Hádejte autory:)
Státní úředník tři roky po odchodu do důchodu vydal svoji první knihu a před čtyřmi roky za ni dostal hned dvě významná ocenění za prvotinu v žánru thriller. U nás již vyšla jeho druhá kniha se stejnými hrdiny a problémy, které se nemění (když už, tak se vyvíjejí k horšímu).
Kdybyste se autora dříve ptali, co dělal 33 let ve státních službách, asi by odpověděl, že o tom mluvit nemůže, ale dnes již může odkázat na své knihy - a jeho dřívější zaměstnavatel kupodivu chválí, jak práci podobných státních úředníků podrobně popsal...
Mohl by to být Jason Matthews.
(jeho prvotina u nás vyšla pod názvem Rudá volavka).
Rudou volavku jsem svého času dostala jako dárek, ale zatím jsem neměla náladu se do ní pustit. Je opravdu tak dobrá, jak ji většina čtenářů hodnotí?
Hádanka: nyní hledáme velkou postavu naší kulturní scény v mezi- i poválečném období, mimo jiné i spisovatele. Ovšem hlavní těžiště jeho tvorby bylo trochu jinde.
Rudá volavka je skvělá, autentická a napínavá, hlavně není nabubřele přitažená za vlasy - to by si autor, zasloužilý operativec, ani netroufl. A skutečně CIA veřejně ocenila, že sledovačky a vůbec práci tajných agentů popsal naprosto přesně.
Teď čtu pokračování, Palác zrady, a přestože je ve hře iránský jaderný program, což jsem odhadovala, že mě bavit nebude, i technické pasáže v této oblasti mě hodně chytly...
Takže za mě velké doporučení, objev na poli špionážních thrillerů, ale mám dojem, že se my dvě úplně v oblíbených thrillerech úplně neshodneme ;-)
Samozřejmě, je to Jan Werich, tudíž jsi opět na řadě.
Díky za komentář k Rudé volavce. Jsem si vědoma, že náš vkus se nejen v tomto žánru dost liší, ale občas dokážu překvapit i sama sebe. Každopádně, knihu mám doma, tak se k ní snad dopracuju. Teď mi to asi bude ležet v hlavě, tak uvidíme...
Tak někdo zadejte - třeba soukroma, když byla poslední, pokud se uživatel(ka) neobjeví do dnešního večera.
Pro tyto případy (ostatně i dnešní den k tomu, možná, maličko vybízí) mám připravený jeden verš - a vy jistě hned uhodnete jeho autora, bez ohledu na zvolený překlad:
"Kdo vchází mnou ať naděje se zhostí!"
Aha, já mám ten Mikešův překlad, ale z vydání v roce 1978, kde v poslední větě nápisu nad Pekelnou bránou už vynechali slůvko "vší" - který, to je zajímavý, se objevuje ve většině citací, když je o tom řeč, a přitom jednoznačně nepasuje do rytmu. A nakonec i bez něj je význam zcela jasný. Zanechte naděje, kdo vstupujete. Je to strohé, jasné, bez kudrdlinek, a jak říkám, rytmicky přesné.
Tak já něco vymyslím.
Pane, já tady ty všechny ostrovy znám jako své kalhoty... od Cejlonu až po ten zatracený Clipperton Island... Jestli si někdo myslí, že tu ještě něco najde, na čem by se dalo vydělat, tak šťastnou cestu, pane! Třicet let tady jezdím, a teď na mně ti pitomci chtějí, abych tu něco objevil! ... Ať sem pošlou nějakého zelenáče, ten jim toho objeví, že budou mrkat...
Kdo tak pěkně vylíčil rozhořčení zkušeného mořeplavce nad zabedněností jeho nadřízených?
Syn vojenského lékaře vrchnosti a absolvent vojenského drilu zákonitě toužil po svobodě a vrhl se záhy do již existujícího velice radikálního hnutí (s rázným názvem), jehož se nakonec stal hlavním představitelem. Už jeho první mladické dílo si nevysloužilo přívětivé přijetí, naopak. Pod vlivem moderní filosofie se ale později deradikalizoval (pardon) a vyjadřoval svoje postoje mírněji, ale vždy jasně ve všech svých dílech. Jeho o deset let starší a významnější kolega se teprve postupně stal jeho přítelem a oba společně proslavili jedno městečko svojí "školou". Ač byl dozajista synem svého národa, stal se čestným občanem velké republiky a svá díla často umisťoval do dalších zemí, jedné konfederace a dokonce i k nám. To by už mohlo k uhádnutí docela stačit...
A protože hledaný i jeho přítel tvořili dvojici velikánů, nejen národní, ale světové literatury i v mnohém i mimo ni, tak k hledanému jménu přihoďte i jméno jeho staršího přítele.
Příliš mi to nesedí, ale zkusím to Auguste Maquet a starší přítel (ovšem oni se rozešli ve zlém) Alexandre Dumas st.?
Ne, ne, hledá se přátelská (literárně nespolupracující) dvojice jiné národnosti (ten starší toho mladšího dokonce ještě o více než čtvrtstoletí přežil). Oba měli značně protikladné povahy, přesto je přátelství obohacovalo, jak dokládá na tisícovku dopisů, které jsou dnes známy.
Vložit příspěvek