Autismus & Chardonnay
Martin Selner
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/355537/bmid_autismus-a-chardonnay-frG-355537.jpg
5
760
216
Autismus a Chardonnay série
1. díl >
Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti „Drobnosti jsou tu, aby nám připomněly velké věci,“ poznamenává a v kratičkých kapitolách zároveň varuje, že život s autismem, ať už je to diagnóza vaše nebo někoho z blízkého okolí, rozhodně nevypadá jako v Rain Manovi, přesto je důležité neztrácet humor a někdy si k tomu otevřít dobré víno. Kniha Autismus & Chardonnay vychází ze stejnojmenného blogu.... celý text
Fejetony, eseje Literatura česká Psychologie a pedagogika
Vydáno: 2017 , Pasparta , Pasekavíce info...
Přidat komentář
Soubor fejetonů, které popadnou za srdce. Vtipné, smutné, přemýšlivé…
Právě proto, že to je o postižených dětech a o vztahu vychovatel - autistické dítě, navíc psané vysoce povolanou osobou, přijímám i přemíru mouder a filosofických zkratek. Jinde by mi to možná trochu vadilo, tady vlastně ne. Tady ta kombinace stručný příběh, vtip s příchutí černého humoru, a nakonec úvaha či zamyšlení prostě funguje…
Autorovy příběhy mě přinutily přemýšlet i o vztahu rodiče - děti, a o mezilidských vztazích vůbec; z knížky si lze totiž vzít mnohá ponaučení i pro vztahy mezi námi, tzv. normálními. A to je pro mě možná nejsilnějším poselstvím tohoto čtení.
* Poté, co posnídal samotnou marmeládu, chleba se šunkou a sušenku, mě začne zajímat, jestli si ustlal postel.
„Jo, ustal,“ ubezpečuje mě.
„Můžu se jít podívat?“
„Já půjdu první, chvilku vydrž,“ požádá mě. Jdu pomalu za ním a dávám mu dostatek času, aby si stihl ustlat.
A o tom je má práce - umět dát každému tolik času, kolik potřebuje. Mám na svých dětech rád jejich lidskost, ne autismus. A lidskost vyžaduje čas. *
Krásné vyprávění od chlapa, který je taky jen člověk, a přece plný síly vést své autistické svěřence k takové soběstačnosti, kam až mohou. Popisuje realitu jejich všedního dne, ale sdílí i jejich nápady a - nebojím se říct hlášky - často tak trefné "do černého"! A v některých situacích si až říkáte, kdo v naší společnosti se vlastně "potřebuje léčit"...
Líbilo se mi to, ale jedno přečtení stačí. Autor má však talent, umí být vtipný, ironický, výstižný i dojemný, umí zkrátka psát. Takový hezký poklad z knihobudky a ráda si přečtu další knihu.
Jeden z opravdu mála blogů, který si plným právem zasluhuje být vydaný i knižně. Je to poučné, maličko smutné a dojemné, ale také místy vtipné... I když určitě ne všechny situace, které jsou pak papírově k pousmání, byly pro autora brané s nadhledem i v tu chvíli, kdy se reálně staly... Líbí se mi, že Martin Selner ze sebe nedělá žádého supermana, co všechno ví, všechno zná, ale popisuje práci s dětmi s PAS naprosto přirozeně - má je rád, ale jsou dny, kdy se musí hodně držet, aby to dal (a to potom přichází na řadu chardonnay). K takové práci musíte mít obrovskou trpělivost a ještě větší srdce - autista totiž cítí, ale prostě myslí a chová se jinak, což většinu "normální" populace dohání k odsuzujícím a někdy i krutým soudům...
Autismus & Chardonnay je kniha, kterou přečtete za jedno odpoledne, ale zároveň je velmi hodnotná a dává skvělý náhled na autismus jako takový. Navíc je kniha proložena humorem, který to vážné v ní tak akorát vyvažuje.
Pro mě osobně to byla kniha, kterou jsem si opravdu dlouho šetřila, ale zároveň se jejího čtení nemohla dočkat. No a důkazem, že zklamaná určitě nejsem, je druhý díl na mém seznamu!
Autor sám pracuje s dětmi s autismem, což dělá z knihy tak nějak osobnější záležitost. Stránky jsou plné upřímných pocitů, skutečných a nepřikrášlených věcí, které v našem světě prostě existují a nic se s tím dělat nedá.
Budu upřímná, je těžké pro mě tuto knihu popsat, natož pak zhodnotit.
Jediné, co můžu dodat je, že pokud vás toto téma byť jen částečně zajímá, tato kniha by vás neměla minout. Já nemám, co bych vytkla.
Mmm slupla jsem jak malinu. Skvele. Vystizne, vtipne, trefne, uderne, laskave, lidske. Jake je pracovat/zit s lidmi s postizenim? Presne takove, jake Martin Selner zije a popisuje!
Tohle je něco tak syrového, vtipného i smutného zároveň. Příběh opravdu obdivuhodného člověka, který pracuje s autistickými dětmi ve stacionáři. Proč obdivuhodného? Protože pro mě je to člověk nesmírně trpělivý s nervy ze železa, překypující pozitivismem a nekonečným humorem, tím jsem vlastně shrnula celou knihu.
Ne každý na to má, aby mohl takovou práci dělat, a o to víc si važme lidí, kteří tuto práci vykonávají a tyto děti vedou k určité samostatnosti a alespoň trochu normálnímu životu, protože si to ty děti zkrátka zaslouží. Myslím, že více slov není potřeba.
Nejsem asi úplně cílová skupina... Ale jo, bylo to vtipné a je třeba na toto téma psát.
No, ale zas takové nadšení se u mě nekonalo. Dobrá knížka, standard. Dokážu ocenit práci autora, ale zdá se mi, že je jeho zkušenost takřka nesdělitelná další osobě.
V případě mého přijímače šlo o trochu jinou frekvenci příjmu, než měl vysílač. Ale chápu to vysoké hodnocení ostatních čtenářů.
Autor s autistickými dětmi pracuje, takže dokáže pěkně a bez příkras popsat způsob jejich myšlení a jednání. Vše je napsáno v krátkých kapitolách, jejichž název je složen ze dvou rozdílných věcí, stejně jako název knihy, a až následující odstavce nám tu spojitost ukáží. Krom toho se člověk při čtení zamyslí, jestli je opravdu vše, co děláme a na čem lpíme, tak důležité.
Líbilo. Pravé blogové čtení, stručné, vtipné, nesoucí hlubší úvahu. Když se u nás začalo mluvit o autismu, mnohé Lesany takové děti adorovaly a čekaly jednoho Rainmana vedle druhého.
Nemoc je krutější a složitější než americký trhák. Díky za neziskovky a odvážné asistenty. Díky za čtení o tom všem.
Schopnost napsat knihu o autismu tak, aby byla vkusně a s humorem předána krása světa, který je všem nám, kdo se s autismem nepotýkáme a běžně nesetkáváme, tak vzdálený, je dar, který Martin Selner očividně má. Příběhy, které vás chytnou za srdce svou krásou a podivným smutkem, rozněžní, rozveselí a přitom vám dají trochu naděje, že až potkáte nějaké autistické "dítě", nebudete hloupě zírat, ale budete ho brát jako dalšího člověka, který žije svůj život holt trochu jinak, než vy.
Blog Martina Selnera vzbudil svého času velkou senzaci a to naprosto zaslouženě. Ošetřovatel autistů v týdenním stacionáři se rozhodl drobné i větší příhody sdílet s ostatními a svět si toho naštěstí všiml. Postupem času popularita jeho práce rostla až vrostla do tenkého svazku tragikomických příhod práce s autisty, kteří komentují svět s absolutní otevřeností. To může vyvolat situace veselé, ale i ty méně úsměvné. Pro všechny je tu však Martin, který je vstřebává i s pomocí výtečného chardonnay.
Knížku rozhodné doporučuji každému se zájmem o vesmír výjimečných lidí, který funguje trochu jinak, než ten náš, ale není o nic horší. A také vůbec každému, aby konečně došlo k uvědomění, že být jiný neznamená být horší.
Autor je člověk, který je na svém místě velkým přínosem a jeho práce s dětmi je úžasná.
Kouzelná knížka, která mě zcela uchvátila. Nabízí citlivý vhled do života autistických dětí též z pozice autora, který s nimi pracuje. Je velmi otevřený, nebojí se text kořenit dávkou ironie a sebeironie. Autorovým záměrem rozhodně není stavět pracovníky pomocných profesí kamsi na pomyslné piedestaly se svatozáří dokonalosti. Ukazuje i odvrácenou tvář takové práce, spojenou s pochybami a syndromem vyhoření, a zmiňuje i vlastní principy, které mu pomáhají podobné pocity překonávat. Jeho text je svižný a milý. Nechce změnit svět - ale může alespoň trochu změnit naše myšlení a názory na děti, které jsou "jiné", postižené. Tedy pokud budeme chtít.
"Sprchujeme s dětmi kytky. Dítě ke kytce: "Ty jsi ale hrozný prase!"
"Lidé si myslí, že když se o někoho budou nějakou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve pak se můžete o někoho starat."
"Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně myslely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí."
"V našem světě se na výraz "Miluju tě" dlouho chystáme. Říct někomu něco takového je těžké. Autistům chybí sociální cit, takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou vás a řeknou to."
"Všechny děti máte rádi, ale jedno máte nejraději. Přijdete na to třeba v okamžiku, kdy vaše city nezmění ani bublifuk vylitý do akvária plného rybiček. A tak se jednoho dne, kdy se o všechny děti staráte stejně dobře, začnete o jedno dítě starat lépe."
"Utvrzuji se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě v sobě nemá ty předsudky a strach jako dospělí v tramvaji. Škoda že některé věci z dětství zapomínáme..."
"Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří lidé nás ze soucitu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící autisté se začnou nahlas úspěšně dožadovat místa k sezení. Pouští nás i nastávající maminka, která došla k závěru, že těhotenství je menší zlo než autismus."
"Kdysi mi jedna bývalá kolegyně, psycholožka, řekla, že pokud chci mít někdy zdravou rodinu, ať zapomenu na práci s dětmi. Postupně zapomínám na svoji bývalou kolegyni."
"Při čištění zubů děti nejdříve snědí zubní pastu - má mentolovou příchuť, takže ji vzteky sežerou, a pak se už můžou v klidu soustředit na čištění zubů. Během toho je pravidelně povzbuzuju, aby to vydržely aspoň nějakou dobu."
"Než vejdeme do bazénu, musím se trochu nadechnout. Pořád jsem si nezvykl na některé pohledy, které vyvoláváme. Stejně jako překvapení návštěvníci bazénu se i já snažím namluvit si, že děti to nevnímají. Vnímají. Autismus vám emoce nevezme, jen s nimi neumíte zacházet."
"S předsudky se nerodíme, ty jsou nám dány."
"Starám se o autisty, má práce je frustrující. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to nejlepší práce na světě. Na lidském světě je ale kouzelné, že můžete milovat i práci, která prostě taková není."
"Ten druh pondělí, kdy zakazuju jíst dětem plastelínu jen z toho důvodu, aby pak jedly oběd."
"Mám rád nálepky... třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem."
Skvělá knížka. Autora jsem (prostou náhodou) znala z internetu, a jeho hlášky mě bavily už před vydáním knihy. Umění vtipné zkratky je mu dáno plnou měrou, dokonce u tématu, které je tak složité. Jednoznačně dávám plný počet za knihu, hlášky i přístup k životu a jeho práci.
Veľmi milá kniha o deťoch s autizmom...v príbehoch, ktoré dopĺňa úsmevnými perličkami približuje čitateľovi život deti s autizmom...nakoľko som s nimi tiež pár rôčkov pracovala, veľmi dobre ho chápem a viem o čom hovorí...
A nakoľko je muž, musí byť obdarený veľmi veľkou trpezlivosťou...
JA som sa ešte nestretla s mužom, ktorí by vydržal pracovať s deťmi s autizmom a preto klobúk dole pred nim...
Inak veľmi milá kniha, už sa teším na ďalšiu časť....
O D P O R Ú Č A M každému, aspoň lepšie pochopíte tieto výnimočné deti :-) :-) :-)
Ďalšie moje recenzie na: Istagram: majusikboxxy
Štítky knihy
autismus děti humor fejetony výchova porozumění předsudky
Autorovy další knížky
| 2017 |  Autismus & Chardonnay |
| 2019 | Autismus & Chardonnay 2: Pozdní sběr |
| 2022 | Uprostřed |
Kniha Autismus & Chardonnay je v
| Právě čtených | 11x |
| Přečtených | 1 054x |
| Čtenářské výzvě | 230x |
| Doporučených | 90x |
| Knihotéce | 217x |
| Chystám se číst | 323x |
| Chci si koupit | 78x |
| dalších seznamech | 6x |
Stále knihu zpracovávám a ještě dlouho budu. Moc se mi zamlouval přístup hlavního vypravěče, který v krátkých kapitolách vyprávěl o své práci v domově s autistickými dětmi.
Velmi citlivě napsaný, skvělé postřehy. I když to není vždy jednoduchý, někdy musí nebo spíš víckrát se musí slevit ze svých zajetých kolejí. Ke každému dítěti je potřeba postupovat individuálně, ale u autismu o to víc.
Velmi mne dojaly některé scény, kdy jim dovolil věci, prostě jen aby byly děti šťastné. Za úspěch který zvládly byla odměna. Pochvala i když se to ne úplně povede. Dovolit věci, které se zdánlivě nedělají, co na tom, když dítěti přinesou radost a v zásadě to nikomu neublíží? Proč ne? Tak se s klučinou koupalo jablko, protože jablko snad bylo stvořeno pro plavání ve vaně, krásně plave. :-)
Někdy toho je příliš i na člověka, který se o autistické děti stará, pak pomůže vana a víno Chardonnay. Každý musí mít relax. :-)
Citát z knihy: „Občas mě zkouší různě provokovat, ale místo abych se rozčiloval, pohladím ho. Ono provokovat někoho, kdo vás hladí, jde blbě, takže to vzdá. "
Kniha mě zasáhla, opravdu mohu doporučit.