Autoatlas ČSSR

31.01.2023

Když mi na něj padne zrak, neubráním se nostalgii. Ten autoatlas je již dočista opotřebovaný, celý omšelý, ohmataný léty neustálého používání a téměř se rozpadá pod rukama, jakmile na něj sáhnu. Přesto nemám sil jej vyhodit do starého papíru: provázel nás na cestách a vykonal pro nás mnoho dobrého. Právě díky němu jsme se vždycky dostali tam, kam jsme zrovna potřebovali. Za své služby si rozhodně zaslouží vlastní důstojné místo v knihovničce, ačkoliv své nejlepší roky má již dávno za sebou.
Když jím zalistuji, ihned se mi vybaví i náš moskvič. Ti dva k sobě prostě patřili a byli nerozluční: dýchavičný ruský mercedes... a v přihrádce spolujezdce jeho nezbytný parťák. Oba se narodili v dobách, kdy net byl ještě utopií a cosi jako GPS pouhý výplod fantazírující mysli, a přesto jsme s nimi procestovali skoro celou republiku. Asi nejvíc na sklonku 90. let, kdy se mnou rodiče jezdili po přijímačkách. Poznali jsme tak mnoho měst: Plzeň, Hradec Králové, Ústí nad Labem, Olomouc, Brno, České Budějovice... asi nejdál jsme ovšem byli v Opavě... anebo snad ve Zlíně? :-) Večer před jízdou jsme vždy zasedli k poradě, táta jakožto řidič se ponořil do tajů čísel cest a křižovatek, jezdil prstem po mapě a v duchu vypočítával čas, zatímco mamča připravovala občerstvení pro všechny a oba se snažili na sobě nedat znát nervozitu, která se jich zmocňovala.
Zní to až neuvěřitelně, ale pokaždé jsme nějak zvládli dojet ve stanoveném limitu, zpravidla na osmou hodinu ranní. A že to mnohdy nebylo nijak jednoduché! Přestože si táta každou trasu doslova "vtloukal do hlavy" tak pečlivě, až ji dokázal namalovat snad i se zavřenýma očima, realita se tištěné skutečnosti v mnohém vzdalovala: na silnicích čekala spousta nástrah - objížďky, opravy, uzavírky, slepé ulice, cesty do nikam... a k tomu všemu ještě zácpy, kolony a sebevrazi na rychlých kolech... Fofr a stres na entou. V rodičích to jen vřelo, štěkali na sebe v kulometné palbě a navzájem se obviňovali z neúspěchu, když se ztratili v jednosměrkách, aniž si přiznali, že jsou v koncích, že mají dost, že už fakt nemůžou, takže nezbylo než stočit okénko a zeptat se náhodných kolemjdoucích na cestu, pokud někdo byl zrovna nablízku :-)
Ale vždycky jsme k cíli dospěli, i když, pravda, občas celí pomačkaní, rozbolavělí a otlačení, jak se auto věčně natřásalo, jak námi házelo ze strany na stranu... a my z něj vystupovali celí unavení, utahaní, zmordovaní, na hranici sil a dočista vyčerpaní tím jednotvárným hukotem silničního provozu, který od počátku cesty útočil na naše ušní bubínky. Obdivuji tátu, jak to všechno zvládal... jak bleskově reagoval, jak dovedně kličkoval labyrintem ulic pražské magistrály, s jakou neomylností vždy zvolil ten správný pruh a prostě věděl, kdy a kam odbočit, a záludnosti mnohých rozestavěných okruhů a obchvatů ho nechávaly chladným... Dostal nás z kdejaké šlamastyky, a že těch situací, kdy brzdy skřípěly a rozhodovaly centimetry, nebylo málo... Nikdy nehavaroval - a taky NIKDY za volantem neusnul, přestože nalítal stovky kiláků a měl toho vždycky po krk...
Některé jízdy jsou nezapomenutelné, jiné kuriózní, humorné či naopak velmi dramatické, každopádně jsem ráda, že si máme o čem vyprávět: staly se legendami, které si v rámci rodiny ústně předáváme stále dokola.
Ten stařičký autoatlas stále ještě máme schovaný. Pamatuje doby, kdy se mnohé komunikace teprve stavěly a budovaly, nebo byly jen vizemi v hlavách odvážných projektantů. Jenže s každým dalším rokem přibývajících kilometrů dálnic zůstával stále více pozadu. Přestával stačit našim požadavkům, stejně jako jeho chrchlavý společník, který již pěkných pár let "spočívá v automobilovém nebi". Jen ten atlas zůstal - a já do něj občas nahlédnu, a dovolím mu tak poslední cestu, cestu časem do minulosti.