Byl jsem posledním císařem čínským

06.02.2020

Knihu jsem nedočetla, a to asi i z toho důvodu, že jsem z jiných zdrojů dávno věděla, jak to s posledním císařem Podnebesí dopadlo. Skoro všechna čínská jména vyskytující se v knize jsem znala, tudíž zde problém nebyl. Příběj je velice zajímavý a osudy tohoto muže mě nepřestávají fascinovat. Nicméně, toto knižní zpracování ke mně příliš nepromlouvalo, a já jsem knihu po několika kapitolách odložila. Možná se k ní ješte někdy vrátím, ale příběh sám je mnohokrát velice spletitý, čtenáře jistě tolik okolností nejen že nezajímá, ale ani není k pochopení příběhu klíčových. Předmluva Oldřicha Krále ovšem tento fakt dobře vysvětluje - jiní překladatelè v dalších evropských zemích tyto pasáže vynechali, Král se je rozhodl zachovat. A tak je celá kniha poněkud utahaná. Kouzlu příběhu to však nic neubírá, takže pokud máte dostatek čtenářské trpělivosti a kuráže, vzhůru do toho!

16.02.2019

Nemohu souhlasit s předchozími komentáři - mně se kniha četla snadno a lehce. Ano, čtenář je zavalen ohromným množstvím čínských jmen, která navíc vypadají všechna skoro stejně, ale nikdo ho přece nenutí si je zapamatovat. Nejvíc přínosné byly pro mne první kapitoly odehrávající se v Zakázaném městě. Jak jsem v četbě postupoval, začalo se v knize objevovat čím dál více ideologického balastu poplatného době, který dostoupil vrcholu v posledních dvou kapitolách, které jsou nepokrytou komunistickou propagandou. Otázkou samozřejmě zůstává, kolik skutečně napsal Pchu-I sám, a co už je dílem komunistů.
Je zajímavé sledovat proměnu Číny od faktického středověku až na pokraj Maovi Kulturní revoluce. Na počátek XX. století působí některé situace celkem úsměvně - např. "Velká císařovna vdova Cch’si udělila mému dědovi, princi Čchunovi, a jeho ženě právo jezdit ve žlutých nosítkách z broskvoňového dřeva." Císařských způsobů, které si v dětství osvojil, se nikdy zcela nevzdal - viz "Poručil jsem svému poslednímu komorníkovi, který u mne zůstal, Velkému Liovi, aby „roznášel krmi,“ ale dozvěděl jsem se jen, že všichni kuchaři už utekli. Musel jsem se tedy spokojit se sušenkami." Jeho proměna v "uvědomělého občana" se mi tedy zdá značně nepravděpodobná.
Pchu-I ve své bezbřehé naivitě během svého života "sedl na lep" tolika různým osobám - od monarchistů a stoupenců restaurace po japonské důstojníky - a byl vláčen tolika konflikty prvních dvou třetin XX. století, že ji plně zasloužil klidné stáří, jehož se mu dostalo.

Četla jsem tu knihu snad rok, možná déle. Nebavila mě, ztrácela jsem se v čínských jménech, příběh byl nudný, nezáživně napsaný. Připadá mi skoro jako zázrak, že z ní byl někdo schopen udělat film, který dostal tolik Oscarů....

31.05.2017

Vždy je těžké hodnotit historii,obzvlášť když o ní píše zůčastněný. Dle hesla "po bitvě každý vojín generálem" se názory můžou a většinou taky různí.
Knihu jsem chtěla přečíst. A taky jsem to udělala

07.10.2014

Neskutečně zajímavé téma, které je napsáno neskutečně hrozně. Velice jsem se těšila, až si Císaře přečtu, ale tohle nebylo čtení, to bylo nikdy nekončící louskání těžkopádného textu plného čínských jmen a dvousečných plánů jejich nositelů. Občas zasvitly zajímavé pasáže, většinou ze soukromého života (kvůli kterým sem po knížce vůbec sáhla), ale byl to zoufalý nepoměr. Věřím, že kniha má snad nějakou hodnotu pro člověka, co se v situaci orientuje a nenechá se svést na scestí jednostranným pohledem vypravěče a komunistickou propagandou, ale jako samostatný pramen je kniha docela k ničemu.

20.12.2013

To už se asi nedozvíme, vzhledem k poměrům na císařském dvoře. Pokud se ovšem kniha čte s velkou dávkou nadhledu, dá se v ní mezi řádky vyčíst mnoho zajímavých věcí.

Na čtení je bohužel trochu těžkopádná. Třikrát jsem se k ní vracela, protože jsem vždy dospěla do bodu, kdy se mi začaly některé věci a hlavně postavy plést. Ale stálo to za to a určitě se k ní zase vrátím.