Nevyváženost díla...
Dost často se tu setkávám s termínem „nevyvážené“ dílo, příběh, vyprávění…
Samozřejmě to nejde pojmout obecně, spíš žánrově (detektivky, dobrodružné, romány ze života, sci-fi, fantasy, milostná próza atp.), a ve stylu vyprávění, v jazyce, v popisu, historce, pointě a tak.
Zajímalo by mě, jak si kdo představujete vyvážené dílo?
;)
Dielo, v ktorom majú všetky použité prvky svoje protiklady zastúpené rovnakou mierou. Konkrétne napríklad:
- romantika/cynizmus
- veda/duchovno
- logika/emócie
- humor/dráma
- technológie/príroda
- mladé postavy/staré postavy
- akcia/oddych...
Podotýkam, že vyváženosť nie je to, čo je vyvážané počtom (napr. tri mladé a tri staré postavy), ale priestorom a významom, ktorý tomu autor venuje.
Ja som absolútny milovník vyvážených diel. Aj keď skôr platonický - úplne vyvážené dielo som ešte nečítala... :-)
Každopádne vôbec nerozumiem tomu, prečo čitatelia tak volajú po nevyvážených dielach.
No neviem, Adhara, ten zoznam mi pripadá akýsi matematický. Literatúra sa, našťastie, nepíše podľa vzorcov. To by nemohla existovať trebárs humoristická či dobrodružná. Ani z mojich milovaných detektívok by moc nevzniklo. A čo sa týka vedy a duchovna, na staršie knihy sa to nevzťahuje, však? V takom Šarlátovom písmene je úvah o náboženstve a morálke až až, ale technika kde nič tu nič. Drámy tam bolo tiež dosť, ale na humor si nejak nespomínam.
Priznám sa bez mučenia, že vlastnú predstavu o vyváženosti diela nemám, nikdy som nad tým neuvažovala.
Není to hlavně o tom, jaký je kniha žánr a kdy byla napsaná? Ne, že bych Šarlatové písmeno četla, ale vím, o co jde. A tam fakt vědu nenarveš...
Tohle se spíš dá aplikovat na novější díla. Kde je vyžadováno stejnou mírou romantika a sci-fi/fantasy, aby to prodali i těm, kdo romantiku moc nemusí. Což se vztahuje směrem na téma nedavné diskuse fantastiky, že..
Taky je v nich vyžadován stejný poměr postav. Samozřejmě se to týká příběhů, kde je víc vypravěčů. A to, "jací" vypravěči jsou, se už taky řešilo jinde...
A poměr akce a oddechu? Nevim, když čtu nebo sleduju správnej akčňák, právě ty momenty oddechu mě většinou strašně nudí...
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 09:10
Adhara ....jak můžeš být "absolútny milovník vyvážených diel", když píšeš, že jsi žádné vyvážené dílo nečítala...
....to je zase příspěvek...
encyklopedie: spousta žen je milovnice dokonalých mužů, právě proto, že nic takového neexistuje. Nacházím v tom spojnici...
(Já právě v dokonalosti a nevyváženosti nacházím to hezký...)
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 09:21
Souhlasím s Naias. Domnívám se, že takových nás bude většina. Dobrá kniha neznamená "vyvážená", ani jestli je napsaná dnes, či před 100 lety. Já zase nerozumím komentářům, které se např. diví, že životopisná kniha o malíři, je takříkajíc plná malířů a obrazů. A nemyslím si, že bych byla snad já, které to přijde zcela normální a očekávatelné, snad horším čtenářem.
jcro, volání po vyváženosti, netendenčnosti, je nejčastější u knih historických, obecně humanitních. A bohužel, představa o ní je přesně tzv. pět minut Jardy a pět minut Franty. Dokonce jsem se tu už setkala s tím, že když knihu vydá Franta, tak jí musí vydat i Jarda. Já bych jí ale vyžadovala jen u encyklopedií a učebnic. Nemyslím si, že autor historicko-naučné knihy musí být čistě objektivní. Naopak, vždyť jeho subjektivní vhled je pro nás čtenáře možností nahlédnout na události, jevy, zase jinak. A dnes, naštěstí, si můžeme vybrat z nemálo titulů a "konfrontovat" jednotlivé autory.
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 09:29
Tak som nad tým zauvažovala, ale nech rozmýšľam, ako rozmýšľam, neviem, čo si pod pojmom vyvážená kniha mám predstaviť. Hrnčekový recept? Jeden hrnček toho, jeden hrnček onoho, jeden hrnček tamtoho, hlavne přiměřeně, přiměřeně.
Z toho ohľadu mi pripadá vyváženosť skôr ako negatívum. Prečo by preboha v knihe malo byť všetkého narovnako?
Jo, PS: mě ke spokojenosti stačí málo. Tj dočtu s pocitem, že to bylo skvělý od začátku do konce. A je pravda, že si poslední dobou vybírám jenom knihy, kde vím, že dočtu. A jenom občas brutální hrůzy :D když mám náladu na napsání hnusného komentáře. Ale o mém chrabém mršství tady ví snad už každý :D
...čtu už skoro 65 roků.....ale jakási nevyváženost a vyváženost mi připadá jako pěkná ujetina....
je mi úplně jedno jestli je v knize 25 deka humoru a k tomu čtvrt kila drámy ....
Písala som o vyváženosti prvkov, ktoré SÚ použité. Čo neznamená, že v knihe musí byť úplne všetko možné a nemožné.
Diela, ktoré si cením najviac majú spoločné to, že sú viac-menej vyvážené. Horšie hodnotím diela, ktoré sú okrem chýb prudko nevyvážené a najhoršie tie úplne prázdne (ani-ani). Nemám rada ani striktné žánrové vydeľovanie typu "toto je detektívka, tu musí byť toto a nesmie byť hento". Preto nemám obľúbený žáner, som za medzižánrové diela.
Zdravý život je o rovnováhe. Nepracovať stále duševne, ale niekedy aj telesne, nebyť stále vnútri, ale ísť aj von... a pre mňa je taká aj dobrá literatúra.
Vyvážené dílo je takové, které někdo vyváží. Např do zahraničí. Případně jsrte je vyvážilii třeba zlatem ;-)
Iste, nepracovať STÁLE duševne, ale NIEKEDY aj telesne. Čiže nie ROVNAKO telesne ako duševne a ani nie NARAZ v tom istom čase. Takže humoru nemusí autor venovať rovnaký priestor a význam ako dráme, a nemusí to byť v jednej a tej istej knihe. Čo sa mňa týka, beriem aj drámu bez humoru a humor bez drámy, oddych bez akcie či akciu bez oddychu. Prečítam si jednu knihu oddychovú, druhú náročnú, tretiu plnú snovej fantázie, štvrtú populárno-náučnú a mám rovnováhu v prírode ako vyšitú.
Naias: Ani knihe to nemáte naraz a v tom istom čase. Jedna pasáž je taká, iná onaká. Alebo aspoň zopár viet.
Ja som taký zvláštny človek, že potrebujem činnosti striedať v dosť rýchlom tempe. Asi tak po hodine duševnej práce si musím dať hodinu telesnej. Preto som tiež rada, ak si po iné prvky nemusím ísť do inej knihy, ale mám to v tej istej, ktorú tým navyše prehlbujú. Čistá romantika ma rýchlo unaví a nemá už také silu, ako keď na ňu niekto priamo v tom diele občas neponúkne cynický pohľad. Kontrasty sa vzájomne zvýrazňujú.
Preto to nerada robím tak ako vy, že si dávam jednu knihu takú a na vyváženie zase onakú. No musím, nič iné mi nezostáva, keďže aspoň približne vyvážených kníh je málo.
Ja si nedávam knihy na vyváženie, ale čítam ich podľa nálady. Dakedy mi z toho vyjde vyváženosť, dakedy jednostrannosť. Kontrast môže pôžitok zvýšiť, viem. "Ja viem, čo patrí na šalát, aj ocot, aj cukor!" ako zaznelo v S.O.S z úst Magdy Pavelekovej (ak sa dobre pamätám). Alebo žeby to bola Oľga Vronská?
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 13:50
Zrovna takhle jsem si úvahu o vyváženosti nepřestavoval ;)
Ale kdysi dávno, na kurzu tvůrčího psaní, se nám snažil lektor vštípit jisté zásady o té "vyváženosti".
Dám příklad (jen ve střípcích, co si tak pamatuju):
Detektivka.
První indicie (nikoliv zločinu) se musí objevit zhruba v první třetině příběhu. První zmínka o pachateli se může (ale nemusí) objevit v první desetine příběhu, není-li pachatelem sám vypravěč (pak samozřejmě musí být pointa až na konci poslední kapitoly, ideálně v posledním odstavci). Zmíní-li se nějaký předmět nebo odkaz alespoň dvakrát, měl by se v příběhu odrazit buď ve druhé nebo třetí třetině nebo ve finále.
Pokud má příběh dějové linky dvě, zásada je v podstatě stejná, akorát se očekává v předposlední kapitole rozuzlení první linky a v poslední kapitole druhé linky.
A pozor! Indicie se může objevit, ale taky nemusí (pokud se vše koncentruje do poslední třetiny příběhu, je dílo nevyvážené, pokud se ale záměrně nějaká indicie vypustí, zapomene, jedná se také o nevyváženost v příběhu).
Akurát, že lektor byl scénárista ze staré školy (pravda, je to už pětaadvacet let), takže je to vyváženost (děje) v podstatě z jeho hlediska.
Jaj, tak na detektivky je nepřekonatelné "desatero patera Knoxe". Mockrát jsem si na něj vzpomněla, když jsem četla detektivku:) A kupodivu mi nijak nevadilo, když se můj čtený text proti desateru zpronevěřil. I když já mnohdy ani detektivní linku nevnímám, baví mne spíše politicko-sociální...
Siena: ano, třeba Keplerovci na to prdí asi nejvíc ze všech :D
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 16:18
Potom je problém, nebudu jmenovat titul, když policie oslavuje nalezení pachatele, a zároveň je popisován děj další vraždy (nebo minulé?), pouze v rámci odstavců, hezky v jedné kapitole. A vy nevíte, zda to je minulost, nebo přítomnost, protože mají špatného nebo protože jsou dva ... nebo minulost a autor si s vámi jenom hraje :D
Do té doby jsem to takhle prostříhané nečetla a byl to vážně dobrý postup ♥︎
Text příspěvku byl upraven 03.04.21 v 16:19
ijcro, jak si ty instrukce pročítám, mají něco do sebe i dnes. Jisté řemeslo, tzv. "štábní kultura", ve psaní by mělo být. Ale co by mne zajímalo, odnesl jste si z kurzu, pro Vaše psaní, něco?
ijcro, to věřím. Spíš, jaké to je "učení psaní". Přiznávám, že velmi závidím svým kolegům jejich schopnost, jejich lehkost, vyjádřit se v psaném textu. Pravda, nepíší romány, ale i tak...
@siena:
Upřímně?
Nenaučili mě tam jak psát, ale ani neřekli, co dělám špatně.
V té době jsem měl už napsaný román, který byl hrozně rozsáhlý a nikdo mi ho nechtěl vydat (to jako v tradičním nakladatelství; ale pravda, nebyl jsem dost vytrvalý a oslovil jen pár nakladatelů).
Já se přihlásil na kurs tvůrčího psaní (tehdy to zabývali jinak) spíš proto, abych se dozvěděl, jestli to píšu „dobře“ a jestli vůbec stojí za to pokoušet se napsat ještě něco dalšího. To byla moje hlavní motivace. Neměl jsem nijak vysoké ambice, přistupoval jsem k psaní spíš jako k béčkovému videu (thriller v kulisách vesnického románu) a nehodlal jsem se stát nějakým námezdním plkalem, který musí vyplodit tuny textu každý den, ba ani spisovatelem (a vůbec, kolik musí spisovatel napsat knih, aby se stal spisovatelem?).
Na seancích tohoto druhu se neprobíralo nic k vlastním dílům (internet byl tehdy v podstatě v plenkách a všechno se řešilo z očí do očí ve školních učebnách jedné ZŠ způsobem zájmových kroužků). Nikdo z lektorů texty posluchačů (a že se jich pár sešlo) ani číst nechtěl, nezajímalo je, co kdo napsal, aby z nich třeba vyvodil vstupní úroveň posluchače, nebo co právě píše, ale zajímaly je jen zářné zítřky (nedívali se na nás jako na úplné analfabety, ale spíš jako na chodící peněženky) …, tedy, až do nás za těch pár hodin nalejou hromadu pouček a vyzkoušíme si pár idiotských zadání v duchu minimalismu na pět vět (to je přesně ta odrůda námezdního psaní – nahodíme čtyři slova a do pěti minut zaveršujte, ať je téma jakkoli vzdálené vaší mysli). Bohužel, není to pro každého (=rozumějte, jen pro správně tvůrčí, tvárné lidi, s jistou dávkou exhibicionismu a zduřelého sebevědomí, ochotné udělat na požádání v podstatě cokoliv).
Něco bylo zajímavé (např. jak anonymizovat osoby, aby se v toku textu nepoznaly… hned), něco méně (časování příběhů a poodhalování nápovědy k pointě) a pak hrůzná, otřesná cvičení (pěkně tužkou na papír).
Pikantní na tom bylo, že ti dva dědkové byli učitelé v.v. a vedli seance s jedinou vidinou – trochu si přivydělat k důchodu :)
Tak asi tak.
:D
Kuchařkové poměry bych tu neaplikovala. Po mě je kniha nevyvážená tehdy, pokud třeba střídá části, které mají spád a/nebo hloubku s těmi nudnými a/nebo plytkými, případně pokud v ni jsou zajímavé linky a postavy a vedle nich takové, které jsou značně přitažené za vlasy nebo nedávají (v kontextu logiky dané knihy) smysl... To znamená, že v podstatě střídám momenty, kdy mě kniha "bere," s těmi, kdy protáčím panenky a mám chuť ji odložit...
Vložit příspěvek