Autismus & Chardonnay

kniha od:


KoupitKoupit eknihu

Co mají společného písek a sušenky? Nebo hokejky s plyšákem a modřiny s letákem? Zeptejte se Martina Selnera! Mimo to, že pracuje ve Slunečním domově, kde se stará o děti s autismem, oplývá totiž darem spojit dvě zdánlivě nesouvisející věci. Tyto neobvyklé dvojice mu slouží jako odrazový můstek k tomu, aby nám přiblížil svět autistických dětí a jejich i své každodenní starosti „Drobnosti jsou tu, aby nám připomněly velké věci,“ poznamenává a v kratičkých kapitolách zároveň varuje, že život s autismem, ať už je to diagnóza vaše nebo někoho z blízkého okolí, rozhodně nevypadá jako v Rain Manovi, přesto je důležité neztrácet humor a někdy si k tomu otevřít dobré víno. Kniha Autismus & Chardonnay vychází ze stejnojmenného blogu....celý text

https://www.databazeknih.cz/images_books/35_/355537/autismus-a-chardonnay-frG-355537.jpg 4.6396
Série

Autismus a Chardonnay 1.

Žánr
Fejetony, eseje, Literatura česká, Psychologie a pedagogika
Vydáno, Pasparta, Paseka
více informací...


Nahrávám...

Komentáře (123)

Kniha Autismus & Chardonnay

Přidat komentář
BlackFun
předevčírem

Tak jsem se k této literární pecce dostala konečně už i já. Ať se nevědomky vyhýbám dílům, o kterých všichni básní, tak se mě tato kniha našla vlastně sama. Nebránila jsem se a mám přečteno :) Bylo to moc hezké, milé.. a vlastně velmi hořkosladké..

chrastova.m
16. února

Za mě je to bezvadná oddechovka! Autor vypráví své vtipné zážitky s autisty. Během čtení jsem se nasmála, takže díky autorovi za zpříjemnění dne! Bylo mi líto, že je konec.. určitě si koupím i druhý díl:-) Jinak kniha je určitě určena pro lidi, kteří mají o autismu nějaké ponětí, ví o co jde, jinak si myslím, že "laikovi" nebude docházet ta správná pointa :-)

Ellinek
15. února

Od knihy jsem měla trochu jiná očekávání, ale ona vlastně samotná koupě byl docela spontánní nápad.
Nejde o informace o autismu jako takovém. Čtenář z toho možná může získat nějaké detaily, ale z faktického hlediska nejde o naučnou literaturu. Čekala jsem klasickou příběhovou formu o autorově povolání, ale spíše je to jakýsi deník, kde se autor vypisuje ze svých pocitů a dojmů, zapisuje své myšlenky a filozofuje nad sebou, v čemž mu pomáhá právě příměr s "jeho dětmi". I díky autistickým mrňatům může přijít na zajímavé poznatky.
Bylo to ale milé čtení, humorné a v podstatě také dosti k zamyšlení.

Flapi
20. ledna

Přečteno jedním dechem. Skvělé

Marfulka007
07. ledna

Krásná kniha. Pobavila jsem se, trochu možná poučila a osobně přečetla jedním dechem. Myslím, že se k ní ještě vrátím.

Janek
07. ledna

Pokud čtenář očekává, že se dozví hodně o autismu, bude možná zklamán. Jde o knižní vydání textů, které byly psány na blog, tak ty texty také vypadají, a je proto pochopitelné, že se v nich některé poznámky či průpovídky opakují. S ohledem na tuto skutečnost jde o vskutku pozoruhodnou knihu, která mě potěšila právě svou stručností a přímočarostí.

Ctv
04. ledna

Zřejmě tedy dle dosavadních hodnocení půjdu proti proudu, ale já všeobecné nadšení z knihy nesdílím. Jako text pro pobavení mě to bavilo asi tak do jedné třetiny, pak už ne. Autor se snaží popisovat své pracovní dny ve stacionáři pro autistické děti a snaží se různé příhody s dětmi popisovat humorně. To mu jde dobře. Prokládá to ale svými rádoby filosofickými úvahami typu "lidskost unavuje, očekávání unavuje, nezájem unavuje" a komentáři o tom, jak ho jeho práce naplňuje a jak ji dělá s láskou a kolik mu toho dává. Kdyby tam těchto vět nebylo tolik, tak bych mu to věřila. Takhle mi to přijde jako póza. I když možná se to dá vysvětlit tím, že (jak jsem se na konci dočetla) psal autor tyto krátké textíky původně jako blog. Takže každý textík s určitým časovým rozestupem. Tak by se asi dalo pochopit, že má potřebu nás v každé druhé kapitole informovat o tom, že je z práce vyšťavený a i přes to ji dělá s láskou a že má děti rád. Jako blog tedy ano, ale na knihu to pro mě nestačí.
Obávám se také, že autor svou knihou vytvořil spoustu zkreslených názorů na autisty. A sice že s nimi člověk prožívá vtipné situace, že jedí zubní pastu, že se počůrávají, že tam sice jsou nějaké sklony k agresivitě, ale to je zmíněno spíš okrajově. Takže péče o ně je vlastě z větší části vtipná. Viděla jsem v televizi dokument o rodičích, kteří vychovávají doma své autistické děti. Tyto děti je často mlátí. V dokumentu seděl pán vedle svého syna na gauči a syn mu najednou začal bušit do hlavy. Vůbec se nedivím, že někteří rodiče dávají své postižené děti do stacionáře, kde se o ně dokážou dobře a s odbornou péči postarat, a berou si je na víkendy. V knize jsem měla pocit že cítím kritiku takových rodičů.
Také by mne zajímalo, jak se podle autora mají lidé chovat když potají jeho na procházce s dětmi? Protože jak jsem se dočetla, tak když se na ně lidé dívají, tak je to špatně, protože civí. A když se snaží dívat jinam, tak je to také špatně, protože tím vyjadřují odmítavý postoj.
Tedy kniha jako oddechovka ujde - ale nečíst na jeden zátah. Druhý díl mne určitě mine.
A málem bych zapomněla - opět umělé nafukování velikosti knihy. Široké řádkování, kolikrát až půl stránky vynechané na předělu kapitol, nadpisy příliš velké, ohromné mezery mezi nadpisem a textem a ještě navíc celé stránky věnované třířádkovým prupovídkám.

lištička123
03. ledna

Moc hezké čtení, nedá se tak úplně číst najednou. Zajímavé, milé, humorné pohlazení.

1