchopitelný svým revolucionářstvím, ješitností, naivitou a uplakaností a zároveň citlivý, oddaný a moudrý. Pro mě je v knize vždy důležité věřit postavám jejich pocity a vžít se do dané situace a to se zde jistě povedlo.

Montezuma
Montezuma
19.09.2019 5 z 5

Stendhal v modrých číslech svědčí o postupné barbarizaci naší doby. Je to sofistikované? Musí u toho člověk přemýšlet a neodehrává se v tom 10 bestiálních vražd na deset stránek? Potom to ovšem musí být průměrný román.

Možná, že by Čecháčci měli vůbec přestat číst. Očividně to nemá smysl.

NicolMark
NicolMark
29.08.2019 4 z 5

Nádherná a nadčasová klasika! Hlavní hrdina Julien Sorel je synem tesaře. Je obdivovatelem Napoleona, rád se věnuje knihám a sní o kariéře kněze. Jednou se verriérský starosta rozhodl, že Juliána zaměstná jako vychovatele svých tří dětí – uměl totiž dobře latinsky, znal bibli. Děti si Juliána oblíbily a časem se obliba objevuje i u starostovy ženy, paní de Rênal. Jak to celé dopadne si budete muset přečíst.

Název knihy je odvozen od rozhodování se hlavního hrdiny ohledně práce vojenské či duchovní, tedy červené francouzské vojenské uniformy a černé kněžské sutany.

Každým přečtením působí kniha jinak. Příběh je někdy zbytečně zdlouhavý, z čehož dýchá začátek 19. století – neboli romantismus jak z učebnice...Kniha je psaná stylem daného století, také se zde objevují naivní, láskou ovíněné momenty, ale přes to všechno, je to krásné. Jedná se o příběh životních lásek a jejich všech možných podob. V knize je detailní psychologie jednotlivých postav, sledujeme, jak se hlavní protagonisté vyvíjejí spolu s plynoucím časem.

Kniha je hlavně o pravém citu, nehynoucí lásce, odhodlání, ale také o změně režimu, penězích, společenském postavení a osudu. Krásné romantické popisy – od pohledů, přes doteky až k aktu. V této knize jsem si opravdu hodně podtrhávala autorovy myšlenky.

topi80
topi80
09.08.2019 3 z 5

Hlavní hrdina mi svou úpornou snahou o to stát se snobem největším z největších opravdu sympatický nebyl, což pak korunoval tím, kterak o těch, ke kterým chtěl tolik patřit, později promlouval, čímž bylo celé mé čtení značně ovlivněno. Kniha obsahuje mnoho dobových reálií a narážek, které asi dnešní čtenář nemůže pochytit, ale o její kvalitě svědčí to, že o ten příběh je i přesto nadále zájem. Ale já až tak moc zaujat nebyl.

Odetta889
Odetta889
06.07.2019 4 z 5

Julian si smrt zasloužil. Když už v tak nízkém věku nechaval za sebou zničene životy co potom ve čtyřiceti? Nechci ani domyslet kam by se jeho život ubiral. Při čtení jsem musela nad ním a také nad jeho milenkami kroutit hlavou. Hodnoceni přeci jen dávám vyšší než jsem zamyslela. Kniha ve mě zřejmě zanechá stopu.

tyjá
tyjá
05.05.2019 4 z 5

Do čtení téhle knihy jsem se velmi nutila. Mrzí mě, že jsem se začetla až v posledních 100 stránkách. Moc nechápu Juliánovu proměnlivost z hlediska lásky k ženám... Ale třeba mi to časem dojde.

Bilky
Bilky
03.05.2019 5 z 5

Zvláštna kniha. Za môjho života trikrát rozbabraná a nikdy dočítaná. Pritom je to:

A) súčasť povinnej literatúry
B) pán autor a klenot francúzskej literatúry
C) dielo klasika romantizmu
D) stred romantizmu a realizmu

Napriek týmto superlatívom som s ním/ňou vždy zápasil a až na 4. pokus zvíťazil. A možno ani nie… Až taká výhra to totiž nebola. Boli pasáže, kedy mi Stendal pripomínal môj prvý platňofón. V pravidelných intervaloch sa zasekával a opakoval jednu sekvenciu do aleluja. Ale poďme najprv na cukor a až potom ho zbičujem.

Páčil sa mi otvorený a priamočiary štýl - žiadne okolky, autor sa s hodnotením charakterov svojich postáv vôbec nepáral: abbé bol dobrý človek, starosta bol chuj, Sorel bol sebec a pokrytec, pani DeRenal intrigánka, markíz De La Mole bohatý snob. Postavy na scéne boli jasne dané, niekedy dokonca priamo charakterizované autorom už pri úvodnom predstavení. Napriek tomu s postupujúcim časom a vývojom tak celkom nekonali. Neboli iba čiernobiele, ako je to zavedené v romantizme, ale povedzme, že boli “červeno-čierne.”

Aj trýznivosť myšlienok a vnútorné rozpory medzi dobrom a zlom, tak typické pre romantizmus, tu autor veľmi slušne rozpitval. Žiadne vzletné bláboly, ale uveriteľné psychologické muky rozorvaných duší. Kritika súdobej spoločnosti bola priama a konkrétna, štátna moc a samospráva boli často pranierované, ale najviac to schytávala šľachta. Celkovo tu Stendhal rozdával pomerne ortodoxné názory:
“Jedným z rysů geniálnosti je nevláčet své myšlenky brázdou vyjetou obyčejnými lidmi...”

A cirkev? Tú Stendhal absolútne nešetril. Zaujali ma aj priznané vstupy autora do deja. Na dobu vzniku sa mi toto dielo javilo ako moderné svojou otvorenosťou, miestami až škandálnou kritickosťou, ale aj rozprávačskou formou. No najviac ma Stendhal prekvapil tou nejednoznačnosťou postáv a balansovaním s ich charaktermi. To, ako sú postavy ovládané svojími cieľmi, ale nakoniec ich premôžu obyčajné pudy a nízke chtíče. Ako opakovane sa jednotlivec dostáva kvôli tomu k zásadnym životným rozhodnutiam - to ma fascinovalo, lebo o tom je život.

K tým negatívam. Stendhal sa nečítal ľahko, teda aspoň mne nie. Toho romantizmu okolo sexu a zvádzania tam bolo neúrekom a jeho popisy erotických predohier boli únavné. Na 4 stranách opisuje rozhodovací proces hlavného hrdinu, ktorý sa chystá dotknúť ruky vytúženej devy. Vzhľadom na vtedajší spoločenský status a konvencie je to síce pochopiteľné, ale autor to rieši opakovane pri každej milostnej scéne a jeho hrdina je taký mamľas, že jeho úspechy sú neuveriteľné.

Ďalším negatívom bolo nevyrovnané tempo, fádne opisy a zdlhavé vnútorné monológy hrdinu, najmä v druhej knihe, keď sa z vidieka dostal do Paríža.
Nakoniec ešte musím spomenúť, že dielo je trocha tendenčné a autor rovnako ako jeho hrdina je republikán a zarytý odporca šľachty. Stendhal si teda cez svojho hrdinu vybavuje svoje účty s modrou krvou a tak všetky jeho názory na aristokraciu sú jednostranné, výsmešné až hanobiace.

Celkovo však pravážili pozitívne dojmy a dielo je hodné svojej povesti, aj keď symbolika jeho názvu podľa mňa nemusela byť tak celkom o politike či svetonázore a nebola len o rozpore: revolúcia/sloboda vs. cirkev/despotizmus. IMHO sa viac viazal k citovým rozporom medzi láskou a spol. postavením, medzi citom a pretvárkou, medzi čistotou a chamtivosťou.

ODPORÚČAM
Otrlejším čitateľom, ktorým nevadí, že je kniha síce nadčasová, no miestami aj nudná, že dvorenie a erotika je tu o pohľadoch a dotykoch. Ktorým nevadí čítať o starých časoch, kedy sa mesiace stretávali len pohľady a končeky prstov, kým teraz sa na prvom rande vymieňajú všetky telesné tekutiny. ;)
Tým, ktorí chcú možno dôkladnejšie nahliadnuť do pretvárky, sebeckosti a bezškrupulóznosti hlavných hrdinov, odporúčam Stendhalovho rodáka Guy de Maupassanta a jeho Miláčika alebo
Angličana W. M. Thackeraya a jeho diela Pamäti Barry-Lyndona, či Trh márnosti. Červený a čierny majú u mňa aj vďaka podmanivej interpretácii Borisa Rösnera presne medzi hranicami 4/5* a 80%.